Chrabrý Alí

Žili kdysi v jedné vesnici tři bratři. Dva byli chytří a obratní, třetí popleta, ale silák nad siláky. Říkali mu Alí.
Jednou se vypravil Alí pro břidlici na střechu. Zapřáhl do vozu dva voly a jel k lomu. Tam voly vypráhl, pustil je na pastvu a začal lámat břidlici. Naložil vůz a šel pro voly. Ale co neviděl? Ze skály vylezl hrozný drak, z huby mu šlehaly plameny, z nozder se mu valil dým a z očí mu sršely jiskry. Drak se vrhl na voly a sežral je.
„No tohle!“ rozčilil se Alí, kterého nenapadlo, že by se měl spíš bát než rozčilovat, chytil draka za chřtán, stiskl ho, až drak klesl na kolena, zapřáhl ho do vozu a jel domů. Drak byl tak překvapený, že se ani nevzpíral.
Vesnice byla vzhůru nohama, když přijel Alí s vozem břidlice, taženým hrozným drakem.
„Hned toho draka zabij nebo zažeň!“ křičeli na něho bratři.
„To nejde,“ vrtěl hlavou Alí. „Drak sežral naše dva voly, musí teď pracovat místo nich.“
„Zabij toho draka!“ křičeli i sousedé a honem se složili a dali Alímu dva jiné voly.
Pak teprve Alí zabil draka jednou ranou pěstí, dračí kůži si dal vydělat a pověsil ji vedle vrat.
Takový byl Alí.
Jednou se dověděli Alího bratři, že vysoko v horách stojí hrad a v něm bydlí krasavice. A ta prý se vdá jenom za muže, který nad ní v boji zvítězí. Kdo nezvítězí, tomu usekne hlavu a narazí na kůl. Dosud žádný mládenec nad dívkou nezvítězil, všichni, kdo se o ni ucházeli, přišli o hlavu.
„Půjdu za tou krasavicí,“ rozhodl se nejstarší bratr a šel.
Šel a cestou potkal stařečka.
„Kampak jdeš, mládenče?“ optal se ho dědeček.
„Jdu do hor zápasit s krasavicí. Když ji přemohu, ožením se s ní, když prohraju, přijdu o hlavu.“
„Tak, tak,“ pokýval hlavou stařeček. „A co potřebuješ víc? Tu krasavici, nebo mou dobrou radu?“
„To je divná otázka,“ řekl bratr. „To se rozumí, že krasavici. Dobré rady umím rozdávat sám.“
Stařeček už neřekl nic a mládenec šel dál do hor. A už se nikdy nevrátil.
„Teď půjdu za krasavicí já,“ řekl po čase prostřední bratr.
A také on potkal podivného stařečka a ten se ho otázal:
„Co potřebuješ víc? Krasavici, nebo mou dobrou radu?“
„To se rozumí, že krasavici!“ zasmál se bratr. „Proto jdu za ní do hor. O dobré rady není nouze.“
Stařeček nechal bratra jít a ani ten už se nevrátil.
A tak se nakonec vydal do hor i Alí.
Šel a šel a také on potkal podivného stařečka. Svěřil se mu, že jde do hor zápasit s krasavicí a že jeho bratři tam šli před ním, ale zpátky už se nevrátili.
„Já vím,“ řekl dědeček. „Potkal jsem je na cestě. Ti se už nikdy nevrátí.“
Alí jenom smutně pokýval hlavou:
„Ale já přece půjdu.“
„A co potřebuješ víc?“ zeptal se ho stařeček. „Tu krasavici, nebo mou dobrou radu?“
„To se rozumí, že Tvou dobrou radu,“ řekl Alí. „O krasavici nestojím, a kdyby se mi u ní neztratili bratři, nikdy bych se za ní do hor netrmácel.“
„Dobře,“ řekl stařeček. „Dám Ti tedy dobrou radu. Krasavice nezvítězí silou a obratností, ale svou krásou. Před bojem sejme přilbu, vlasy se jí rozpustí a před tou její nevýslovnou krásou každý mládenec padne na zem. A pak přijde o hlavu. Proto se na ni před bojem nedívej a zvítězíš.“
Alí stařečkovi pěkně poděkoval a šel dál do hor. Konečně přišel k mohutnému hradu, kde bydlila krasavice.
Přivítali ho laskavě, dali mu najíst, napít, uložili ho do bílého lůžka a druhý den vyvedli na nádvoří.
Kolem nádvoří stálo plno sloupů a na každém byla nabodnutá mužská hlava. I hlavy Alího bratří tam byly. Jenom poslední, stý sloup byl ještě prázdný.
„Ten je připravený pro mou hlavu,“ řekl si Alí.
A to už před Alího předstoupila ukrutná krasavice, sňala přilbu, její krásné černé vlasy se rozpustily a tak tam stála ve své nevýslovné kráse. Nikdo na tu krásu nemohl pohledět a Alí se díval do země. A než se krasavice nadála, přiskočil k ní, povalil ji, pevně ji sevřel a vytasil dýku.
„Mám Tě podřezat, nebo Ti mám darovat život?“ otázal se jí.
„Daruj mi život!“ prosila krasavice. „Zvítězil jsi, vezmu si Tě za muže.“
Alí tedy dívku pustil, a ta ho zavedla do své komnaty. Tam vytáhla ze skříňky ze slonové kosti zlatý pantoflíček a řekla:
„Vezmu si Tě za muže, ale napřed mi musíš přinést druhý pantoflíček do páru. Tenhleten jsem našla tady pod hradem na louce. Kde najdeš druhý, to věru nevím.“
„Ani mě to nenapadne!“ řekl Alí. „Buď ráda, že jsem Ti neuřízl hlavu, jako Tys ji dala uříznout mým ubohým bratrům.“
Jenomže krasavice prosila, jak nejlíbezněji dovedla, a tak nakonec Alí vzal zlatý pantoflíček a šel hledat druhý do páru.
Šel a šel, až přišel k velikému stádu ovcí a ovčáci ho přátelsky přivítali. Zařízli berana velikého jako osel a upekli ho k večeři.
„Komupak patří to stádo?“ otázal se Alí a ovčáci pravili:
„Tady v údolí stojí krásný bílý dům a v něm žije dívka. Té patří to stádo a ještě mnoho jiných stád okolo. Dívku však hlídá strašný drak a ona čeká, až přijde Alí, který jediný dovede draka přemoci! Už zabil drakova mladšího bratra. Jenomže Alí pořád nejde. Musí jí totiž přinést zlatý pantoflíček, co ztratila kdesi na louce, když se projížděla na drakovi v oblacích. A ten pantoflíček Alí asi nemůže najít.“
„Ale vždyť já jsem Alí!“ zvolal mládenec.
„A máš ten pantoflíček?“ otázali se ovčáci.
„Mám,“ řekl Alí. „Ale jakpak mám jít za tou dívkou, když ji hlídá ten hrozný drak?“
„Snad se ho nebojíš?“ divili se ovčáci. „Vždyť už jsi zabil jeho bratra.“
„Jenže to jsem se rozčilil, že mi sežral dva voly. Když se nerozčilím, dostanu strach.“
„Draka se bát nemusíš,“ smáli se ovčáci. „Ten před Tebou uteče, jen Tě uvidí.“
Alí se najedl beraniny a druhý den se vydal k bílému domu.
A opravdu, všecko se stalo tak, jak to ovčáci říkali. Drak honem uletěl, sotva Alího spatřil, dívka Alího radostně přivítala, že ji osvobodil a že jí přinesl zlatý pantoflíček.
A co dál vyprávět? Alí už u krasavice zůstal, oženil se s ní a na tu ukrutnici, co zahubila devětadevadesát mládenců a mezi nimi i jeho bratry, dočista zapomněl. Kdoví, co se s ní stalo. Možná že čeká na Alího a na zlatý střevíček dodnes.