Čert a Káča hubatá

V jedné vesnici žila máma se svou dcerou Káčou. Měly chalupu, zahradu a něco peněz. Ale s Káčou nikdo ani nemluvil, jak byla hubatá. Když byla v neděli ve vesnici muzika, všechna děvčata tancovala, jen pro Káču nikdo nepřišel. Káča se rozzlobila a povídá: 
„Tak ráda bych tancovala! Třeba i s čertem.“ 
Když v neděli přišla do hospody, čekal u dveří pán v mysliveckém obleku. Hned přistoupil ke Kačence a pozval ji k tanci. 
„Kdopak to asi je?“ ptali se lidé. Ale Kačenka se o to nestarala, byla ráda, že tancuje. Celý večer s ní pán tancoval a večer ji potom vyprovázel domů. 
„Do smrti bych s Vámi tancovala,“ povídá Kačenka. 
„Tak pojď se mnou!“ 
„A kde bydlíte?“ 
„Chyť se mne okolo krku a uvidíš!“ Káča se ho chytla, pán se proměnil v čerta a letěl s ní do pekla. U vrat se zastavil a tloukl na vrata. Kamarádi přišli, otevřeli mu a chtěli Káču sundat. Ale ta se držela čerta jako klíště. Čert musel s Káčou ke knížeti pekel. 
„Koho si to neseš?“ ptal se ho. I vyprávěl čert, jak ke Káče přišel. 
„Ty hlupáku, jdi mi z očí a hleď se Káči zbavit,“ řekl kníže. Čert se opět proměnil v myslivce a celý smutný se vrátil s Kačenkou zase na zem. Sliboval jí hory, doly, když ho pustí, ale marně. Potkali ovčáka. 
„Koho to nesete?“ ptal se ovčák. 
„Ach, skočila mi na krk a nemohu se jí zbavit,“ řekl čert. 
„Nu, já Vám pomohu, ale musíte za mne chvilku pást stádo.“ Co by čert neudělal, aby se Káči zbavil. Že tedy počká. 
„Slyšíš, chyť se mne,“ volal ovčák na Káču. Sotva to Káča uslyšela, pustila čerta a chytla se huňatého ovčákova kožichu. To byla tíha, až bylo ovčákovi horko. Přišel k rybníku. Pomalu vytáhne jednu ruku z rukávu, pak druhou. Káča nic neví. Potom si rozepnul první knoflík, druhý, třetí a žbluňk ..... Káča byla i s kožichem v rybníce. Ovčák vytáhl kožich a pospíchal ke svému stádu. 
„Děkuji Ti za Tvou službu, žes mne zbavil Káči. Jednou se Ti odměním. Ale abys věděl, komu jsi pomohl. Já jsem čert.“ A po těch slovech zmizel. Ovčák si povídá:

„To jsou všichni čerti tak hloupí?“ 
V té zemi, kde žil ovčák, panoval zlý kníže. O lid se nestaral, jen peníze utrácel. Jeho dva správcové nebyli o nic lepší. Jednou pozval kníže slavného hvězdáře, aby mu pověděl, jak se mu dále povede. 
„Ach, knížecí milosti, zle. Čert si přijde pro správce i pro Vás.“ Kníže se rozhněval a dal hvězdáře odvést do vězení. Ale od té doby nespal a stále myslel na hvězdářovu předpověď. 
Ovčák zatím pásl stádo a zapomněl už na čerta i na Káču. Až jednou stojí před ním čert, jako by ze země vyrostl a povídá ovčákovi: 
„Přišel jsem, abych se Ti odměnil. Poslouchej dobře! Váš kníže je velmi zlý a jeho správcové taky. Však sám víš, jak s lidmi jednají. Za týden si pro ně přijdu, abych je odnesl do pekla. Ty dva správce zatím jen postraším. Přijdu si pro toho prvního a jak ho povedu nádvořím, Ty přijdeš a řekneš: odejdi, nebo bude s Tebou zle! Já správce pustím a půjdu pro druhého a tomu zase tak pomůžeš. Oni se Ti bohatě odmění. Potom odnesu knížete, ale tomu už nesmíš pomoci, sice by bylo s Tebou zle. Musel bych vzít Tebe. Dobře si to pamatuj!“ Za týden šel ovčák do hradu. Byla bouře, blesky bily a najednou tu byl čert a vede správce. Ten se třásl hrůzou, prosil a naříkal. Ovčák se k němu přitočil a houkne na čerta: 
„Odejdi, nebo bude s Tebou zle!“ Čert správce pustil a zmizel. Správce byl šťasten, děkoval ovčákovi a naměřil mu pytel zlata. Stejně tak ovčák pomohl i druhému správci a i od něj dostal pytel zlata. Kníže to všecko viděl z okna. Ihned poslal pro ovčáka a prosil, aby ho také zachránil. Sliboval mu hory doly. Ovčák se drbal za uchem a povídá: 
„Ach, pane, Vám už nesmím pomoci. Byl jste na lidi příliš zlý.“ Ale kníže tolik sliboval, že se polepší a lidem vynahradí všecko, čím jim ublížil. Ovčák tedy slíbil, že to zkusí. Zase byla hrozná bouře, do zámku přišel čert a rovnou ke knížeti. Ovčák byl u knížete; kníže už ho ani nechtěl pustit. Čert, jak viděl ovčáka, zle se na něj rozkřikl. 
„Zapomněl jsi, co jsem Ti řekl? Knížeti už nepomůžeš.“ Ovčák se usmál a povídá: 
„Ale o knížete nejde. Je tu Káča a ptá se po Tobě.“ Jak to čert uslyšel, pustil knížete a byl ten tam. Kníže samou radostí ovčáka objímal. Od té doby byl k lidem dobrý a spravedlivý. Ovčák se stal jeho rádcem a všem se vedlo dobře.