Čarovná truhlice

Jeden kupec byl tak bohatý, že by byl mohl vydláždit samými stříbrňáky celé náměstí a klidně ještě malou sousední uličku. Ale on to neudělal, raději užil peněz jinak. Vydal-li malý peníz, dostal za něj hned peníz velký. Takový to byl kupec. A potom zemřel. 
Jeho syn zdědil po něm všechny peníze a žil si vesele. Měl mnoho dobrých přátel. Lepil papírové draky ze stokorun a házel "žabky" po vodě jenom samými zlaťáky místo kamenů. 
Tak se ovšem peníze snadno rozkutálejí, a také se kutálely. Konečně neměl mladík víc než čtyři haléře a také neměl jiný oděv, jenom jediné střevíce a starý župan. 
Teď se ho přátelé stranili, protože s ním nemohli ani jít na ulici. Jeden z nich však byl tuze dobrý a poslal mu starou truhlici se vzkazem, aby do ní dal svých pět švestek. Ale poněvadž mladík neměl ani těch pět švestek, sedl si do truhlice sám. 
Byla to zvláštní truhlice. Když se na ní stiskl zámek, začala létat. 
To kupcův syn také udělal a hned šups! Truhlice s ním vyletěla komínem, pak vysoko nad mraky, dál a dál. Dno truhlice však bylo prasklé a on se bál, aby se úplně nerozsypala. To by pak udělal hezky způsobný kotrmelec! Pánbůh chraň! 
Tak se dostal až do turecké země. Truhlici schoval v lese pod uschlé listí a šel do města. Mohl tam docela dobře tak chodit, protože v Turecku chodili tehdy skoro všichni lidé oblečeni tak, jak byl právě on, totiž v županu a ve střevících. Potkal chůvu s malým děťátkem. 
„Poslyš, turecká chůvo,“ pravil, „čípak je ten velký zámek za městem, víš, ten s vysokými okny?“ 
„Tam bydlí králova dcera,“ odvětila chůva. „Té bylo předpověděno, že bude jednou velmi nešťastná, a proto k ní nikdo nesmí, když při tom není král a královna.“ 
„Děkuji,“ pravil kupecký synek. Šel zpátky do lesa, sedl si do své truhlice, vyletěl na střechu zámku a vlezl oknem k princezně. 
Ležela na pohovce a spala. Byla tak krásná, že se náš kupecký synek nezdržel a políbil ji. Probudila se a velmi se polekala. On jí však řekl, že je turecký pánbůh a že k ní přiletěl vzduchem. To se jí líbilo. 
Seděli vedle sebe a on jí vypravoval pohádky o jejích očích: že to jsou překrásná hluboká moře a myšlenky že po nich plavou jako mořské panny. A vypravoval o jejím čele: to že je sněhový zámek s nejnádhernějšími sály a obrazy. A vypravoval o čápovi, který přináší rozkošná malá děťátka. 
Ano, byly to opravdu pěkné pohádky! Potom se tázal princezny, chce-li být jeho ženou, a ona řekla hned: 
„Ano! Ale to sem musíte přijít v neděli,“ pravila, „když jsou u mne král s královnou na čaji. Budou velmi hrdi na to, že dostanu tureckého pánaboha. Ale musíte jim vypravovat hodně pěknou pohádku, protože to moji rodiče mají náramně rádi. Moje matka chce hodně mravné a ušlechtilé, otec spíš veselé, pro zasmání!“ 
„Ano, vždyť beztak nepřinesu jiný svatební dar nežli pohádku!“ řekl. I rozloučili se. Ale princezna mu dala šavli posázenou zlaťáky, a těch on potřeboval nejvíc. 
I odletěl, koupil si nový župan a seděl potom v lese a vymýšlel si pohádku. Musil s tím být hotov do neděle a nemyslete si, že je to tak lehké. 
Když byl hotov, byla právě neděle. Král, královna a celý dvůr čekali se svačinou u princezny. Uvítali mladíka přívětivě. 
„Nechtěl byste vypravovat pohádku?“ řekla královna po svačině. „Víte, nějakou vážnou a poučnou!“ 
„Ale aby v ní bylo také něco pro zasmání!“ poznamenal král. 
„Tak dobrá!“ řekl mladík a vypravoval. A teď dávejte hezky pozor!

„Byla jednou krabička sirek. Ty sirky byly náramně pyšné na to, že jsou vznešeného rodu. Jejich kmenový strom, veliká stará borovice, co rostla v lese. Sirky ležely na polici mezi křesadlem a starým železným hrncem a vypravovaly jim o svém mládí:
„Ano, když jsme ještě byly na zelené větvi,“ pravily, „tak jsme se měly opravdu jako v ráji! Každé ráno i večer jsme měly čaj z diamantů, to byla rosa, po celý den, když slunce svítilo, měly jsme sluneční světlo a všichni ptáčkové nám museli vyprávět pohádky. Pozorovaly jsme také dobře, že jsme bohaté, protože listnaté stromy měly šaty jenom v létě, ale naše rodina měla prostředky, aby si opatřila zelené šaty na léto i na zimu. Ale potom přišli drvoštěpové. Nastalo veliké rubání, při kterém byla i naše rodina roztříštěna. Rodový kmen byl umístěn jako veliký stěžeň na nádherné lodi, která mohla plout kolem světa, kdyby chtěla. Ostatní větve se dostaly jinam a my pak máme úkol rozžíhat oheň obyčejným lidem. Proto jsme se, my urozené, dostaly sem do kuchyně.“
„Dobrá, ale já umím vypravovat o sobě jinak,“ řekl železný hrnec, vedle něhož sirky ležely. „Od té doby, kdy jsem přišel na svět, drhli mě a často ve mně vařili dobré věci. Starám se, aby všecko šlo dobře, a jsem, abych řekl, vlastně první zde v domě. Mou jedinou radostí je ležet po jídle čistý a vyleštěný na polici a rozumně hovořit s kamarády. Ale kromě vědra, které se občas dostane dolů na dvůr, žijeme stále jenom zde v kuchyni a ve stavení. Náš jediný zpravodaj je koš, s nímž se chodí na trh, ale ten hovoří příliš divoce o vládě a o národu. Ano, nedávno spadl z leknutí nad tím jeden starý hrnec na zem a rozbil se na kusy! To je Vám hotový revolucionář!“ 
„Ale Ty toho napovídáš,“ řeklo křesadlo a kříslo kovem o kámen, až jiskry létaly. „Cožpak se ani dnes večer vesele nepobavíme?“ 
„Ano, povídejme si, kdo z nás je nejurozenější!“ pravily sirky. 
„Ne, ne, já nerad hovořím sám o sobě,“ pravil kamenný hrnec. „Udělejme si pěkný večerní dýchánek! Já začnu vypravovat o něčem, co každý sám prožil; každý tomu tak porozumí, a to je zábavné. Tak tedy: 
Při Baltském moři u dánských zálivů ..... ' 
„To je hezký začátek,“ říkaly všechny talíře, „to bude jistě povídka, která se nám bude líbit.“ 
„Ano, tam jsem trávil mládí u jedné tiché rodiny. Tam často leštili nábytek, myli podlahu a každých čtrnáct dní věšeli čisté záclony!“ 
„Jak zajímavě vypravuje!“ řekl oprašovač. „Ihned poznáš, že to vypravuje dobrý sluha; cítíš z toho jakousi zvláštní pořádnost.“ 
„Ano, opravdu,“ řekl džber a samou radostí si trochu poskočil, až to na podlaze tiše zatřesklo. 
A hrnec vypravoval dále a konec byl právě tak pěkný jako začátek. 
Všechny talíře řinčely radostí a oprašovač vytáhl zelené petržilky z nádoby s pískem a ověnčil jimi hrnec, neboť věděl, že tím ostatní pozlobí. myslel si přitom: Ověnčím-li já Tebe dnes, ověnčíš Ty zítra mě. 
„Teď si zatančíme!“ řekly kuchyňské kleště a tančily, zdvíhajíce jednu nohu do výše, až to bylo neslušné. Starý povlak židle v koutě při pohledu na to praskl. 
„Teď také nás ověnčíte!“ řekly kleště a také byly ověnčeny. 
Je to přece jen luza, myslely si sirky. 
Nyní měl samovar zpívat, ale řekl, že je nachlazen; ostatně nemohl jindy zpívat než při vaření. Ale byla v tom také povýšenost, neboť nechtěl zpívat jindy, nežli když stál na stole mezi panstvem. 
V okně sedělo staré pero, kterým psávala služebná. Nebylo na něm nic pozoruhodného, leda že bylo namáčeno příliš hluboko do kalamáře, ale právě na tom si zakládalo. 
„Když samovar nechce zpívat,“ pravilo, „tak ať si to nechá! Venku sedí v kleci slavík a ten umí zpívat; nenaučil se sice ničemu, ale nepomlouvejme ho dnes večer! 
„Já myslím, že by bylo nanejvýš nevhodné,“ řekl čajový kotlík, který byl kuchyňským zpěvákem a bratrancem samovaru, „abychom takového cizího ptáka poslouchali. Je to vlastenecké? Ať to rozhodne koš!“ 
Já se jenom zlobím,“ řekl koš, „já se tuze zlobím, že si to ani nedovedete představit! Takhle máme trávit večer? Nebylo by lépe dům trochu spořádat? Každý se pak dostane, kam bude chtít, a já to už nějak spravím. To by byl večer!“ 
„Ano, uděláme rámus!“ křičeli všichni. 
V tom se otevřely dveře. Byla to služebná, i všechno ztichlo a zůstalo bez hlesu. Ale každý hrnec si byl vědom, co by mohl udělat a jak je vznešený. Ano, kdybych byl chtěl, myslel si každý, mohl to být veselý večer! Služebná vzala sirky a rozdělala jimi oheň. To jste měli vidět, jak sršely a zaplápolaly! 
Teď každý vidí, myslely si, že my jsme nejpřednější! Jaký máme lesk, jaké světlo! A potom byly spáleny.

„To byla pěkná pohádka!“ pravila královna. „Bylo mi při ní docela, jako bych byla v kuchyni u sirek; ano, tak dostaneš naši dceru.“ 
„Ovšem!“ řekl král. „Dostaneš naši dceru v pondělí.“ Nyní mu král tykal, protože se měl dostat do rodiny. 
Svatba tedy byla určena a večer před ní bylo celé město osvětleno. 
Housky a preclíky lítaly, až se o ně rvali uličníci, kteří po ulicích křičeli: 
„Sláva!“ a hvízdali na prsty. „Bylo to nádherné.“ 
Tak, nyní také já musím něco dělat, pomyslel si kupecký syn. Nakoupil si prskavek, třaskavin a všelijakých ohňostrojů, jaké jen si možno pomyslit, položil je do své truhlice a vylétl s tím pak do vzduchu. 
Hop, už byl nahoře! A jak to potom bouchalo! 
Všichni Turci skákali přitom do výše, až jim střevíce lítaly okolo uší; taková vzdušná světla ještě nikdy dříve neviděli. Nyní chápali, že to sám turecký pánbůh chce si vzít princeznu. 
Když se kupecký synek opět vrátil se svou truhlicí do lesa, myslel si: Půjdu se podívat do města, abych se dověděl, jak to vypadalo. Šel a poslouchal co všechno lidé vypravovali! Každý člověk, kterého se optal, viděl to svým způsobem, ale líbilo se to všem bez výjimky. 
„Viděl jsem samého tureckého pánaboha,“ řekl jeden. „Měl oči jako zářivé hvězdy a vous jako šumící vodu.“ 
„Letěl v ohnivém plášti,“ řekl druhý, „a ze záhybů toho pláště vyhlíželi nejkrásnější andělíčkové!“ 
Byly to opravdu krásné věci, co slyšel, a den poté měl mít svatbu. 
I vrátil se do lesa, aby si sedl do své truhlice. Ale kde je? 
Truhlice shořela! Jiskra z ohňostroje v ní zůstala, rozžehla oheň a z truhlice zbyl jen popel. Již nemohl kupecký synek létat ke své nevěstě. 
Ta stála celý den na střeše a čekala. A čeká podnes. Ale on chodí po světě a vypravuje pohádky. Ty však již nejsou tak veselé jako ta, kterou vyprávěl o sirkách.

Zdroj: www.abatar.cz