Černý Petr

Petr nebyl o nic černější a horší než ostatní lidé. Měl lidi rád a chtěl jim sloužit, ale právě v tom bylo jeho neštěstí.
„Měj se před lidmi na pozoru!“ varoval ho jednou otec, když byl Petr ještě chlapcem. „Dělej si svou práci a nepleť se do cizích věcí. Dívej se, jak já žiju. Zde mám svůj dům a svá pole. Zde pracuji a nechybí mi ani boží požehnání. Říkáš, že pracuji jen pro sebe? Ale to je směšné. Ano, pracuji pro sebe, ale i ostatní lidé mají z toho užitek. Sedm králů zde bojovalo a já musel sedm cizích vojsk živit. Sedm království tu zaniklo, ale moje pole se zelenají a já nemám nouzi o chléb. Se všemi jsem nějak vyšel a nikdo o mně neřekne zlé slovo. Ale na Tebe pokřikují odevšad: Černý Petr, Černý Petr! Vím dobře, že přeješ lidem jen to nejlepší, ale radím ti: nečekej od nich ani pocty, ani slávu. Lidé nikomu neodpustí jeho dobré jméno. Čím hlasitěji Tě oslavují, tím více Tě budou potom bít. Zamysli se nad mými slovy!“
Ale Petr nebral otcova slova vážně. Všeho bylo v něm mnoho: hodně snů i hodně myšlenek. Jak nemá být takovému člověku v otcovském domě těsno?
Petr byl stále mezi lidmi. Všude ho znali. I v tom bylo jeho neštěstí. Ve všem byl v popředí. Cípy jeho šátku byly příliš dlouhé. Okraj jeho klobouku byl příliš široký. Byl příliš pohyblivý a živý, a tak nebylo nikoho, komu by ve svém spěchu nešlápl občas na nohu. Kdykoli se přihodilo něco zlého, vždycky byl vinen Petr. A na to, co dobrého vykonal, lidé brzy zapomínali.
Měl ten nešťastný zvyk, že rád lidem radil. Netušil, jak je to zbytečné. Každý jednal stejně podle svého uvážení a Petra proklínal za to, že mu radil něco jiného. A Ti, kdo ho poslechli, nedovedli jeho rad použít, a dostali se proto do nesnází. A tím vším byl ovšem vinen pouze on, Černý Petr. Byl upřímný i k protivníkům a s hlupáky hovořil jako s přáteli. Ale ti pochopili všechno naopak. Nebylo proto divu, že se svými myšlenkami přicházel vždy příliš brzo. Hlupáci a nepřátelé překroutili smysl jeho slov podle svého a vyprávěli o něm neuvěřitelné věci. A všude ho pak odsuzovali: inu, Černý Petr! inu, Černý Petr!
„Budou-li dvořané dál takhle krást a loupit, zničí důvěru lidu v krále!“ řekl jednou Petr. Ale jeho slova překroutili takto: Je prý třeba zničit krále, pak bude možné krást a loupit jeho majetek!
„Běda, Černý Petr chce zabít krále!“ říkali si lidé. Králi se to doneslo a Černý Petr byl předvolán před soud. Petr to ovšem popřel a ospravedlnil se. Ale našli se mnozí, kteří prý na vlastní uši slyšeli, jak Černý Petr sliboval, že zabije krále. A někteří z nich ani nelhali, neboť slyšeli jen to, co chtěli slyšet. Někteří prý viděli, že pod svými šaty skrýval velikou dýku, takový netvor! Našlo se ještě mnoho lidí, kteří házeli Petrovi na hlavu všechny hrozné hříchy. Nebylo jediného zločinu, kterého by se Černý Petr v jejich očích nedopustil. Kradl, loupil, urážel ženy a bůhví co ještě. Cokoli zlého se v království stalo, vším byl vinen. Proto ani soud neměl s ním slitování. Rozhodl, aby Petra polili dehtem, pak ho vyváleli v peří a zaživa upálili.
Na den jeho popravy se všichni připravovali jako na svátek. Lidé sami přinášeli polínka k jeho hranici, odevšad přišlo mnoho dobrovolných dehtařů a ženy rozpáraly své peřiny, aby bylo v čem Petra vyválet. Nad celým městem se vznášela mračna drobných peříček. Kluci přihazovali do ohně smůlu a matky zvedaly na rukou své děti a říkaly jim:
„Jen se podívej, jak hoří Černý Petr!“ Petra už pohltily plameny a jeho duše opouštěla tuto zemi, ale lidé stále ještě posílali za ním na hranici svá nenávistná prokletí:
„Ty podvodníku jeden, Ty zloději, Ty vrahu!“
Pouliční holky tancovaly, přítel příteli podával pálenku a všichni se radovali, dokud z Petra nezůstal jen popel a dokud černý oblak dýmu nevystoupil vzhůru a neobjal nebesa.
„Hle, kudy odchází Černý Petr!“ říkali si radostně lidé a ukazovali si na černý stín kouře, který stoupal nad střechy osvětlené sluncem. Zdálo se jim, že spolu s ním shořela všechna zloba a nenávist, všechny nectnosti a hříchy. Přátelé se objímali, protivníci si podávali ruce, na ulicích se zpívalo a tancovalo a v krčmách se pilo až do pozdní noci.
Pozdě večer se neosvětlenou uličkou vraceli domů dva měšťané a jeden druhého podpíral.
„Nevidí nás někdo?“ ptal se jeden z nich.
„Ne, nikdo nás nevidí,“ odpovídal druhý.
„Nejsme už trochu opilí?“
„Ano, jsme už tak trochu opilí!“
Tak šli a hovořili jako obvykle a nacházeli zvláštní potěšení v tom, že jeden potvrzoval názory toho druhého.
Potom se první měšťan pevněji chytil ruky toho druhého a řekl:
„Ale když je teď kolem dokola taková tma a já se dívám do svého nitra, vidím, že i ve mně se najdou všechny ty nectnosti, které házeli na hlavu Černému Petrovi. Já se jen neodvažuji hřešit. Vždycky se mě zmocňovalo pokušení vzít pěknou věc. Nevím, jestli bych nekradl, kdybych se nebál potrestání. Rád se dívám na hezké ženy a možná že bych sváděl i cizí ženy, kdybych se nebál své stařeny. Jednou se mi dokonce zachtělo podpálit královský zámek. Ano, ano, měl jsem takové nutkání ..... “
„Ale pročpak?“
„Za to, že mého bratra zavřeli do vězení. Ale měl jsem strach, aby mě přitom nechytli. Když tu jdeme teď pouze my dva a kolem dokola je tma, mohu Ti prozradit, že mě stále cosi popohání, abych hřešil. A s potěšením bych hřešil, kdybych se nebál přestoupit zákon. Proto potají obdivuji každého zločince, který to dokáže. A zločin odsuzuji asi jen proto, že se bojím, aby mě samotného někdo neoloupil nebo neokradl. Ale v duchu si myslím: ne, ten Černý Petr, to je ale pašák! Začal přímo od krále! A když slyším o dvou nešťastných tajných milencích, kteří se připoutali jeden k druhému a společně skočili do Daugavy, taky toužím po takové velké lásce a vřelém citu. A jdu k jejich hrobu je doprovodit, i když vím, že jsou to sebevrazi a že se nedostanou do nebe.“
„Ano, ano. Zločinec zůstane zločincem,“ odpovídal druhý měšťan. „Rád se dívám, když některého z těch ptáčků smaží nebo věší, a vždycky si říkám: jak je to pěkné, že nejsem v jejich kůži a jdu do krčmy! Tam vesele piji pivo z radosti, že je o jednoho darebáka méně.
Tak spolu rozmlouvali, až zmizeli za rohem jednoho domu.
Černý Petr byl tedy upálen, ale lidé se nezbavili zla. Stále měli potřebu někoho nenávidět. Postihovala je nejrůznější neštěstí, z kterých potřebovali někoho obvinit, a často nacházeli viníka v prvním člověku, který jim přišel do cesty. Také jejich vlastní špatnost jim nepopřávala klidu. Stále někoho trápili. Stále hledali někoho, komu by mohli hodit na hlavu své chyby a nectnosti, neboť v nich žila rovněž touha zbavit se jich. A brzy byl nalezen nějaký nový Černý Petr, kterému pověst připsala všechny nectnosti a jehož duchovní tvář si lidé sami vytvořili jako masku z konopí a hlíny. Také on musel padnout za oběť zlu, také jeho odvlekli na hranici a upálili. Tak hynuli nejlepší lidé v království a sám král byl tím znepokojen. Jednou v noci se probudil ze spánku a zdálo se mu, že u postele někdo stojí a vyčítavě se na něho dívá.
„Hej, kdo je to tam?“ ptal se.
„To jsem já, Černý Petr!“
Opravdu, stál tam celý zuhelnatělý a díval se na krále tmavými očními důlky.
„Co ode mne chceš?“ zeptal se šeptem polekaný král. „Jak ses sem dostal?“
„Přišel jsem Ti říct, abys už neupaloval živé lidi. Zlo je v lidech samých a oni se ho nezbaví. Hodili mi na krk všechny své špatnosti, ale jak vidíš, zlo nepřestalo existovat. Hoří jako olej, ale je nespalitelné. Lidská zloba si žádá stále nové oběti. Věčně se chtějí zbavit svých chyb a hledají, na čí hlavu by je hodili. Chceš-li jim udělat radost, dej vyrobit loutku z hadrů a slámy, vystav ji na posměch na náměstí a potom spal. Ale neupaluj živé lidi.“
A král tak učinil. Když skončila zima se všemi svými těžkostmi a v domech se pod těsnými střechami nahromadilo všelijaké hoře a zloba, a lidé opět hledali svou oběť, poručil král zhotovit loutku Černého Petra z hadrů a slámy. Pak ji odnesli na náměstí ve městě a hlásní vyvolávali:
„Shromážděte se, shromážděte se všichni! Bude upálen Černý Petr!“
Přišli dehtaři a polili ho černým dehtem. Kluci mu přilepovali kousky smůly ke konopnému vousu, vyplazovali jazyk a pokřikovali:
„Hú, hú, hú, smolný vousáči!“
Opilý řeznický tovaryš, který šel okolo, mu vrazil svůj řeznický nůž až po rukojeť do slaměného boku. Potom za velikého jásotu lidí byl Černý Petr spálen a lidem se zdálo, že spolu s ním shoří všechny jejich těžkosti a neštěstí, že se tak zbavují všech svých provinění.
A tak to dělají v té zemi každého jara a živé lidi už neupalují.