Český Honza

zobrazeno 17×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 17.11

 

V jedné vsi u řeky, v roztrhané chalupě pod skálou, žila chudá vdova se svým synem Honzou. Tátu jim zabilo dříví v lese, ještě když byl Honzík malý, a tak celé dětství Honza prolopotil s mámou u sedláků. Máma pracovala, až jí v zádech praštělo, a Honzík musel pomáhat, jak dovedl a mohl. 
Když už byl větší, znelíbilo se mu sloužit u selských chamtivců. Vyhrabal doma tátovu dřevorubeckou sekeru na dlouhém topůrku, obtáhl ostří na brusu, a začal jako táta chodit do lesa a živit se dřevěným chlebem. Máma sic doma potají plakala, bála se, aby Honzu nepotrefilo neštěstí jako nebožtíka tátu, ale protože z něčeho živi být museli a jí samotné už sil ubývalo, nedala před Honzou nic znát. Honza rostl a síla mu v celém těle jen kvetla. Však se za ním děvčata z devíti vesnic ohlížela, když přišel někam přes pole k muzice! Domácí chlapci sic na přespolňáka nevražili, ale pro jeho sílu si na Honzu netroufali. A když si troufli, ukázal jim Honza, zač je toho loket! A ještě na posměch jim před muzikantskou kruchtičkou pěkně sólo zazpíval:

Já jsem tu z Ouběnic sám, já se Vám šidit nedám, 
jednoho nebo dva, strčím Vás za ňadra, 
třetího do nohavic, já se Vás nebojím nic!“

pohádka: Český HonzaStalo se však jednou, že do vsi přišli císařští verbíři a sháněli vojáky do dalekých vojen. Ouběnický rychtář byl na řadě, aby dal svého mladšího syna Martina. Ale nechtělo se mu, a tak zavolal stranou kapitána od verbířů a vtiskl mu do ruky hodný pytlík dukátů. Přitom mu šeptem poradil, aby místo Martina raději vzali vdovina Honzu, z tak silného vojáka že bude mít císař pán obzvláštní radost. 
Na Honzu právo neměli, protože byl chudé vdovy jediný syn a živitel. Ale cožpak měl chudák u pánů nějaké dovolání? Počkali si na Honzu, když šel navečer z lesa, a mocí ho chtěli odvést. Ale Honza se jim vytrhl, těm nejbližším vyťal nějakou za ucho a utekl. Myslel si, tím že je všechno spořádáno. Ale kapitán nějakého rekruta přivést musel, vem kde vem. I posadil verbíře do hospody a z rychtářových peněz dal nalít každému žejdlík vína na kuráž, že si pro Honzu dojdou v noci. Když padla tma, přichystali si provazy, aby mohli Honzu svázat, a s šavlemi i flintami táhli na vdovinu chalupu. Obklíčili ji nejdříve kruhem, a pak na tamborovo zabubnování začali brát stavení útokem. 
Honza s mámou už spali, ten lomoz však je probudil. Máma vykoukla na zápraží, ale sotva stačila verbířům dveře před nosem přirazit. Verbíři tloukli do dveří, ba i šavlemi do nich sekali, a křičeli jako diví, jen ať jim vdova otevře po dobrém, Honzovi prý stejně není pomoci. Máma se dala do pláče, že její jediné dítě svážou a seberou do vojny. Honza, jak uviděl máminy slzy, povídá:
„Ani mě nenapadne, mámo, abych šel císaři sloužit! Ostávejte tu sbohem, já uteču do světa, nějak už se tam protluču!“ 
„Honzíčku zlatá, vždyť oni Tě zastřelí, jak jen hlavu ze dveří vystrčíš!“ 
„I kdepak, mámo,“ zasmál se Honza, „pro mě ještě kuličku neulili!“ Popadl almaru, jedním zdvihem ji postavil přede dveře, do kterých už se verbíři sekerami vlamovali, a chystal se vyskočit oknem na tu stranu k řece. Máma celá poděšená sáhla do staré truhlice až k samému dnu, vytáhla červený tkaloun, na tom tkalounu bílou kostěnou píšťaličku, a honem ji Honzovi zavěsila kolem hrdla. 
„Tu máš, Honzíčku, tu si vezmi s sebou! Dal Ti ji do kolíbky jeden pocestný, co Ti byl za kmotra. Až prý Ti bude v životě nejhůř a nebudeš si vědět rady, máš na ni zapískat a on Ti přijde poradit!“ 
Honza políbil mámu, píšťalku strčil za košili a hnal se k oknu. Ale vtom je verbíři sami zvenku vyrazili a kapitán s nahou šavlí v ruce skočil doprostřed světnice. Hned za ním, pěkně rozkohoutěný vínem, se vrhl tambor s bubnem. Honza hmátl po tamborovi, strhl mu buben s plecí, až tambor upadl, a než se kapitán tou svou kosinkou mohl rozpřáhnout, narazil mu Honza buben na hlavu. Nečekal, co bude dál, a jedním skokem byl z okna. Kolem chalupy číhal celý řetěz verbířů, ale Honza se přikrčil, tomu nejbližšímu podrazil nohy, a než se nadáli, vymkl se jim z kruhu a skočil do řeky. 
Plaval k druhému břehu, co sil měl. Ale vyhráno ještě nebylo. Verbíři skočili na pramici, a do řeky za ním vypustili celý houf zlých ohařů a chrtů, aby se drželi Honzovi ve stopě. Honza šťastně přeplaval a vběhl do lesů, ale psy ze stopy setřást nemohl. Větvičky ho do obličeje švihaly, močál se mu pod nohama propadal, bahno mu až nad hlavu stříkalo, ale Honza běžel a běžel. Verbíři zůstali daleko za ním, zato chrti se mu blížili každým skokem. Už myslel, že se jim musí vzdát, neboť mu sil valem ubývalo. 
Tu však najednou v lesní tmě před sebou uviděl blikat světýlko. Namířil si to rovnou k němu. Byla to nějaká chajda rozedraná, takové se i za bílého dne nejlépe vyhnout. Honza v úzkosti nahmatal dveře a těm chrtům zrovna před nosem do nich vklouzl. 
Jak skočil dovnitř, viděl, že je z bláta v louži. V sednici byly kolem kamen dvě lavice, a na každé z nich chrápal jeden čert tak hlasitě, až z toho v uších zaléhalo. Ale Honza v tom svém zoufalství neměl na vybranou. Zahlídl starou učouzenou pec, jedním skokem se na ni vyškrábal a honem se schoval za staré hadry, co tam visely na bidle. 
Byl nejvyšší čas. Chrti a ohaři byli v minutce za dveřmi, a že cítili Honzovu čerstvou stopu, vyli jako zběsilí a škrábali do dřeva. A z lesa už se přibližoval tartas a rámus té verbířské roty. Zaklínali se, z téhle chajdy že už jim Honza neuběhne, a když se přiblížili na dostřel, pro postrašení začali pálit z pušek do šindelové střechy. V Honzovi se dušička sesychala, protože proti takové přesile s flintami mu všechna jeho síla nebyla nic platná. I dělal to jediné, co mohl: krčil se ještě víc za čertovské hadry a úzkostí ani nedýchal. 
Jak verbíři udeřili do dveří, dole na lavici se probudil jeden čert, šmaťchavý, chlupatý a rohatý jako starý kozel. Skočil z lavice, strčil do druhého, ještě chlupatějšího, a povídá: 
„Bratře, vstávej, někdo se na nás dobejvá!“ Druhý čert na to šťouchnutí taky vyskočil, vteřinku naslouchal a pak zabručel: 
„Půjč mi ten plášť, bratře, cos na něm spal, já se podívám, co se venku děje!“ Čert zvedl z lavice starý sametový plášť, ošoupaný a notně zválený, a přehodil si jej přes ramena. Sotva to udělal, zmizel Honzovi před očima, jako by se v zem propadl. Za chvilku byl zase zpátky, sňal plášť a viditelnost se mu v tu ránu vrátila. Povídá druhému čertu: 
„Nějaká chamraď na nás přitáhla! Mají psy a flinty, nejspíš nás chtějí vyštvat z naší chaloupky. Popadni kabelu, bratře, a dej jim co proto!“ 
Honza nestačil oči valit. Čert sáhl na věšák, tam visela taková stará rozdrbaná kabela, dobrá tak pro chudého vandrovního na vyžebraný chléb. Jak ji čert vzal do ruky a klepl přes ni dlaní, v tu ránu z kabely vyskočilo pět červených husarů. Tasili palaše, vzdali čertu salut a uctivě se ptali, co pán poroučí. 
„Stačí těch pět, bratře?“ zeptal se čert toho druhého, co byl před chvílí venku. 
„I kdepak! Těch tam je dobře ke dvaceti, a ještě mají psy!“ 
A ten první šmajdavec začal klepat na kabelu znova a znova. Po každém klepnutí vyskočilo nových pět husarů. Zasalutovali, postavili se do řady za ty předchozí, a než bys dvacet napočítal, byla sednice najednou plná vojska. Verbíři venku nic netušili, byli přesvědčeni, že Honza je v chalupě sám, a tak prali do dveří, až třísky lítaly. Husarům, jak to viděli, šavle z pochev netrpělivostí vyskakovaly. 
„Jděte tu čeládku zkrotit!“ poručil čert, a tu husaři vyrazili. Zvenku bylo nejdřív slyšet jenom ach! a óch!, jak se verbíři lekli, a potom taky svištění šavlí a rachot bambitek, a to se ví, že i skojíkání psů. 
Ve chviličce se husaři vrátili a jejich velitel hlásil čertovi, že tu verbež tam venku všechnu porubali a rozprášili. Čert klepl na kabelu a křikl: 
„Husaři, šup dovnitř!“, vojáci poslušně zmizeli v kabele, a bylo tichoučko zas jako dřív. Čert pověsil plášť i starou kabelu na věšák blízko dveří, a pak si oba ti pekelní bratři sedli ke stolu. Chvilinku nadávali, že to tu všechno zasmradila člověčina, ale na to nepřišli, že jim Honza jak myška sedí rovnou za pecí. 
„Teď se drobátko posilníme, než půjdeme na to strašení!“ zabrumlal ten chlupatější, vytáhl ze stolu ubrus a rozprostřel jej na desce. Bylo to obyčejné plátýnko, ba ani čistotou příliš nesvítilo. Čert nad ním luskl prsty: 
„Chystej večeři, plátýnko!“ 
Sotva to řekl, začaly na ubrousku vyskakovat mísy s jídlem, jedna lepší než druhá: pečení kohoutci, koroptvičky a bažanti, pěkně zlaté vepřové kýty s propečenou kůžičkou, selátka jako nadýchaná, telecí a skopové, jen co hrdlo ráčilo, a k tomu jiné s rybami, s paštikami, s ovocem i s chlebem. A vedle mis se leskly cínové konvice s vínem, chlaďounkým, až se víčka na konvicích orosila. 
Čerti se usadili k těm dobrotám a jedli, až jim za ušima praskalo. 
Když se jim přejedlo pečené selátko, sáhli po kohoutkovi, a když se toho nabažili, okusovali křidélka koroptvičkám a běháky bažantům, zajídali to plnými lžícemi brusinek a zapíjeli rovnou z konvic, až jim víno na bradu chrstalo. Honza seděl na peci ani muk, jen zíral na ty hody a polykal sliny, až mu v krku škrundalo. Hlavou mu přitom táhly neveselé myšlenky, jak to asi propánajána všechno dopadne, a nezaplatí-li na konec za tuhle podívanou vlastní kůží. 
Ale čerti si přihýbali víc a víc, a když měli konvice prázdné, poručili, aby jim je ubrousek ještě jednou naplnil. Za chvilku začali z opilství zpívat, takovou nějakou čertovskou, samé kudlaj mudlaj rachachá, pak se jim začal jazyk zaplétat, a netrvalo to ani hodinku, a milí čerti rovnou u stolu usnuli. Rohaté palice si přitom položili na ubrus mezi poloprázdné talíře a mísy. 
Honza viděl, že přece jenom přišla jeho chvíle. Nejdřív se chtěl z čertovské chaloupky vyplížit jen tak, ale když už byl na samém prahu, přišlo mu líto toho šikovného pláště, co dělá neviditelným. Taková věc se přece může k ledačemus hodit! Vzal tedy z věšáku plášť a přehodil si jej přes ramena. Ale kabela visela zrovínka vedle, a tuze uhodila Honzu do očí. Nu což, i takoví husaři mohou pro chudého pocestného mnoho znamenat. Sebral tedy i kabelu a hodil si ji přes rameno. Když už vycházel ze dveří, do třetice mu přišlo líto, že by měl odejít a zanechat čertiskům zázračný ubrus. Může-li ten ubrousek sloužit svým jídlem takovým chlupatým potvorám, proč by nemohl stejně dobrou službu prokazovat poctivému člověku? 
Ale jak ten ubrus dostat, když na něm oba spící čerti měli složeny hlavy i lokty? A tu přišla Honzovi k dobru jeho smělost. Popadl sukovici, která stála v koutě, a bez meškání břinkl jednoho čerta rovnou mezi rohy. Čert vyskočil, ale neviditelného Honzu nespatřil. A než si stačil oči protřít, Honza honem lupl toho druhého. Ten vylítl jako vystřelený: 
„Bratře, Tys mě praštil!“ 
„Tys praštil mě, jen nelži!“ 
„Ještě ke všemu to budeš zapírat?“ 
Milí chlupáči, kterým se ještě z toho vína kouřilo v hlavě, se začali jeden na druhého sápat, a v minutce se porvali hůř než dva psi, že z nich chlupy na všechny strany lítaly. Honza na nic jiného nečekal. Když byla rvačka nejdivočejší a nejhlučnější, popadl ubrus za dva sousední cípy, jedním hmatem jej strhl se stolu, až nádobí zařinčelo, a frr! s ubrusem v kapse uháněl z chaloupky. Než se čerti vzpamatovali a přestali s rvačkou, byl neviditelný Honza ten tam. 
Upaloval dobrou hodinku, od jehličí už byl celý pošlehaný a od výmolů a kořenů pod nohama utrmácený, když přiběhl na tichou mýtinu. Klidno tam bylo, hvězd měl nad hlavou, až to jiskřilo, v trávě se mihotaly lucerničky světlušek, někde docela blizounko voněla lípa. Honza se posadil na pařez, přišlo mu najednou tuze teskno. Takový krátký čásek je od mámy, a kolik zlého už musel zkusit! Už by bylo na čase, aby zas potkal nějaké pořádné a poctivé lidi! 
Jak tak o tom přemýšlel, zazdálo se mu najednou, že kus dál v lese prosvítá nějaký malý ohníček. Už byl opatrný, plášť si urovnal na ramenou, aby ho vidět nebylo, a vydal se za tím živým světýlkem, že prozkoumá, co a jak. Když přišel blíž, uviděl, jak se tu kolem drobného ohýnku zahřívají tři chudí tovaryši. 
Ten jeden byl pravý hromotluk, nohy jako jasanové kmeny, tělo co dubový špalek, a ruce, naděl pánbu! jako dřevěné lopaty, co se s nimi obilí přehazuje. Byl to namoutě obr, jenže pohled neměl, jaký patří zlým obrům, ale docela měkký a poctivý; jedním rázem bys mohl z toho pohledu hádat, že to nemůže být člověk zlý. 
Ten druhý byl o to širší, oč byl menší, v pase vypadal jako kadečka na kysané zelí, zato hubičku měl kulatou a mlsnou. Třetí byl tenký jako kudlička, za bičem by se mohl převlíkat. Očka, černá jak trnky a lesklá jak panské knoflíky, ta mu jen hrála, zato vlasy mu trčely na hlavě jak chlupy na zednické štětce. Ten zrovna klečel na kolenou, a na šátku před sebou měl krajíček chleba a pokoušel se jej nožem rozkrojit na tři stejné díly. 
Jak to Honza uviděl, řekl si: 
„Tohle jsou jistě lidé poctiví, když se mohou o takový kousíček chleba spravedlivě dělit. Kdyby to byli nějací vrahouni nebo lotři, ten hromotluk by jistě krajíc schlamstnul sám a druhým by se vysmál, aby se na trávě napásli. I co, přisednu k nim, a budou-li to opravdu pořádní lidé, jako se zdají, pozvu je sám na něco k snědku!“ 
Poodešel kousek do tmy, plášť složil do prázdné kabely, a začal schválně zakopávat o pařízky a chrastit větvemi, aby se zdálo, že teprve teď přichází. Tovaryši zvedli hlavy, a jak Honza přišel do světla, sami ho pozdravili. 
„Dobrý večer, kamarádi,“ řekl na to Honza, „trmácím se už hodnou cestu lesem, a snad bych byl celou noc probloudil, neuvidět Vaše světýlko. Jsem chudé mámy syn, zrovna tak jako Vy, dejte mi přisednout k ohníčku!“ 
„I jen si sedni,“ povídá hromotluk, „místa tu máme víc než král na hradě, a taky křesla širší! Povídám, Hnipírku, pamatuj na toho mládence taky kouskem chleba.“ 
„I jen se nestarej, Kujbabo,“ odpověděl ten hubeňour, co se jmenoval Hnipírek, „i bez Tvých řečí jsem pamatoval. Stejně se na čtyři díly dělí mnohem lip než na tři!“ a už podával taky Honzovi kousínek chleba, sotva víc, než by se za pořádný mužský nehet vešlo. 
„Jez, kamaráde! Ráno snad bude bohatší. Možná, že přes noc tu kolem, nás v lese narostou nějaké syrovinky, upečem si je na kamenech a budeme se mít jak kníže!“ 
Honzu to dojalo, že jsou ochotni podělit se s ním z toho mála, co sami mají. Svalil se na zem mezi hromotluka Kujbabu a mezi tlouštíka, kterému říkali Valihrach, podal všem pěkně po řadě ruku a povídá: 
„Děkuji Vám, kamarádi, za ten chleba. Nic tak nechutná jako to, co člověku podají z upřímného srdce. Že Vy jste ke mně tak upřímní, pozvu teď zase na večeři já Vás!“ 
Sáhl do kapsy, roztřepal obrousek na jehličí, a hned: 
„Plátýnko, prostírej večeři!“ 
To jste měli vidět, jaké dílo nadělal Honza s tím čertovským plátýnkem. Čtyrykrát za sebou je rozprostřel, aby jeden druhému nemuseli nic závidět, a vystrojil vandrovním tovaryšům hostinu, že by se nad ní král oblizoval! Udivení tovaryši mohli na Honzovi oči nechat, ale když jim po pravdě pověděl, kde to plátýnko uzmul, dali se chutě do hodování. Kostičky házeli za sebe mravencům, zbytky kuřat liškám, a co nestačili sníst ti tři, Matěj Valihrach naskládal do sebe. 
A přitom si pěkně povídali, čím kdo je a co kdo umí. Ten hromotluk, Petr Kujbaba, byl kovář, a síly měl v sobě tolik, že dokázal perlíkem kovadlinu na sáh do země zarazit a podkovu roztrhl jako preclík. 
„Jen kdyby mi ta moje síla byla k něčemu dobrá! Ale já bloumám po světě, na pořádnou práci ne a ne narazit, spím po lesích a piju ze studánek jako ta lesní zvěř, a do huby mám jen to, co si vyprosím! Kdyby mi tak někdo řekl: Kujbabo, tuhle máš hromadu železa, od neděle do neděle tisíc radlic vykovej! Panečku, to by byl svátek, to bych zas jednou věděl, že jsem opravdu člověk!“ 
Matěj Valihrach, ten tlouštík, byl sladovnický: 
„A já zas dovedu do sebe celou várku piva na jeden ráz vsrknout, jako kdyby to jedna sklenička byla. A kdybych chtěl, zas bych ji uměl z huby dostříknout až tamhle do koruny toho nejvyššího smrku!“ 
Kuba Hnipírek, ten hubeňour, byl krejčí, mistr jehlička žehlička. Ale že krejčovina v tom čase vůbec nevynášela, protože staré přešívaly ženské samy a na nové nikdo neměl grošů, naučil se Kuba taky foukat na trumpetu, kterou nosil s sebou v ranci. A na tu Vám uměl hrát do kroku i do tance, do smíchu i do stesku, jak si kdo poručil, anebo jak si Hnipírek sám zamanul. Ale když spustil skočnou, to se nikdo v klidu neudržel, ba i ty staré báby, co vysedávají na lavicích kolem kamen a co jim ze všech údů slouží už jen jazyk, se začaly vrtět a natřásat sukně. 
„Já neumím žádný obzvláštní kumšt,“ povídá na to Honza, „leda že se dovedu pořádně rozmáchnout dřevorubeckou sekerou. Ale když my čtyři se dáme dohromady, panečku, to už něco ve světě dokážeme!“ 
Plácli si na to, zapili z konvic rýnským vínem, Kuba Hnipírek jim ke spaní zahrál pěknou táhlou, co se při ní dobře usíná, a ráno raníčko, nějakou tu hodinku po slunce východu, vyrazili svorně do světa. Hnipírek jim troubil do kroku a Kujbaba s Valihrachem zpívali, až se hory zelenaly:

„Za tou naší pecí teplo, a na dvoře mráz, a na dvoře mráz, 
uvázali šest mládenců na jeden provaz! 
Šest mládenců za půl jabka, dvanáct za celý, dvanáct za celý, 
jedno děvče za sto rýnskejch, ještě laciný!“

Tak spolu vesele vandrovali nějaký čas po světě, až přešli sedmerý hory a sedmerý hranice. Jednoho dne, už za soumraku, dorazili k bráně velikánského města, docela obehnaného vysokými hradbami. Ještě z dálky viděli, jak formani jeden za druhým do brány zajíždějí, ale když sami k bráně přišli, zapráskli jim biřici vrata před nosem. A ke všemu hlásný, co měl na bráně stráž, si jako naschvál vylezl na věžičku a začal na celé kolo provolávat a prozpěvovat: 
„Dále od hradeb, dále, na rozkaz pana krále!“ 
a krom toho si ještě leccos přidal o žebrotě vandrovnické, co sice nešlo do rýmu, ale tím víc to našim přátelům zpěnilo krev. 
„Co říkáš, Honzo, vyspíme se před bránou, anebo mám zkusit, jsou-li ta zdejší vrata k otevření?“ zeptal se Kujbaba Honzy, kterého všichni považovali za svou hlavu. Honza se poškrábal v pačesech: 
„Inu, to i ouběnický farář kázával: Tlučte a bude Vám otevřeno! Otevři, a kdyby něco, pěkně té čeládce biřické natlučeme!“ 
Kujbaba si stoupl k bráně, o levou vráteň se opřel kolenem, rukou chytil za železný kruh v pravé vrátni, vzepřel se, až mu v zádech námahou zapraskalo, a roztrhl násilím vrátné od sebe. Brána se rozevřela, strážní biřici, jak uviděli takového siláka, vzali do zaječích, a Honza s kamarády beze všeho vešli do města. 
Ach ouvej, to bylo nějaké smutné město! Domy tu měli náramné, kamenné i zděné, ulic plno, křižovatek taky, ale lidé se tu jen truchlivě ploužili po ulicích, bez úsměvu, bez pozdravu, jako by to ani nebyli živí tvorové, ale nějaké podivné přeludy a mátohy. 
A všude na ulicích sedělo plno žebráků a lidí zbědovaných, kteří už ani neprosili a ruce nenastavovali, ale jen se dívali před sebe zakalenýma očima. Honzovi bylo těch lidí líto, viděl, jak jim z očí kouká kmotr hlad. Že si od tučného oběda schoval něco do kabely, vytáhl pěkně propečené kuřátko a podával je bledé žebračce, která klečela na rohu ulice s malou holčičkou. Ale žebračka místo díků se Honzova daru náramně polekala, ba dokonce si oči zakryla, aby se na propečeného kokrháčka ani dívat nemusela. 
„Bratři, to jsme zabloudili do nějakého divného města!“ povzdechl Honza udiveně. Ale že byli z celodenního putování ušlí, na nic se nevyptávali a v jedné hospodě si vyprosili stáj, kde by si mohli odpočinout a přespat. Druhý den ráno, dřív než kohouti odkokrhali, probudilo je silné bubnování. 
pohádka: Český Honza„Copak se to děje?“ vyskočili rovnýma nohama ze slámy a uháněli před hospodu, aby o nic nepřišli. To bylo smutné podívání! Za bubeníkem, co paličkami do oslí kůže mlátil, šli dva biřici s halapartnami, za nimi čtyři katovští pacholci v šarlatových kuklách, a uprostřed v tom houfu se potácela mladinká děvečka. Na rukou měla řetězy, oči samý pláč, nohy se pod ní hrůzou podlamovaly. Ale přestože tolik plakala, byla krásná jak obrázek, a Honzovi, sotva ji uviděl, srdce v těle usedalo. 
„Co provedla ta hezounká děvečka, že ji dali katovi do rukou?“ 
„Ty nevíš? To je přece princeznina služka Markýta! Ukousla si potají z pečeného kuřátka, které princezna poslala pryč se stolu!“ 
„A za to má přijít o hlavu? Cožpak se celé město zbláznilo?“ div že se Honza při svém zármutku nedal do smíchu. Ale lidé od něho honem utíkali, jako by se báli pouhé blízkosti takového buřiče. Honza honem popadl ze stáje kabelu s pláštěm a spolu s kamarády se pustili za smutným průvodem na popraviště. Markýtka už stála pod šibenicí, bledá jak vosková svíce, smutnýma očima se naposledy rozhlížela po lidech a soudce jí předčítal rozsudek. 
Teprve teď se Honza i jeho kamarádi dověděli, že v tomto městě nikdo z prostého lidu nesmí pod trestem smrti ani okusit kousínek masa. Král Lamprechtus, jenž v tomto městě vládne, má prý na hradě strašného devítihlavého draka, a ten drak se má nejspíš stát královským zetěm a ženichem princezny Eufrozíny. Ale s tím drakem to není jen tak, každý den sežere stádo hovězího dobytka, stádo prasat, stádo ovcí, a ještě navrch hejno drůbeže! Král Lamprechtus dostal strach, že jeho stůl při tomhle pořádku bude brzo bez masitých jídel, a proto obyčejnému lidu vůbec zakázal jíst maso. Kdo je při takovém činu přistižen toho krk brzo pozná, jak umí polechtat konopný obkladek! Jenom šlechtici vznešeného stavu a královi dvořané mají dovoleno pochutnávat si na mase, a kromě nich už jenom biřici a kati, aby král mohl udržet v městě pořádek. 
Honzovi, stejně jako Kujbabovi s Valihrachem a Hnipírkem, to bylo všechno k smíchu, ale teď věru nebyl na smích čas. Soudce dočetl: 
„..... a pro ten zločin, jak rozhodl král, má být na šibenici pověšena!“, složil lejstro, a kat přistoupil k Markýtce, aby jí oprátku kolem hrdla položil. Ubohá plakala, ruce spínala, aby jí nebrali mladý život pro nic za nic, že jenom kostičku olízla a nic víc. Ale všechno bylo marno. 
„Kamarádi!“ vykřikl Honza, „tohle já tak přece nenechám!“ 
Kujbaba s Valihrachem mu chtěli chutě přiskočit na pomoc, ba i ten Hnipírek si soukal rukávy do pranice, ale než se rozhlédli, Honza si přes ramena přehodil plášť, a v tu vteřinku zmizel, jako kdyby se pod ním země rozevřela. 
Na popravišti zatím už kat stoupal na žebříček, aby zaklesl provaz na břevno. Ale co to? V tu chvíli, jak natahoval ruku k břevnu, žebřík se pod ním zřítil, kat se poroučel po hlavě dolů z lešení, a Markýtka ..... Kde je propánajána Markýtka? Ta najednou zmizela z prostředka popraviště, a nezůstalo po ní ani slechu, ani dechu ..... Lidé se začali rotit, po katovi házet kamením, biřici měli plné ruce práce, aby lidi zatlačili o kousek dál, ale nikdo neuměl poctivě říci, co se tu vlastně přihodilo ..... 
Inu, co by se přihodilo! To Honza, neviditelný v čertovském plášti, v poslední chvilce vběhl na lešení, podkopl katovi žebřík, uplakanou Markýtku přitiskl k sobě a zahalil ji pláštěm. Markýtka nechápala, co se to s ní děje, jen se jí před očima mihl ten pěkný mládenec, co na ni hodil plášť. Ale jak Honza šeptl: 
„Utíkejme!“, bez váhání se s ním dala na útěk z popravčího místa. Teprve ve třetí ulici, kde bylo hnedle liduprázdno, se zastavili. Honza Markýtce řekl, ať si plášť zatím nechá, než ten šum ve městě aspoň trochu utichne, a potom ať mu jej pošle anebo raděj sama přinese do hospody "U mouřenína", kde Honza s kamarády na dnešek spali, tam že se na něho jistě doptá. Markýtka měla plné oči toho švarného mládence, co jí zachránil život, a nejraději ze všeho by mu vlípla hubičku. Ale ostýchala se, a tak mu jen poděkovala, pěkně se na Honzu usmála, a pak mu před očima zmizela ..... 
Honza se vrátil k popravišti, jsou-li tam ještě kamarádi. Už z dálky je zahlédl v jednom houfu, jak se jenom tak pro legraci pošťuchovali s královskými biřici. Valihrach, sotva Honzu zmerčil, nechal všeho a běžel k Honzovi, protože mezitím dostal ukrutánský hlad. Chtěl na Honzovi, ať rozprostře ubrus třeba někde v koutku, že už mu v žaludku škrundá k nevydržení. Ale Kujbaba se zamračil: 
„A mně by ani maso nechutnalo, když si pomyslím, kolik lidí tady má hlad!“ 
„Nu což,“ usmál se na to Honza, „však můžeme dát najíst všem, ať si král zlostí třebas pukne! Bude to z našeho a ne z králova, na nás on nemá právo!“ 
A jak si řekli, tak i provedli! Kuba Hnipírek vytáhl tu svou trumpetu, protlačil se skrze strážníky, vyskočil rovnou na popravčí lešení a zatroubil takovou intrádu, až se všechna okna kolem třásla. Lidé si mysleli, že jsou to nějací kejklíři, a začali se znova tlačit k lešení. A tu Honza s ubrouskem začal svoje dílo. Od jednoho konce lešení k druhému jej kladl pořád vedle sebe, a vždycky znovu křikl: 
„Plátýnko, prostírej oběd!“, a sotva došel na konec, začal zas pěkně pozpátku na druhou stranu, takže celé lešení kolem šibenice se plnilo nevídanou hostinou. Prkna pod tíhou stříbrných mis praskala, a vůně pečení se táhla po celém náměstí, až se z ní lidem začala hlava točit. Takovou překrásnou vůni už dlouho žádný z nich nepocítil. Z náměstí začala ta vůně téci do okolních ulic, do krámků, do řemeslnických dílen, do hospod i do špitálů, a kdo jen nohy měl, všichni se začali sbíhat na náměstí. Ševci zahodili botu, truhláři hoblík, holiči opustili zákazníka napůl namydleného, ba i kostelník pověsil na hřebík kadidelnici a uháněl v čele ministrantů za ostatními lidmi. 
Kuba Hnipírek stál na rohu popravčího lešení a troubil na svou trumpetu tak vábivě a sladce, že lidem začala hrát krev v žilách, ženským naskakovat na tvářích ruměnec a mužským nohy samy od sebe rejdit. Sám Honza ho musel zakřiknout, aby toho nechal, protože jinak by se lidé pro samé rejdění a hopsání ani nenajedli. Hnipírek tedy přestal, lidé se nahrnuli až k samému lešení, a tak čichali, až měli v očích slzy. Honza se jenom smál: 
„Tomuhle já říkám posvícení! Takové nemáme ani u nás v Ouběnicích!“ a v jednom kuse lidi pobízel, ať se neostýchají, ať se zakousnou, do čeho jim libo, do jehňátka nebo do kuřátka, do husičky či do prasátka, do kvíčaly nebo do koroptvičky, do klobásky či do jitrničky. Jen ať se nikdo nebojí, však on to nenabízí z králova, ale ze svého, z Honzova! 
Lidé okouněli, sliny se jim sbíhaly, vzít si však netroufali, jak byli ochromeni strachem. Snad by byl nikdo ani kostičku neoblízl, nebýt kluků. Ale na kluky je krátký i ten nejpřísnější král. Protlačili se lidem mezi nohama až k samému lešení, chvilinku očumovali, očichávali, potom ten nejkurážnější natáhl ruku a nejbližšímu kohoutkovi stehýnko ukroutil. A ti druzí hned po něm. Jeden popadl za krček bažanta, druhý za nožičku selátko, třetí beraní kýtu, a pustili se do toho beze všech okolků. 
Když to viděli dospělí, neodolali. Hlad byl silnější než strach. 
Jako když se rybník protrhne, zaplavili lešení, ten popadl to, ten ono, a za chvilinku celé náměstí od ševce až po kostelníka mělo hubu pěkně mastnou. Honza byl šťastný jak malé dítě, že tolika lidem udělal radost. Sám vybíral mužským ty nejpěknější kousky teletiny a hověziny, a ženským cpal půlky nadívaných kuřat do kapsáře, jen ať si vezmou s sebou na památku. 
Přichomejtl se však k tomu taky jeden dvořan, a ten honem utíkal zvěstovat králi, co se dole ve městě děje. Král Lamprechtus zbrunátněl hněvem nad takovou drzostí, a poslal celý batalión mušketýrů, ať mu ty buřiče bez meškání přivedou v řetězech. 
„Honzo, je zle! Královi mušketýři na nás táhnou!“ chytil Honzu za rukáv Kuba Hnipírek, který první zpozoroval, jak mušketýři z několika ulic se blíží k náměstí. 
„Houby zle!“ dal se do smíchu Honza, „těch královských sluhů se nebojím!“ Ale mušketýři už se vhrnuli na náměstí ze všech stran, tasili šavle a začali do lidí mlátit hlava nehlava, aby si prorazili cestu k Honzovi. Do lidí jako když střelí. Každý zahodil, co zrovna v ruce držel, aby nebyl přistižen při činu, a rozprchávali se na vše strany jako hejno koroptví. 
„Hnipírku, zatrub marš!“ křikl Honza a začal bít dlaní na starou kabelu. Řad za řadem z ní vyskakovali červení husaři, a jak uslyšeli Hnipírkův marš, každá žilka v nich začala hrát netrpělivostí, aby už se mohli do královských mušketýrů pustit. Když jich Honza naplácal rovnou stovku, postavil se jim sám do čela, do ruky popadl pěkně mastnou volskou kýtu a křikl: 
„Dopředu!“ 
Husaři se pustili do mušketýrů širokými palaši, Honza tou mastnou kýtou pohladil po hlavě kapitána mušketýrů, že mu vprostřed čela naskočila modřina jak tolar, a za chvíli celá královská garda pelášila z náměstí, jen se jim od ostruh kouřilo. 
Král Lamprechtus se na celou tu patálii díval z královského okna dalekohledem. Když spatřil, jak jeho vojsko hanebně ustupuje, vztekem celý bez sebe běžel k veliké zlaté kleci, kde bydlel devítihlavý drak Bucifal. S tím drakem měl král Lamprechtus tajnou úmluvu, že ho bude živit vším, co drakovo hrdlo ráčí, ba že mu i princeznu Eufrozínu za ženu dá, když drak na oplátku bude nemilosrdně ničit všechny královy nepřátele. Před lidem ovšem král Lamprechtus takovou smlouvu tajil a dával roznášet svými lidmi, že drak prý krále trápí, že se násilím do královského hradu nastěhoval, že na králi princeznu vymáhá a že by král slavně odměnil toho, kdo by ho Bucifala zbavil. 
pohádka: Český HonzaRozhněván, že Honza nad královskými mušketýry vyhrává, vypustil draka Bucifala z klece na hradní nádvoří. Drak chřestil a rachotil krunýřem a oheň plival ze všech devaterých nozder. Protáhl šeredná netopýří křídla, zatřepal jimi, až se okna v hradě zatřásla, zařval strašně a vznesl se z nádvoří rovnou nad město. 
„Teď je opravdu zle, Honzo!“ vykřikl bystrooký Kuba Hnipírek, „letí na nás devítihlavý drak!“ 
„Načpak mám svoje husary!“ dal se do smíchu Honza, „ti už si s drakem poradí!“ 
Ale ouvej, kapitán husarů přiskočil k Honzovi, zasalutoval a povídá: 
„Na toho draka jsme slabí, pane. Jak po nás šlehne ohněm, všechny najednou nás stráví jako doškovou střechu!“ 
„Nu, chlapci,“ zakabonil se Honza, „tentokrát nám opravdu nezbude nic jiného než vzít včas nohy na ramena!“ 
Ale než stačil doříci, padl na náměstí velikánský stín. Drak Bucifal velikým tryskem přelétl domy, jen to zafrčelo, dopadl na dláždění, řinče devíti ocasy, a hned vyplivl proti našim kamarádům tolik ohně, že od něho chytlo celé lešení. Na útěk bylo pozdě. Honza viděl, že je zle, ale lacino svou kůži dát nechtěl. Skočil k šibenici, ulomil horní břevno, a rozehnal se jím po nejbližší drakově palici. Jak to viděl Kujbaba, taky nemeškal. Vytrhl z lešení spodní trám šibenice, postavil se Honzovi po bok, a už to šlo ráz na ráz, jako na mlátě. 
Ale drak Bucifal, třebaže ho ti dva mlátili jak žito, se jen tak zlehka nedal. Sekal drápy a z rozevřených tlam plival proti Honzovi oheň a hustý čpavý kouř, až Honzovi i Kujbabovi jejich břevna v rukou plamenem chytala. Přitom je kouř tak štípal do očí a zacláněl jakýkoli výhled, že se motali jeden kolem druhého, a div si navzájem těmi břevny neublížili. Už bylo s nimi zle, když tu najednou uslyšeli výkřik Valihrachův: 
„Vydržte, kamarádi, už Vám jdu na pomoc!“ 
Kulaťoučký Valihrach si na draka sic netroufal břevnem jako Honza s Kujbabou, ale i on měl svůj sladovnický fortel, a ten se mu v tu chvíli velmi hodil. Naklonil se nad kašnu, co stála vprostřed rynku, a třebaže se chutí ani řízem nedala srovnávat s várkou piva, vsrkl ji do sebe jako malou holbičku. Břicho napjaté přes půl rynku, rozkročil se, a z huby vypustil na draka mocný proud vody. A že uměl všelijak hubou kroutit a tím i ten vodní proud řídit, strefoval se Valihrach přesně do drakových tlam a hasil mu plameny už v nich, dřív než stačily vyšlehnout. Bucifal syčel, prskal, chrochtal, z nozder mu místo černého dýmu stoupala bílá pára, ale Valihrach si nedal pokoje, dokud nebyl ulit a uhašen i ten poslední plamínek. Jak to viděl Honza, řekl si: Je vyhráno! Teď se mohl přiblížit drakovi až k samému hřbetu. 
Zvedl břevno nad hlavu, jako by to byla lehounká sekyra, rozmáchl se a vší silou uhodil draka přes hřbet, až mu kříž přerazil. Petr Kujbaba rovněž nelenil, a zdárně konaje svou půlku práce, jednu za druhou roztříštil Bucifalovi všech devět dračích hlav. Drak přestal prskat, chrochtat a dýmat, roztáhl naposled drápy a zůstal ležet uprostřed rynku jako pokácený dubový kmen. To bylo naráz jásotu na celém náměstí! Lidé, kteří ten zápas pozorovali z oken, zpoza rohů nebo klíčovými dírkami domovních dveří, protože měli z draka ještě větší strach než z krále, hnali se teď radostí celí bez sebe na náměstí a provolávali Honzovi slávu jako zachránci a vysvoboditeli. 
Král Lamprechtus celý ten zápas pozoroval z okna kukátkem. Jak viděl, že Honza přerazil draka v kříži, a že je tedy s Bucifalem ámen, dal honem zapřáhnout do zlatého královského kočáru, posadil vedle sebe pyšnou, ale překrásnou priceznu Eufrozínu, trubačům poručil troubit královské fanfáry a pustil se s celým komonstvem Honzovi vstříc. Čím byli blíže k místu, kde Honza draka zabil, tím hlasitěji k nim doléhalo volání všeho obyvatelstva. A když dojeli až k náměstí, nebylo už pro neustálé provolávání slávy Honzovi ani vlastního slova slyšet. 
„Ať žije Honza! Ať žije Honza král!“ burácelo to z tisíců úst po celém náměstí, a král Lamprechtus viděl, že se bude muset neobyčejně činit, nechce-li vůbec přijít o korunu. Poručil proto zastavit, naladil ten nejmedovější obličej, vystoupil z kočáru a pěšky šel v ústrety Honzovi. 
Honza, ještě celý umouněný od zápasu, s udřípnutým rukávem, jak po něm drak pazourem sekl, díval se celý vyjevený na krále, protože to byl vůbec první král, kterého jaktěživ viděl. Král Lamprechtus Honzu objal a políbil a vroucně mu děkoval, že zabil draka Bucifala, a tak ulehčil všemu národu. Vždyť on sám, Jeho Veličenstvo Lamprechtus, velmi od toho draka zkusil. Dokonce prý ten netvor chtěl za manželku nejjasnější princeznu Eufrozínu. To ji král mnohem raději dá vysvoboditeli města, Honzovi, a ještě mu k tomu přidá půl království. 
Honza si v tu chvíli připadal jako spadlý z nebe. Princezna Eufrozína, zlatovlasá a modrooká, se na něj nebesky usmívala, dvořani mu lichotili, lid provolával slávu, všechno to bylo jako v té nejkrásnější pohádce. To Honza nevěděl, že král se bojí, aby pro hněv lidu a pro svou věrolomnost neztratil království celé, a že si tak z Honzy dělá pláštíček. 
„Ten král je falešný jak pětník!“ pošeptal Kuba Hnipírek Kujbabovi, a nejraději by to byl řekl i Honzovi, aby ho varoval. Ale už bylo pozdě, k Honzovi se už kamarádi dostat nemohli. Král Lamprechtus dovedl Honzu k zlatému kočáru, posadil ho mezi sebe a princeznu a poručil prásknout do koní. Když lidé viděli, že Honza jede ve zlatém královském kočáře, mysleli si, že už je ruka v rukávě, a tím hlasitěji volali: 
„Ať žije Honza král!“ 
Honza se jenom usmíval. Princezna Eufrozína se mu dost líbila, jaktěživ takovou vymydlenou a naparáděnou slečinku zblízka neviděl. A když vzala Honzu za ruku a po obličeji ho svou hedvábnou ručičkou pohladila, cítil se ten jelimánek z Ouběnic v devátém nebi. 
Kamarádi Kujbaba, Valihrach a Hnipírek se pořád tlačili skrz. 
Král Lamprechtus byl starý lišák. Ušklíbl se a pošeptal Eufrozíně: 
„Ale zlatíčko, cožpak by mě to mohlo vůbec napadnout, abych dal svou jedinou dceru takovému venkovskému hňupovi smradlavému? Ale ten křupán má nějaká mocná kouzla, pro která je silnější než celé moje vojsko. A potom ..... vidělas, co dělali lidi na ulicích! Div že mě nesvrhli a jeho neprovolali králem! Buď na něj vlídná, přinuť ho pít, a koukej vyzvědět, v čem ta kouzla jsou. Pak mu je vyfoukneme, a až bude bezbranný, hodíme ho do hladomorny!“ 
Princezna krále poslechla, dala si Honzu přivést do hodovní síně, a hned mu začala nalévat vína, aby prý si s ní připil na budoucí přátelství. Honza vypil jednu, vypil druhou a třetí, a už se drobátko rozjařil. Princezna sice přiťukávala s ním, ale vždycky jenom pysky omočila, Honza musel každou číši vyzunknout pěkně do dna. Po třetím poháru do Honzy vlezlo furiantství. Vytáhl z kapsy ubrus a povídá: 
„Načpak máme čekat na královské kuchaře, když se s tou hostinou tak loudají? To já mám lepší kuchaře tuhle v kapse!“ 
A jen to dořekl, už začal prostírat na prázdné stoly převzácná a přepodivná jídla, zrovna tak, jako to dělal ráno na popravišti. Princezna i král mohli na tom zázraku oči nechat, honem Honzovi blahopřáli, dvořané obdivovali ubrus, jaká je to nevídaná věc, taková že není ani v Benátkách k dostání a že už jenom pro ni by měl být Honza vyznamenán a povýšen do šlechtického stavu. 
„I kdepak, to nic není!“ zubil se Honza upřímně, „to já s sebou nosím taky svoje sloužící a stráž!“ 
Začal plácat na kabelu, a z ní před očima všeho panstva po pěti vyskakovali červení husaři a vzdávali salut Honzovi jako svému pánu. Honza jim přikázal, ať složí zbraně do kouta a chutě ať obsluhují panstvo u stolu. To teprve všichni kulili oči! Husaři skočili, ostruhami břinkli, a hned nabízeli mísy i poháry, jako by odjakživa nic jiného nedělali. Za chvíli bylo v sále šumu a veselosti víc než v Ouběnicích o pěkné hodince. 
Honza se chutě koukal pohárům do dna, zpíval, až okna drnčela, a když přišli královští muzikanti, nedal jinou, než že si s princeznou Eufrozínou zatancuje. Sotva se princezna zvedla do kola, luskl Honza na muzikanty, a spustil bujaře tu svou ouběnickou:

„Hop, holka, svlíkej kabát, svlíkej kabát, 
dáme si vrták zahrát, vrták zahrát! 
Holka kabát nesvlíkala, přece vrták tancovala!“

Dvořané se potají smáli, pitvořili se kolem stolu, ale rozjařený Honza nic nepozoroval, myslel, že se to všem líbí neméně tak jako jemu samému. Vyzval všechny, ať jdou chutě do kola, teď že se bude tancovat, až se budou stará košťata zelenat. A když mu jeden generál přišel přebrat princeznu v kole, Honza se do něho pustil dočista jako doma u muziky: 
„Já pacholek, a Ty panskej, a já se Tě nebojím, chytnu já Tě za ramínka, přes hlavu Tě přehodím!“ 
Princezna Eufrozína mu z kola utekla, že prý ji bolí nohy. A tak si radši sedli do jednoho kouta na sametové kanapíčko a Honza mermomocí loudil na princezně hubičku. Toho si nevšiml, jak ho princezna pozoruje ostrýma očima, jak sama nic nepije a jenom Honzu nutí. V jednom okamžení, když Honza nedával pozor, nahnula se nad jeho číši a z prstenu mu tam vysypala prášek pro spaní. Než bys napočetl deset, Honzovi spadla víčka, jako by je měl z olova a chrápat začal tak, že i královskou muziku přehlušoval. 
„To nic, to je zdravý spánek po únavě!“ usmál se král Lamprechtus a poručil sloužícím, aby spícího Honzu šetrně a opatrně přenesli do královské ložnice. Položili Honzu, tak jak byl, i s kabelou na plecích, na královské podušky a král s princeznou si sedli u lůžka, že budou sami střežit Honzův spánek. Sotva sloužící odešli, zamkl král zevnitř dveře, princezna Eufrozína přestřihla řemen u Honzovy kabely a honem na ni plácla a poručila: 
„Husaři, šup do kabely!“, jak to Honzovi odkoukala. Sotva husaři zmizeli v kabele, chtěla ji princezna schovat na dno staré truhlice, aby ji Honza nikdy nenašel. Ale král Lamprechtus měl z Honzových husarů strach. 
„Však já mám svého vojska dost!“ povídal princezně, „radši tu kabelu hoď do ohně, ať máme od ní pokoj! Co oheň stráví, to se nevrátí!“ 
Princezna tedy rovnou v ložnici hodila kabelu do roztopeného krbu. Plameny se jen oblízly, poskočily, a po husarech bylo ámen. 
Dvořané zatím v hodovní síni jedli, a pili, až jim knoflíky od kalhot odskakovaly. Když zmizel Honza, a po něm tak najednou i všichni jeho husaři, popadla hodovníky chtivost zmocnit se toho zázračného Honzova ubrusu. Radové a generálové, dvorní dámy, ba i komorníci začali se po něm sápat, každý tahal za jeden cíp, aby ubrus těm druhým vyškubl a získal pro sebe, a než se král s princeznou vrátili, podařilo se chamtivým dvořanům ubrus na malinké kousínky rozsápat ..... 
Honza chrápal v králově ložnici a vůbec mu nepřišlo na mysl, co se děje s jeho kouzelnými dary. Ba nevzbudil se, ani když přišli biřici a spoutali ho těmi nejtěžšími řetězy, neprocitl, když ho pochopové spoutaného vlekli do hladomorny. Tam jej hodili na shnilou slámu, a Honza chrápal dál ..... 
Zatím Kujbaba s Valihrachem a Hnipírkem seděli v hospodě "U mouřenína" a čekali, až si na ně kamarád Honza vzpomene a dá pro ně poslat. Už byl večer, už byla půlnoc, našim tovaryšům žaludky hladem kručely, ale od Honzy nikdo nepřicházel. Druhý den ráno se objevil ve stáji, kde spali, podomek, že prý se tu po Honzovi ptá nějaké venkovské děvče, nejspíš krajanka z jeho vesnice. 
„Jen ji přiveď dál!“ řekli mu tři tovaryši, ale kroutili nad tím hlavami. Podomek to děvče přivedl. Pěkné bylo, černovlasé, v tvářích hezounké ďolíčky, uprostřed vlasů pěšinku, a kolem krku na šňůrce droboulinké granáty. Valihrach a Kujbaba vrtěli hlavou, tohle stvoření přece jaktěživi neviděli. Ale Kuba Hnipírek, ten měl z nich nejvíc filipa, povídá té ouhledné děvečce: 
„A poslouchejte, panenko, nečesala Vy jste se včera drobátko jinak?“ Děvče se začervenalo jako z máku květ, a jen vrtělo hlavou, že ne, že už se odmala češe zrovínka tak jako dnes. 
„Ale nás se bát nemusíte,“ usmál se Hnipírek, „my jsme Honzovi kamarádi, a měli jsme z toho náramnou radost, když Vás Honza včera z toho neštěstí vyvedl!“ 
Ukázalo se, že Hnipírek má pravdu, byla to princeznina služtička Markýtka. Jenom se u tetky převlíkla do vesnického a jinak si vlasy učesala, aby nebyla k poznání, a teď přišla Honzovi vrátit ten jeho zázračný plášť. 
„Ach Honza! Kdepak je, milá zlatá, našemu Honzovi konec!“ vzdechl upřímně Kujbaba, „ten sedí teď s Vaší princeznou na hradě a královský krejčí mu bere míru na svatební šaty!“ 
Markýtka zbledla jako plátno, krve by se v ní byl nedořezal: 
„S naší princeznou? S tou pyšnou ukrutnicí, co mě včera večer na popravu poslala? To nemůže být pravda!“ 
„I jakpak by nebylo! Však si ho sama odvezla v královském kočáře, když Honza na náměstí zabil draka!“ 
Markýtce se ruce roztřásly a do očí div že jí slzy nevskočily. 
„A já tomu nevěřím ..... nevěřím! Poběžím na hrad, mám tam starého kmotra koňákem, zeptám se ho, ten mi jistě poví pravdu!“ 
Rozprostřela Honzův plášť, který měla složený přes ruku, hodila si jej přes ramena a byla tatam. Kujbaba jenom hlavou pokýval:
„I dobře tak, alespoň se dovíme, co se s Honzou děje! Já tomu stejně nevěřím, že by se byl Honza tak rychle popanštil a nás pro nic za nic opustil!“ 
Neuběhla ani hodinka, Markýtka tu byla před nimi zpátky. Tváře jí jenom hořely. 
„Honzu vsadili do věže!“ vykřikla, „utíkejte z města! I na Vás už král poslal své pacholky, tak tak jsem je stačila cestou z hradu předběhnout!“ 
Markýtce věřili, že by je neobelhala, sebrali tedy honem svoje saky paky a chystali se zmizet z hospody i z města, že se někde za bránou poradí, jak Honzu z vězení vysvobodit. Ale na útěk už bylo pozdě. V průjezdu je obklopili královští biřici, bez dlouhých řečí je zatkli a halapartnami je hnali vzhůru na hrad, že je přisadí k Honzovi, aby se mu v té díře po kamarádech nestýskalo. Ještě že jim v tom spěchu řetězy na ruce nenasadili! Ale biřiců bylo víc než dvacet, každý s píkou a s mečem, a tak naděje na útěk nebyla žádná. Kujbaba hromoval, Valihrach mlčel jako zařezaný a jenom Hnipírek se celou cestu nepokojně rozhlížel, jako by odněkud čekal nenadálou pomoc. 
A taky že čekal. Dobře si všiml, jak v tu chviličku, kdy je biřici obklopili, Markýtka na sebe hodila kouzelný plášť a zmizela uprostřed hospodského dvora. 
„Ta holka má tuze chytré oči,“ myslel si Hnipírek, „ta nás v té šlamastyce jistě dlouho nenechá!“ 
Když přicházeli na rozcestíčko pod samým hradem, tam, kde se všelijak proplétají staré křivolaké uličky, uslyšel Hnipírek, jak mu někdo u samého ucha šeptá: 
„Jděte k sobě blíž! Ještě blíž. Hodně se k sobě přitiskněte!“ 
Ten hlásek jako zvonek byl Hnipírkovi tuze povědomý. Šťuchl do Kujbaby, pošeptal mu něco, a už se každý z jedné strany přitiskli na Valihracha, jako kdyby tu jeho velebnou sladovnickou šířku chtěli aspoň drobátko stěsnat a zúžit. Jen to udělali, Markýtka je všechny tři zezadu přehodila kouzelným pláštěm. Biřici se lekli, jako když je toporem mezi oči uhodí. Tři vězňové, které drželi v hrsti jako vrabce, jim najednou zmizeli před očima! Do země se propadli! Do vzduchu se vypařili! 
„Chyť je! Drž je! Lapni je!“ křičeli jeden přes druhého, aby zakryli svou bezradnost, a rozběhli se do všech úhlů rozcestí, jestli jim tamtudy vězňové neprchají. Ale kde nic, tu nic, po vězních nebylo ani slechu. 
Markýtka, která se taky vtlačila pod kouzelný plášť, vlekla Kujbabu za ruku, protože ona tu v podhradí znala každou uličku, každé zákoutí a průchod, Kujbaba se tiskl k Valihrachovi, Hnipírek přidržoval plášť z druhé strany, a tak uháněli dolů do města. Ale plášť byl přece jen úzký na zakrytí všech čtyř a když jej roztáhli do šířky, začalo se mu nedostávat na délce. 
A tak jeden ze žoldnéřů, kteří se hnali nazdařbůh ulicí, uviděl k svému zděšení, jak ulicí utíkají tlustá lýtka Valihrachova, nad nimiž chybělo všechno ostatní. I začal biřic tlustá lýtka pronásledovat, protože tušil, že jejich pán nemůže být daleko, když jsou tak živá a hbitá. Dospěli právě na most, jenž vedl uprostřed města přes řeku, když se ten biřic přiblížil k Valihrachovým lýtkům opravdu na dosah ruky. Lačen zvláštní odměny, když chytí ty nebezpečné kouzelníky, vrhl se biřic po lýtku jako pes. Valihrach jej při tom skoku sice zasáhl patou střevíce do zubů, ale biřic chytil cíp zázračného pláště, a jak padal, strhl jej prchajícím s ramenou. 
Markýtka, Kujbaba, Valihrach i Hnipírek, celí uřícení během, se naráz objevili před očima všech, kteří šli po mostě. Ale protože lidé tu nemilovali biřice, nikdo se neměl k tomu, aby je žoldnéřovi pomohl chytat. Biřic se zázračným pláštěm v ruce začal křičet, jako když ho na nože bere: 
„Chyťte je! Tu jsou! Ve jménu Jeho Veličenstva, chyťte je!“ 
Kujbaba k biřicovi přiskočil, a že neměl po ruce jiný prostředek, jak ten křik zastavit, popadl ho svýma těžkýma kovářskýma rukama a přehodil ho přes zábradlí mostu. Biřic sebou mrskl ve vzduchu jak candát a hlavou napřed šplouchl pod vodu. A že měl na sobě krunýř a přilbici a nohy měl rovněž okuty železem, potopil se rovnou ke dnu. Jen pár bublinek vystoupilo ..... Kouzelný Honzův plášť však ani při tom pádu do řeky z drápů nepustil. A tak vzal zasvé poslední Honzův zázrak ..... 
Chudák Honza zatím pořád ležel na shnilé slámě v hladomorně a lámal si hlavu, proč vlastně mu nasadili na ruce i na nohy ty škaredé železné náramky, když se předtím k němu všichni měli tak vlídně. A byl by si tam poležel dlouho, nepřijít třetího dne na královský hrad zpráva, že do země vtrhlo vojsko loupeživého krále Brambasa. Ten loupežník měl ve městě své zvědy a jakmile se mu doneslo, že drak Bucifal je zabit, a že se ho tedy nemusí bát, vtrhl do země krále Lamprechtusa, loupil a pálil městečka a vesnice, a už se blížil se svým vojskem ke královskému městu. Měl železné, od hlavy k patám okuté rytíře, a kudy oni přejeli, zůstávala jen pustina, popel a prach. 
Král Lamprechtus vydal rozkaz svým generálům, aby vytáhli proti nepříteli. Ale ti pozlacení zbabělci uměli sice dělat parády, nosit chocholy a vypínat prsa s vyznamenáními, ale bojovat se báli, a proto se králi rozprchli. Nu, a vojáci bez generálů taky zaházeli flinty, ať prý si to králové mezi sebou vypořádají sami, oni že za Lamprechtusa krky nastavovat nebudou. 
Král Lamprechtus pobíhal po hradě jako smyslů zbavený, chvílemi bědoval, chvílemi balil své skvosty a chystal se k útěku, aby nepadl nepříteli do rukou. V posledním okamžiku, když už byla královská koruna i s žezlem zabalena v proutěném košíku, vzpomněla si princezna Eufrozína, že mají dole v hladomorně Honzu. 
„Sláva, Honza nám jistě pomůže!“ zajásal král, a skákal přes tři schody najednou dolů do hladomorny. Princezna, pyšná na svůj nápad, běžela za králem. Honza seděl na slámě a hladil si kotníky, otlačené od okovů, když ti dva k němu vtrhli. 
„Honzíčku drahá,“ padla mu kolem krku Eufrozína a honem mu odemykala pouta, „s tou hladomornou, to byl jen takový žert! Ale opravdu dostaneš půl království i mou královskou ruku, jen musíš napřed porazit toho zlého krále Brambase, co se blíží se svými loupežníky k našemu městu!“ 
Honza vstal, protáhl si obolené klouby a povídá: 
„Porazit loupežníky? To bude lehká pomoc! Jenom mi honem přineste tu mou kabelu, co jsem měl na sobě, když jsem přišel na hrad!“ 
Král Lamprechtus zbledl jako stěna, princezna začala rukama lomit: 
„Já nešťastná! Já jsem se těch Tvých husarů bála, a tak jsem tu kabelu hodila do ohně!“ 
„Alespoň mi tedy přiveďte mé kamarády, co jsem s nimi udolal draka!“ 
„Ach, kdepak těm je konec, ti už z města odešli!“ 
Babo raď, co teď? Honza složil hlavu do dlaní a mlčel jako dub, král s princeznou bědovali až hanba. Už se Honzovi zdálo, že ho nic nenapadne, když tu najednou mu přišla na mysl ta píšťalička, co mu dala maminka, když utíkal z domova. Honem sáhl do záňadří ..... byla tam! Celý šťastný ji popadl a zapískal, až král Lamprechtus leknutím nadskočil. Jen hvízdl, najednou před Honzou stál starý vandrovník. Honza ho samou radostí objal: 
„Kmotříčku, poraďte, co teď?“ 
Starý kmotr pokrčil rameny: 
„Honzíčku, Tys byl moc lehkomyslný a darů, cos měl, sis nehleděl! Ubrus roztrhali dvořani na nitky, kabela shořela v krbu, kouzelný plášť, to ještě nevíš, sebrala voda. Tak vidíš, Honzo drahá, pohádky je konec!“ 
„Ale co s tím loupežnickým králem?“ 
„Vždyť Ti říkám, že je pohádky konec! S tím si poraďte sami!“ 
Dořekl, utrhl Honzovi píšťalku s krku, a v tu ránu zmizel. Král s princeznou, jak to slyšeli, nechali Honzu Honzou, popadli košík s klenoty, sedli do zlatého kočáru, práskli do koní a prchali pryč z města. Co si lidé s loupežníky počnou, to jim bylo docela jedno, jen když sami zachrání krk a dobré bydlo. 
Honza vyšel z opuštěného hradu, odkud za králem uteklo všechno dvořanstvo. I brána byla prázdná, nikdo už nic nehlídal. Z domků v podhradí vybíhali lidé a bědovali, co s nimi bude, až loupežníci vtrhnou do města. Honzovi z toho ze všeho hlava duněla. Za chvíli ho někteří lidé poznali, obstoupili a začali prosit: 
„Honzíčku zlatý, když jsi dokázal zabít draka, pomoz nám i tentokrát!“ 
„Milí braši, pohádky je konec!“ usmál se smutně Honza, „já jsem o všechna kouzla přišel, teď jsem prachobyčejný člověk jako Vy!“ 
„I ne, Honzo, Ty máš sílu, vždyť jsi draka zabil taky bez kouzel!“ 
Ale Honza jako by neslyšel, mávl rukou a šel dál. Falešný král a jeho město mu docela odpadli od srdce. A nač to zapírat, v tu chviličku ani sám sobě příliš nedůvěřoval. Chtělo se mu pryč, daleko od toho všeho tady a stýskalo se mu po mámě. Už aby byl z městských hradeb venku a mohl si to zamířit přes pole a lesy k domovu! Tak se Honza dostal až k městským hradbám, blizoučko té brány, co skrze ni poprvé s kamarády do města přišel. Namířil si to k bráně, ale najednou slyší: 
„Honzo! Kamaráde!“ 
To byli oni, po hlase by je i v nejtemnější noci poznal! Padli si s Kujbabou do náruče, objali se s Valihrachem a Hnipírkem ..... ale co to? Tuhle stojí ještě nějaká černooká panenka a usmívá se na Honzu, jako kdyby se už dávno spolu znali. 
„Ty ji neznáš? To je přece Markýtka, princeznina služtička!“ 
A než se Honza nadál, držel Markýtku v náručí jako ostatní kamarády a dostal od ní takovou pusu, až se mu hlava zatočila. 
„Pojď s námi, Honzo, po celém městě už Tě hledáme! Musíme městu proti loupežníkům nějak pomoci!“ 
„A co je mi do města!“ ušklíbl se Honza, „stejně patří tomu zlodějskému králi a nic dobrého nás v něm nepotkalo! Ať mu je loupežníci obrátí naruby, ani prstem nehnu!“ 
„Tak pojď, Honzo, a my Ti něco ukážeme ..... “ řekl Kujbaba a chytil Honzu pod paží. Vystoupili všichni na hradby a dívali se do dálky, k těm vesnicím, přes které se kdysi blížili k tomuto městu. Ale místo bílých vesnic tam byla už jen černá spáleniště, ze kterých stoupal dým. Loupežní rytíři zajížděli už na svých koních až pod samé hradby města a výhružně mávali kopími, na nichž měli napíchnuté hlavy vesničanů. 
„Vidíš, Honzo,“ povídá Markýtka a celá se pláčem chvěla, „teď jsou zrovna v té vesnici, kde já jsem se narodila! Možná, že zrovna teď mou maminku a mého tatínka vyhánějí z chalupy ..... a teď už ji třebas i podpálili ..... “ 
„Tohle že dělají pokojným lidem?“ zhrozil se Honza a na čele mu naskočila hněvivá žíla, „tohle si přece nikdo nemůže dát líbit! Král nekrál, dáme se do toho! Hnipírku, zatrub! Lidé, kde jste kdo, popadněte, co máte zrovna po ruce, já Vás na tu loupežnickou chátru sám povedu!“ 
Celé město se v jeden ráz pozvedlo, když slyšeli, že je povede Honza, který zabil draka. Honza poručil otevřít všechna královská skladiště a rozdat lidem potraviny, aby se posílili do boje. Na ulicích se pekli skopci, na křižovatkách se otáčely rožně s volskými kýtami, a kdo si řekl, tomu kuchaři uřízli pořádný kus horkého masa. Kováři v čele s Kujbabou celou noc bušili do ocele, okovávali selské cepy, ostřili píky a šavle, na dlouhá bidla připevňovali železné háky, aby se do rána na loupežné rytíře připravili. 
Ráno, ještě než první kohout zakokrhal, popadl Hnipírek trumpetu a zatroubil na ni takovou písničku, že nikdo nemohl ani o minutku déle zůstat v posteli. Všichni vyběhli z domů, prudká písnička jim rozproudila krev, a tak se všem zalíbila, že si ji honem začali broukat s sebou. Dneska už nikdo nezoufal, nikdo nelomil rukama. Raději cepem nad hlavou zatočili, sekeru pořádně potěžkali. Všichni věřili, že si to s loupežníky jaksepatří vypořádají. 
Honza šel s Markýtkou v čele, měl velký okovaný cep a pod paždí se vedl s Kujbabou, který si nesl strašné kovářské kladivo. Hnipírek troubil do kroku, a všichni nebojácně rázovali proti loupežníkům. Když to viděl král Brambas, jak se na něho hrne vojsko kovářů, krejčích a ševců, dal se do smíchu, až se za boky popadal, a poručil svým trubačům, ať troubí posměšnou písničku:

„Línks, rechts, krejčí, švec, to jsou dva rytíři, 
jeden hadry spravuje, druhý křampy klíží!“

a vůbec nechtěl s Honzovým vojskem bojovat, že prý postačí, když na ně pošle samotné kobyly, aby to hadrnické vojsko do země kopyty zašlapaly. 
Ale to se král Brambas tuze přepočítal! Když loupeživí rytíři vyrazili na koních proti Honzovým lidem, začala taková motanice, že to svět neviděl! Sedláci tloukli rytíře cepem přes přilby, až praskaly jako hliněné hrnce, tesaři je dlouhými háky chytali za krček a shazovali s koní, truhláři i kováři do nich na zemi prali kladivy i sekerami, až z rytířského brnění jiskry lítaly, krejčí se oháněli rozpálenými žehličkami, že se koně rytířům plašili a sami své pány shazovali, a ševci aspoň šídlem a knejpem bojovali jako lvi. Honza stál vprostřed té rvačky, na všecky strany mlátil cepem jak do žita, a ještě přitom křičel povely, kde je třeba přitlačit a přidat! Z jedné strany měl Hnipírka, jenž troubil jednu za druhou samé písničky do pranice, z druhé strany Markýtku, která mu utírala čelo šátkem. A když už mu sil ubývalo, usmál se na Markýtku a řekl: 
„Markýtko, dej mi sladkou hubičku, ať se mi líp zápolí!“ 
Bitva trvala od rána až do večera. Už se smrákalo, když král Brambas vyskočil na posledního koně, který mu ještě zbyl, a chystal se prchnout z bojiště. Ale Kujbaba, který tam byl blízko, roztočil svůj perlík a pustil jej za králem. Kladivo udeřilo loupežníka doprostřed zad, král Brambas udělal kotrmelec přes koňskou šíji a roztáhl se na zemi jak žába. Bylo po boji. Železní rytíři leželi na poli rozmláceni jako makovice po krupobití. Sedláci, koňáci, řemeslníci a vůbec všechen městský lid se vesele sešikoval kolem Honzy, Kujbaba ještě s dvěma kováři si vzali Honzu na ramena a táhli s písničkou k městu. 
Když docházeli k městské bráně, vyrazil z ní najednou zlatý kočár a v něm král Lamprechtus s princeznou Eufrozínou. Doslechl se, jak bitva dopadla, a honem se vracel, aby zachránil svou vládu. Dokonce i královskou korunu z košíku vytáhl a na hlavu si ji posadil, aby vypadal královštěji. 
„Milý Honzíčku,“ začal sladkým hlasem a honem rozpřahoval ruce, že Honzu obejme, „tentokrát Tě půlka království opravdu nemine! A princeznu si můžeš vzít hned celou, jen se podívej, jak se na Tebe samou láskou třese!“ 
Markýtka se na ta slova zakabonila jako čert, ale Honza se postavil proti králi a povídá zvesela: 
„Dejte pokoj, pane králi! Cožpak jste od mého kmotra neslyšel, že už je těch pohádek konec? Ta bitva, to už nebyla žádná pohádka!“ 
Král Lamprechtus chtěl honem ještě něco říci, ale lidé už s ním neměli trpělivost. Obklopili ho, někdo mu strhl korunu, druhý plášť, třetí ho vyzvedl do vzduchu, a tak si milého krále podávali nad hlavami jeden druhému, až jej donesli k vodnímu příkopu u brány. Tam s králem Lamprechtusem šmejkli docela neuctivě do vln jako s haraburdím, které už nikdo nepotřebuje. Princezna Eufrozína raději vzala nohy na ramena, aby ji nepotkal stejný osud. Tu královskou korunu, co stáhli Lamprechtusovi s hlavy, teď lidé podávali Honzovi a začali provolávat: 
„Ať žije Honza! Ať žije Honza král!“ 
Honza vzal korunu do ruky, prohlédl si tu zlatou obroučku pěkně zblízka a povídá: 
„Jakýpak král! Vždyť bych byl lidem pro smích! Já jsem Honza, to mi stačí ..... “ 
A šup, hodil korunu za Lamprechtusem do vody, jen to žbluňklo. 
Hnipírek zatroubil tuš, přidali se k němu všichni muzikanti, kolik jen se jich z města seběhlo, a kdo zdravé nohy měl, pustil se do tance. Honza popadl Markýtku, zatočil se s ní, až se jí sukně rozevlály, a z náručí ji nepustil, dokud kohouti nekokrhali. A ti druzí zrovna tak. Začali třasákem, po třasáku tancovali rejdovák, pak šotyš, furianta, cibulku, a do rána, než sluníčko vyšlo, měli podrážky na střevících docela protancované!

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight