Čas slonů

zobrazeno 40×

Vložil(a): dáša, 25. 2. 2016 17.29

Podzimní dny přišly neočekávaně náhle jednoho dne ráno. Listy se začaly zbarvovat do červené, oranžové a žluté, vítr vanul mírně severní a ochladilo se. Ještě včera by se malý Bartoloměj koupal v jezeře a opaloval na sluníčku. Ale dnes už ani pomyšlení na něco takového. Zalezlý v postýlce ležel už od rána, ani chobot se mu vystrčit nechtělo. 
Přišel čas stěhování, doba, kdy se všichni sloni houfují na hřišti pro sloní kopanou. Doba, kdy pořádně protáhnou své uši, rozběhnou se, a pak zamávají a už letí vstříc slunci a teplu. Malý Bartoloměj měl letos letět poprvé. 
„Co když to nezvládnu,“ trápil se a pořád se chodil maminky ptát, jestli mu trochu nepovyrostla ouška „jsou pořád tak malá,“ říkal si, „a tatínek říkal, že poletíme daleko. předaleko.“ Ustaraně se prohlížel v zrcadle a popotahoval konce uší: „Aspoň o kousek, kdyby ještě vyrostly.“ 
Dny běžely a ten slavný start se blížil. Všichni sloní kluci ze třídy o přestávkách trénovali, prolétávali se nad dvorkem a také kolem školy. Jen malý Bartoloměj seděl smutně v koutku. 
„Všichni jsou nejméně o hlavu větší a jak jim to létá.“ Užíral se závistí a byl by se jistě celý sám snědl, kdyby toho včas nenechal. 
„Tak takhle to opravdu dál nejde. Přeci tu v zimě nezůstanu sám.“ A tak se asi týden před startem rozhodl: „Když mi ouška nedorostla, musím si poradit jinak.“ 
Zazvonil u sousedů, pěkně pozdravil, medově poprosil a půjčil si nejrůznější kladívka, pilky, šroubky a vroubky, tyčky a prkýnka. Zavřel se sám ve sklepě a tam celé dny a noci vrtal a škrtal, brousil a trousil. Až jednoho dne vyšel ven s vítězným úsměvem na tváři. Od té doby se nemohl odletu do teplých krajin dočkat. Ani spát nemohl, jak se těšil. „Všichni budou koukat!“ 
A koukali. Řadili se po rodinách a rodech, když se objevil na okraji hřiště Bartoloměj. Na zádech nesl něco prazvláštního, co ještě nikdy nikdo neviděl. Byla to taková dvě obrovská křídla, do kterých měl Bartoloměj zaháknuté uši i ruce, na zádech byla křídla spojena a končilo to všechno obrovskou vrtulí, která se roztáčela, když kopal nohama. 
Maminka se styděla: 
„Co si lidé pomyslí? Okamžitě to sundej!“ A chtěla ho hnát domů, ale tatínek se šalamounsky usmál a povídá: 
„Jen ho nech, ať kluk ukáže, co umí.“ 
A Bartoloměj zamával ušima a rukama, křídla se rozhoupala a už se vznášel. Když přidal ještě nohy a vrtuli, byl rychlejší než ten nejrychlejší slon z celého stáda. Všichni žasli a ukazovali si na něho, jak je chytrý, a na jeho létající stroj, jak je dobře vymyšlený. Slon Bonifác ho ihned jmenoval navigátorem výpravy. 
„Poletíš jako první a budeš vybírat trasu a pěkná místa k mezipřistání.“ 
Letěli nad moři a pevninami, řekami a kopci, až doletěli na sloní přezimoviště. A než přišlo jaro, narostla Bartolomějovi pořádná ušiska a protože pilně trénoval, létal brzy sám, bez stroje. Ten přenechal těm nejmenším slůňátkům, která ještě na podzim nesly na zádech maminky. Slůňátka se na něm učila správně mávat ouškama a kopat nožičkama, dělat zatáčky a vytáčky. Nakonec Bartoloměj vyrobil ještě další taková létátka, pro každé slůně jedno a zařídil si takovou létací školičku, aby už se nikdy žádné slůně nemuselo tak trápit jako on.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight