Chudé královstvíčko: 6.

A nyní musím ještě připomenout něco velmi závažného. Jistě se už mnohý čtenář zeptal: A co se zatím dělo v království pantalonském? Tam nebyl zármutek? Vždyť se ztratil také královský princ! 
Ano. V království pantalonském byl také vyhlášen smutek pro celou zemi. Královská rodina truchlila pro svého syna, třebas to byl jenom syn druhorozený, a ne princ korunní. Před několika dny si vyjel s družinou na lov a družina se vrátila do zámku bez něho. Princ Vendelín sám asi pronásledoval nějakou zvěř, která mu zaběhla do těch nekonečných lesů, zabloudil a ztratil se. Vyslaná výprava prohledala pečlivě okraje lesů, ale prince nenašla. A jít dále do neproniknutelných hvozdů si výprava netroufala, neboť by tam byla zcela jistě také zabloudila. 
Královská rodina pantalonská vypsala velikou odměnu tomu, kdo prince přivede. A bude-li to dívka, stane se princovou manželkou. Proto mnoho královských i knížecích princezen se vypravilo vyhledat prince, třebas byl Vendelín znám tak trochu jako nekňuba. Byl však synem velmi mocného a bohatého krále a u takových se tak tuze na chytrost nehledí. Jak je známo, nemohla ho žádná z těch princezen najít, když už několik dní ho měla princezna Anka zavřeného v lesní chatě loupežníků a nechtěla ho pustit domů. Ale zpráva od princezny Anky, že je naživu a že bude také vysvobozena, se donesla brzy i na královský zámek pantalonský a tam vzbudila naději, že se snad i princ Vendelín někdy vrátí z toho hrůzného a tajemného moře lesů. Proto se i královská rodina pantalonská a s ní mnoho jiných královských rodin rozhodlo vypravit se do chudého královstvíčka, aby byly přítomny nevídanému divadlu ..... osvobozování královské princezny ze zakletí a z drakových drápů. 
Králi Antonínu Lojzovi nastaly tím velké starosti, kam všechny ty vzácné hosty ubytovat a jak stravovat všechno to množství cizího lidu. Starému Vondrovi i dvorní dámě, tetce Babáčkové, bylo z toho velmi horko, a oba proto stále nahlíželi do starých pohádek, aby se poučili, jak se v takových případech jedná. Vždyť to nebyla žádná maličkost! Bohatší rodiny sice oznámily, že budou mít s sebou všechno opatření, přenosné pohodlné stany i hojnost jídla, ale co s obecným lidem, kterého se jistě také nahrne do zemičky veliká spousta. Naštěstí vzkázal král pantalonský, že je ochoten pomoci se vším, čeho bude třeba: stravou, stany i pořadateli. A tím bylo králi Antonínu Lojzovi velmi ulehčeno. 
Princezna Anka už zatím vykonala poslední pečlivé přípravy, aby její vysvobození mohlo být vykonáno přesně ve stanovený den. Loupežníkům navrhla, aby s ní šli do Královské Lhoty, ale Petrovským se tuze nechtělo. Vymlouvali se, že je jim líto opustit pěkně upravenou chaloupku. Princezna je tedy více nenutila, ale přísně jim nakázala, aby se i dále, až ona u nich nebude, chovali vzorně, aby měli v chatě stále takový pořádek, aby se každý den řádně umyli, čistili si zuby a kartáčovali šaty. Slíbila jim, že se na ně přijde občas podívat, aby se přesvědčila, zdali mají všechno v pořádku, a připomněla, že přinese mnoho dárků, které jim rozdá, bude-li spokojena; káči, mičudy, foukací harmoniky, koloběžky, skládací obrázky, tahací panáky a mnoho jiných pěkných dárků. A Petrovští slibovali, že se budou řádně chovat. 
Toho dne, který princezna označila rodičům jako den svého vysvobození, bylo v královstvíčku velmi rušno. Od časného rána byly všechny cesty vedoucí ke vsi Břinkovicům plny domácího obyvatelstva i cizích hostů. Na cestě za vsí, která směřovala k ohromným Vraním skalám, stáli pořadatelé, kteří určovali, kudy se mají ubírat prostí lidé na svá stanoviště, a královské rodiny i jiné vznešené panstvo uváděli na tribuny pohodlně upravené. Ze všech těch míst bylo na Vraní skály vidět jako v divadle z hlediště na jeviště a scházela jenom opona, která by se měla rozhrnout před začátkem představení. Bylo vidět malé místo trávou porostlé, s vysokou jedlí v pozadí, a skalní stěnu s otvorem, ve kterém, jak diváci hádali, měl patrně občasné sídlo onen strašný drak. Všichni byli velmi zvědavi, jak boj s drakem dopadne, a nejvíce ovšem král Antonín Lojza s chotí a s královským dvorem. Poddaní se modlili a cizí hosté těšili královskou rodinu, že všechno jistě dobře dopadne, když taková rázná dívka, jako je princezna Anka, ujišťuje, že má statečného rytíře a že sama pevně věří v dobrý výsledek. 
A také se všichni přesvědčili, že princezna má všechno dobře vyzkoumáno. Neboť se rázem deváté hodiny opravdu objevila na Vraní skále, smutně oblečena, jak se v takových případech činí, ale draka vidět nebylo. To bylo divákům divné. Vždyť přece princezna psala, že tam bude draka doprovázet na výlet! Jen ve skalní díře se něco hýbalo, ale oheň a kouř tomu z nozder nevycházely! 
Princezna poklekla jako všechny princezny, které byly obětovány drakům, a bylo na ní vidět, že je velmi zneklidněna a že se stále ohlíží. To však nebylo v tak vážném okamžiku nic divného; už byla asi nedočkává, kdy se už zjeví statečný rytíř, její zachránce. Také všech diváků se zmocňovalo Čím dále tím větší vzrušení, a všem mocně tlouklo srdce, jak ani jinak nemohlo být v tak vážné chvíli! A ještě více byli diváci rozčileni, když někteří ostrovidní se domnívali vidět ve skalních slujích místo strašného draka koně, a to koně spíše ušlého a znaveného nežli ohnivého oře! Nemohli se v tom nijak vyznat, až jakýsi znalec starých pohádek si vzpomněl, že ten kůň je asi připravená pochoutka pro starého draka, aby na výletě nehladověl. 
Ale drak se nezjevoval. Princezna se každou chvíli rozhlížela na všechny strany a bylo na ní vidět i z té dálky, že je spíše rozzlobena nežli ustrašena. Mnohým divákům se zdálo, že by mohla snadno draku uniknout, kdyby ten kůň nebyl starý a unavený a kdyby skála směrem ke vsi nebyla tak nepřístupná. 
A tu pojednou všechen hluk a šum rázem utichl. Nad lesními velikány se objevil náhle drak a pomalu se snášel k princezně. Někdo na něm seděl a ostrovidní lidé rozeznali, že je to nějaký princ nebo rytíř s mečem v ruce. A nyní ještě více byli všichni rozčileni a rozechvěni, neboť si to nedovedli vysvětlit. A není divu: rytíř místo na ohnivém oři přiletí na drakovi ..... a s kým bude bojovat, aby princeznu vysvobodil? 
Zatím se drak s princem snesl na travnatý prostor před princeznu. Princ z něho seskočil a s mečem v ruce spěchal ke skalní sluji, ve které, jak víme, klečel starý kůň. Kůň v otvoru zmizel, ale rytíř nikterak toho nedbal a počal do otvoru mečem píchat, sekat a odrážet rány neviditelného nepřítele. Drak se na to hloupě díval, ale princezna se rozčilením chytala za hlavu a jednou za sebe někomu i zahrozila. 
Tu rytíř ustal v boji a spěchal s rozevřenou náručí k princezně. Ale ta mu nepadla do náruče, jak se v pohádkách dělávalo, a spíše se zdálo, že rytíři něco vytýká, neboť stál před ní jako oukropeček. K dovršení zmatku vystrčil kůň zase hlavu z díry a klidně si prohlížel drakovu parádní výstroj, jako by mu ji záviděl. Proto není divu, že diváci už nad tím počali kroutit hlavou, jako by nechápali, co se to děje a proč se tak děje, a byli velmi zvědavi, jak ten podivný zápas o princeznu Anku skončí. 
A dočkali se brzy. Princezna vstala a nechala se rytířem dovést k drakovi, na kterého se oba pohodlně usadili. Drak se s nimi pomalu vznášel a kůň zatím vylezl ze skalní sluje a odklusal do lesa. A drak letěl přímo k shromážděnému lidu, který v novém rozrušení nevěděl co dělat; zdali utéci před strašlivým drakem, nebo vítat rytíře s princeznou. Drak to snad zpozoroval a počal vrtět přátelsky ocasem na znamení, že nikomu neublíží. 
To diváky tak uklidnilo, že počali jásat a mávat vším možným princezně na uvítanou, ozvala se střelba z moždířů a veselá hudba královské kapely. Drak se zatím pomalu snesl na pole před shromáždění. Princezna s rytířem hned seskočili a spěchali k tribunám do náručí svých drahých, kteří radostí plakali. Nastalo šťastné uvítání. Lid jásal, hudba vesele vyhrávala, střelba hřměla a při tom hluku a rozrušení si nikdo nepovšiml, že se drak zase tiše vznesl a odletěl do černých lesů. 
Královská rodina pantalonská a mnohé vznešené rodiny z tohoto království měly upřímnou radost z návratu princezny Anky a radost rázem se změnila v ohromné nadšení a jásání, když se Pantalonští dozvěděli, že se princ Vendelín také šťastně vrátil a že on to byl, co princeznu vysvobodil. 
Po prvním uvítání odjely královské rodiny do hlavní vesnice a za nimi se táhl ohromný průvod lidí. A v hlavní vsi byly pořádány velkolepé slavnosti: 
poutě, jarmarky, trakařové závody a mnohé jiné, a to všechno se dělo na náklad pantalonského krále, který z radosti, že se princ Vendelín šťastně vrátil jako hrdina, prohlásil, že všechno zaplatí. Smutné královstvíčko se rázem proměnilo ve veselé a šťastné a poddaní se upřímně radovali z princeznina návratu. 
V královské chalupě byla uspořádána nádherná hostina, při které v čele stolu seděl princ Vendelín s princeznou Ankou. A vyptávání, jak a co bylo, nemělo konce. Princezna Anka nestačila odpovídat na otázky všech hostů a princ Vendelín moudře mlčel, jak mu princezna Anka nakázala. Potvrzoval jen to, co princezna vyprávěla, a sám o svém činu mnoho nemluvil, aby se snad nepodřekl, že byl vlastně sám zachráněn starým volem. 
Ale pěkně jim to slušelo, když vedle sebe seděli. Král pantalonský se stále na ně díval a pojednou prohlásil z rozjaření, že by se mohla už také snad odbýt svatba těch dvou šťastných lidiček, a král Antonín Lojza hned radostně souhlasil. Lid jásal nad tou zprávou ještě víc, hudba řinčela, moždíře hlučněji bouchaly a kolotoče se rychleji točily. A slavnost se prodloužila o tři dny. 
Vždyť chudé královstvíčko rázem vzrostlo o padesát jednu vesnici, které dostal věnem princ Vendelín, a tak těch vesnic už byla v královstvíčku celá kopa! 
Ve svatební smlouvě bylo ujednáno, že zatím bude ještě několik let panovat král Antonín Lojza a potom teprve se ujme vlády mladý párek. To snad proto, že oba mladí lidé neměli ještě dosti královské vážnosti ve svém chování a že mysleli oba spíše na všelijaké darebnosti nežli na důstojné panování. 
Hned po svatbě se princezna Anka sama odebrala do černých lesů, aby se přesvědčila, jak se loupežníci chovají, a také si chtěla přivést zvířátka do královské chalupy. Zvířátka našla v chatě, ale po Petrovských tam nebylo ani vidu ani slechu. Nejdřív prý vzal do zaječích hejtman Bababuc, hned jak mu přinesli zprávu, že princezna přichází, a ostatní se po chvilce rozběhli za ním. To vypravovalo vajíčko a hned také prozradilo, proč Bababuc utekl. 
Měl prý stále plno strachu, že se princezna vrátí, aby vyšetřila, proč popletl celou scénu osvobozování princezny. Vajíčko vyprávělo, že Bababuc toho dne ráno vypil trochu více březové vody, a proto prý to neměl v hlavě v pořádku. Místo draka strčil do skalní sluje koně, prince Vendelína posadil na draka a poslal ho osvobodit princeznu. Nikdo mu to nevymlouval, protože byl od princezny stanovený pořadatel, a princeznu také už nemohli z Vraní skály odvolat, když už se ukázala lidu shromážděnému dole u vsi Břinkovic. 
Princezna si pomyslela, že už se to tak jako tak nedá napravit a že už to dost vysvětlila všem tazatelům jako dílo nějakého neznámého veselého kouzelníka, který v poslední chvíli všechno popletl pro svou kratochvíli; draka proměnil v koně a z koně udělal hodného draka. To všem tazatelům postačilo a všichni tomu věřili. 
Král Antonín Lojza panoval šťastně a spokojeně ještě několik let a potom odevzdal žezlo vlády mladému králi Vendelínovi a královně Ance. Staří manželé odešli na výměnek, kam s nimi šli i jejich oddaní služebníci: starý Vondra a tetička Babáčková. Do nové vlády se už nehodili, neboť mladí královi si zavedli všechno nádherněji, když se království tak rozšířilo. Mladí královi si už také postavili nad hlavní vsí zámek a povýšili ves na královské hlavní město. Ale panovali dobře a poddaní byli s nimi úplně spokojeni. 
Staří královi zůstali na výměnku v královské chalupě a byli tam také spokojeně živi. Královna s tetkou Babáčkovou a král se starým Vondrou si často povídali, jak bývalo za jejich vlády, a všichni dohromady se těšili, až k nim budou docházet ze zámku královská vnoučátka na koledu a na pomlázku. A přejme jim, ať jsou tam stále tak spokojeně živi!