Chuďas a boháč

zobrazeno 10×

Vložil(a): jitkamety, 22. 5. 2016 20.14

Před dávnými časy, když Pánbůh ještě sám chodíval po světě mezi lidmi, stalo se jednou, že byl večer unaven a nemohl už před setměním dojít do nějaké hospody. U cesty před ním stála dvě stavení, jedno velké a výstavné, druhé maličké, už napohled nuzné. Ten výstavný dům náležel boháčovi, malý baráček chuďasovi. Pánbůh si povídal:
„Bohatému nebudu nijak na obtíž: zůstanu přes noc u něho.“
Když boháč uslyšel klepání na dveře, otevřel okno a zeptal se cizince, co tu pohledává. Pánbůh odpověděl:
„Nechte mě u Vás přes noc, prosím Vás.“
Boháč si pocestného prohlédl od hlavy až k patě, a protože Pánbůh měl na sobě prosté šaty a nevypadal na to, že by mu v kapse cinkaly dukáty, boháč zavrtěl hlavou a povídá:
„Nemohu Vás vzít do domu, komory mám plné, a kdybych měl vzít na noc každého, kdo u mne zaklepá, pomalu bych mohl jít sám o žebrácké holi. Ohlédněte se někde jinde.“ Přibouchl okno a Pánaboha nechal venku.
Pánbůh se tedy obrátil a šel k tomu baráčku naproti. Sotva tam zaklepal, chuďas hned vzal za kliku, otevřel nízké dveře a zval pocestného do světnice.
„Zůstaňte u nás přes noc,“ řekl mu, „je tma, dneska přece už nemůžete jít dál.“
To se Pánubohu líbilo a šel s ním do světnice. Chuďasova žena mu podala ruku, přivítala ho a řekla mu, aby si pohověl a vzal zavděk:
„Mnoho sice nemáme, ale ať je to co je, milerádi dáme.“ Potom přistavila brambory na oheň, a zatímco se vařily, podojila kozu, aby k nim bylo trochu mléka. A když bylo prostřeno, přisedl Pánbůh ke stolu a jedl s nimi a ta prostá strava mu chutnala, protože okolo sebe viděl usměvavé tváře. Když se najedli a pomalu byl čas ke spaní, žena si potajmu zavolala muže a povídá:
„Poslechni, muži, my si dnes usteleme na slámě, aby si ten chudák pocestný mohl lehnout do naší postele a pořádně si odpočinout. Má toho chození za celý den dost.“
„Beze všeho,“ odpověděl muž, „já mu to nabídnu.“ A šel k hostovi:
„Prosím Vás, lehněte si do naší postele, jestli Vám bude vhod. Jste ušlý, potřebujete si pohovět.“
Pánbůh nechtěl oběma starouškům zabrat jejich postel, ale oni mu tolik domlouvali, že si nakonec dal říci a lehl si do postele. Pro sebe si rozestlali slámu na zem.
Ráno vstali ještě před svítáním a uvařili pro hosta k snídani, co jen mohli. Když potom slunce zasvitlo okýnkem do světnice a Pánbůh vstal, zase s nimi pojedl a potom chtěl putovat dál. Když už stál ve dveřích, obrátil se a povídá:
„Protože jste takoví soucitní a bohabojní, můžete vyslovit tři přání a já Vám je splním.“
Chuďas na to řekl:
„Co bych si měl přát jiného než pro oba věčnou blaženost, a dokud budeme naživu, abychom zůstali zdrávi a vždycky měli ten skrovný chléb náš vezdejší. Do třetice opravdu nevím, co si přát.“
Pánbůh se zeptal:
„A nepřál by sis místo starého baráčku pěkný nový dům?“
„Ale ano,“ odpověděl muž, „jestli ho můžeme taky ještě dostat, to bych byl opravdu rád.“
Pánbůh splnil jejich přání, baráček jim proměnil v nový dům, ještě jim dal své požehnání a putoval dál.
Slunce už vystoupilo hezky vysoko, když také boháč vstával. Vyložil se z okna a uviděl naproti čisťounký nový dům, pokrytý červenými taškami, právě tam, kde dříve stával starý baráček. Údivem vyvalil oči, zavolal ženu a povídá:
„Řekni mně, co se to stalo? Včera večer tu ještě stála bídná stará chajda, a dneska je tady pěkný nový dům. Doskoč tam a hleď vyzvědět, jak k tomu přišli.“
Žena šla a vyptávala se a chuďas jí všechno po pravdě pověděl:
„Večer k nám přišel pocestný, hledal nocleh, a dneska ráno nám na rozloučenou povolil tři přání. Přál jsem si po smrti věčnou blaženost, tady na zemi zdraví a skrovný chléb náš vezdejší, a on nám nakonec ještě přidal pěkný nový dům místo starého baráčku.“
Boháčova žena honem běžela domů a vyprávěla mužovi, jak to všechno bylo. Muž se chytal za hlavu:
„Já puknu zlostí! Nejradši bych si natloukl. Že jsem já to nevěděl! Ten cizinec klepal nejdřív tady, chtěl přenocovat u nás, a já jsem ho odbyl.“
„Pospěš si,“ řekla žena, „sedni na koně a ujížděj, tak pocestného ještě dohoníš, a potom ať si dáš taky povolit tři přání, to Ti povídám.“
Boháč té dobré rady uposlechl, tryskem se rozjel za cizincem a Pánaboha ještě dohonil. Hovořil k němu, jako když másla a medu ukrajuje, prosil, aby mu neměl za zlé, že mu hned neotevřel, hledal prý klíč k domovním dveřím, a on mezitím odešel. Až se bude vracet, musí prý zavítat do jeho domu.
„Ale ano,“ odpověděl Pánbůh, „až se jednou vrátím, zajdu k Tobě.“
Boháč se hned zeptal, jestli by taky nesměl vyslovit tři přání jako jeho soused.
„Budiž,“ řekl Pánbůh, „ale nic dobrého Ti z toho nevzejde a bylo by lépe, kdyby sis nepřál nic.“
Boháč se nedal odradit:
„Však já už si něco vyberu, co mi přinese štěstí, jenom kdybych věděl, že se mi to splní.“
„Jed domů,“ řekl Pánbůh, „a tři přání, která vyslovíš, se Ti splní.“
Tak tedy boháč měl, po čem toužil, obrátil koně k domovu a hned začal přemýšlet, co by si měl přát. Jak byl zabrán do myšlenek a o uzdu se nestaral, začal kůň skákat po svém a jeho to hrozně vyrušovalo, nemohl nijak sebrat myšlenky. Poplácal kobylku po šíji a řekl:
„Neplaš se, Lízo,“ ale kůň se znovu vzepjal na zadní. To už se boháč dopálil, ztratil všechnu trpělivost a zvolal:
„Tak bych Ti přál, aby sis zlomila vaz!“ Jen to dořekl ..... bác, a už byl na zemi a kobylka tu ležela mrtvá, už se ani nehnula. Tím se mu splnilo první přání. Ale že byl odjakživa lakomý, teď, když přišel o koně, chtěl zachránit aspoň sedlo. Přeřezal řemení, naložil si sedlo na záda a dál už musel šlapat pěšky. Říkal si:
„Dvě přání mi ještě zbývají,“ tím se utěšoval. Šel pomalu, nohy se mu bořily do písku, cesty neubývalo. Když za poledne slunce pražilo, bylo mu horko, sedlo ho tlačilo do zad a všecko ho mrzelo. Pořád ještě ho nenapadlo, co by si měl přát. „I kdybych si vypřál všechna království a všechny poklady světa,“ povídal si, „jistě mě potom napadne ještě všelicos jiného, to vím už napřed. Ale já to chci navléknout tak chytře, abych potom už vůbec neměl co si přát.“ A s povzdechem pokračoval:
„Kdybych byl tím bavorským sedlákem, co měl taky povoleno trojí přání ..... panečku, ten na to vyzrál! Přál si za prvé hodně moc piva, za druhé tolik piva, co kdy dokáže vypít, a za třetí ještě jeden sud navíc.“ Chvílemi se mu zdálo:
„Teď jsem na to kápl!“ ale potom zas mu to bylo přece jen málo. Z ničeho nic ho napadlo, jak je teď dobře jeho ženě: sedí si pěkně doma v chladné světnici a pochutnává si na obědě. Tohle pomyšlení ho náramně dopálilo a nevědomky prohodil:
„Přál bych si, aby ona teď na tom sedle doma seděla a nemohla dolů, místo abych já tady vláčel tu tíhu na hřbetě.“ A sotva to poslední slovo vypustil z úst, sedlo zmizelo, a on viděl, že se jeho druhé přání taky splnilo. Z toho už mu bylo teprve horko, dal se do běhu a sliboval si, že doma zaleze do komory a bude o samotě vymýšlet něco náramného pro to poslední přání. Ale když došel domů a otevřel dveře, achich ouvej: žena tu sedí uprostřed světnice na sedle a nemůže dolů a běduje a křičí, až uši zaléhají. Muž povídá:
„Prosím Tě, přestaň, upokoj se, já Ti vypřeju všechny poklady světa, jen hezky zůstaň sedět.“
Ale žena se na něho osopila, že je hlupák, a povídá:
„K čemu mi budou všechny poklady světa, když tady budu sedět jako přišitá! Tys mě na sedlo přičaroval, tak mi zase hezky rychle pomůžeš dolů!“
Co mu zbývalo: chtěj nechtěj musel vyslovit třetí přání, aby ji sedlo pustilo a ona mohla slézt. Přání se opravdu hned splnilo. A tak z toho ze všeho neměl nic než zlost, dřinu, nadávky, a ještě přišel o koně.
Chuďas a jeho žena však žili v novém domě spokojeně, v míru a skromnosti až do šťastného skonání. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight