Chytrá horákyně

zobrazeno 130×

Vložil(a): vequi, 20. 1. 2016 0.28

Byly dva bratři. Jeden z nich byl bohatý statkář, neměl žádné děti a byl tuze lakomý. Druhý, chudý chalupník, měl jedinou dceru a byl příliš dobrý. Když šlo děvčeti na dvanáctý rok, dal ji k bratru za husopasku. Dvě léta sloužila za stravu, po dvou letech zesílila a nastoupila za děvečku.
„Služ jen, Mano, spravedlivě,“ řekl jí strýc, „až skončíš, dám ti místo mzdy jalovici. Právě mám čtyřnedělní tele, to dochovám, a tobě to bude jistě milejší než peníze.“
„To víte,“ odpověděla Manka a od té chvíle byla do práce jako oheň a krejcar strýci nezmařila. Ale strýc byl šelma. Manka sloužila tři léta spravedlivě a bez reptání, ale otec churavěl a stárnul, a ona musela domů. Žádala tedy jalovici, z které už byla hodná kráva. Tu milý strýc obrátil, a kdesi cosi, že jí tolik nedá, že jí to neslíbil, a chtěl ubohou Manku několika groši odbýt. Ta však nebyla tak hloupá, aby peníze přijala, ale doma s pláčem otci všechno povídala a usilovala, aby šel k panu prokurátorovi žalovat. Otec, na nesvědomitého bratra zle popuzený, šel bez meškání do města a žalobu přednesl. Pan prokurátor ho vyslechl a poslal pro sedláka. Sedlák ale dobře tušil, jestli to pan prokurátor nespraví, že musí jalovici dát, a proto hleděl, jak by ho dostal na svou stranu. Pan prokurátor byl v rozpacích. Bohatého by si nerad rozhněval, a chudý měl přece právo na své straně. Rozsoudil tedy chytrým způsobem. Zavolal si každého zvlášť a dal jim hádanku: „Co je nejbystřejší, co je nesladší a co nejbohatší?“ A doložil, že kdo to uhodne, dostane jalovici.Mrzutí odešli bratři domů, celou cestu uvažovali, co by to asi bylo, ale ani jeden, ani druhý se nemohl pravdy dobrat.

„No jak?“ ptala se žena bohatého sedláka, když přišel domů.
„Čert aby ty soudy vzal, teď jsem v bryndě,“ řekl sedlák a hodil tchořovku* na stůl.
„No a proč, co se stalo, prohrál jsi?“
„Co prohrál! Neprohrál, ale co nejspíš teprv prohraju. Prokurátor mi dal hádanku: Co je nejbystřejší, co nejsladší a co nejbohatší? Jestli to uhodnu, zachovám si jalovici.“
„To jsou věci s hádankou. Já ji sama uhodnu. Co by mohlo být bystřejší než náš černý špicl, co sladší než náš sud medu a co bohatší než naše truhla tolarů?“
„Dobře máš, ženo, tys to uhodla, jalovice je naše.“ Tak se uspokojil milý sedlák a nechal si chutnat, co mu žena přistrojila.

Chalupník přišel domů celý smutný, pověsil klobouk na hřebík a sedl za stůl.
„No jak jste pořídil, táto?“ ptala se Manka.
„Ba věru, pořídil. To jsou páni, ti by člověka div nezbláznili.“
„Nu a co, tak povídejte!“
Táta povídal, co mu pan prokurátor uložil.
„Nu a co víc? To já sama uhodnu, jen nebuďte smutný, ráno vám to povím.“

Chalupník ale proto přece celičkou noc oka nezamhouřil. Ráno přijde Manka do sednice a povídá: „Až se vás bude prokurátor ptát, řekněte, nejsladší že je spaní, nejbystřejší že je oko a nejbohatší že je zem, z níž všecko pochází. Ale to vám pravím, neříkejte, od koho jste se to dověděl.“ Chalupník šel k panu prokurátorovi žádostivý, zda ta odpověď bude dobrá.

Nejdříve zavolal prokurátor sedláka a ptal se ho na rozluštění hádanek.

„Inu, já myslím,“ odpověděl sedlák, „že nemůže být nic bystřejšího než můj špicl, který všecko vyčmuchá a vyslídí, nic sladšího než můj sud medu, který už čtyři léta leží, a nic bohatšího než moje truhla tolarů.“
„Milý sedláku,“ řekl pan prokurátor a pokrčil rameny, „to se mi nezdá, ale vyslechnu, s jakou bratr přišel.“

„Milostivý pane, já myslím, že nejbystřejší je oko, které mžikem všechno přehlídne, nejsladší je spaní, neboť ať je člověk jak chce zarmoucený a utrmácený, když spí, neví o ničem a někdy se i ve snu potěší, a nejbohatší že je zem, z níž všecko naše bohatství pochází.“
„Tys uhodl a dostaneš jalovici. Ale pověz mi, kdo ti to řekl, neboť vím, že se to v tvé hlavě neurodilo.“

Dlouho nechtěl chalupník povědět, ale když pán na něho naléhal, spletl se a vyjel s barvou ven.
„Dobře tedy, když je tvá dcera tak chytrá, ať přijde zítra ke mně, ale ať to není ani ve dne ani v noci, ani ustrojená ani nahá, ani pěšky ani na voze.“
To byl chalupníkovi zase kámen na srdce.

„Milá Manko,“ řekl, když přišel domů, „tys to pěkně spravila! Prokurátor nechtěl věřit, že to mám ze své hlavy, já musel povědět, co jsem věděl, a nyní máš k němu přijít. Ale nemá to být ani ve dne ani v noci, nemáš být ani nahá ani ustrojená a nemáš přijít ani pěšky ani na voze.“

O dvou hodinách s půlnoci Manka vstala, vzala režný, velmi řídký žok, oblékla ho na sebe, na jednu nohu vzala punčochu, na druhou naboso střevíc, a když bylo ke třetí hodině, mezi dnem a nocí, sedla na kozu a napolo pěšky a napolo po jezdecku do města se dostala. Pan prokurátor se koukal z okna a chytrou horákyni již očekával. Vida, že tak dobře svou úlohu provedla, vyšel jí naproti a pravil: „Nyní vidím, že jsi vtipné děvče, a chceš-li, vezmu si tě za ženu.“

„Proč ne, chci,“ odpověděla Manka, když si pana prokurátora od hlavy až k patě přeměřila. Ženich vzal hezkou nevěstu v podpaždí a vedl ji do pokoje. Nato poslal pro tátu, pro krejčího a dal ušít šaty pro nastávající paní prokurátorovu.

Den před svatbou přikázal ženich nevěstě, aby se nikdy do jeho věcí nepletla, do žádného soudu ani do čeho jiného, nebo že se bude muset v tu chvíli k otci navrátit.
„Učiním po tvé vůli,“ odpověděla nevěsta.

Druhý den byla svatba, a z Manky se stala velká paní. Ale ona se ke všemu dobře hodila, ke každému byla vlídná, manžela svého milovala a ji za to také každý měl ve veliké vážnosti. Jednou přišli k panu prokurátorovi dva sedláci, jeden měl hřebce, druhý kobylu. Oba koně ale měli dohromady. Když kobyla dostala hříbě, nastala otázka, komu náleží. Sedlák, co měl hřebce, tvrdil, že hříbě patří vším právem jemu, sedlák, jemuž patřila kobyla, dokazoval, že má k hříběti právo ještě větší. Tak se hádali, až se dostali k panu prokurátorovi. Sedlák, jeho byl hřebec, měl velké bohatství, i dal panu prokurátorovi po straně dobré slovo, a hříbě dostal hřebec.

Zatím ale paní prokurátorová všechno ve vedlejším pokoji vyslechla; i nelíbil se jí nespravedlivý rozsudek pana manžela. Když vyšel chudší sedlák ven, zakývala na něho a pravila mu stranou: „Vy hloupý, pročpak jste se nechal tak napálit? Kdo to jakživ slyšel, aby měl hřebec hříbě?“

„Inu, já si ovšem myslím, že se mi stala velká křivda, ale když to milostpán tak spravil, co mám dělat?“
„Věřím vám, ale poslechněte, co vám řeknu, pod tou podmínkou, že se žádný nedoví, kdo vám tu radu dal. Zítra okolo poledne vezměte síť, vylezte na Skarman** a dělejte, jako byste chytal ryby. Můj muž půjde s několika pány v tu dobu okolo. Až vás uhlídají, budou se vás ptát, co tam děláte, a vy jim odpovězte: Když mohou mít hřebci hříbata, tak mohou také ryby na vrchu růst.“
Sedlák paní poděkoval a slíbil, že se zachová podle rady. Druhý den si vyšel pan prokurátor s několika pány na lov. Tu vidí již zdaleka na Skarmanu sedláka sítě roztahovat. Pustili se všichni do smíchu, a když přišli až k samému vrchu, ptali se sedláka, co na vrchu dělá.

„Chytám ryby,“ odpověděl sedlák. „Ty bláznivý,“ křičel pan prokurátor, „kdo to jakživ slyšel, aby na vrchu ryby rostly?“

„Když mohou hřebci mít hříbata, mohou také na vrchu ryby růst,“ odpověděl sedlák.
Pan prokurátor zůstal jako pivoňka, ale hned zavolal sedláka dolů, vzal si ho stranou a řekl: „To hříbě je tvoje, ale dříve mi povíš, kdo ti tu radu dal?“
Sedlák zapíral co mohl, ale nakonec paní prokurátorovou přece vyzradil.

Navečer přijde pan prokurátor domů, ale paní si ani nevšimne, chodí po pokoji, nemluví ani slovo a na žádnou otázku neodpovídá. Paní si hned odmyslela, jaký škvor mu v mozku vrtá, nicméně trpělivě očekávala, k jakému konci se to schýlí. Po hodné chvíli zůstal pan manžel se zamračenou tváří před ní stát a pravil:
„Víš, co jsem ti před svatbou přikazoval?“
„Vím to, vím.“
„Pročpak jsi tedy sedlákovi radila?“
„Protože nemohu snést nespravedlnost. Ubohý sedlák byl ošizen.“
„Ať byl ošizen, nebo ne, tobě do toho nic nebylo. Nyní se navrať, odkud jsi přišla; abys však neřekla, že jsem i s tebou nespravedlivě naložil, dovolím ti odtud vzít, co tobě nejmilejšího.“
„Děkuji, milý muži, za tvou dobrotu, a když jinak být nemůže, poslechnu. Dovol, abych ještě naposled s tebou povečeřela, a to tak vesele, jako by se mezi námi pranic neudálo.“
Manka běžela ihned do kuchyně, dala dobrou večeři přistrojit a to nejlepší víno uchystat.
Když bylo jídlo na stole, sedli oba za stůl, jedli, pili a hovořili jako o hodech. Paní připíjela panu manželovi dost a dost, a když viděla, že je trochu zpitý, poručila služebníku, aby jí ještě tu nalitou sklenici vína podal.

„Milý muži! Tu sklenici vína vypij na moje zdraví a na rozloučenou. Jak to učiníš, půjdu domů.“
Pan manžel vzal víno a jedním lokem je vypil na zdraví manželčino; ale už sotva jazykem vládl. Po chvilce mu hlava sklesla a on tvrdě usnul. Paní všecko zamkla, služebníci pána uložili, potom ho vzali i s postelí na ramena a šli za paní. Otec spínal ruce, když viděl v noci podivný průvod k chalupě přicházet. Teprve když mu dcera všecko vysvětlila, byl spokojen.

Slunce stálo hezky vysoko, když se pan prokurátor probudil. Kouká, mne si oči a nemůže se vzpamatovat, co se to s ním stalo. Tu vejde do dveří jeho paní v prosté, ale čisté selské sukni, s černým čepcem na hlavě.
„Ty jsi tu ještě?“ ptá se jí.
„Nu, proč bych nebyla? Vždyť jsem doma.“
„A co já tu dělám?“
„Copak jsi mi nedovolil, abych si vzala s sebou, co mi je nejmilejšího? Tys mi nejmilejší, tak jsem si vzala tebe.“

Pan prokurátor se dal do smíchu a řekl: „Budiž ti odpuštěno! Vidím však jasně, že jsi chytřejší než já, proto budeš také od dnešního dne ty soudit, a ne já.“

Paní prokurátorová byla ráda, od toho dne soudila ona, a bylo všude dobře.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight