Čarostřelec

zobrazeno 43×

Vložil(a): jitkamety, 23. 2. 2016 16.21

Za doby, kdy ještě lidi věřili v kouzla a čarodějnice a kdy nejedna pověra strašila mezi venkovany i v městech a kdy se našli všelijací, kteří připravovali kouzelné masti nebo vymýšleli různé způsoby očarování, stala se divná příhoda. Stala i nestala, co na tom záleží, ale jisto je, že se o ní dlouho vyprávělo.
Před několika staletími žil v šumavských hvozdech knížecí polesný Kuno a vedle lovu byla jeho největší radostí sličná dcera Agáta, která už pomýšlela na svatbu. Ženich patřil do rodiny už svým povoláním, protože byl mysliveckým mládencem a polesnému Kunovi se zamlouval zvlášť proto, že byl výtečným střelcem. Max, jak se ten mládenec jmenoval, měl nejen získat Agátinu ruku, ale měl se stát i nástupcem polesného Kuny. Zdálo se, že všecko dopadne tak, jak všichni očekávali, ale události se vyvinuly jinak.
Začalo to tím, že měl Max, jindy tak výborný střelec, zčista jasna náramnou a stálou smůlu ve střelbě. Ať mířil, jak mířil, každá jeho rána se minula cílem. Zprvu to tajil, protože se za to styděl. Pak se svěřil svému kolegovi, také mysliveckému mládenci, ale Kašpar, tak se jmenoval, mu nedal žádnou útěchu.
„Inu, kamaráde, už je to tak, jednou za čas každého člověka potká nějaká smůla. Já to poznal také. Myslel jsem si na Agátu a najednou jsi přišel Ty a já měl po nadějích. Mě nechtěla ani vidět a do Tebe byla blázen. Co jsem měl dělat? Stisknout zuby a čekat, až mé trápení přejde.“
Říkal to tak, jako by měl z Maxovy smůly radost.
„To dělám, Kašpare,“ stěžoval si Max, „ale ono to nechce přejít. Celá má budoucnost závisí na mém střeleckém štěstí.“
„Možná, že Ti někdo očaroval pušku,“ řekl Kašpar podivným hlasem.
„Víš přece, že se mám stát nástupcem polesného,“ naříkal Max a nepovšiml si, jak Kašparovi svítily oči.
„To je na jednoho skoro moc štěstí najednou,“ zamumlal Kašpar.
„Když neprokáži svou střeleckou zdatnost zkušební ranou, nedá mi starý Kuno Agátu a co bude ze mně?“ hořekoval Max dále, jako by čekal, že mu kamarád zázrakem pomůže.
„Ptal se někdo, co bude ze mne?“ ušklíbl se Kašpar. Snažil se, aby vypadal, že Maxe lituje, ale v temných očích mu zářilo světélko uspokojení.
„Byl by to pro mne konec všeho, lásky, povolání a snad i života,“ vzdychl smutně Max. Kašpar mu poklepal na rameno:
„Budu přemýšlet o tom, jak Ti pomoci z bryndy,“ řekl, „snad se na něco přijde.“ A nechal Maxe, aby se sám trýznil smutnými myšlenkami.
Ale smůla se na Maxe lepit nepřestala. Naopak.
Už se o tom šuškalo veřejně, že se určený nástupce polesného netrefí ani na dvacet kroků. A kruh nezdarů se kolem Maxe stahoval stále úžeji.
O výročních závodech ve střelbě, kde měl Max ukázat před sedláky svou zdatnost, hanebně selhal. Střílelo se do terče na vysoké tyči před očima spousty diváků. Max se míjel cíle, jako kdyby vítězstvím bylo netrefit se místo trefit. A hvězdu s tyče sestřelil mladý selský chlapík Kilián. Posměváčkům to poskytlo příležitost vysmívat se Maxovi za jeho zády i otevřeně do očí. Myslivecký mládenec, jak se slušelo, měl přece střílet lip než obyčejný sedlák. Vtipy na Maxe jen pršely. A sám Kilián ho neušetřil posměchu. Postavil se před ním a zašklebil se mu do tváře. A hodně nahlas, aby to všichni slyšeli, řekl:
„Vidí pán krále střelců? To by chtělo, aby se přede mnou smeklo, he?“
Smích ostatních byl ozvěnou jeho slov.
„Všechna sláva patří mně, to snad pán uzná? Nebo mě ani nevidí, jak má špatnou mušku, he?“ pokračoval Kilián.
Max poodešel stranou. Posměch ho šlehal jako bič. Ale Kilián mu nedal pokoj. Zatahal Maxe za rukáv:
„Nechce to pán zkusit znova? Nebo až příště, he?“
Max se neudržel, prudce se otočil a popadl Kiliána za ramena. A bylo by to s posměváčkem špatně dopadlo, neobjevit se právě starý polesný Kuno v doprovodu Kašpara a ostatních mysliveckých mládenců.
„Co se tu děje?“ zahřměl. „Ubližuje tu někdo mému mládenci?“
Max sklopil hlavu. Ale Kilián posměšným hlasem, i když na oko uctivě, vysvětloval:
„Nic ve zlém, pane polesný. Někdo se jen zlobí na ty druhé místo na sebe. Když přece je někdo mysliveckým mládencem a pořád chybuje v střelbě, trochu posměchu přece musí zkusit ne?“
„Co to znamená, Maxi?“ obrátil se polesný na nešťastného střelce.
„Kilián má pravdu,“ řekl Max. „Netrefil jsem ani jednou.“
„Ty, Maxi?“ žasl polesný. „Takový vyhlášený střelec? Co je to s Tebou? Už čtyři týdny jsi neulovil ani pírko a teď dokonce veřejná ostuda?“
„Někdo mu očaroval pušku,“ vmísil se Kašpar. „Ať se postaví o půlnoci na křižovatku, udělá kolem sebe krvavým tesákem kruh a vzývá ..... “
„Mlč!“ okřikl ho polesný. „Ty máš nejmíň co radit. Sobě neporadíš, i když jsi trestuhodný pijan a karbaník a s nikým se nesneseš. Buď rád, že Tě namístě nepropustím z knížecí služby.“
Kašpar vrhl na Maxe nenávistný pohled, jako by on byl příčinou toho, že ho polesný pokáral, ale mlčel.
Polesný se obrátil na Maxe a vlídnějším hlasem řekl:
„A Ty se vzchop, Maxi. Zítra je rozhodující den. Budeš střílet před knížetem svou zkušební ránu a kdybys neobstál, rozluč se se službou i s Agátou. Jsem Ti nakloněn, ale nemohu střílet za Tebe.“
Obrátil se a odešel. Max zůstal stát v zoufalých myšlenkách. Neobstojí-li zítra při zkušební ráně, je s ním konec.
Byla to pradávná tradice. Kunův prapraděd, který byl kdysi osobním myslivcem knížete, spatřil jednou při honbě žalostnou podívanou. Psi s divokým štěkotem pronásledovali jelena. Ale na jelenu bylo něco nezvyklého. Na hřbetě unášel provazy přivázaného pytláka, jemuž to bylo trestem za pytlačení. Pádil s nešťastníkem na hřbetě lesem a drsné větve lesních velikánů a trnité houštiny zraňovaly provinilce, kterému hrozila jistá smrt. Kníže viděl takovou věc poprvé. A protože měl dobré srdce, slitoval se a chtěl nešťastnému pytlákovi pomoci. Vybídl svého myslivce, ať zkusí zastřelit jelena v prudkém běhu, ale tak, aby neublížil pytlákovi, dost už vytrestanému. Byl to přetěžký úkol, zastřelit zvíře a nezasáhnout člověka. Ale Kunův prapraděd neváhal. Přiložil pušku k líci a střelil. Měl štěstí, jelen se po několika skocích svalil a pytlák zůstal naživu. Za tu mistrovskou ránu dostal střelec od knížete starý lovecký zámeček a úřad polesného, který měl v jeho rodě přecházet s otce na syna. Všichni knížecí polesní byli potom z rodu Kunů. Jenže mezi lidmi se začalo šeptat, že prý to nebylo možné, aby někdo dovedl takhle střílet, že v tom muselo být nějaké kouzlo a že takový střelec musí být spřažen s nečistými silami. Při nejmenším prý musel mít očarovanou kouli. A říkalo se, že v takových případech dává ďábel člověku, který se mu zaslíbil, sedm očarovaných kulí. šesti může člověk trefit, co je mu libo, ale u sedmé, ta patří ďáblovi, určí pán pekel, koho kule trefí. Kníže chtěl těm povídačkám čelit a ustanovil proto, že k dosažení úřadu polesného nestačí být z rodu Kunů, ale že je třeba také důkaz střeleckého mistrovství, takzvaná zkušební rána, kterou střelec před knížetem dokazoval, že umí bezpečně zasáhnout určený cíl. Ta tradice se udržela dodnes, i když se už nejednalo jen o Kunův rod, jako třeba v Maxově případě. Podmínku zkušební rány musel Max splnit také. A dokonce zítra. Polesný Kuno, milovaná Agáta, i sám kníže očekávali, že Max ve zkoušce obstojí, vždyť měl do nedávna pověst jedinečného střelce. Posměváčkové a závistníci by měli radost z jeho neúspěchu. Ale co by řekla Agáta, kdyby sešlo se sňatku?
Max se opřel o strom, jak se cítil slabý. Nevěděl, jak dnes dojde domů a co bude dělat. A byl by tak zůstal stát až do noci, nevyrušit ho něčí hlas. Byl to Kašpar, který se k němu vrátil.
„To jsi Ty?“ zamrzel se Max. Kašpar byl poslední, kdo ho mohl utěšit. Vždyť už od něho slyšel, jaké rady mu dává.
„Ano, já,“ řekl Kašpar a rozhlédl se, zda je nikdo nepozoruje. „Vracím se, protože mě uráží, jak se Ti ta selská chamraď smála. A mám nápad.“
„Chceš-li mě posílat o půlnoci na křižovatku, abych vzýval nečisté duchy, o takovou radu nestojím, Kašpare.“
„Jen počkej,“ uklidňoval ho Kašpar, „napřed si k tomu sedneme a pak si promluvíme.“
Odtáhl Maxe k hospodě a usedl s ním za stůl na lavici. Poručil džbánky, na křídu, jak vyšlo najevo, což znamenalo na dluh. A potom si s Maxem přiťukl a pokračoval.
„Chci Ti pomoci, Maxi, a proto nebudu mluvit oklikou. Dnešní noc je jako stvořená ..... “
„..... k čarování!“ vybuchl Max. „Ne, s tím u mne nepořídíš.“
„Proč to tak nazývat?“ bránil se Kašpar. „To není čarování, ale stará lovecká praktika. Vím to od jednoho starého myslivce a věř, že bys nebyl první, kdo si tak trochu vypomůže, když mu neslouží muška.“
Max se zdráhal, ale když ho Kašpar neustále nutil pít a stále do něho hučel, nakonec mu popřál sluchu. A Kašpar říkal už bez obalu:
„Dopomůžu Ti k šťastné ráně, která zajistí Tobě i Agátě štěstí na celý život. Nestojí to za trochu sebezapření?“
Max mlčel.
„Na zdraví polesného!“ nutil ho Kašpar pít. A když se napili: „Na zdraví knížete!“ A do třetice: „Na zdraví Agáty!“ Maxovi už začínalo být všechno jedno.
„Dobrá,“ řekl nakonec, „nic jiného mi nezbývá. Poslechnu Tě.“
„Napřed Tě přesvědčím, Maxi,“ řekl Kašpar. „Tu máš mou pušku a střel, jen tak do vzduchu, někam hodně vysoko a o ostatní se nestarej. No, jen se neboj.“ A vtiskl Maxovi svou pušku do rukou a zavedl ho kousek do lesa. Max poslušně dělal, co mu Kašpar říkal. Zahřměla rána a oba čekali. Po několika vteřinách to nad jejich hlavami zašustělo a Maxovi k nohám spadl veliký orel.
„To byla trefa!“ zasmál se Kašpar, zatímco Max nechápal, jak je to možné. Vždyť vůbec nemířil, a jen tak naslepo stiskl spoušť. „Tu máš,“ vytrhl Kašpar orlí péro a zastrčil je Maxovi za klobouk. „Teď mi už budeš věřit.“
„Tvá puška byla ..... očarovaná?“ zeptal se Max Kašpara.
„Nač říkat očarovaná?“ vykrucoval se Kašpar. „Udělal jsem jen, co radí zkušení myslivci a účinkovalo to. Ubylo mne snad proto?“
„Ale Tvá duše ..... “ namítal Max.
„Co si počneš s duší, když ztratíš Agátu a nebudeš polesným?“ osopil se Kašpar. „Do smrti je daleko a leccos se dá odčinit.“
Max ho popadl za ramena.
„Odkud máš tu kouli? Ta není koupená, nelži!“
„Odlil jsem ji sám,“ přiznal Kašpar. „A co má být? Nestojí ta námaha za výsledky?“
Max ho pustil. Už mu bylo všechno jedno. V duchu viděl zítřejší zkoušku a když si představil, jak by vypadala Agáta při jeho neúspěchu, byl ochoten udělat cokoli.
„Máš takových kulí ještě víc?“ Doufal, že mu přítel snad ještě nějakou dá.
„Ta byla poslední, „zklamal ho Kašpar a pomalu řekl: „Ale můžeš si opatřit stejné a dnešní noc je k tomu příhodná.“
„Dobrá,“ souhlasil Max. „Řekni, co mám dělat.“
„Dnes o půlnoci přijď do Vlčího dolu.“
„Tam?“ ulekl se Max. Bylo to místo opředené nejděsivějšími pověstmi. „Říká se, že tam začíná peklo.“
„Pouhé žvásty! Přijď tam a já Ti pomohu o půlnoci odlít kouzelné kule.“
„Uděláš to sám,“ žádal Max.
„Tak je odliji za Tebe,“ souhlasil Kašpar, „abys viděl, že jsem Tvůj přítel. Ale musíš být při tom. Nebo snad nemáš odvahu?“
„Já že nemám odvahu?“ osopil se na něho Max. „Ani ďábla se nebojím.“
„Výborně,“ ušklíbl se Kašpar. „Toho bude zapotřebí. Ostatně nestojí to za to, za chvilku styku s peklem, získat si ráj na celý život?“
„Ty sám jsi ďábel,“ procedil Max mezi zuby. „Ale souhlasím. Čekej mě o půlnoci ve Vlčím dole.“
Rozešli se, ani si nepodali ruce.
Na kraj padal soumrak.
V bývalém knížecím zámečku, nyní myslivně a obydlí polesného, panoval zvláštní neklid.
I Agáta si v duchu přebírala své myšlenky. Zítřejším dnem se tu mělo mnoho změnit. K dobrému nebo k zlému? ptala se Agáta sama sebe a neodvažovala se s určitostí odpovědět. Nebylo tak jisté, že Max zítra při zkušební ráně obstojí. Ta podivná smůla, která ho pronásledovala už pár týdnů, nevěstila nic dobrého. Dopadne-li všechno dobře, vezme si Max Agátu za ženu a sám se stane polesným. A kolovrátek, který tu stojí v koutě, se bude vesele točit a za zimních večerů zpívat své staré zkazky. A bílé šaty, které tu už leží připraveny na zítřejší slavnostní den, budou bělostným pozdravem na společnou životní cestu dvou milujících se mladých srdcí. Lampa, která tu hoří, bude hořet i v budoucnosti po všechny večery, kdy mladí manželé zasednou po celodenní práci za stůl. Ale co když to nedopadne dobře? Ulekla se. Ani pomyslit na to nechtěla. Strašilo ji i zlé znamení. Právě dnes večer spadl se stěny obraz, který ve zlatém rámu představoval prapraděda Kunovic rodu, toho, který mistrovským zastřelením jelena založil slávu rodu. Nikdo se nepamatoval, že by těžký obraz na silné skobě někdy spadl se zdi.
Anička, ten diblík a všetečka, která si nevidí na jazyk, to hned prohlásila za špatné znamení. Jenže sama tomu nevěřila a dělala si jen tak žerty z padajících obrazů. Právě přišla s kladivem a novou skobou a zatloukala ji do zdi.
„Teď zas bude prapradědeček nějaké to století pevně viset na zdi,“ švitořila, „ale jestli má ve zvyku padat se skoby před každou svatbou, tak si počká, já se hned tak nevdám. A když, tak ne tady, protože mám myslivců po krk. To radši takhle cukráře nebo řezníka, to jsou lepší řemesla a může se bydlet v městě.“
„Tobě je do smíchu, Aničko,“ povzdechla si Agáta, „ale já pořád cítím takovou úzkost. A Max nejde a nejde, kde jenom vězí?“
„Ty máš strach, milá Agáto?“ tvářila se Anička překvapeně. „A tos byla včera u poustevníka v lesní sluji? Ten přece ví, co se stane nebo nestane a nic Ti neříkal.“
„Mluvil jen o nějakém nebezpečí,“ řekla Agáta, „které prý mě čeká, ale nezahubí. Prý měl o mně sen. A teď ten spadlý obraz, to také nevěstí nic dobrého. Ne, Aničko, nemám důvod se smát.“
„Daroval Ti přece svěcené růže,“ připomínala jí Anička. „A ty Tě budou chránit.“
„To je má největší naděje,“ přikývla Agáta. „Ale nemyslíš, Aničko, že je na čase nechat řečí a udělat ještě, co se do zítřka má nachystat? Musím tady ty šaty obroubit stuhou.“
„A víš, co Ti věštím já?“ zasmála se Anička. „Že v těch šatech půjdeš k oltáři! To říkám, i když nejsem poustevnice.“ A už zmizela jako vítr za nějakou prací v domě.
Agáta osaměla. Chvilku ještě upravovala šaty, pak nechala práce a otevřela okno a dívala se do tmy. V duchu posílala do noci nejvřelejší myšlenku lásky a pomoci svému milému Maxovi. Pojednou se zachvěla. Kdosi se blížil. Slyšela kroky, pak už rozeznávala známou postavu, ano, byl to on. Vzápětí vcházel Max do pokoje. Agáta se mu vrhla do náruče, ale pak polekána ustoupila. Příčinou toho bylo orlí péro, které měl za kloboukem. Nevěděla, proč se toho péra tak děsila.
„Ani se nezeptáš, kde jsem byl tak dlouho?“ řekl Max podivně rozechvělý.
„Bojím se toho orlího pera, Maxi.“
„Toho se neboj, to je právě důkaz ..... “
„Chci slyšet jen jedno,“ přerušila ho. „Měl jsi konečně štěstí v střelbě?“
„Myslíš do terče?“ řekl Max nejistš. „Eh, při tom ..... jsem ani nebyl. Ale vidíš to péro?“
„Děsí mě, Maxi, a nevím proč.“
„To péro je důkazem mého štěstí ve střelbě. Sám jsem sestřelil orla, z jehož perutě je vytrženo. Největší orel, jaký tu kdy byl uloven.“
„A přece se toho péra děsím, Maxi,“ zachvěla se Agáta a ustoupila, když si strhl klobouk s hlavy a ukazoval jí orlí péro zblízka.
„Nemáš se čeho bát,“ řekl Max nejistě a sám cítil, že v tom peru je cosi zlověstného. Utěšoval sám sebe, když říkal: „Žádné zlé znamení to není.“
„Ale prapradědův obraz, který spadl se zdi, to je zlé znamení, Maxi. Zrovna bilo sedm hodin, když zčistajasna spadl.“
„Sedm hodin?“ podivil se Max. „To je zvláštní. Právě v tu dobu jsem sestřelil orla.“
„Ach, Maxi,“ zaplakala Agáta. „Bojím se, že je našemu štěstí konec.“
„Není, drahá Agáto,“ těšil ji a pevně ji objal. „Zítra Ti podám důkaz, že mě má střelecká smůla opustila a vše se obrátí k dobrému. Jen ještě dnes večer ..... musím něco zařídit.“
„Vždyť je noc, Maxi.“
„Právě v noci, má drahá ..... Zastřelil jsem ..... velkého jelena. Další důkaz, že už umím střílet. A musím ho dopravit domů, aby mi ho nikdo přes noc neodnesl.“
„Daleko leží ten jelen?“ ptala se Agáta. Její neklid rostl a rostl. Chvěla se jako osika.
„Kousek cesty ..... “ řekl Max, „vlastně dost velký ..... v hlubokém lese ve Vlčím dole.“
„Ve Vlčím dole, Maxi?“ zachvěla se Agáta. „V těch strašných místech? A tam chceš jít teď v noci, a sám?“
„Jaképak strachy ..... “ zasmál se křečovitě, „trochu tmy ..... nějaké balvany ..... vítr ..... a pověrčivé pověsti ..... nebudu se přece bát.“
A nedbaje Agátiných proseb, aby tam nechodil, rychle se rozloučil a vyběhl do noci. Světlo Agátiny lampy posílalo za ním bledě žluté paprsky a Agáta ho v duchu provázela celým svým srdcem.

Nedlouho před půlnocí se prodírala křovinami temná postava k nejhlubšímu místu Vlčího dolu. Bledý měsíc stál v úplňku a ozařoval divokou rokli, kde bez ustání hřměl vodopád padající s divokých skal. Ozařoval i Kašpara, který sem přicházel a teď odhodil klobouk i kabátec a dal se do podivného počínání. Snesl několik balvanů a sestavil je do kruhu. Doprostřed kamenného kruhu umístil umrlčí lebku. Poblíž na zemi položil uťaté orlí křídlo, slévák a formu na odlévání koulí. Hodiny v dálce odbíjely půlnoc. Sem to zaznívalo jako skrze desatero zdí. Kašpar uchopil dýku a zaťal ji do lebky s výkřikem:
„Samieli, Samieli, zjev se!“
V temnotě polité měsíčním vápnem se objevila hrůzná postava Samiela.
„Proč mě voláš?“ zeptal se hlasem, při němž běhal Kašparovi po zádech mráz.
„Má lhůta zítra končí, Samieli,“ řekl chvějícím se hlasem. „Prodluž mi ji, dám Ti za to novou oběť.“
„Koho?“ zaburácel zlý duch.
„Svého druha, který sem přijde žádat na Tobě očarování kulí, které tu společně odlijeme.“
Samiel se zachechtl:
„Šestero přinese zdar, sedmá zmar.“
„Ano, Samieli, sedmá bude patřit Tobě, ale žádám Tě, abys ji vedl tak, aby zasáhla jeho nevěstu do srdce. Tak bude zničen on i její otec, stačí Ti to? Jen mi prodluž mou lhůtu o tři roky.“
„Zítra!“ zahřměl Samiel, „zítra se uvidí. Buď Ty nebo on!“
A se sykotem zmizel zároveň s umrlčí lebkou. Na místě, kde dosud ležela, připravil Kašpar rychle ohniště. Ledový pot mu smáčel čelo i tváře. Musil se napít kořalky z lahve. Právě v tu chvíli se vynořil z nočního šera Max.
„Jdeš pozdě, Maxi, ale ještě včas!“ křikl na něho Kašpar. „Rychle sem!“ a zval ho k sobě. Orlím křídlem rozdmýchával oheň. „Je nejvyšší čas odlít kule.“
„Slíbils, že je odliješ za mne,“ připomínal Max a chvěl se. Ne strachem, ale hrůzou ze svého počínání.
„Vstup do tohoto kruhu, Maxi,“ přikazoval Kašpar. „Zachovej klid, ať uslyšíš či uvidíš cokoli. Jakmile se mrakem zatmí měsíc, bude to naše chvíle.“ Vytahoval z brašny co přinesl s sebou. Olovo, trochu roztlučeného skla z kostelního okna, maličko rtuti, k tomu tři koule, které už někdy trefily cíl. Potom přidal pravé oko z dudka a levé oko z rysa a začal pronášet kouzelnou formuli:

„Samieli, Samieli, který o mně víš, slyš mě, slyš,
sedmi kulím kouzlo dej, s lidskou duší počítej,
Samieli můj, při mně stůj!“

Mrak zahalil měsíc a v kotlíku počalo syčet a vřít. Zelenavý třpyt se šířil od ohniště. Konečně Kašpar uchopil formu, nabíral z kotlíku a jednu po druhé odléval sedmero kouzelných kulí. Když odlil první, zvolal nahlas:
„Prvá!“ a ve tmě zahřmělo. Když zvolal:
„Druhá!“ snesla se k ohni sova s hořícíma očima a třikrát je obkroužila. Když vzkřikl:
„Třetí!“ bylo slyšet dupot a kolem nich se vzduchem přehnal divoký černý kanec. Při zvolání:
„Čtvrtá!“ uslyšeli nad hlavou práskání biče a dusot koňských kopyt, ale neviděli ani vůz ani spřežení. Když Kašpar zvolal:
„Pátá!“ rozlehl se na všech stranách štěkot a objevili se podivní lovci a psi, kteří se nedotýkali země. Když zvolal:
„Šestá!“ a hlas už se mu chvěl, otřásla se země a oba měli pocit, že stojí jako na vlnách. Při výkřiku
„Sedmá!“ se zvedla okolo bouře, fičela vichřice, stromy sténaly a mocný nápor vichru srazil oba k zemi. Max se zachytil větve stromu a překvapen slyšel sama sebe, jak také volá:
„Samieli, pomoz!“ A strom rázem zmizel a místo něho stál černý lovec a svíral Maxovu ruku. Max měl pocit, že mu led probíhá žilami. Bezradně pohlédl na Kašpara, který se s námahou zvedal, ale vtom bylo slyšet z daleka odbíjet jednu hodinu po půlnoci. Teď Max padl na zem jako podťatý a černý lovec zmizel.
Nějakou dobu leželi oba bez hnutí. Oheň pomalu dohoříval a měsíc se vynořil z mraků. V kamenném kruhu bylo sedm čerstvě odlitých kulí. Leskly se podivným třpytem. Max i Kašpar se probírali jako z děsivého snu. Jejich oči byly nejisté a neodvažovali se podívat se na sebe navzájem. Jen se mlčky rozdělili o kule. Max dostal čtyři, Kašpar si nechal tři. Pak šli beze slov z Vlčího dolu a každý zamířil domů jinou stranou. Pomalu svítalo.
Nastalo jitro dne, kdy se měl rozhodnout Maxův a Agátin osud.
Po Maxovi nebylo ani vidu ani slechu. Agáta si myslela, že ráno odpočíval po noční únavě, odtáhnout tělo těžkého jelena nebyla přece lehká práce, a potom že spěchal na lov, jehož se dnes zúčastnil sám kníže. Neměl asi čas zaskočit za ní do myslivny. Vždyť také otec dnes pospíchal, aby byl včas v knížecím stanu, který stál vztyčen na velké louce u lesa. Při lovu, který byl zároveň zkouškou a přehlídkou střelecké dovednosti knížecích myslivců, měl zejména Max ukázat před knížetem, co umí, a potom nakonec se měl zúčastnit hlavní zkoušky, zkušební rány. Agáta proto nebyla klidná. Ale doufala v dobrý konec a za pomoci své milé přítelkyně Aničky se oblékala do svatebních šatů.
„Pořád se mračíš, Agáto,“ plísnila ji Anička, „takhle z Tebe nebude žádná utěšená nevěsta.“
„Snažím se být veselá,“ odpovídala Agáta. „Ale měla jsem takový divný sen.“ A vyprávěla Aničce, co se jí zdálo. „Byla jsem jakoby bílou holubicí a létala jsem se stromu na strom, tak volně a přece s úzkostí v srdci. V tom se objevil Max. Nepoznal mne a zamířil na mne puškou. Střelil a já zasažena spadla s větve na zem. Tu jsem se zase proměnila v dívku. Ale vedle mne ležel na zemi černý orel v krvi a dodělával.“
Anička se dala do smíchu, i když se musela trochu nutit.
„Já Ti ten sen vyložím, Ty hloupá. Pracovala jsi do noci na svých bílých svatebních šatech, od toho je ta bílá holubice. Lekla ses včera večer orlího péra na Maxově klobouku, odtud ten černý orel v krvi. Hlavní je, že se Ti ani ve snu nic nestalo. A víš co? Necháme sny a já doběhnu pro svatební věnec. Už ho musela stará Kateřina dávno poslat.“
Anička zmizela a za hodnou chvíli se objevila s krabicí. „Tak, věnec je tady,“ hlásila. „Určitě Ti bude slušet a až si ho nasadíš na hlavu, zažene Ti všechny černé myšlenky.“
Přestřihly provázky a otevřely krabici. Ale jaký byl jejich úžas, když našly v krabici pohřební věnec!
„To je konec!“ zakryla si Agáta dlaněmi tvář. „Zlé znamení! Včera ten spadlý obraz, pak ten noční sen a teď do třetice všeho zlého pohřební věnec k svatbě! Starý poustevník dobře tušil, že mě potká veliké neštěstí.“
„Žádné Tě ještě nepotkalo,“ řekla Anička zhurta. Sama se musela přemáhat, aby nepodlehla obavám. Měla srdce úzkostí až v hrdle, ale schválně říkala co nejveselejším hlasem:
„Pouhá shoda okolností. Stará Kateřina už je zkrátka příliš stará, špatně vidí a popletla si krabice. Tebe vystrašila pohřebním věncem a nějaké pozůstalé urazila věncem pro nevěstu. Je to vlastně k smíchu.“
„Musím hned k poustevníkovi,“ rozhodla se Agáta. Cítila, že musí něco udělat.
„Dobrý nápad,“ zajásala Anička. „Ale nemusíš k němu chodit. Máš od něho svěcené růže. Uvijeme z nich svatební věnec a je po starosti. Budeš mít svatební věnec a navíc Tě ještě bude chránit od všeho zlého.“
A tak učinily. Pohřební věnec poslaly zpátky a za chvíli si Agáta v zrcadle zkoušela, jak jí sluší svatební věnec z posvěcených růží. Veselo jim nebylo.

Chýlilo se k poledni a knížecí lov končil.
Stan se rozkládal na pěkné louce a po ní se to hemžilo sluhy, myslivci, honci a nadháněči, kteří teď třídili hromady ulovené zvěře, jelenů, kanců i jiných rozmanitých obyvatel lesa. Kníže seděl za tabulí, na níž bylo prostřeno k hostině. Po boku mu na čestném místě seděl polesný Kuno a rozmlouval se svým pánem o dnešním lovu. A nejen o lovu.
„Jsem spokojen, můj věrný Kuno,“ řekl kníže a připil na zdraví polesného, který v jeho službách strávil život. „I Tvůj příští zeť se mi líbí. Všiml jsem si během lovu jeho tří mistrovských ran. Ten mládenec má ale mušku! Ani jsem nechtěl věřit, že právě za tak těžkých okolností by někdo mohl trefit cíl. A on to dokázal. Skvělý střelec a doufám, že i skvělý polesný, Tvůj nástupce. A jistě i skvělý ženich. Řekni mu, ať se připraví ke zkušební ráně. Pro něho to věru bude hračka.“
Polesný Kuno vyšel ze stanu a oznámil to Maxovi.
„Drž se, chlapče,“ řekl a plácl ho do zad. „Až dosud to bylo skvělé.“
Pak se vrátil ke knížeti.
„Jen mne mrzí,“ pokračoval kníže v hovoru, „že nikde nevidím Tvou hezkou dceru. Kdekdo ji tolik chválil, že bych ji chtěl poznat.“
Polesný se uklonil.
„Bude tu co nevidět, můj pane. Jen Vás prosím o jedno. Dejte provést zkušební výstřel dřív než ona přijde. Ten dobrý mládenec měl v poslední době několikrát také smůlu a bojím se, že by ho přítomnost jeho nevěsty mohla zneklidnit.“
„Chápu, chápu,“ rozesmál se kníže. „Kdo ví, jak by bylo nám, kdybychom znova prožívali den své svatby. Buď po Tvém, rád počkám, než ji uvidím.“ A vyšel ze stanu zároveň s polesným a vyzval Maxe, který už neklidně čekal venku.
„Nuže mládenče, ještě jednu takovou ránu, jaké už jsem od Tebe viděl na lovu a máš vyhráno. Co Ti uložím? Třeba tamhle ..... vidíš na větvi tu bílou holubici? Tu sestřel. Je to pro Tebe lehký úkol.“
Max nabil poslední ze svých kouzelných kulí. Trochu se bál, co když z nějaké příčiny netrefí. Pak už by neměl žádnou kuli. Prosil předtím Kašpara, aby mu ještě jednu věnoval, ale Kašpar už neměl žádnou. Zbůhdarma je vystřílel na lovu. Kule, která Maxovi zbývala, byla tedy poslední z oněch sedmi, které odlili ve Vlčím dolu. Patřila černému lovci. Ale to věděl jenom Kašpar, který s netajenou škodolibostí čekal na výstřel. Výstřel ho měl pomstít za to, že Max měl větší štěstí u Agáty než on a že se měl stát nástupcem polesného. A také měl ten výstřel prodloužit Kašparovu lhůtu na další tři roky.
Max měl holubici na mušce. Nějak dlouho mířil. Měl pocit, že mu něco zadržuje ruku. Konečně stiskl spoušť. Střelil právě v okamžiku, kdy od myslivny přiběhla Agáta v bílých svatebních šatech a se svatebním věnečkem na hlavě, zoufale volajíc:
„Nestřílej, Maxi!“
Bylo pozdě. Rána padla. Současně klesla k zemi i Agáta jako podťatá. Jenže neupadla sama. Také Kašpar, zasažen kulí, klesl a sténal. Jen holubice odlétla, neboť kule jí určená zasáhla jiný cíl. Nastal zmatek a lidé si ani nepovšimli, že se tu objevil i starý poustevník, kterého sem přivedl vnitřní hlas. Starý Kuno se sklonil k dceři, myslel, že je mrtva. S úlevou zjistil, že nebyla zasažena. Padla jen ve mdlobách k zemi. Zato umíral Kašpar. V posledních okamžicích života se ke všemu přiznal.
„Já ..... jsem vinen, lidé ..... odpusťte ..... mi ..... Já očaroval Maxovu pušku, aby ..... nic netrefil ..... A já ho svedl k tomu ..... aby vzýval černého lovce ..... a použil očarovaných kulí ..... Poslední rána patřila ..... černému lovci. Měla zasáhnout ..... Agátu ..... a Max měl být zničen ..... za to, že měl větší úspěch než já ..... Odpusťte mi ..... “
Zemřel a neslyšel již slova a výkřiky hněvu.
Kníže byl rozezlen.
V záchvatu hněvu odmítl udělit Maxovi úřad polesného a zakázal, aby se konala svatba. Marně před ním klečela Agáta na kolenou a marně se přimlouval i starý Kuno za mládence, který dosud byl vzorem poctivce.
„Ten zloduch Kašpar zavinil jeho smůlu a Max chybil. Ale mohl něco dělat, když netušil, čí je to dílo? Divte se, Jasnosti, že potom popřál sluchu jediné naději, která mu zbývala. Nic nechtěl získat nepoctivě, vždyť byl mistrovským střelcem a Agáta ho miluje. Odpusťte mu.“
Kníže se nedal pohnout.
Nikdy nemůže souhlasit s tím, aby někdo získal knížecí úřad nečistým způsobem. Hotovil se k odjezdu, když k němu přistoupil starý poustevník.
„Vaše Jasnost ví, že jsem zasvětil život dobru a vyššímu světu. Snad proto někdy lépe vidím do lidských věcí než Vy sami. Znám čisté srdce nevěsty a vím, že i její milý je dobrý a poctivý. Zasluhuje trestu, ale ne tak tvrdého, Jasnosti. Dejte mu roční lhůtu a osvědčí-li se, nechť potom dojde k jeho svatbě i k nastoupení úřadu. A nebe požehná Vašemu rozhodnutí, Jasnosti.“ Tak domlouval starý muž knížeti, který už sám hledal příležitost, jak by zmírnil svůj tvrdý soud. Hněv ho přešel a viděl, že Max je nevinný. Podlehl jen svodům toho, kdo měl za sebou podporu světa temnot. Přijal tedy poustevníkovu radu. Rok měli snoubenci čekat a Max měl mít příležitost znovu dokázat své schopnosti i poctivost.
Všichni byli dojati šťastným koncem a provolali knížeti slávu. I Max byl šťasten, že všechno zlé konečně pominulo. A také Agáta se usmívala. Děkovala se slzami v očích starému poustevníkovi, který jí pohladil tvář a řekl:
„Svěcené růže Tě zachránily. Rána, kterou černý lovec vedl na Tebe místo na bílou holubici, byla růžemi odvrácena a zasáhla pravého strůjce zla. Poděkuj za to Bohu.“
Anička se k ní přitočila a řekla:
„A kdo Ti uvil ten věnec? Já. Já Tě vlastně zachránila. Doufám, že mi uděláš stejnou službu, kdyby mě na mé svatbě někdo chtěl poslat se světa.“
„To nebude třeba, milá Aničko,“ usmála se na ni Agáta a objala ji. „Na Tvé svatbě budou poletovat andělíčci a budou házet lidem malovaná srdce z perníku jako o pouti.“
„Myslíš?“ řekla Anička, „tak tumáš za to přání!“ A vlepila jí pusu, až to mlasklo.
A svatba byla, i když nikdo nezapomínal na stín, který sem vrhla závist a mstivost. Příběh o čarostřelci se pak vypravoval po celém kraji a jak slšíte, vypravuje se dodnes.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight