Čarovné ovoce

zobrazeno 17×

Vložil(a): dáša, 29. 3. 2016 15.37

Kdysi žil na Valašsku jeden pastýř. Jednou pásl za vesnicí prasata, obcházel kolem stáda a tu k němu přišel jakýsi chlapeček s pláčem. 
Pastýř se ho ptá: 
„Čí jsi a odkud jsi?“ 
„Já nevím.“ odpověděl chlapec. 
„A jak se jmenuješ?“ 
„Rudolf.“ 
„Když budeš poslouchat a pomáhat mi, já Tě vezmu k sobě.“ řekl pastýř dobromyslně. Chlapec s radostí přisvědčil: 
„O to budu strýčku!“ 
Pastýř mu dal chleba a za chvíli už Rudolf obracel stádo. Tak u něho žil, až měl devatenáct roků. Jeho kamarádi už odcházeli do světa na zkušenou a tehdy i on přišel k pastýřovi: 
„Táto, já také půjdu do vandru.“ 
„A co tam budeš dělat?“ smál se pastýř. „Myslíš, že budeš ve městě pást prasata? Nikam nechoď milý brachu a zůstaň pěkně doma.“ 
Ale Rudolf si nedal říct. Stále prosil mámu i tátu, aby ho pustili. Když ho tedy nemohli udržet, vypravili ho na cestu. 
Rudolf šel, až přišel do lesa a tam ho zastihla noc. Vylezl na vysoký strom až do vršku, rozhlížel se na všechny strany dokud neuviděl v dálce světlo. Šel za ním a došel k chaloupce. Tady bych mohl přespat, řekl si. 
Podíval se oknem a vidí tam starou bábu a na stěně samé flinty, šavle a nože. Lekl se, tady bývají zbojníci! Odskočil od okna a běžel dolinou pryč. 
 Šel lesem dál a tu mu něco zasvítilo do očí. Zdvihl to a on to byl zlatý prsten. Dal si ho do kapsy. Šel dál, pak zas šlápl na něco nohou a ono to cinklo. Hledal až našel tobolku a v ní dva dukáty. Také ji schoval. Zase šel dál, zase o něco zakopl a už ležel na nose. Šmátral okolo sebe a objevil sedlo z koně. Povídá si: Vezmu je, však je prodám. Jde dál a najednou slyší z křoví jakýsi šustot a řeči. Honem vylezl na strom a tam poslouchal, co bude. Přišli tři zbojníci a ten jeden pravil: 
„Stůjte bratři, tu někdo musí být! Já jsem tu měl schované sedlo a už tady není. Musím je hledat.“ 
„Pojď dál. Však na sedle nebudeš jezdit, když tu nemáš ani koně.“ 
„Co by ne? To sedlo mělo takovou moc, že když jsem na něj sedl a řekl: Sedélko hyjé! , Hned jsem byl, kde jsem si jen pomyslel.“ 
Když přišli dál, řekl druhý zbojník: 
„Máš pravdu, bratře, někdo tu je! Nechal jsem tady ležet tobolku se dvěma dukáty a včíl tady není!“ 
„Nač chceš mít ještě více peněz? Vždyť je máš doma už i v bečkách a pro dva hloupé dukáty by jsi hledal tobolku?“ 
„Nejde mi o ty dva dukáty, ale ta tobolka měla takovou moc, že když jsem z ní ty dva dukáty vysypal, zavřel ji a zase otevřel, tak tam byli zase dva nové dukáty.“ 
O kousek dál zase třetí zbojní začal hledat prsten. Ti dva ho přemlouvali, že má prstenů doma celou hromadu, tak ať nezdržuje a nic nehledá. 
„Jenže tenhle byl jiný. Ten prsten má takovou moc, že když s ním na prstě otočíš, každá princezna Tě musí chtít.“ 
Rudolf si na stromě pomyslel: Hleďme, hleďme! A dobře si pamatoval vše co řekli. Jeden zbojník tam zůstal na stráži a druzí dva šli pro hák a světlo, aby hledali zloděje. Ten zbojník co tam strážil objevil Rudolfa na stromě a povídá: 
„Bratře, shoď mi to sedlo, já půjdu domů a Ty můžeš zatím utéci než se Ti dva vrátí.“ 
„Když chceš mít sedlo, tak si pro něj vylez.“ odpoví Rudolf. 
Zbojník k němu leze, leze, už ho chytá za nohu a tu Rudolf zvolá: 
„Hyjé, sedélko, hyjé! Ať jsem hned v Paříži před nějakým hradem!“ 
No a hned tam byl. V tom hradě žila mladá, krásná princezna, která se ale jaktěživ nezasmála. Komu se zasměje, toho si vezme. Tak si to vymyslela. Ležela právě v okně a dívala se ven. V tom zahlédla ve vzduchu Rudolfa, jak jede kolem na sedle a snáší se před hrad zrovna naproti jejímu oknu. Princezna se dala do takového smíchu, až se prohýbala. Král přiběhl do její světnice celý překvapený: 
„Co ses tak smála?“ 
„Ach, kdo by se otče nesmál ..... “ kuckala se ještě princezna smíchy, div se neudusila. „když kdosi jezdí před hradem ve vzduchu, sedí na sedle a nemá žádného koně!“ 
Král hned pro Rudolfa poslal a kázal ho přivést do hradu. 
„Jak je Tvé jméno?“ tázal se ho. 
„Rudolf se jmenuji, jasný králi.“ 
„A z jakého jsi rodu?“ 
„Jsem též jednoho krále syn.“ zaprášil si Rudolf. Princezna se mu líbila. Byla hezčí než všechna děvčata doma. Ale jak by ji dostal? Vzpomněl si na loupežníkův prsten, zatočil jím na prstě, jestli mu pomůže. A opravdu! Princezna na něm mohla najednou oči nechat a vší mocí prosila krále, aby si ho mohla vzít za ženicha. 
„Jsi-li králův syn, můžeš mít mou dceru za svou manželku.“ řekl král. 
To se rozumí odpověděl na to Rudolf. 
A tak se tedy vzali. Rok po svatbě napadlo jeho ženu: 
„Rudolfe, jeďme se podívat za Tvou rodinou. Já bych je ráda poznala.“ 
„Co by ne, odpověděl Rudolf. 
Vypravili se tedy na cestu, vzali si na ochranu vojsko a jeli k Rudolfovu tátovi a mámě. Přijeli do jakési dědiny a Rudolf praví: 
„Tady je to.“ 
Slezli z kočáru a královna ubytovala své vojáky v hostinci. a hned jim poručila: 
„Neopovažte se shodit sedla z koní dřív než Vám rozkáži! A když nechám trubačovi zatroubit, musíte být hned připraveni k odjezdu.“ 
Rudolf vzal královnu za ruku a zavedl ji do hospody. Tam byli všelijací kmáni z dědiny a hned Rudolfa poznali: 
„Ale vítej Rudolfe! Ty jsi pánisko a jakou máš pěknou paničku!“ 
Královna ohrnula nos a chtěla odejít. Ale Rudolf ji nepustil: 
„Počkej trochu! Můj otec je s vojskem na vyjížďce. Až přijde zpátky, půjdeme k němu.“ 
Po nějaké chvíli se loudali z pastvy kozy. 
„Vidíš, myslivci už táhnou.“ ukazoval Rudolf. „To můj otec také už brzy přijde.“ 
Za kozami běžela po chvilce prasata a na to Rudolf pravil: 
„To jsou jen pěšáci.“ 
Naposledy se přikolébaly krávy a před nimi si to vykračoval obecní býk. 
„Hleď, generál už vede hlavní vojsko. A za nimi jde jeho otec. 
Starý pastýř je s radostí vítal a volal je domů: 
„Koukej mámo, kdo k nám přišel na návštěvu!“ volal ještě mezi dveřmi. 
Matka spráskla ruce překvapením a hned se chystala k večeři. Napekla pekáč koláčů a dala je na mísu. 
„Paničko, pojďte večeřet, však jsou dobře omaštěné.“ 
Po koláčích se jen zaprášilo. Rudolfovi doma chutnalo. Za to královna se jídla sotva dotkla. Po večeři se pastýřka starala: 
„Ale kde jim ustelem těm našim dětem?“ 
„Měla bys někde vyptat trochu slámy.“ radil jí muž. 
„Kam bych teď šla? Však je v chlévě ještě otýpka. Seberu ji a postelu.“ 
Rozprostřela jim na zem slámu, oni si lehli a hned usnuli. 
Ale královna už měla všeho dost a čekala až všichni tvrdě usnou. Potom vzala Rudolfovi sedlo, tobolku i prsten, potichu se vykradla ven a utíkala na dědinu. Tu nakázala trubačovi zatroubit, ať se vojsko sejde, sedla do kočáru a ujela pryč! 
Rudolf se ráno probudil, šmátrá po ženě, ale ta nikde. Hledá sedlo, tobolku i prsten, ale všechno pryč! 
No počkej, řekl si, já Tě odnaučím panské pýše! 
Vstal, prodal své pěkné šaty, oblékl si roztrhané a pustil se cestou, kudy jela královna domů. 
Šel, až přišel k jedné zahradě u cesty. Tam se na stromě smály pěkné hrušky. Vzal si jednu a snědl. Sotva spolkl poslední sousto, co to? Sáhl si na uši a ty byly najednou dlouhé a celé chlupaté. Pohlédl dolů a na nohou měl najednou černá kopyta. Běžel k potoku, aby se na sebe podíval a běda! Z hladiny na něho hleděl škaredý osel! To jsem tom dal. Pak přišel k jabloni. Co ze mne asi bude když sním jablko? pomyslel si. Sotva jedno snědl, vyrostli mu veliké rohy. Šel dále a tam se na něj zase usmívali hezké švestky. Ze zvědavosti snědl hned dvě a v tu chvíli z něj byl zase hezký Rudolf v roztrhaných šatech. 
To očarované ovoce by se mi mohlo hodit, svitlo mu. 
Vrátil se, natrhal hrušek a jablek i pár švestek do kapsy. Pak se vydal do královského města. Sedl si před hrad, rozprostřel šátek a prodával na něm hrušky a jablka. Královna hleděla z okna a uviděla to hezké ovoce. Poslala komornou, aby se zeptala, zač je prodává. 
„Co se ptáte? To Vy nemůžete zaplatit.“ odpověděl Rudolf. 
„To nevíte, vždyť já jsem komorná od královny.“ Odsekla ta žena. 
„To ovoce je zdaleka. Hrušky stojí sto zlatých a jablko též sto zlatých. Ani krejcar neslevím!“ 
Komorná běžela královně říci, co jí Rudolf pověděl. Královna se zarazila, ale pak dala komorné dvěstě zlatých. 
„Běž a přines mi jednu hrušku a jedno jablko. Musím to vzácné ovoce stůj co stůj ochutnat.“ 
Jak komorná zaplatila Rudolfovi peníze, sebral se, hodil ostatní ovoce do vody a šel si do krámu koupit nové šaty. Komorná musela hrušku i jablko zbavit slupky, pěkně to nakrájet a donést to královně na zlatém talíři. Královna si sedla a jedla. Komorná odešla do kuchyně a povídá si: Když je to tak drahé, tak je škoda i tu slupku nesníst. Tak ji snědla a v tu chvíli z ní byl osel i s rohy. Běžela do světice stěžovat si královně co se s ní stalo. Ale tu viděla ..... Ó hrůza !!! Místo královny tam stálo šedivévé oslisko, chlupaté s velikými rohy. Takové přesně jako byla ona sama. Chtěly mluvit, ale nemohly nic vyslovit. Jen mečely: 
„Iá, íá, íá, íááááá.“
Král šel za dveřmi a najednou slyší za dveřmi samé íá, íá ..... . a podivné dupání. Zarazil se, co to jen může být? Otevřel zvědavě dveře a tu se k němu blíží dva osli s rohy, křičí a šíleně hýkají, až uši zaléhaly. íá, íá, íá ! 
Král se polekal, rychle přibouchl dveře a utíkal ke staré královně, co že to mají ve světnici za zvířata. 
„Milý muži, už je zle!“ vykřikla královna, když ty dva osly uviděla. „To jistě někdo začaroval mou dceru a komornou. Ach bože bože, kdo jim pomůže?“ 
Král sezval nejslavnější doktory z široka daleka a řekl jim, že kdo ta zvířata zase odčaruje, dostane velikánskou odměnu. I z dalekých krajin se sjeli doktoři, ale žádný si netroufal jim pomoci. Tu přišel Rudolf do hostince, byl přestrojen za cizince a ptal se hospodského: 
„Co je nového?“ 
Ten mu začal vyprávět, co se stalo s princeznou a komornou. 
„A nikdo si s nimi neví rady?“ vyptával se Rudolf. „Já jsem ten doktor, kterého hledají!“ 
Hospodský běžel do hradu ohlásit Rudolfa, co by doktora. Král hned pro něho poslal kočár. 
Když přišel Rudolf na hrad, podíval se na osly a pravil králi: 
„Pane králi, to je těžká věc. Musím je vzít na nějakou dobu k sobě. Chci-li je uzdravit, musím jim dávat všelijaké drahé léky.“ 
Co měl král dělat? Dal Rudolfovi na cestu moc peněz, aby je nenechal umřít hlady a poslal s ním jednoho nádeníka, aby osly odvedl do druhého města. 
Druhý den začal Rudolf s léčením. Koupil si od koláře vozík, od sedláře postroje a milé osly zapřáhl. Tak s nimi jezdil po světě až zhubli na kost. Teprve potom jim dal po švestce a hned před ním stáli královna i komorná. 
Myslíte, že se královna zlobila na Rudolfa za to, co s ní udělal? Byla načisto vyléčená z toho začarování i z té povýšenosti, že jí nebili po chuti jeho máma a jeho táta. Padla Rudolfovi kolem krku a prosila za odpuštění. 
„I Ty mi odpusť, že jsem Tě tolik trápil, odpověděl Rudolf. A všecko bylo zase dobré a královna dovedla Rudolfa zpátky do hradu. Starý král se veselil, že má zase dceru i zetě. Ani věřit nechtěl a jen kroutil hlavou, když mu všechno vyprávěli od počátku až do konce. 
Ani Vy té pohádce nebudete věřit, ale stalo se to všechno, jak tu stojí psáno. 
A tak šťastně společně žili a peněz měli vždycky dost, protože Rudolf měl kouzelnou tobolku a v ní stále ty dva dukáty, ať utrácel jak chtěl .....

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight