Černý leknín

Chlapci plavili koně. Slunce zapadalo po horkém dnu, lidé okřívali a koně ve vodě frkali a řičeli. Hoši je vyhřebelcovali a jejich kůže se leskla, poslední sluneční paprsky po ní klouzly jako jejich odraz od vlnky, kterou hnal vítr.

 Lukáš, mladík ze vsi — seděl na koni a zajížděl daleko, až k místu, kde se utopil kdysi pár koní Í s kočím. Říkalo se tomu místu "V koňské jámě." Jel na svém bělouši, hladil jeho hřívu. Když kůň ploval, sedl si k jeho krku, aby mu nepřekážel. Kolikrát už přeplaval se svým běloušem Koňskou jámu, zatím co druzí chlapci zůstali blízko břehu a křili na koně, dělajíce jako by neviděli ten odvážný kousek Lukášův. Překřikovali sami sebe, že mu závidí zdatnost jeho koně.

 Bělouš měl vypoulené oči, prudce dýchal nozdrami, ale plaval kupředu, až tam, kam se zdálo, že začíná břeh, že je tam rybniční buřeň a za ní se prostírá zelená loučka. Ale tam bylo místo nejzrádnější. Byla tam temná voda hloubek, na povrchu porostlá hustou spletí vodních rostlin. Mezi dlouhými šlahouny a velkými listy byly květy leknínu jako bílé voskové kvadrátky, které nosí lidé na roráty, nebo ty nízké široké svíčky, planoucí o svátcích mrtvých ze tmy hrobu k milosrdným nebesům. Na noc zavíraly své kalichy. Snad se ponořovaly ty malé vodní víly, které v nich sídlí, na noc pod povrch, hluboko pod vodu, až na její dno, kde je černé bahno.  Leknínový květ přináší lásku, Lukáš se chystal natrhat květy. Chtěl je dát dívce ze vsí, dívce, na niž myslil při práci o samotě, a to si potom zpíval. Dnes přijel na bělouši, až když ostatní se hotovili k odjezdu, aby dali vyplavené koně do teplých stájí. Chtěl zůstat sám a při měsíčku utrhnout bílé vodní růže, protože jen lekníny — v měsíční nocí utržené — přinášejí štěstí a bohatství.

 Měsíc byl už na obloze, ale ještě nebyl ve vodě, nebo jej nebylo vidět v té houšti porostu na břehu rybníka, kde byl puškvorec a rákos.

 Odjeli poslední. Lukáš zůstal sám s běloušem. Pročesal mu hřívu, ochladil ho při mytí a vsedl na něho. Kůň se obrátil k vesnici. Lukáš se zasmál.

 "Ještě ne, šimlíčku, právě dnes nás čeká nejdelší projížďka."

 Kůň znepokojeně frkal a obracel hlavu směrem k osadě.

 Lukáš ho popleskal po krku: "Čeho se bojíš, Šimlíčku? Pojedeme pro husičky, pro lekníny."

 Kůň měl hlavu zdviženu a funěl. Svaly pod lesklou kůží se mu chvěly. Lukáš ho hladil: "Je ti smutno, že jsme tu sami, ale musím tu počkat, až bude měsíc ve vodě. Pojedeme k němu, vid?"

 Kůň se němě, moudře díval na Lukáše svým velkým, výrazným okem.

 Ochladilo se. Lukáše trochu zamrazilo. Ale vzpomněl si na jeden pár očí, na jejich kouzelnou moc, která někdy nedá spát, a na čarodějnou moc leknínu.

 "Pojď, šimlíčku, pojedeme!"

 Kůň sehnul hlavu a zvolna kráčel, tak pomalu, jako by šel před pohřebním vozem. Lukáš ho hladil. Povytáhl se a uchopil koně za hřívu, když začal plovat. Měsíc už byl ve vodě. Vlnky jej nesly na druhou stranu. Blížili se k houští z vodních rostlin. Lekníny byly zavřeny. Ty malé víly už byly asi venku, ale co to? To přece není malá víla, to je děvče, to je víla?

 Lukáš nemohl najednou vydechnout. Pomyslil si, že je to některé děvče ze vsi, ale to není možné, přece by ji musel znát. Ta dívka má krásné oči a zuby bílé jako lekníny. Lukáš přitlačil nohy k bělouši a naznačoval mu směr. Když odvracel hlavu, Lukáš ho uchopil za hřívu, mlaskal, ale kůň měl děsem naplněny oči, frkal a zoufale hrabal nohama. Dívka se po Lukášovi dívala svýma velkýma očima, byly modré jako hory na obzoru i zelené jako rákos v létě. Lukáš pobídl šimla a vzápětí ho uchopil za hřívu a prudce zatáhl. Kůň slabě zařičel, sklonil hlavu a vrhl se do hustého porostu, mezi silné, spletené šlahouny a listy vodních rostlin. Zapletly se mu v tom přední nohy. Nemohl jimi pohnout. Smutně zařehtal. Lukáš se zděsil. Dívka zdvihla svou bílou paži, zamávala na rozloučenou a zmizela.

 Teď věděl, že to byla vodní žínka. Objal koně okolo krku: "Můj milý šimlíčku —" a srdce se mu sevřelo hrůzou. Kůň se potápěl. Z jeho nozder, které se chvěly, rozprašovala se voda v nesmírně jemné pršce. Potom zapadl ještě hlouběji. Lukáš se nepokusil seskočit. Objal krk zvířete ještě úžeji. Šeptal mu něžně. Šlahouny leknínů je oba objímaly jako ruce rusalky. A potom se nad nimi zavřela voda. Vyšplíchla ještě několikrát, vlnila se, až se zase uklidnila. Bylo ticho, jen vlnky mlaskly u břehu. Orobincové palice se kývaly. Byly jako varující prsty. Bylo to marné varování. "Už jenom jakoby údiv nebo přemýšlení, že to všecko není samo sebou, že darmo všecko, když něco sejde s povrchu, patří už temnotám — a jenom nejčistší láska to může vrátit ještě k životu, kde sviti slunce, protože láska pronikne a osvítí temnoty nejhlubší.

 Lukáš s šimlíčkem se tam prodli. Nevěděli, jak dlouho padali do té úžasné hloubky, kde se octli. Do říše temnot. Bylo tam kořání a spleť divokých šlahounů, jako bývá nahoře, ale zde jako by na něm ležela vrstva tmy, černé tmy tmoucí, která všecko obaluje jako kůra, zdá se, že by se dala odloupnout a pod ní by se nalezlo všecko takové, jako je na povrchu vody a na zemi. Se všeho se odlupovala křídla velkých černých netopýrů s rozjevenými tlamami. Vylétli, aby se za chvílí vrátili. Vodní hmyz rejdil ve shlucích, jako poletují saze v komíně, když fouká vítr. Na kořání je sliz, ošklivá usazenina — a nade vším tma, tma věků, zbylá zde z časů, kdy ještě nesvítilo slunce.

 Lukášovi je nesmírně smutno. Lepkavý sliz cítí pod rukama, bahno se otírá pod nohama, nevidí bílého paprsku, ale slyší koně, svého šimla, slyší ho řehtat v nesmírné dálce. Tápe jako slepý a namáhavě vytahuje nohy z bahna. Bahno příšerně mlaská a zůstává na nohách. Lukáš jde s velikou námahou krůček za krůčkem. Tápajícíma rukama se dotýká něčeho slizkého — jsou to ohavné potvory, které na něho otvírají své huby a chňapají po něm. Jiné vztahují černá chapadla, aby ho jimi přitáhly v objetí smrti. Lukášovi je hrozně úzko. Najednou se hanbí, že šel k té vodní žínce, která po něm vztahovala paže tam na povrchu při měsíčku. A tu uvidí v té tmě, v tom bahně něco podobného, jako vídával nahoře, ano, vždyť je to květ leknínu, ale obrovský, takový ještě nikdy neviděl. Ale to není všecko, co je na tom květu podivného? Vždyť je to v obráceném poměru! Kalich, který je nad vodou jak z úběle, tady je černý jako hřích. A přece je viditelný mezí tou ostatní tmou!

 Dlouhonozí pavouci a velcí lesklí brouci s kusadly se přibližují k Lukášově tváři. Odvrátí hlavu, ale vinou se k němu pijavice s kruhovými ústy a podivně hnědé housenky s píchavými chlupy a s bradavkami s jedem. Lukáš se zastaví. Plakal by, kdyby dovedl. Obklopuje ho trouch, sliz, bahno a věčná tmi. Jenom paprsek slunce uvidět!

 A Lukáš zase slyší řehtání. Šiml řehtá smutně. Lukáš by chtěl zavolat, ale nemůže. Slyší volání: "Lukáši, kde jsi?"

 Kdo to volá? Vodní panna nebo dívka ze vsí? Kde by se tady vzala? Lukáš vidí takové malé, docela maličké bublinky, jaké unikají z bahna, když se tam hodí kámen nebo píchne prutem. Ale bubliny se zvětšují, jako rostou ty mýdlové bubliny, vyfouknuté ze stébla. Ta největší je také tak zbarvena, takové barvy mí někdy stojatá voda na bahně, modrá je tam, zelená, červená a ještě jiná.

 Lukáš šmátrá rukou dopředu. Už necítí sliz. Uvidí vzdálené světlo. Je to bublina nebo oko? Snad je to vchod na palouk, zarostlý tmavým houštím. Šimlovo řehtání je blízko. Kulatý bílý otvor se také blíží. Je to střed černého leknínu? Je to oko. Šimlíčkovo oko. Moudré a klidné, nehledí vyděšeně, jako když se potápěli. Oko se přibližuje, bílý otvor se zvětšuje. Cítí kůži, hřívu. Lukášovi vyhrkly slzy, když objal koňovu hlavu. A dva černí velicí netopýři rozpjali křídla, zdvihli se a tichým letem zmizeli. Jako když se odsunou dva balvany. Otvor se zvětšil. Je světlejší. Lukáš vsedl na koně. Šimlík radostně zařehtal se zdviženou hlavou.

 Vyjeli z temnoty. Na nebi se chvěly hvězdy. Lukášovi se zdálo, že se chvějí ještě více, protože se hvězdy odrážely v slzách, které mu vytryskly do očí.

 Kůň klusá a radostně supí. Šimlík. Ale, můj ty Pane, je to šimlík? Vždyť je černý jako to hrozné bahno, jako ten překrásný černý leknín! Ale Lukáš nemá mnoho času na přemýšlení. Nejsou jen krásné hvězdy na obloze. Jako by dvě slétly na zemí. Jsou to dvě oči dívky, které Lukáš jel na koni do hlubiny natrhat lekníny. Svezl se s šimlíkova hřbetu rychle, jako se mihne padající létavice na nebi. Objali se vroucně. Ona vyprávěla: "Pojala mne neznámá úzkost. Zdálo se mi, že se zatmělo a slunce spadlo do nesmírné hlubiny. Modlila jsem se. Za rodiče a za tebe, Lukáši. Šla jsem pomalu k rybníku. Všichni se vraceli s koňmi. Jenom ty ne. Řekli mi, že jsi tam. Došla jsem až k vodě, obešla celý břeh. Nikde jsi nebyl. Klekla jsem na zem a modlila se. Chtěla jsem volat, běžet do vsi pro pomoc, ale nemohla jsem."

 Lukáš ji uchopil za ruku. "Jsi hodná."

 A ona mu nesměle řek: "Lukáši, tu vodní růži jsi mi přinesl?"

 Dívá se Lukáš a vidí: Z pod rozhrnuté košile na prsou vyčnívá leknín, který se tam dostal, asi když se octli s šimlíčkem v té husté spleti rostlin, než se potopili pod hladinu.

 Dal jí leknín třesoucí se rukou. Bílý jako její duše, jako její láska. Jen uvnitř je něco maličko tmavého, to je proto, že květ je kačírek, ne husička. Jakoby tam zbylo trochu černého bahna. Snad na památku. Snad proto, že také z bahna vyrůstá květ krásy.

 Právě tak jako šimlíčkovi, bílému koníčku, zůstalo trochu na kůži a nejde to očistit. Vypadá teď jako grošovatý. Ale Lukáš ví, od kdy je to, a často přivine svou hlavu k hlavě šimlíčkově a pohladí ho. Už ani nevzpomíná na hrůzy říše tmy, protože je šťasten, ženat se svou dívkou a na celý jeho život svítí slunce.

  O Martinu rybáři

 V hlinitém břehu umělé řeky, která odvádí přebytečné vody v jihočeské krajině, v tom kraji rybníků, měl hnízdo ledňáček. V strmém břehu, aby na něho nemohl vrabec shora ani zdola; A ještě vede kolmá chodbička, dlouhá jako mužský krok, než je vlastní hnízdo.

 Tam, na jemných kostičkách a v šupinkách drobných rybek, se vylíhl z lesklého, bílého vajíčka, které bylo jako z porculánu.

 Měl se čile k životu. Brzo se dovedl vrhnout střemhlav do vody po vodním hmyzu nebo rybičce. Sedával nejraději na staré olši při záhybu řeky, kde byla tišina. Lítala tam sídla a vážky; byly modré jako obloha, zelené jako tráva a listí, červené jako západ slunce.

 Ledňáček se na ně díval. Hrály si bezstarostně a krásně, usedaly na list stulíku nebo rákos, čnící z vody.

 Při tom se díval s větve do tiché vody. Viděl se tam. Jeho hrdélko pod zobákem bylo bělavé jako květ leknínu. Níže bylo rezavé jako uschlý, loňský list rákosu. Takové bylo i bříško. Černohnědé letky — to byla barva zralé palice orobince — měly ještě namodralou obrubu. Ocasní péra modrá, hlavička zelená jako list stulíku. Ale všecko ostatní, co není vidět dobře ve vodě s větve, celý kabátek byl modrozelený a vzadu tak světle modrý jako květ hořce z nížiny.

 Ledňáček se zhlížel ve vodě. On sám má více barev než všechna šídla a vážky. Jeho rovný, se stran stlačený zobák může kdykoliv chytit havěť, může ulovit i rybku, stříbrně bílou, která se jenom mihne jako dešťová kapka na vodě.

 Stiskl zobák, ale nevrhl se po kořisti. Nakláněl se nad vodu, aby zahlédl své peří. Slunce na ně svítilo větvemi, jejichž listy se pohybovaly. Peří měnilo barvy. Někdy bylo modré, jako bývají před deštěm hory na obzoru.

 Neskočil po hmyzu, protože by byl rozbil ve vodě svůj obraz.

 Jeho bratří i rodiče poletovali po okolí, kde všude je hojnost potravy; létali za plného slunce i za deštíku, v tichu, když lidé jsou daleko. Protože lidé chtějí polapit ledňáčky, líbí se jím jejich peří, dokonce je nosí na hlavě na jakýchsi ošatkách. Ale ledňáček sedával na olši v zátočině a samolibě se zhlížel v tiché vodě.

 Matka se po něm často pozorně dívala; byl jiný než jeho sourozenci. Když byl malý — ani si to nepamatuje — měl ho v rukou člověk. Stará seděla tenkrát opodál, sháněla potravu a neviděla, co s nim člověk dělal; byl k ní otočen zády. Tolik se strachovala, že už ho neuvidí, a když, tak ubožáčka oškubaného. Člověk odešel, odvážila se blíže a vyrazila ostrý křik úžasu. Člověk mu neublížil. Jen krátká nožka byla ovinuta čímsi lehoučkým, blýskavým.

 Jeho bratři neměli na nožce takovou manžetku. Ale ledňáček nevěnoval tomu pozornosti. Nelétal s nimi.

 Jak by nebyl jiný než ostatní, myslila si ledňáčkova matka. Vždyť ho člověk poznamenal.

 Potom přisel čas, kdy listí na stromech se počalo podobat ledňáčkovu peří na bříšku; lekníny zmizely a v lesích troubili jeleni.

 A později padalo cosi podivného s oblohy, která už dávno nebyla jako ledňáčkovo hřbetní peří. Všecko tím bylo pokryto. Stromy, země, křoviny — a tentokrát zase to mělo barvu ledňáčkova peří na hrdélku pod zobáčkem. Ale když se to sneslo do vody, ztrácelo se to.

 Stará olše se pod tou tíží sklonila až k hladině jako vodní hajný, když se sklání nad vodou a chce se napít, aby věděl, zda je voda pro ryby dobrá. A baštýř, ten má vousy také takové, jako mají stromy, větve, obené tím, co tam dříve nebývalo. Takové jehličky jsou to jako rybí kůstky, které bývaly v jejich hnízdě.

 Když si dělal místo na větvi, musil ty kostičky a prach setřást. Tak to chladilo.

 Jednoho dne marně shlížel s větve za svými barvami ve vodě. Nebylo nic vidět. Podivným kouzlem bylo vodní zrcadlo zadýchnuto, neprůhledné. Jen ty kůstky a podivné šupinky se leskly ve skoupém slunci. To si ledňáček načechral peří, stiskl zobák a srostlými prsty se těsněji přitiskl k větví.

 Měl hlad.

 Jeho bratři létali na blízké rybníčky, kde lidé vysekávali do ledového příkrovu otvory, aby mohly ryby dýchati. Malé rybky se mihly u otvoru, kde větřík čeřil vodu, a zase sklouzly pod ochranný příkrov. Potůčky stály jako zmrtvělé.

 Ledňáček měl hlad.

 Veverky byly schovány a jen datlíci a strakapůdi, pestře se odrážející od bílého příkrovu země, tloukli zobáky na borku stromů jako ti chudí lidé, kteří v zimě klepají na dveře bohatých a buší svou bídou na jejich svědomí a srdce. Vrány letěly vzduchem, mávajíce křídly, jako by veliké saze vylétly z komína; v jejich křiku bylo zoufání, široce otevíranými zobáky bylo zrovna vidět clo hladových útrob.

 Ledňáček naříkal, křičeli pronikavě, svíral je hlad.

 Ledňáček na olši měl hlavu schovánu pod křídlem. Bylo mu zima, byl slabý hladem; ale snil. O zemi, kde je stále slunce a kde není hlad. Tlačil svou hlavu pod křidélko, aby měl aspoň pocit tepla. Jak by bylo krásně na slunci; hřát se v jeho paprscích; jeho peří by se lesklo ve světle. A přece je někde taková země, .vždyť husy, čápi, rackové a jiní ptáci odlétli za sluncem; hlasitě křičeli, když se loučili.

 Díval se směrem, kudy odletěli. Něco ho táhne, volá, vleče. ..

 Brzy potom nebylo po něm ani vidu ani slechu. Větev na olši osiřela.

 Ledňáček doletěl do země, která mu trochu připomínala kraj, kde se narodil. Byl nesmírně unaven. Srdce mu slabě tlouklo, protože se svíralo bázní a úděsem nad horami, které měly čepice z toho, co doma napadlo na zemi. Ale tady na to slunce svítilo a odráželo se oslnivou září.

 Sklonil hlavu pod křidélko, aby měl chvíli klidu. Co je asi se starou olší? Je tam zima a hlad. Ale byl tam doma.

 Zde bylo teplo, široká řeka plynula v rovině. Podle ní byly vysoké hráze. Řeka se měnila na mnoho podivných průplavů, rozdělovala se na toky, které se zase slévaly, až se spojily ve dvě mocná ramena, která stékala do moře.

 To moře bylo ohromné, nedozírné. Jenom s výše. Ale když se díval s břehu, to si vzpomínal na rodný kraj, hodně to zde bylo podobné; jako když někdy dříve usedl na nízkou větvičku vrby na břehu velkého rybníka.

 Slunce svítilo. Všecko bylo jasné, svěží, plné radosti z růstu a života.

 Mezi oběma rameny řeky bylo městečko. Bydlili tam rybáři, chytali tam úhoře, měli je v lagunách uměle rozdělených, v takových sádkách, jejichž stěny byly z proutí a z rákosu.

 Malí úhoříci, hádci, se stěhují z moře do sladkých vod proti proudu. Černá hejna jsou jich, ohromné spousty. Všude se dostanou. Přelézají jezy Í jiné překážky, prolezou i nejhustším brlením a dostanou se až do krajin, kde lidé neznají moře, do řek, potoků a rybníků. Je to zrovna jako tmavá pohybující se podmořská lod, taková je ta spousta úhoříků.

 Ledňáček ani nevěří očím. Vyráží pronikavé výkřiky údivu. Už nemá hlad. Jídla je víc než dost.

 Zde v té nazelenalé, průzračné vodé objevil ještě něco na svém peří, co doma neviděl. Hlavička a krycí péra křídel mají barvu tmavší než ta voda zde a jsou na ní bledší vlnité proužky, jako ty drobné vlnky na laguně.

 Slunce hřálo, lidé i ptáci zpívali, život kypěl, šuměl jako voda v rákosí.

 Jenom jakýsi všetečný člověk mu tu kazí krásné dny. Ledňáček musí přelétávat pořád z místa na místo, nemůže chvilenku posedět na svém zamilovaném keři a zhlížet se ve vodním zrcadle.

 A jednoho dne, právě když se díval na svá péra, na ta, která jsou jako západy slunce, třeskla rána, ledňáček ucítil strašlivou bolest z úderu, ještě když padal do vody, zamžilo se mu v očích, splynuly mu bledé vlnivé proužky s vlnkami, a ta náprsenka, ta, která bývala dříve jako ta podivná věc, padající na zemi tam doma, ta byla teď zbarvena jinak; jako západ slunc když nejvíce hořel — tam doma…

 Člověk přiběhl, přitáhl si ledňáčkovo tělíčko k břehu a oškubal mu peří. Chvíli se přitom nahlas smál.

 Po čase, když jednoho dne v ledňáčkově rodišti krápalo s větví, když se objevila šedozelená tráva a všecka voda se dala na pochod jako na povel, a také povrchy rybníků se chvěly vlnkami pod teplým větrem, přiletěl racek. Vřískal, se vším se pozdravoval, kolébal se ve vzduchu a převracel se, byla na něm ještě sůl z vody, jak na něho stříkla, když se loučil s mořem. Hulákal a povykoval z radostí, že to překonal, že je zase zde, nejinak než námořník, od nichž se tomu beztak naučil. Co všecko viděl a zažil!

 Když spatřil starou matku ledňáčkovu, křičel na ni. Ve staré se zastavilo srdce.

 Co je?

 Nese zprávu?

 Nesl, ale ne od něho. Jenom o něm. Člověk ho zabil ohnivou tanou.

 Racek řval a prováděl přemety.

 Potom ho oškubal!

 Racek se chechtal, vrzal a skřípal jako lodní ráhna, kladky a stroje.

 Stará seděla na větvi olše, kde tak rád sedával on, než odletěl.

 Tak přece člověk! Jak jinak, vždyť ho poznamenal. Dívala se do vody, jako se díval on. To už nebyla ta voda. Ta už dávno je kdovíkde. Plynula jako čas.

 Jednoho dne, když přinesl hajný do kanceláře poštu, povídá mu lesní správce: "Tak zase zpráva, ale vzácná! Ledňáček se zatoulal hodně daleko."

 "Ledňáček?"

 "Zpráva italské kroužkovací stanice. Zahynul v Comacchiu."

 "To tam byl na těch úhořích! Podívejte se, Martin Piscatore, Martin Rybář!"

 "Tak oni nazývají ledňáčka.".

 "Toho vy jste kroužkoval."

 A hajný cítil v té chvíli v dlani teplé tělíčko ptáčka, dávný tlukot jeho malinkého srdce.

 "Kam se to zatoulal?"

 "Za živobytím. Ptáci jako lidé. Odcházejí."

 Správce se dívá do prázdna, pokývne hlavou: "Martin Rybář."

  O racku s polovinou křídla

 Za sedmerým lesem a devaterou vodou je staré jezero. Na mělkých stranách, kde není hráz, a na ostrůvku jsou na jaře rackové jeden vedle druhého. Hnízdo vedle hnízda. Ostatně si s tím nedělají příliš starostí jako všichni, kdo jsou dnes zde a zítra jinde. Trochu suché trávy ostřice, několik loňských rákosových stébel a nový život, zakletý v oblost vejce, čeká na vstup do života. Vejce jsou skvrnitá, špinavě zelená s šedými obláčky, vlastně každé z nich je podobné jarní krajině v okolí hnízdiště. Vejce není možno ani dobře rozeznat v porostu. Totiž člověku, který má oči pro jiné věci světa. Páry racků naleznou svá vejce ve spleti rybničné buřeně bezpečně a neomylně. Mají jiné oči. Vypadají sice jako knoflíky od bačkor, jak jsou vykuleny hrůzou, že jde do jejich území vetřelec, ale vidí jimi dokonale. Nad jezero vyletují rackové jako bílé šípy. To jsou hlídky. Povalují se v hlídkových koších mračen, neodletí na blízké rybníky za potravou. Bystře sledují každý pohybxv celé krajině. Zejména oznamují nevítanou lidskou návštěvu. Tu nastává poplach na hnízdišti. Všichni řvou, jako když je na vidle bere. Kdyby tu vrzala najednou vrátka a čerpadla z celé roviny, nemohl by být větší rámus a tartas. Povykují, letí vstříc. Letmo bijí.

 A lidé někdy přijdou a vyberou vejce. Kopy jich odnesou. Prodávají je v městě. Cukráři je rádi kupují, potom se lidé olizují.

 Racčí pár najde své hnízdo prázdné. Poletují bezradně okolo ostatních, jimž hnízda zůstala neporušena, a potom odletí. Z ostatních vajíček se začíná klubat život. Vejce někdy chodí Proklubou se malá racčí kuřátka. Jsou strakatá. Splývají barvou s hnědým rákosem, který je jejich hnízdem. Strakaté chomáčky peříček si sedají na vodu. A tu čeká větší nebezpečí než mezi hnízdy z těch rákosových stoliček. Ve vzduchu se nekolébají jen rackové. Někdy je tam na Číhané dravec. Stane ve vzduchu jako připíchnut a vrhne se na vyhlídnutou kořist. Chudáček kuřátko. Co takový lupič drží svými pařáty, to už nepustí. Ale také se může stát zázrak. Stal se.

 Opodál byl borkařův chlapec. Viděl dravce, jak se snesl k zemi. Spustil pokřik, a když se dravý pták vrhl na kuřátko, hodil po něm kusem dřeva. Zasáhlo krahujce. Uhodilo do hlavy, do oka, krahujec zakolísal, hmátl pařátem, ale pod tím se už něco pohnulo a krahulík se zdvihl a ve chvíli zmizel v lese. Na vodě se slabounce pleskalo nebohkuřátko. Bylo ustrašené a mělo bolest. Hoch se přiblížil. Kuřátko pípalo a hledělo vyděšeně, ale upokojilo se v hochově dlani. Chlapec je hladil po strakatém chmýří. Kuře jen chvíli zapípalo. Ale když je hoch přeložil do druhé dlaně, spatřil na svých prstech krev. Kuřátko bylo zraněno.

 Hoch je odnesl domů. V chudé, polodřevěné chaloupce bylo teplo. Kuřátko je zde prvně pocítilo. Chlapec dal kuřátko na čistý bílý šátek a brzy poznal, že bylo zraněno na křidélku. Uložil je blízko k plotně, aby mu bylo teplo. Kuřátko si složilo hlavičku do měkkého peříčka a usnulo. Hoch šel po své práci, aby připravil všecko na večer, kdy přicházejí jeho rodiče. Ale myslil na malé racče. Bylo mu líto takového ubožáka, který asi nebude létat. Když přišel domů otec, potvrdil tu domněnku. Přeražené křidélko by se bylo dalo zachránit, snad by zase přirostlo, ale dráp se zaryl i do tělíčka a byl porušen i sval.

 Dlouho nad chuděrkou přemýšleli. Až otec řekl: "Bude mu lehčí to křídlo, když bude kratší."

 A potom část toho nehybného křidélka odstranil. Kousíček křidélka vhodil do ohně. Ani to nezasyčelo a proměnilo se to v bílý popel.

 "Bude to, chudák, psíček místo ptáka."

 Zamyslil se a potom si přetřel obličej a nějak zjihle řekl: "Jene, hleď si toho chudáčka."

 Ani to nemusel připomínat. Jan o racče pečoval. Sháněl mu to nejlepší k jídlu a krmil je jako kuřátko bez kvočny. Racče sílilo. Už nebylo strakaté. Navléklo si znenadání bílou košilku, někde trošku od popelu, to se rozumí, a na hlavě má černou kuklu. Nu nestraš, my se tě nebojíme. Jan a pes Rek zporovali tu proměnu. Jan se mu smál a Rek štěkal. Jan donesl každého dne racka blízko hnízdiště. Nebylo to daleko, vždyť jejich chaloupka u rašeliniště byla jen za výběžkem lesa, co by kamenem dohodil. Nad borkovištem poletovali mladí rackové. Trošku těžkopádně, a jako by měli strach, že spadnou, mávali křídly. Křičeli přitom z radosti, že se pohybují, z rozkoše, že přemáhají vítr, který vane proti nim. A někdy dokonce samou radostí zapomněli křičet. Odvažovali se dále. Letěli za velký les a na vzdálené rybníky. Janův racek zpočátku také zkoušel lítat. Nemohl. Jenom trošinku se vznesl nad zemi a někdy, snad když mu pomohl vítr, podařilo se mu udržet se chvíli ve vzduchu. To netrvalo dlouho. Zapotácel se, spustil se dolů. Znovu a znovu se pokoušel vzlétnout jako ostatní. Vyrážel úzkostlivě výkřiky, snažil se dokázat to, co ostatní mohli, až jednoho dne, když těžce dosedl na zem po kratičkém pokusu o let, schoval si hlavu pod velké křídlo a seděl zticha, Jan měl v očích slzy. Vzal ho do náruče, hladil ho a foukal mu do peříček na zmrzačené peruti. Racek sklonil hlavu k jeho tváři a nevydal ani hlásku. Toho dne už se nepokusil létat — a od toho dne už jenom málokdy, když ho zachvátila touha, když viděl ostatní racky, jak se vesele prohánějí vzduchem.

 Hnízdiště na starém jezeře se prázdnilo. Rackové odletovali. Křik tichl. Odletěli i ti poslední. Zakolébali se nad ostrůvkem, kde vylezli z vajíčka do rákosu, nad vodou, na kterou poprvé usedli jako malí ochmýření strakáčci, zakřičeli na pozdrav, na rozloučenou, udělali několik přemetů ve vzduchu, vylétli vysoko, až se ztratili v oblacích, a pluli vzduchem daleko odtud, někam daleko. Z výše zalehlo jenom jejich radostné volání: "Kriéeé —"

 Janův racek se jenom díval, když odlétali. Natočil hlavu a díval se, až ty bílé šípy zmizely. Cupkal nemotorně po zemi k Janovi a Jan mu nastavil své ruce, choval ho a hladil po peří.

 "Zůstaneš u mne, budeme spolu," říkal mu.

 A racek se k němu přitulil blíže. Pes Rek kničel na řetězu u boudy. Jan ho odvázal a pes se přitulil s druhé strany. Pomrkával smutnýma očima, když ho Jan hladil po hlavě, přilehl na zem, když ho pohladil po kožíšku. To byly jeho slastné chvíle a snad ještě krásnější následovaly potom, když ho Jan znovu nepřivázal. Rek se rozhlížel, čenichal a tázavě se díval po Janovi. Když ho Jan poplácal, olízl se ještě a vyrazil ze dvorka. Hlavu kupředu, pelášil, až se za ním prášilo. Zdvihaly se černavé obláčky, protože cesta okolo chaloupky byla z rašeliny, černohnědá, že vypadala jako z čokolády. Proběhl rašeništěm, zavlnil růžovým vřesovištěm, přeskočil stoku, válel se chvilku v trávě a běžel k rybníku. Očichal díry vodních krys a ponořil se do vody. Plaval nehlučně okolo rákosí. Polekal tam trochu kachny a lysky. Vrátil se, ubíhal prachem rašelinové cesty. Přiběhl domů zamazán, s vyplazeným jazykem, ale šťasten. Jan se smál a hladil ho po srsti plné prachu. Ještě jednou ho pohladil, když připjal řetízek k obojku. Rek seděl, rychle dýchal. Byl zase doma z vandru, zase u boudy. Na dvorku, u hranicky dříví a malého smetiště. Tam byl po té kráse, která je venku, zase uvázán. Jan odešel, pes musil hlídat. Srst mu schla na sluníčku a s ní vysychala jeho radost, která ho zaplavila, když byl venku. Někdy celé dny byl připoután u boudy. Běhal na tom kousku dvorku, ale to nebyl běh vřesovištěm, kde před ním vzlétaly včely a bzučely mu nad hlavou. To nebyla louka za potůčkem. Rek tiše vyl. Nejhůře mu bylo, když šli okolo chaloupky lidé se psem, který měl pěkný obojek, ale u toho nebyla šňůra. Běhal volně. Kdovíkde až byl s lidmi, odkud přišel. Tam se Rek nikdy nedostane. Nikdy.

 Rek vyl, ale nebylo ho slyšet ani na cestu. Pes, který šel s lidmi, štěkal, ale Rek se odvrátil. Chvěl se po celém těle. Když všecko ztichlo, Rek se obrátil, zavřel oči a tiše naříkal. Podobalo se to dětskému pláči.

 Racek Rekovi rozuměl. Cupkal po dvorku, vyšel na cestu, přiblížil se až k rašeliništi — a zase se vrátil. Viděl bělásky, jak poletují, usednou na květ a zase se zdvihnou, třepotají křidélky — letí do výše. Přelétne divoký holub zrovna nad hlavou — a už volá z lesa, kde sedí někde na stromě. Volavka vesluje vzduchem velkými rozmachy. Přeletí racek s křikem. Převaluje se, klopí se na křídlo, znovu se lehce vymrští a ztratí se v dálce. Racek, který se potlouká celý den okolo borkařovy chajdy, ten se jen dívá za tou černou tečkou, letící někam, kde splyne s oblaky. Dívá se.

 Pak se ho zmocní touha letět. Odskočí od země, mávne křídlem, druhým zmrzačeným také, vznese se, švihá perutí, letí. Vyrazí radostný skřek. Letí. Ale nemůže výš, nemůže ani dále, nakloní se a spouští dolů. Ještě není na zemi a vyšvihne se znovu vzhůru. Po chvilce spadne.

 Lidé jdou okolo, jedou s forkami z rašeliniště. Smějí se, znají to káně, které se zmítá směšnými pohyby od země do vzduchu, jako by bylo na provázku. Myslili nejdříve, že je to čejka. Ta právě tak létá trhavým letem nad loukou, kde má hnízdo, ale pak si toho ptáka všimli blíže. Znali ho, ukazovali si na něho bičem, když jeli s vozem. Věděli, že je to Janův racek.

 Jan pracoval na rašeliništi, pomáhal rodičům. Jeho otec rýpal měkkou rašelinu do tvaru cihel, které potom nabíral rýčem a házel Janovi. Ten je chytal, jako chytají červené cihly přidavači na stavbách. Jan skládal borky, ty rašelinové měkké cihly na malé hromádky, aby vyschly na vzduchu. Matka Janova skládá vyschlé borky do větších hromad. Z těch je nakládají na povozy a odvážejí do městečka, kde se jimi topí.

 Jednou šel Jan z borkoviště do chaloupky a zaslechl zlobné zakřičení rackovo. Rozhlédl se. V loučce, zarostlé sítinami a ostřicí, pobíhal racek. Vyrážel zlobný skřek: Gir, kerekekek, gir!

 Jan mžikem vzhlédl vzhůru. Nad rackem se třepotal dravec. Byl to zase krahulík. Možná že ten, který Janova racka zmrzačil. Jan utíkal na loučku. Padl do trávy, uchopil racka do rukou, černých od rašeliny, a přitiskl ho k sobě. Slyšeli oba svá prudce bijící srdce. Dravý pták odletěl k lesu. Jan věděl o pokusech toho ubožáka, kterého držel v náručí, o jeho pokusech létat, o jeho touze. Chtěl mu dát trochu radosti. Vylezl s ním na strom a držel ho na dlaní. Racek se díval dolů, vzhůru a pak se vyšvihl do výše. Jeho let byl delší než všecky předchozí. Usilovně se držel ve vzduchu. Vznášel se. Viděl, teď jinak to, co vídal na zemi. Vzkřikl vítězně: "Kriééé!"

 A spadl.

 Jan slezl rychle se stromu. Vzal ho do rukou. Pták se chvěl. Jan hladil jeho peříčka. Od toho dne neopakoval racek pokusy o vzlétnutí.

 Jan se po něm smutně díval, když cupkal u domku. A racek nahnul hlavu a díval se na Jana.

 Vzduchem pluly stříbrné nitky babího léta a vlaštovky, které létaly nad močály, se hfovaly. Seskupovaly se a štěbetaly o daleké cestě na jih. I jiní práci se chystali. Racek byl neklidný. Jan ho-vzal do náruče a donesl přes lesík a zfialovělé vřesoviště tam, kde racek nikdy nebyl. Tam byla pole. Lidé chodili za koňmi, jako když. jezdili s povozy z borkovny, ale tady se za nimi obracela hlína, prší,, a v té bylo ledacos, co racek mohl sezobnout. Cupkal za lidmi a, sytil se. Byl docela spokojen, když ho vzal zase Jan do náruče a. odnesl domů. Nemusel létat a sám si nahledal dostatek potravy. Všichni zde chodili. Poprvé necítil své zmrzačené křídlo těžké.

 A později ho vzal Jan ještě dále. Šel s ním lesem a lukami, až přišli k rybníku. Bylo v něm málo vody. Všude bylo jenom bahno. Racek byl zneklidněn. Cítil pach ryb. Bylo tam plno lidí v podivných kožených oděvech, brodili se bahnem a vodou. Lovili rybník. Táhli veliké sítě, plné velkých ryb. Racek měl vykulené očí. Nad bahnem vypuštěného rybníka se třepotala hejna jeho sourozenců. Řvali o přítrž. Kroužili, tančili ve vzduchu nad bahnem a nad loužemi a spouštěli se s výše jako kámen. Rybku, která zůstala v bahně na dně rybníka, uchvátili a zhltli ji v letu. Rybička se jen zaleskla v zobáku.

 Racek, který to vše viděl, schován pod Janovým kabátem, se tetelil touhou. Jan ho donesl až na konec rybníka, kde nechodili baštýři a pěšáci, ti rybáři v kožených oblecích. Vlezl do bahna bosýma nohama a postavil racka na dno rybníka. Racek vylétl, udělal přemet jako čejka. Smutně se zastavil. Nemůže létat, nemůže lovit jako ti druží. Ale Jan mu domlouval: "Jen se podívej, kolik jich chodí a naloví si stejně dost."

 Racek capkal po kluzkém dnu rybníka. Okolo něho bylo plno racků, kteří chodili a všude na řídkém bahně bylo nespočetně stop jejich nožek.

 Lovil. Prohlížel bedlivě loužičky a radostně kloval po rybkách.

 Vyrážel spokojené výkřiky, když se mu bělička zamrskla v zobáku: "Kek, šer!"

 Jan se usmíval. Sám čichal rybinu a toužil ulovit pěknou rybu. Slídil v blátě. Zamazán byl nad kolena a někde se bořil ještě hlouběji. Nořil kesírek do louží. Najednou si vzpomněl na racka: "Nechoď daleko, abych tě neztratil, tady je vás víc pěších!"

 "Ale nic," říkal si, "kdybych je rozehnal, on by zůstal." , , A slídil dále.

 Byl odvrácen zády, když tu pojednou slyší blízko sebe racčí pokřik. Byl to vítězný křik a pokřik vábení.

 "Kriééé!"

 Jan se ohlédl. I v tom řevu všech ptáků slyšel to naléhavé voláni.

 Byl to jeho racek, díval se na něho vzhůru. Jakmile uviděl, že si ho Jan všímá, rozběhl se rychle. Jan pokročil za ním. Bahno se tam pohybovalo, jako když tam šťárá prutem, položeným v bahně. Jan zavýskl radostí. V bahně se zavrtával statný úhoř. Zaklesl mu prsty do bříška, ale ta slizká ryba, podobná hadu, byla tak mrštná a silná, že ji nemohl udržet. Úhoř se mu vymrskl do bláta. A tu racek poprvé a naposled skočil po úhoři a úderem zobáku ho umrtvil. Jan se už chystal zakousnout se do úhoře svými zuby, ale nebylo třeba. Ten mrštný živý prut se hýbal pomaleji. Jan popadl síťku, do ní úhoře, dal to všecko pod kabát, k tomu vstrčil racka a už pospíchal z loviště domů.

 Po výlovech se míchali rackové častěji vzduchem nad borkařovým domkem. Odlétali. Někam daleko. Tam, kam to pudilo racka, který pobíhal po zemi blízko chaloupky. Jan pozoruje svého racka, rozumí jeho zmatku. Hladí ho, vypráví mu.

 Vypráví, že přiletí velká potáplice a odnese ho někam daleko, strašně daleko, kde je všecko jiné než tady. Krajina, rostliny, zvířata i lidé. Jsou tam podivní obři i malí lidé, žijící v noci a pod zemí. Potáplice může nést na zádech malého starého skřítka ze severských zemí. Kdyby nepřilétla potáplice, může vzít racka na záda některá z divokých hus, které se tady na jezeře vždycky na cestě zastavují k odpočinku. I racek bouřní a jíní ptáci se tu zastaví.

 Z lesů se ozývalo rvaní jelenů a jíní na trávě nemohlo ranné slunce dlouho proměnit v kapičky vody. A jednoho dne to zůstalo na zemi a ještě se sypalo něco podobného z nebe. Racek se díval, vyběhl ven, zůstávaly za ním stopy. Zaběhl zpátky a schoulil se v temném koutě v zápecí. Nechtěl nic vidět a bylo mu teplo.

 Jiní rackové přeletěli kop a hory, létali nad modrými jezery, houpali se v letu nad mořem zároveň s jeho vlnami. Křičí, poletují v jasném vzduchu a svítí na ně slunce.

 On seděl v zápecí.

 Více než teplo kamen ho hřálo Janovo pohlazení. Jan četl pří blikavé lampičce večer pohádky. Jezdili v nich rytíři na koních a dobývali v dalekém světě poklady a princezny ze začarovaných zámků. Bývalo mu přitom smutno. On musel ráno, za šera ještě, do zimy a táhl domů vak z městečka. Rek mu někdy běžel naproti, když nebyl zavřen v domku. Rek, myslil si Jan, to je jméno pro hrdiny. Chudák Rek! Skákal radostí, když byl pohlazen.

 Jednoho dne se trochu oteplilo. Ještě bylo brzy do jara. Ani jeden jeho posel z jihu se neukázal. Ale sníh mokval a bylo jasněji. Jan vyšel na borkoviště, aby zhlédl zimní změny. Rašelinné zdi stály jako valy a několik zbylých hromad leželo pod bílým popraškem jako mohyly. Nad tím leželo veliké bílé ticho. Jen do zamrzlé vody na konci rašelinových stěn stékala shora voda kapka po kapce. Rek vyběhl za Janem. Chvíli okouněl na borkovně a pak odběhl.

 Jan odešel za chvíli domů. Stál u okna a přemýšlel. Bude třeba připravit nástroje. Také bouda z břízek a drnů je nahnuta. Až přijde jaro, bude mnoho jiné práce. Až přijde jaro! Jan i vzdychl. Půjde píchat borky, otec se hrbí stářím a prací. Jan nikdy neuvidí cizí kraje, veliká města a hory. Zůstane zde. Co by si bez něho počali staří rodiče. A co by dělal nelétající racek? Co Rek?

 Jan cítí, že zde musí zůstat. Pojednou ho přepadne úzkost. Srdce má jako smáčknuté. Než dojde ke dveřím, slyší Reka štěkat. Nějak podivně, takhle nikdy neštěkává. Vyběhl kvapně, přeběhl dvorek a utíkal po stopách. Rek se už k němu obrací. Ale neběží, stojí a zuřivě štěká! Když doběhl, spatřil nejprve na sněhu krev. Pak teprve viděl v rozdupaném, tajícím sněhu tělíčko rackovo. Peruti ležely mrtvě na zemi. Ze psa prýštila krev z mnoha ran. I čenich měl rozerván. Kňučel a třásl se. Jan sebral všecko, co zbylo z racka, Nesl to v dlaních, jako nosíval racka živého. Pes se nechtěl hnout z místa. Snad se chtěl ještě vypořádat. Asi tam zmizela někde hladová vodní krysa, která ukončila rackův život.

 Jan pohřbil racka v zahrádce u domku. Rek u toho byl. Ale rackova křídla Jan nedal zemi.

 Rek si lízal rány. Pocuchaný kožich se mu pomalu hojil. Přibývalo tepla, slunce se ukazovalo za mraky a první ptáci, kteří přilétli, se ozývali.

 Rek odbíhal od chaloupky, zabíhal k rákosí.

 A jednou, když nebyl doma ani navečer, šel ho Jan hledat. Hvízdal a volal, ale Rek nepřiběhl. A potom ho našel. Blízko místa, kde zahynul racek — zastřeleného.

 Odnesl ho domů. Hladil ho, ale Rek se k němu nelísal. Nechvěl se rozkoší z pohlazení.

 Zakopal Reka k rackovi. Ale stáhl mu kůži. Jarní slunce ji sušilo na plotě. I vítr, který mu vál okolo hlavy, když pobíhal venku. Potom dal kůži vydělat. Předtím ji ještě pohladil a řekl: Rek. Hrdina. Přece měl svoje jméno. Badá tě hladit, Reku, hrdino, i po smrti, položím na tebe hlavu, až budu snít, a budeš mi hřát nohy, ty věrný!

 Jarní vítr už vál a ve vzduchu se míhaly bílé šipky racků.

 Jan připravil racčí křídla. Připevnil je na velikou korkovou zátku. Tu dal na tyč, kterou postavil na zahradu. Jarní vítr roztočil křídla. Pohybovala se rovnoměrně, jen někdy, když se chvíli vítr utišil a znovu zafičel, skočilo to menší křídlo takovým pohupkern, jak to bývalo, když živý racek zkoušel vzlétnout. Ptáci se toho báli a nezobali zasetá seménka v zahrádce. Vzduch se plnil slunečním teplem a křikem hnízdících racků. Poletovali v okolí.

 A racčí křídla v zahrádce, ta také letí. Racek s polovinou křídla letí do dálky. Doletí k moři a vrátí se zpátky. Křídla švihají vzduchem.