Chudý mlynář a kočka

zobrazeno 37×

Vložil(a): vequi, 13. 1. 2016 22.27

Krajánkům se od čepice i od pusy práší, těm, kdo pěkně poslouchají, nadělíme po pohádce hodně sladkou kaši.
Žil byl jeden starý mlynář, sám, bez ženy a bez dětí..
Krajánkům se od čepice i od pusy práší, těm, kdo pěkně poslouchají, nadělíme po pohádce hodně sladkou kaši.
Žil byl jeden starý mlynář, sám, bez ženy a bez dětí. Staral se o mlýn s třemi chasníky a práce už ho zmáhala.
Zavolal si své pomocníky a povídal:
"Je na čase, abych zanechal řemesla a nahříval si záda u kamen. Jděte, a kdo mi převede nejlepšího koně, tomu předám mlýn a stane se mlynářem. Nebudu na něm chtít víc, než aby mi do smrti dával jíst."
Chasníci souhlasili a hned se chystali na cestu. Nejmladší z nich se jmenoval Honza. O něm oba starší chasníci myslili, že je hloupý. Posmívali se mu a radili, aby zůstal doma. Proč by chodil do světa, když se stejně nikdy s žádným koněm nevrátí. Kdo ví, zda by místo koně nepřivedl starého kozla.
Honza se jen usmíval a šel s nimi. Zvečera došli všichni tři do lesa k jeskyni.
"Tady se vyspíme," řekli.
Připravili si lože a ulehli. Když Honzík usnul, jeho druhové vstali a pěkně potichu upalovali odtud. Dobře jsme to provedli, radovali se, co s Honzou, darmo by nám překážel.

Ráno probudilo Honzu slunce, promnul si oči, rozhlédl se a uviděl, že tu leží sám, opuštěný. Vstal a volal po lese, ale nikdo mu neodpovídal. I vydal se nazdařbůh, kam ho nohy nesly. Málem by se byl rozplakal. Najednou se za ním ozval tenký hlásek:
"Kampak máš, Honzo, namířeno?"
Honza se ohlédl a uviděl tříbarevnou kočku. Kočka si Honzu prohlížela a znovu se zeptala lidským hlasem:
"Kampak máš, Honzo, namířeno?"
"Tak to ses ptala ty?" podivil se Honza a vzdychl: "Co naplat, i kdyby všechny kočky z naší vsi začaly mluvit, nemohly by mi pomoci."
"Však já vím, co bys rád," řekla kočka, "chtěl bys hezkého koně, viď? Pojď ke mně, služ mi věrně po sedm let a dostaneš tak krásného koně, jakého jsi v životě neviděl."
Ale je to prapodivná kočka, pomyslil si Honzík. Nu, co, zkusit službu u ní mohu.
"Půjdu s tebou," rozhodl se.
Kočka vedla Honzu pěšinami, houštinami, přes kameny, přes kořeny. Zvečera se zastavili u lesního zámečku. Honza si mohl vykoukat oči. Ze zámeckých oken se dívaly samé kočky. U vrat stála jako vrátný černá kočka a po schodišti běhaly nahoru a dolů bílé kočky.
Tříbarevná kočka posadila Honzu ve velké zámecké síni za stůl a začala hostina. Bílé a mourovaté kočky si sedly kolem Honzy způsobně na židle a předními packami si podávaly jídlo. Jedna kočka přitáhla dokonce odněkud basu a druhá trubku. Spustily veselou muziku, a Honzovi a kočkám se u stolu pěkně hodovalo. Po večeři řekla Honzovi tříbarevná kočka:
"Pojď si, Honzo, se mnou zatancovat."
"To ne," bránil se Honza, "s Mícou jsem nikdy netancoval a tancovat nebudu."
"Tak ho odveďte do jeho ložnice," přikázala tříbarevná ostatním kočkám. Jedna kočka mu svítila až k posteli, druhá mu zula boty, třetí punčochy a čtvrtá sfoukla svíčku. Dobrou noc.
Druhého dne přišly zase a pomohly mu při oblékání. Potom ho umyly a nějaká běloučká kočka mu osušila obličej ocáskem.
"To se mi líbí," smál se Honza, protože ocásek lechtal.
Dostal stříbrnou sekyrku a klínky a pilu, všechno ze stříbra, a každý den štípal dříví. Špatně se mu nevedlo. Jídla měl dost a jen takové, co mu chutnalo, i pití, co si přál. Ale celé dny nespatřil nikoho jiného než tříbarevnou kočku a její kamarádky.
Jednoho dne řekla kočka:
"Posekej mi louku před zámkem a nasuš sena."
Dala mu stříbrnou kosu a zlatý brousek. Honza louku posekal, trávu usušil, odvezl do zámku a kosu i brousek vrátil. Kočka ho pochválila.
"Ještě mi postav domeček," řekla a ukázala na hromadu dříví a nesla stříbrné nářadí i hřebíky ze stříbra. Honza se pustil do práce a domeček postavil.
Sedm let uběhlo jako půl roku a Honza ještě neměl koně. Kočka viděla, že je Honza smutný, a povídala:
"Chtěl bys, Honzo, vidět moje koně?"
"A jak rád," odpověděl Honza, těšil se, že dostane slíbenou odměnu.
Kočka otevřela dveře domečku a jaká krása!
Dvanáct koní čistě vyhřebelcovaných, naleštěných, blýskavých, stálo za dveřmi v řadě a nepokojně hrabalo kopyty. Až se srdce v těle smálo.
"Tvého koně ti s sebou nedám," řekla kočka, "jdi domů, za tři dny ho sama přivedu."
Honza se najedl, aby cestou neměl hlad, rozloučil se s kočkou a vydal se k mlýnu.
Oba starší chasníci už byli ve mlýně. Sotva uviděli Honzu, jak míří k lávce, dali se do smíchu.
"Jakýpak to jde k nám otrhánek," volali, "a kde má koně?"
"Za tři dny přijde sám," řekl Honza.
"To bude asi nějaký chudinka, když chodí tak pomalu, že ti nestačil," posmívali se chasníci. Jejich koně už stáli ve stáji. Jeden kůň však byl slepý a druhý chromý.
Honza šel k mlynáři, ale mlynář ho nechtěl nechat ve světnici, poněvadž byl Honza tuze otrhaný a za těch sedm let docela ze svých šatů vyrostl. Dali mu trochu jídla ven a na noc si musil ustlat v chlívku na slámě. Ráno, když se probudil, byly tři dny pryč a k mlýnu ujíždí kočár tažený šesti koňmi, lesklými a bystrými, sluha jede na sedmém, ten sedmý kůň byl pro Honzu. Kočár zastavil před mlýnem a z kočáru vystoupila princezna v nádherných šatech, krásná a líbezná, a nebyl to nikdo jiný než tříbarevná kočka, u které Honza sedm let sloužil. Zeptala se mlynáře, kde má nejmladšího chasníka, kde je prášek?
Mlynář se za práška styděl a odpověděl:
"Toho nemohu ani vzít do mlýna, tak je otrhaný. Leží v chlívku, milosti."
"Jen ho přiveďte," požádala královská dcera.
Přivedli Honzu, Honza se umyl, učesal a nakonec mu sloužící podal drahocenné šaty. Při všem Honzovi pomáhal, jako by byl urozený pán. Když se vrátil na dvůr, nemohl ho mlynář ani poznat.
Potom si princezna přála spatřit koně starších chasníků. Ukázali jí, jeden slepého a druhý chromého koně.
Princezna pokynula sloužícímu, aby předvedl koně, na kterém přijel. Sloužící ho předvedl a mlynář se mohl udivit.
"Takového koně jsem ve mlýně ještě neměl," povídá.
"Ten je Honzův," řekla princezna.
"Když je Honzův, pak musí Honza dostat mlýn," odpověděl mlynář.
Ale princezna řekla, jen ať si mlynář nechá mlýn i koně, Honza že odjede s ní. Posadila Honzu do kočáru vedle sebe, kočí zapráskal bičem a jeli. Nejdříve zajeli k domečku, který Honza postavil stříbrným nářadím. Podívejme! Z domečku se stal veliký skvostný zámek.
"Tady budeme spolu bydlit, jestli mě chceš za ženu," řekla princezna. Proč by Honza nechtěl, když se mu princezna líbila.
Svatba byla veselá, škoda že jsme na ní také nebyli.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight