Chudá Madlenka

zobrazeno 61×

Vložil(a): dáša, 1. 4. 2016 16.25

Kterak bídu s matkou mela, ale jak tajemná bílá ruka jí zlatý poklad dala a ona potom neustále na neznámého rytíře myslet musela, až si život vzala

Chebský hrad nad vlnami řeky Ohře stál už po staletí a sídlila tu falckrabata. Ale nejen páni zde žili a umírali, jednou se narodila kuchařce i dcera Madlenka. Paní purkrabka se sama nabídla za kmotru, přestože se otec ztratil ve světě dřív, než se dítě narodilo. Tak dostala Madlenka bohatou kmotru a matka ji mohla brát s sebou do služby. Dítě bylo hodné a celc dny spalo na peci v hradní kuchyni. Když povyrostlo a batolilo se, často je brala paní purkrabka k sobě, aby si s Madlenkou pohrála, protože vlastních dětí neměla. 
Až bylo děvče větší, pomáhalo matce v kuchyni a z dlouhé chvíle ji paní naučila vyšívat na bílém kmentu i na hedvábí. 
„Ať se alespoň něčemu ode mne přiučíš,“ říkávala, když viděla, jak se děvče snaží. „Snad Ti to jednou bude v životě k dobrému a lépe se uživíš.“
„Zaplať Vám to pánbůh, paní kmotro! Někdy se nemohu ani dočkat, až zase vezmu jehlu do ruky. Vždycky vidím lísteček nebo poupátko již vyšité,“ děkovala upřímně Madlenka. 
> „Však jsem si všimla, že nejraději vyšíváš, co Tě napadne, a to každá nedovede. Někdy se tím paní ale nezavděčíš. Co si která poručí, musíš vždycky udělat.“ Paní purkrabka vedla děvče ke skromnosti. Jednou si od ní nechala vyšít zlatý čepec a jela v něm do města. Všechny paní jí ho záviděly a ptaly se, odkud ho má. Purkrabka nesmlčela jakou má dobrou vyšívačku a vzala je k sobě na návštěvu. Doma už měla od Madlenky všelijaké pěkné vyšívání. A ony rády se přišly podívat. Když jim paní otevřela truhlu, dlouho se přebíraly Madlenčiným vyšíváním a jedna přes druhou vzdychaly nad tou krásou. Každá pak chtěla, aby jim děvče také něco vyšilo. 
„A proč by Madlenka nevyšila?“ zasmála se paní purkrabka. „Jen jí řekněte, co která potřebujete, ona Vám ráda poslouží.“ 
Potom poslala služku pro děvče do kuchyně a s chebskými paními vše domluvila. Od té doby vyšívala Madlenka celé dny a dobře se jim s matkou dařilo. Dlouho však jejich štěstí netrvalo. Matka nečekaně onemocněla. Paní purkrabka radila to i ono, ale nic té nebohé nepomáhalo. Musela ulehnout a Madlenka místo ní vařila v kuchyni. Doma pak uklízela a prala, ale na vyšívání jí už nezbyl čas. Protože práci nemohla včas odvést, některé paní se zlobily a jiné si našly za ní vyšívačku. „Jak mám já ubohá všechnu tu práci zastat?“ naříkala Madlenka potají. Paní kmotře nemohla pomoc odmítnout a matka celé dny jenom ležela a naříkala. Na felčara peněz také nezbylo, a tak jí Madlenka dávala to i ono, co právě kdo poradil. 
„Jenom se nebojte, maminko! Zítra Vám bude jistě lépe a já zase nějaký ten šátek vyšiji a pak Vám zavolám felčara.“
„Opovaž se, holka, takhle utrácet peníze! Jestli je mi souzeno, že musím umřít, stejně umřu i bez jeho pomoci. Už jsem prostonala půl zimy,“ řekla smutně matka a rozplakala se. 
Toho dne Madlenka vzala z komory poslední košík hrachových lusků a začala je . na stole přebírat. Jak lusky otevřela a hrách vysypala do misky, vtom se puklinou starého zdiva protáhla znenadání bílá ruka a nastavila dlaň. 
Madlenka se toho zjevení tak lekla, že vykřikla. Honem se otočila po matce, ale ta spala tvrdým spánkem. Nechtěla ji tedy budit, bílá ruka však pořád natahovala k ní svou dlaň. Madlenka vzala hrst hrachových lusků a zlehka je na ni položila. V tu chvíli ruka zmizela ve zdi a nebylo po ní ani stopy. 
Když se matka vyspala, cítila se lépe a ptala se, co bude k jídlu. Madlenka jí dala trochu uvařené kaše a kousek chleba, co si donesla potají z purkrabství. Sama mnoho nepojedla. Chtělo se jí hrozně spát, ale matka řekla: 
„Měla bys, Madlenko, alespoň na chvíli sednout k vyšívání! Když šátek vyšiješ, můžeš ho zítra prodat ve městě.“
„To půjde asi ztěžka, maminko! Ruce mám od hrubé práce samý mozol a na hedvábí nemohu ani sáhnout. Ale zkusím vyšít něco na kousek plátna.“ S povzdechem vytáhla z truhly jehlu a nůžky a z kusu plátna ustřihla na šátek. Neopovážila se matce odmlouvat. Sedla ke stolu a při rozžaté svíci se dala do práce. Přestože měla ruce zhrublé, kvítka jí na lemu šátku sama rostla a do půlnoci byl šátek hotov. Když ho ukázala matce, ta se upřímně podivila: „Vidíš, Madlenko! Dobře jsem Ti poradila. Před večerem jsem měla takový divxrý sen. Zdálo se mi o bohatém rytíři, který Tě odtud odvedl. Snad už se přece jenom všechno k lepšímu obrátí.“ 
Madlenka se zasmála a vzpomněla si na bílou ruku, ale protože nechtěla matku postrašit, nic o ní nepověděla. 
„Možná že se jednou pro mne ženich také najde. Já budu ale chudá nevěsta. Nemám žádnou výbavu, jen ty dvě ruce, které umějí dobře zacházet s jehlou.“ Toho večera ve staré věži chebského hradu usnula matka s dcerou spokojeně, ale druhý den jim starostí neubylo. 
Když chtěla Madlenka uvařit matce snídani, vzpomněla si na ty hrachové lusky. Donesla je z komory a začala loupat jednu lustičku po druhé. Sotva padly první hrachy do misky, bílá ruka se protáhla starou zdí a nastavila prázdnou dlaň. Madlenka se sice neulekla, jen si vzpomněla na to, co matka vyprávěla o bohatém rytíři. Sotva do dlaně nasypala plnou hrst hrachových lusek, bílá ruka zase zmizela. Madlenka chtěla některé z kamenů ve zdi odsunout, ale žádný z nich se ani nepohnul. 
Matka zase tvrdě spala jako předešlého dne, tak děvče navařilo kaše a běželo do služby. Odpoledne poprosila paní purkrabku, aby ji pustila do města prodat vyšívaný šátek. 
„Jen běž, Madlenko! Už dávno jsi nic nevyšila a moc mne to na Tebe mrzelo. Paní mně domlouvaly, jakou jsem jim sehnala špatnou vyšívačku. Musíš co nejdříve všechnu práci udělat, jinak bych s nimi nevyšla.“ 
Marně se Madlenka omlouvala. Paní kmotra byla přísná a nesmělo se jí odmlouvat. Dala Madlence na cestu několik rad a propustila ji. 
Děvče se rozběhlo do města a chodilo od krámu ke krámu, ale nikde její bílý vyšívaný šátek nechtěli koupit. 
„Co s takovou bílou onucí, ta je dobrá jenom do hrobu.“ 
Když ji všude odbývali, zašla Madlenka k bohatým paním, ale každá nad jejím šátkem ohrnula nos. S pláčem utíkala Madlenka domů a marně přemýšlela, jak si pomůže z nouze. „Jakpak jsi pořídila?“
„Špatně, paní kmotra! Nikdo nechtěl šátek koupit. Jestli se Vám trochu líbí, vezměte si ho ode mne na památku.“ Purkrabka si ho prohlédla, ale šátek si nevzala. „Nerozdávej jenom tak lacino, Madlenko! Ten si nechej pro sebe. Takový v celém městě nekoupíš a jednou Ti ho budou všechny paní závidět.“ 
Madlenka šátek uložila zase do košíku a s paní kmotrou se uctivě rozloučila. Co jí byla platna všechna krása, když doma neměly peněz a den ze dne bylo hůř. Sama se najedla v kuchyni, ale šetrná purkrabka jí málokdy co dala pro matku. Toho dne bylo matce lépe a Madlenka si s radostí sedla večer k práci, i když pro slzy na kment ani moc neviděla. Do rohu šátku vyšila věneček z vrbového proutí, a když ho matce ukázala, ta se podivila. 
„Tohle je šátek pro pannu do hrobu a ne na veselku. Musíš se, Madlenko, vzchopit a vyšívat kvítky, lístky a ptáčky kolem lemování. Uvidíš, že takové šátky budou bohaté paní kupovat.“
„Kdo ví, k čemu je to všechno dobré,“ povzdechla si Madlenka, když uklízela vyšívání do truhlice pod okno. Nevěřila, že se chebské paní obměkčí a něco koupí. Ráno vstala brzy a zatopila na ohništi, aby matce uvařila snídani. Sotva se dala do práce, objevila se ve zdi bílá ruka a natahovala otevřenou dlaň. Madlenka se ohlédla po matce, ale ta přebírala na loži růženec a nic neviděla. Skočila honem do komory a přinesla zbytek hrachových lusků. Všechny je dala bílé ruce a dívala se. jak zase mizí ve staré zdi. Vtom se škvíra ve zdi znovu rozevřela a začaly z ní padal na stůl hrachové lusky ze zlata. Zlatý kov zvonil a cinkal, až se matka na posteli obrátila a zavolala: 
„Madlenko, neslyšíš nic? Jako by se někde peníze přesýpaly.“
„Slyším, maminko, slyším! Jen se podívejte, jaké tu máme nadělení!“ volala vesele a ukazovala na hromadu zlatých lusků. 
Kolik Madlenka dala bílé ruce obyčejných hrachových lusků, tolik se jí dostalo zase zpátky, ale byly celé ze zlata. Když lusky přestaly padat, škvíra ve zdi se ztratila a všechno bylo jako dříve. Honem posbírala poklad do košíku a ukázala jej matce. Ta se radostí až rozplakala. Potom jí řekla, aby zanesla pár lusků ukázat také paní kmotře. 
Madlenka poslechla, tři zlaté lusky vzala do šátku a běžela za paní purkrabkou. Stejně už byl čas, aby v kuchyni roztopila ohexí. Jakmile se paní objevila, uctivě jí políbila ruku a podala lusky. 
„Paní kmotro, podívejte se, jaké štěstí nám ze staré zdi napadalo doma na stůl!“ Purkrabka se velice divila a děvče jí muselo dopodrobna povědět, jak to bylo. Potom ji dovedla k purkrabímu, aby také jemu všechno poctivě pověděla a nic nezamlčela. Ten seděl za stolem a služka mu právě obouvala boty. 
„Ty říkáš, Madlenko, že to byla bílá ruka, co Ti ten poklad dala?“ ptal se nedůvěřivě a přísně se na děvče zadíval. 
„Kdo jiný, pane kmotře? Vždyť se mi tam potřikrát objevila a pak teprve ty zlaté lusky padaly,“ odpověděla Madlenka. 
„Na to se musíme ještě dnes podívat. Cos dostala, to si nech! To ostatní z pokladu, co najdeme ve zdi, připadne falckraběti. Vezmu pár lidí a zeď musí rozkopat. Ty nám jen ukážeš, kde se to zjevení objevilo!“ 
Prosila ho, aby k nim žádné lidi neposílal, protože je matka ještě nemocná, ale on jenom mávl rukou a svolával pacholky. Madlenka je pak dovedla do věže a ve staré zdi ukázala ono místo. 
Pacholci vylamovali kámen po kameni, ale žádnou tajnou chodbu ani poklad nenašli. Když rozbili půl zdi, nařídil purkrabí kopat ve sklepení pod věží. Madlenka je s pláčem vyprovázela a měla co dělat, aby po nich tu spoušť uklidila. Toho dne našli dole ve staré hlízové věži zazděnou kostru neznámého rytíře, která měla jednu bílou ruku a vedle ní ležel velký vzácný meč. Madlenka se přiběhla podívat a nemohla od ní oči odtrhnout. 
„To byl jistě nějaký bohatý princ,“ povídal jeden z pacholků. „Anebo nějaký rytíř lapka,“ tvrdil jiný. „Těch tu bylo vždycky dost.“ Madlenka měla oči plné slzí. A když viděla, že tomu nebožtíkovi kopou vedle věže hrob, zaběhla doma pro bílý vyšívaný šátek. 
„Dejte mu ho do hrobu!“ prosila purkrabího. „Nebýt jeho dobroty, zle by se nám s matkou vedlo.“
„Jak chceš, děvče! Já bych si s takovými kouzly nic nezačínal,“ varoval ji purkrabí, ale potom poručil pacholkům, aby bílou ruku převázali vyšívaným šátkem. Bylo z toho mnoho řečí a dlouho si na chebském hradě i v městě vyprávěli o tajemném rytíři, který dal chudé děvečce zlatý poklad. Madlenka od toho dne chodila jako tělo bez duše. Matka zase pomáhala na purkrabství v kuchyni, děvče však nemělo u práce žádné stání. Sotva něco vyšilo, už se toulalo dole kolem řeky. Na hrob neznámého rytíře nosilo první petrklíče, které rozkvetly na louce a denně se tam zastavovalo. 
Purkrabka jí domlouvala, ať si hledí raději své práce, protože nyní každá paní chtěla mít od Madlenky nějaké vyšívání. Ale ona pořád myslela jenom na toho rytíře a jeho bílou ruku. Jednoho dne ji našli v řece utopenou. 
„To ji ten mrtvý zavolal k sobě,“ vyprávěla purkrabka se slzami v očích. „Proti takovým kouzlům a čarám není nikomu pomoci.“ Potom prosila purkrabího, aby dal Madlenku pohřbít pod věží. 
Pacholci vykopali nový hrob, vedle toho prvého. Matka dala Madlence kolem hlavy bílý šátek s vyšívaným věnečkem jako nevěstě. V tichosti ji pohřbili vedle zakletého rytíře a od té doby se ve staré věži nic nedělo. Stará matka se brzy nato odstěhovala do města a dobře se jí dařilo. 
Zlaté hrachové lusky prodala zlatníkům, kde z nich mistři vyrobili prsteny, řetízky a jiné šperky. Tehdy také udělali náušnice se zlatými hrášky a ty se dělají od té doby podnes. Nikdo ale už neví, že kdysi ve staré věži chebského hradu napadaly zlaté hrachové lusky chudému děvčeti na stůl, protože se podělila s bílou rukou o poslední sousto.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight