Chlapec s copánkem a jeho zvířatech

Byli kdysi muž a žena. Žili spolu dlouho, ale pořád neměli děti. Nakonec, už v to ani nedoufali, narodil se jim přece jenom syn. Sotva mu trochu narostly vlásky, hned mu maminka upletla cůpek a pojmenovala ho Hajdarkokul. To proto, že cop se řekne tádžicky kokul.
Chlapec od malička miloval zvířata. Nikdy je netrápil a nikomu nedovolil, aby se jim ubližovalo. A ze všech nejraději měl malé, zakrslé telátko. Bylo věčně hladové a špatně rostlo.
Vždycky zjara jezdívala celá rodina i se svými domácími zvířaty na několik dní do polí orat. Jednou ale otec zapomněl cosi doma, a tak sedl na koně a vracel se do vesnice.
Jel a jel, a aby si ukrátil chvíli, zpíval si. Náhle se však kůň zvedl na zadní a uskočil stranou. Jezdec z něj div nespadl.
Otec se podíval, co koně vyděsilo, a vidí, že se na cestě povalují skopová játra. Obráceným bičíkem je chtěl odstrčit. Jen se jich však dotkl, vyskočila z nich ošklivá a hrozná babizna. Zaskuhrala, jako když vůz skřípe:
„Co do mě strkáš? V podzemním království jsem byla, jedla, pila, veselila se a Ty jsi mě vyrušil. Počkej, já Ti ukážu!“ a proměnila se v břichaté strašidlo. Vypadalo jako chlupatá koule na krátkých křivých nohách. Hlavu mělo lidskou, ale mordu jako zvíře a trčely z ní obrovské kly. Když ji otevřelo, spodním pyskem se dotýkalo země a horním oblak. Byl to prostě dév.
„Teď Tě mám!“ zařval. „Rozluč se se životem. Hned Tě sním!“
Otec prosil o smilování a nabízel všechen svůj majetek. Nestvůra se zamyslela a řekla:
„Buď slupnu Tebe, nebo mi musíš slíbit svého syna Hajdarkokula.“
Otec se pokoušel dále smlouvat, ale marně. Nakonec déva uprosil, aby mu dovolil poradit se se ženou.
Vrátil se celý zarmoucený na pole a pověděl všechno manželce i synovi. Hajdarkokul jej vyslechl a prohlásil:
„Vypravím se za tou potvorou!“
Rodiče ho přemlouvali, aby to nedělal, ale pak si řekli:
„Náš syn je mladý, odvážný a má sílu za tři. Třeba déva přemůže.“
Hajdarkokul tedy vyskočil na koně a uháněl domů. Sotva dév mládence spatřil, zařval:
„Už jsi tady? Slez z koně a nasekej dříví. Večer rozdělám oheň, upeču si Tě a sním. A zatím sežeru Tvého koně.“
A bez otálení se do ubohého zvířete pustil.
Sekal Hajdarkokul dříví, po očku se díval na déva a říkal si:
„Uteču mu!“
Jenomže kdykoliv se o to pokusil, dév ho vždycky dohnal.
Zatím otec neměl na poli stání a přemýšlel, jak by synovi pomohl. Poprosil souseda, aby mu půjčil koně, a vydal se do vsi. Tam se schoval za plot a koně postrčil do dvora. Hajdarkokul se zaradoval, skočil do sedla a uháněl pryč.
Dév to zpozoroval, ale dělal, že nevidí. Jen však chlapec vyjel za vrata, vytrhl si dév zub a hodil ho zvířeti pod nohy. A už se ubohý kůň válel po zemi.
Na otce při tom pohledu padly mrákoty. A když se probral, byl přesvědčen, že jeho syn už nežije, a s pláčem se vrátil na pole.
Jenomže dév mezitím zahnal Hajdarkokula zpátky na dvůr štípat dříví a sám si pochutnával na druhém koni.
Zakrslé telátko dlouho Hajdarkokula nevidělo a hledalo ho po celém poli. Nakonec se však rozběhlo přes oranici do vsi. Přiklusalo domů, a když uvidělo, co se děje, řeklo unavenému Hajdarkokulovi:
„Vlez mi na záda, já Tě zachráním!“
„Ani kůň mě nezachránil. Jak bys mi mohlo pomoci ty?“ usmál se smutně chlapec. Byl tak vyčerpán, že by se byl stejně telátku na hřbet nedostal. To však vyhloubilo růžky jámu, vlezlo do ní a Hajdarkokul se na ně jakžtakž vyškrábal. Sotva ho telátko ucítilo na svém hřbetě, vyskočilo z jámy a honem ze vrat ven.
Dévovi se nechtělo obětovat další zub. Proto se za uprchlíky rozběhl a dohnal je u veliké louže. Telátko však hráblo zadním kopýtkem a hodilo mu do očí řídké bláto. Než si je dév protřel, bylo telátko s Hajdarkokulem na zádech v hlubokém lese. Tam povídalo:
„Domů nemůžeš, našel by Tě dév. Víš co? Schovej se někde tady. Já zaběhnu za Tvými rodiči povědět jim, že jsi živ.“
Jak řeklo, tak udělalo.
V lese bylo ticho, tichounko. Najednou však přinesl vánek k Hajdarkokulovu sluchu žalostné kňučení. Mládenec se vydal po zvuku a nalezl mrtvou fenu. U ní naříkala dvě vyhladovělá štěňata.
Tu si Hajdarkokul vzpomněl, že mu máma s sebou dala dvě placky. Atak jednu rozžvýkal a dal štěňatům, z druhé ulomil polovinu a snědl sám. Zbytek schoval pro strýčka příhodu za ňadra. Pohladil štěňata, usmál se na ně a kráčel dál.
Šel a šel a hledal nějaké přístřeší, ale nenalézal. A když už nemohl dál, zastavil se, že si odpočine. Ohlédl se, a co nevidí? Štěňata mu běží v patách. Hodil jim tedy i zbylou polovinu placky a nemohl uvěřit svým očím. Štěňata začala růst jako z vody a za pár okamžiků z nich byli obrovští hafani.
Dlouho, nedlouho bloudil Hajdarkokul se svými psy hlubokým lesem, až nakonec ho nohy donesly k velikému polosesutému hradu. Těžká železná vrata byla zavřena. Hajdarkokul na ně zabušil. A v odpověď uslyšel smutný ženský hlas:
„Kdo jsi a co si přeješ? Ani pták sem nedoletí, ani zvíře nezaběhne,
ani člověk nepřijde. Uteč odsud, dokud jsi živ!“
Hlas se Hajdarkokulovi zalíbil, a tak chtěl poznat tu, co jím hovoří.
„Otevři, ať se stane cokoliv,“ naléhal.
Veřeje zaskřípaly, řetězy zařinčely a závora klapla. Ve vratech stála překrásná dívka. A když Hajdarkokula přivítala, vyprávěla mu svůj příběh: V těchhle místech kdysi stávala její rodná ves. Ale jednou přiletěl strašlivý dév, domy pobořil a lidi zahubil. Jenom ji si ponechal v zajetí, aby mu sloužila. Žije tu samotinká, bez ustání ve strachu o svůj život.
„To jsou mi věci,“ zasmál se Hajdarkokul. „Utíkal jsem před dévem, jako by mi za patami hořelo a přiběhl jsem mu rovnou do náruče.“
Dívka mládence přemlouvala, aby raději utekl, než se dév vrátí. Jenomže Hajdarkokulovi se od bezbranné krasavice nechtělo. A tak ho dívka nakonec ukryla přímo v síni do jámy pod tlustý koberec. Psy schovala na dvoře taky do jámy a zavalila je těžkým balvanem.
Ještě po sobě nestačila uklidit, když zahučela vichřice a zaburácel hrom. A už s rachotem a lomozem vletěl do hradu dév.
„Cítím člověčinu!“ zařval. „Pověz, koho tady máš?“
„Koho bych tady mohla mít? Sám víš, že sem pták nedoletí, zvíře nezaběhne, člověk nepřijde. To ses načichal člověčiny, když jsi bloumal po světě,“ vymlouvala se dívka.
Jenže dév se nedal tak lehce oklamat.
„Buď mi ho vydáš, nebo ho najdu sám!“ a začal čenichat po všech koutech.
Dívka viděla, že je zle, a nabídla mu:
„Když slíbíš, že mu neublížíš, ukážu Ti, kdo tu je.“
Dév ze zvědavosti slíbil a dívka pustila Hajdarkokula z jámy. Netvor ho hned poznal, zaskřípal zuby a už se chtěl na chlapce vrhnout. Ale dívka mu připomněla slib.
A tak spolu začali žít všichni tři. Dívka bez přestání přemýšlela, jak Hajdarkokula zachránit, chlapec zas, jak ji vysvobodit a dév? Ten nemyslel na nic jiného, než jak Hajdarkokula sníst.
Jednou pozval svého hosta na lov. Hajdarkokul ho nechtěl rozzlobit,
a tak souhlasil. Dívka však dévovi nedůvěřovala a dala chlapci hřeben, zrcadlo a tři šípy.
„Kdyby Tě začal honit, hoď mu pod nohy hřeben. Když to nepomůže, polož za sebe zrcadlo. A kdyby ani to nebylo nic platné, zapíchni do země šípy,“ řekla mu.
Dév s Hajdarkokulem se dohodli, že budou lovit každý na vlastní pěst, a chlapec vystoupil na paseku. Ohlédl se však a vidí, že se za ním vlní křoví. A když přidal do kroku, keře se rozhýbaly rychleji. Dal se do běhu a z houštiny vyskočil dév.
Hajdarkokul běží, až má srdce v hrdle, ale dév je stále blíž a blíže. Když už chlapci moc sil nezbývalo, hodil za sebe hřeben. A kde se vzal tu se vzal, stál za ním neprůchodný prales.
„Tím se nemůže prodrat,“ pomyslel si Hajdarkokul ulehčené a šel dál.
Ale dév si vytrhl zub a udělal z něho sekeru. Vytrhl druhý a z toho udělal pilu. Stromy padaly, až lítaly třísky, a dév si brzy pralesem proklestil cestu.
Hajdarkokul se ohlédl a vidí, že má zase pronásledovatele v patách. A tak položil za sebe zrcadlo a hned za ním tekla hluboká a široká řeka s divokými peřejemi.
Ale dév si přivázal ke každé noze po velikém kameni, aby ho nestrhl proud, a na druhý břeh přeplaval. A zase supěl chlapci v zádech, jen ho popadnout za cop.
Hajdarkokul tedy zabodl do země šípy. A v té chvíli z nich vyrostly tři vysoké topoly. Zpod každého vytékal potůček a ty se vlévaly do velikého rybníka.
Chlapec nemeškal a vyšplhal na první topol. Dév přiběhl a ještě v chůzi začal kmen hrýzt. Strom už padal, ale chlapec přeskočil na sousední. A když se začal naklánět taky ten, přehoupl se na poslední. Kam se ale poděje, až dév překousne i třetí topol?
Psi zavalení v jámě ucítili, že se Hajdarkokul dostal do úzkých. Hrabali, kňučeli, vyli a štěkali. Uslyšela je dívka a hned pochopila, co se děje. Rychle odvalila balvan a psy pustila ven.
S větrem o závod se řítili za svým pánem. Hajdarkokul je zahlédl z vršku posledního topolu a radostně se zasmál.
„Čemu se směješ?“ sípal dév, který hlodal kmen. „Copak nevidíš, že jsem s tím hned hotov a potom si na Tobě pochutnám?“
„Chci se před smrtí ještě dosyta nasmát,“ odsekl mu vesele Hajdarkokul. Déva to rozzuřilo a naráz překousl zbytek kmene. Strom s chlapcem se začal hroutit. A dév rozevřel tlamu, žé nešťastníka na jeden ráz polkne. V tom však, jako by ze země vyrostla, se před ním objevila dvě obrovská psiska. Krčila čenichy, vrčela a výhrůžné cenila veliké tesáky. Dév se polekal, začal ustupovat a jak široký, tak dlouhý spadl do rybníka. Potopil se až na dno a jenom bubliny dokazovaly, že na světě někdy nějaký dév vůbec byl.
„Takže teď už od něho budeme mít pokoj,“ zaradoval se Hajdarkokul. „Pojďte, osvobodíme jeho zajatkyni.“
„Kdepak,“ odpověděli psi. „Dév se schoval na dně a číhá na příležitost, jak Tě dostat. Ale my mu ji nedáme. Skočíme za ním a pokusíme se ho zakousnout. Dávej dobrý pozor. Jestli se ve vodě objeví rudá krev, bude to znamení, že dév přemohl nás. To pak vezmi nohy na ramena a zachraň se. Když vypluje černá, pak jsme zvítězili my.“
Domluvili a vrhli se do vody. A Hajdarkokul stojí nad rybníkem a nespouští z něho oči. Najednou vidí, že se voda začíná zbarvovat červeně. Už se chtěl dát na útěk, ale tu se ode dna vyvalila černá déví krev. Netrvalo dlouho a vynořili se i oba psi.
„Roztrhali jsme ho na cucky,“ chlubili se.
„A proč zpočátku vyplynula na hladinu Vaše krev?“ vyptával se chlapec.
„Dév nás zle poranil,“ odpověděli psi. Hajdarkokul sňal z hlavy turban, roztrhal ho a rány jim zavázal. Pak už nemeškali a vypravili se potěšit dévovu zajatkyni.
Ubohá dívka seděla na nádvoří, plakala a třásla se strachem. Byla si jista, že dév jejího ochránce snědl a že teď dojde řada na ni. Jak se zaradovala, když zaslechla jásavý psí štěkot! A co teprve, když k ní přišel sám Hajdarkokul.
Jak to všechno dopadlo? To víte, že byla svatba. A že se novomanželům nechtělo bydlet v neútulném, šerém hradu, sebrali se a šli k Hajdarkokulovým rodičům.
To bylo veselí ze šťastného setkání! Dlouho nechtěli rodiče věřit vlastním očím a báli se jen, že jejich štěstí je pouhý sen.