Chudé královstvíčko: 3. Jak šlo vejce na vandr

zobrazeno 7×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 20.13

Na statku u Zabloudilů ležela na okně v komoře ošatka s vejci. Panímáma tam každý den uložila několik vajec čerstvě snesených a čekala, až jich bude celá kopa. Všecka vajíčka byla stejně velká a jen jedno bylo mnohem větší nežli ostatní. Leželo na samém kraji ošatky a tak sebou pořád nepokojně vrtělo, že ostatní vejce měla strach, že se z ošatky skutálejí. To vajíčko bylo velmi mrzuté a nespokojené. Byla mu tam dlouhá chvíle, chtělo se bavit, ale ostatní vejce na každý pokus o rozprávku jenom něco zabručela a spala dál. 
„A s takovými lenochy tu já mám trávit svoje mladé dny a týdny?“ hubovalo vajíčko. „Jen se válet a jen se povalovat tady na ošatce, potom v košíku, v nůši, dokud nás někdo nerozbije a nehodí na kuthan. Ale já bych chtělo také něco vykonat. Něco takového, aby se o tom po celém okolí mluvilo. Aby se říkalo: Ano, to tehdy udělalo to veliké Zabloudilovo vejce! A já něco provedu, já to cítím; neboť já jsem něco lepšího, než jsou tadyhle ty hniličky. Já mám v sobě jistě nejméně dva žloutky!“ 
Jednoho dne nechala panímáma okno z komory otevřené a velké vajíčko s velkým zájmem vyslechlo pohádku, kterou vyprávěla pod oknem na lavičce hospodářova dcerka menšímu bratříčkovi. Byla to pohádka o vajíčku, které šlo na vandr. 
„Bylo žilo jedno vajíčko, které bylo na statku nespokojeno, a proto se vydalo do světa hledat štěstí. Sotva vyšlo z vesnice, potkalo vola a dalo se s ním do řeči. Vůl byl také nespokojen u svého hospodáře a tak se brzy domluvili, že povandrují pospolu. Šli a potkali koně. 
„Kam jdete?“ ptal se kůň. ,My jdeme na vandr!' odpověděli. A kůň se ihned rozhodl, že s nimi také půjde do světa. A už byli tři. Šli dále a potkali kachnu. Ta se podivila, když viděla podivné vandrovníky, ale když uslyšela, že jdou do světa hledat štěstí, přidala se k nim a byli čtyři. Potom potkali kočku, krocana a raka, a když i ti se k nim přidali, bylo jich už sedm. 
Šli, až přišli do velkého lesa, kde nebylo ani zvířátka, ani ptáčka zpěváčka. Bylo tam pusto, smutno a nevlídno. Noc se blížila a vandrovníčkové měli hlad. I povídalo vejce kočce: ,Ty umíš z nás nejlépe lézt a nejlépe vidíš. Vylez tedy na tuto borovici a podívej se, zdali neuvidíš, někde světélko!' 
Kočka se hned vydrápala na strom a za chviličku hlásila, že vidí jakousi starou chajdu a v ní světélko. 
„To je dobré!' zaradovalo se vajíčko. ,půjdeme se tam podívat!' Šli, a když došli k chajdě, pobídlo vajíčko koně, aby zatloukl na dveře. Kůň kopytem zabouchal, dveře se otevřely a v nich se objevila stará babizna. A hned se rozkřikla: ,Co tu chcete, co tu pohledáváte? Hleďte zmizet! Za chviličku přijdou loupežníci a všecky Vás pobijou!' 
„Eh, pobijou, nepobijou, jen se o nás, bábo, nestarejte a dejte nám honem něco jíst!' poroučelo vajíčko. 
„I vezmi Vás všechny kozel! Já pro takovéhle pocestné nic nemám!' křičela babizna. Tu se vajíčko rozzlobilo a poručilo volovi, aby nabral babu na rohy a odnesl ji do lesa. A tak se také ihned stalo. Vůl nabral babu na rohy a hodil ji v lese do jámy. 
Potom vešli všichni do chajdy. Sotva se však trochu poohlédli po špinavé kuchyni, uslyšeli kroky. Všichni se velmi ulekli, a jen vajíčko ne. Poručilo, aby se kůň postavil za dveře, vůl doprostřed kuchyně, kočka aby vlezla na ohniště, krocan na polici a kachna pod lavici; rak musel vlézt do škopíčku s vodou. Když byl každý na svém místě, vajíčko zhasilo světlo a samo se zahrabalo na ohništi do popela. 
Obyvatelé té chajdy byli loupežníci. Dva z nich přišli domů a ostatní zůstali ještě někde na loupeži! Ti dva se velmi podivili, že se v chajdě nesvítí a že jim nejde baba otevřít. ,Asi baba zaspala!' huhlal jeden. ,No, však já ji vzbudím!' bručel druhý a vešel do chajdy. 
Tu vyhodil kůň zadkem, až loupežník odletěl. ,Kýho čert!' rozkřikl se loupežník a uskočil do kuchyně. Tam ho hned vůl nabral rohy, a když loupežník přiskočil k ohništi, aby rozsvítil, pustila se do něho kočka a škrábala ho až běda. A jak sahal po popelu, rozpuklo se vejce a zastříklo mu oči. Loupežník už byl z toho celý zoufalý. Honem běžel ke škopku, aby si vymyl oči, ale tam ho popadl za prst rak a štípal, jak mohl nejvíce. 
„Prokrýlepána!' křičel loupežník, ,co se to tu, ke všem kozlům, děje? a hledal rychle dveře, aby se dostal ven. Ale znovu ho vůl nabral rohy a krocan křičel: ,Udři, udři!' a kachna k tomu spokojeně káchala: ,Tak, tak, tak! Tak, tak, tak!' 
Loupežník se stěží dostal ven a tam vypravoval kamarádům, co se mu přihodilo: 
„Za dveřmi stojí mlatec se čtyřmi cepy, uprostřed jizby stojí jeden se železnými vidlemi, na ohnisku je drápač, v popelu jeden střílí a druhý ve škopku stříká. Na polici volá někdo »Udři, udři« a pod lavicí jiný křičí: »Tak, tak! Tak, tak!«' 
I ulekli se loupežníci, utekli do lesů a do chatrče se už nevrátili. Žilo tam tedy vajíčko dále spokojeně se svými kamarády, dokud nevyjedli všechno, co v chatrči našli. A potom se nejspíš zase vrátili domů!“ 
Když děvčátko pohádku dopovědělo, řeklo si vajíčko: 
„Tohle by bylo něco pro mě! Prožít něco tak odvážného a hrdinského! Však já už tady déle nebudu a půjdu také do světa prožít zrovna takovou pěknou pohádku. Mějte se tu dobře, lenoši! Má úcta, nazdar, pozdrav pámbu!“ 
Vajíčko se skulilo z okna na stůl, ze stolu na židli, ze židle na zem a otevřenými dveřmi vyběhlo na dvorek. Nikdo si ho nevšiml, a tak se bez překážky brzy dostalo zahradou do polí za vesnici. Tam potkalo koně. 
„Ty jsi vůl, že ano?“ zeptalo se koně vajíčko. 
„Nejdřív slušně pozdrav a nadávky si nech!“ odpověděl zlostně kůň. „Na to jsi tuze moc krátké. Já jsem kůň!“ 
„Hm, ta pohádka byla nějak popletena!“ zabručelo vajíčko pro sebe a nahlas promluvilo zdvořile: 
„Dobré odpoledne přeji, koni. A kampak jdeš tak samoten?“ 
„Ještě nevím, ale nejraději bych odešel někam do světa, k,de jsou lidé hodnější. Můj hospodář mě tluče,“ stěžoval si smutně kůň. 
„Hm, to mně hospodyně ještě nenatloukla!“ nafouklo se vajíčko. „Jdu však přece do světa, a chceš-li, můžeš jít se mnou.“ 
Kůň ochotně svolil a šli spolu dál. Za chvilku potkali vola, a protože ten měl také zlého hospodáře, nedal se dlouho vajíčkem přemlouvat a rozhodl se, že půjde na vandr. A byli už tři. 
Dále se už všechno stalo jako v oné pohádce: cestou potkali kachnu, kočku, krocana i raka, a ti všichni se k nim přidávali, až jich bylo sedm. Šli spolu dlouho, až přišli k velikému lesu, ve kterém nebylo ani zvířátka, ani ptáčka zpěváčka, a proto v něm bylo velmi smutno. Nastávala také noc a naši poutníčkové měli hlad. 
I poručilo vajíčko kočce: 
„Mourovatá, vylez na tuhle vysokou borovici a podívej se, zdali někde neuvidíš starou chajdu a v ní světélko!“ 
Kočka se rychle vydrápala až do vršku borovice a hned volala dolů: 
„Tamhle vidím v dálce světélko! Tam jistě bydlí nějaký poustevníček, který nám dá najíst!“ 
„To je správné!“ řeklo vajíčko. „Všechno se mi daří jako v té pohádce. půjdeme k světélku a všechno dobře dopadne. Ale dřív Vás musím, kamarádi, ještě upozornit, ze v té rozbité chajdě nebydlí poustevník, ale zdržují se tam loupežníci se starou babiznou. Nic se nám však nestane, za to Vám ručím, a všechno dobře dopadne. A bude to pořádná legrace!“ 
Ale poutníčkové se přece polekali a nechtěli jít dál. Vajíčko je přemlouvalo, aby se ničeho nebáli, že za nimi stojí mocný kouzelník, který jim nedá ublížit Poutníčkové se však přece báli, a tu se už vajíčko dopálilo: 
„Vraťte se tedy domů! Jděte si jen k svým necitelným hospodářům a já půjdu samo k loupežníkům!“ 
Vajíčko vskutku rázně vykročilo a tu na ně zavolal rak: 
„Počkej, půjdu s Tebou a my dva snad na tu bandu stačíme. Uděláme jim z té chajdy kůlničku na dříví!“ 
„Taky, taky, taky!“ zakáchala kachna a rozběhla se také za oběma hrdiny. Nu a ostatní se přece jenom zastyděli za svoji bojácnost a šli za vajíčkem. To jim cestou vyprávělo, že pohádka, kterou prožívají, musí dobře skončit, a radilo jim, jak mají naložit s babou a s loupežníky. Zatím došli k světélku, a tu je velmi překvapilo, že místo staré chajdy tam stála čistá, pěkně upravená chaloupka s květinami za oknem. Nejvíc bylo udiveno vajíčko. 
„Co je tohle? Tohle tady přece nemá být! Tady má stát rozbitá loupežnická chajda! Vždyť jsem šlo přesně podle turistických značek!“ divilo se vajíčko. 
Ostatní se vajíčku posmívali a tu vajíčko rozhodlo: 
„Budou to možná nějací čistotní loupežníci, ale na tom nezáleží, kamarádi! Jsou to přece jenom loupežníci a my musíme s nimi jednat rázně. Ty, koni, zabouchej kopytem na dveře, ať babizna otevře!“ 
Kůň se na chvilku zdráhal, ale potom přece zatloukl na dveře, pomalované ptáčky a kytičkami. Všichni trochu poodstoupili a jen vůl se připravil, aby babu nabral na rohy a odnesl ji do lesa, kdyby na ně byla hrubá. Tu za dveřmi zaklapaly střevíčky, dveře se otevřely a v nich se objevila hezounká princeznička s korunkou na hlavičce. Všichni překvapením oněměli a jenom rak si vzadu pobrukoval: 
„Pardyje klepeto! To je hezká babiznička!“ A kroutil si dlouhé vousy. 
Také princeznička byla udivena. Chvilku si poutníčky prohlížela a potom na ně spustila: 
„Prokrýlepána, kde se tady všichni berete? Proč už nejste dávno doma? Copak je to za způsob, toulat se tak pozdě večer po lesích?“ 
„To my, prosím, nic, to jen tuhle vajíčko to všechno spískalo! My už bychom rádi všichni spali doma ve svých pelíšcích!“ mňoukala úlisně kočka. 
„Tak tedy vajíčko Vás všechny svedlo? Vajíčko, které má už dávno ležet doma ve své ošatce? Copak Tě to napadlo?' kárala princezna vajíčko. 
„To bude, prosím, asi nějaká mýlka! Buďto jsme přišli jinam nežli k Petrovským, nebo jsme přišli tuze brzy. Snad jsme měli přijít, až z tohoto domku bude sešlá chajda a z Vás až bude babička!“ odpovědělo vajíčko princezně. 
„Nu, zdvořilé zrovna nejsi. Však se poptám, kdo je Tvoje hospodyně, a budu jí na Tebe žalovat Tady jsou opravdu páni Petrovští, ale ti jsou slušnější a zdvořilejší nežli takové vajíčko! Teď však není chvíle na rozprávky. Pojďte dál a já Vám zchystám něco k večeři. Ty, vajíčko a kočičko, pojďte do světnice a ostatní do kůlny, kde můžete také přenocovat!“ 
Poutníčkové se nedali dvakrát pobízet. Hned se začali k princezně vděčně lísat a kočka se jí lichotivě třela o nožku. A jen vajíčko se mrzutě odklidilo do kuchyně do poličky, neboť o večeři nestálo. Mělo zlost, že se pohádka nepovedla a že místo volného živobytí v opuštěné chatě budou mít nad sebou přísnou princeznu, před kterou Petrovští už jistě dávno utekli. To vajíčko nevědělo, že Petrovští už před příchodem vandrovníčků museli jít na kutě a že museli dělat, jako když už dávno spí, třeba hořeli zvědavostí, cože se to v chaloupce děje. 
Druhého dne poručila princezna vajíčku, aby zase odvedlo své druhy do jejich domovů, ale všichni ji snažně prosili, aby si je všechny ponechala, že se nechtějí už vrátit k lidem, kteří s nimi špatně zacházeli. Princezna svolila a těšila se, že bude mít ve svém zakletí také hospodářství. Petrovští se bláhově domnívali, že si princezna zvířátka ponechala, aby jim z nich připravila pečínku, ale princezna jim hned pověděla, aby se marně netěšili. 
Zvířátka si princeznu velmi oblíbila, ochotně ji poslouchala a jen vajíčko si postavilo hlavu a vzdorovalo. 
Mělo zlost, že zvířátka poslouchají princeznu, a ne je. Vylezlo si na polici na mísu, tam se pohodlně rozvalilo a brumlalo nebo se posmívalo svým poslušným druhům. A když je princezna pro něco poslala, vymlouvalo se, že ho bolí nohy. Jednou se princezna už rozzlobila a vajíčku pohrozila, že je dá kachnou vysedět, ale proti tomu se kačena ohradila výmluvou, že domácí kachny nikdy nesedí na svých vejcích a že to za ně obstarávají slepice. 
„Dobrá! Když nechceš, tak jej uličníka, vysedí třeba tamhle vůl!“ rozhodla princezna. „Rozhodně bude pro nás prospěšnější, když z něho bude kohout nebo slepice. Slepice nám bude snášet jiná, poslušnější vajíčka a kohout nás bude ráno budit kokrháním!“ 
„Hm! To byste tak chtěli!“ bručelo si vajíčko. ,Já mám jistě dva žloutky a ze mne by se mohli vylíhnout oba, slepice i kohoutek! A jen ať to někdo zkusí a sedne si na mě, tak ucítí!“ 
Příchod zvířátek měl však pro Petrovské přece nějakou výhodu. Princezna si nyní všímala také zvířátek a nedívala se stále jenom po nich a už neříkala tak často: 
„Jak to chodíš? Jak to sedíš? Jak to držíš tu vidličku? Nejez nožem! Kde ses tak zase umazal!“ a tak dále .....

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight