Čarodějné zelíčko

zobrazeno 16×

Vložil(a): nikihiphop, 14. 3. 2016 23.27

To vám jednou na tomto světě žil mladý lovec, který se vydal do lesa na čekanou. A protože to byl chasník veselý a srdečný, zvesela si pískal do kroku, až se z toho jednomu tetelilo srdíčko. A když měl napísknuto na další trylek, objevila se tam pojednou stará ošklivá matička, která ho pozdravila a řekla: „Dobrý den, panáčku, ty jsi mi ale nějak veselý a spokojený. To mě není ani do kroku, ani do skoku; mám velký hlad i žízeň, dej mi nějakou tu almužnu.“ Lovec ubohou matičku politoval, sáhnul do torny a dal ji, co měl, však on se nějak obejde. Pak chtěl jít dál, ale stařenka ho pozdržela a řekla: „Poslouchej, chlapče, co ti řeknu. Ty máš srdce k pohlazení. Víš co? Jdi dál touto cestou, až přijdeš k jednomu stromu, na kterém sedí devět ptáků, a ti drží v zobácích plášť a tahají se o něj. Vezmi svoji pušku a střel mezi ně, určitě ten plášť pustí na zem, ale zasáhneš i některého z nich. Ten plášť si vezmi, protože je kouzelný, když si ho přehodíš přes ramena, budeš hned na místě, kde si budeš přát. Z toho mrtvého ptáka vyjmi srdce a spolkni ho, potom najdeš každé ráno pod polštářem kousek zlata.“ Lovec moudré matičce poděkoval, i když si pomyslel: „Pěkné věci k slibování, teď jen aby z toho taky něco bylo.“

Ale sotva ušel sto kroků, uslyšel nad sebou ve větvích křik a hlomození, a když zvedl oči, tu uviděl hejno ptáků, kteří se zuřivě prali o nějaký hadr, klovali se zobáky a křičeli, skřehotali a vřískali, inu jako hejno pekelníků. „Nu, podívejme se,“ řekl si lovec: „to je přesně tak, jak to ta matička povídala.“ Sundal z ramene pušku, zacílil a střelil mezi ně. Prásk! A peří se rozlétlo na všechny strany! Ptáci se měli s velkým křikem k úprku, ale jeden padnul zasažený dolů a ten plášť se snesl na něj. Tu udělal lovec, jak mu stařenka poradila, ptáka rozříznul, vyhledal srdce, spolknul je a plášť si vzal domů.

Druhého dne, když se probudil, mu přišlo na mysl to babské povídání, a tak zvednul polštář a tu máš, čerte, kropáč! Usmíval se na něj kousek zlata! A od teďka to bylo tak každý den, když se ráno probudil. Nahospodařil si tímto způsobem pěknou hromádku zlata, až si jednoho rána pomyslel: „K čemu je mi všechno to zlato, když dřepím doma? Co se vydat do světa a trochu se v něm porozhlédnout?“ A protože nikdy neměl daleko od řeči k činu, rozžehnal se rodiči, hodil si na záda svoji pušku a vydal se do světa.

Šel a šel, až jednoho dne přišel do hustého černého lesa, a když se ten les měl ke svému konci, stál tam v rovině přenádherný zámek. Jedno okno toho zámku bylo otevřené a v něm byla rozložená stařena ošklivá jako noc a vedle ní stála dívky krásná jako den. Nu, ta stařena byla ale čarodějnice a zrovna skřehotala dívce do ucha takovouto písničku: „Podívej se na toho, co právě vychází z lesa, ten si nosí svoje štěstí v žaludku. Ale tohle štěstíčko by lépe slušelo nám. Musíme to ptačí srdéčko dostat! Jen si představ, každé ráno kus zlata pod polštářem!“ A snovala sítě, jak to zaonačit, aby se to vyvedlo. A k posledku si neodpustila přísné nakázání: „A jestli mě neposlechneš, zle se ti věru povede!“

Když přišel lovec blíž, zaostřil oko na tu dívčí spanilost a řekl si: „Už jsem tak dlouho na cestě, měl bych si odpočinout. Co si zajít do tohoto krásného zámku, vždyť peněz mám dost!“ Ale do zámku ho nehnala únava, prostě se do toho krásného obrazu v okně zakoukal. Vešel a byl přátelsky přivítán a ty dvě ho hostily jako nějakého pána. Netrvalo to déle než na sedm slepičích kroků a jedno soví zahoukání a byl do té čarodějnické dcerky zamilován tak, že nemyslel na nic jiného, než že by jí snesl i modré z nebe, jen kdyby si to byla přála. Tu byl ten pravý okamžik pro čarodějné podnikání. „Teď si musím vzít to ptačí srdéčko, ani nepozná, že mu chybí.“ pomyslila si čarodějnice a měla se k vaření lektvaru. Když ho uvařila, nalila ho do poháru a podala ho dívce, která ho musela zamilovanému chasníkovi sama předložit. Lovec omámený láskou stěžil vnímal, co pije, a když to vypil, vyvrhnul to ptačí srdce, aniž by to sám zpozoroval. Panna srdíčko tajně sebrala a pak ho na stařenino přikázání sama polknula. A od té chvíli neleželo zlato pod lovcovým polštářem, ale radovala se z něj každé ráno ta čarodějnice, která se nemohla dočkat kohoutího kokrhání. A lovec? Ten byl tak zamilovaný a poblázněný, že nemyslel na nic jiného, než jak by byl nejvíce s dívkou a na zlato ani nevzdechnul.

Jednoho rána čarodějnice pravila: „Nu, ptačí srdce máme, ale ten kouzelný plášť by se nám také hodil.“ Ale dívka prosila: „Ten mu nechejme, vždyť by přišel o celé své bohatství.“ Stařena se ale rozhněvala a zavřískla: „Takový plášť druhý podobný na celém světě nenajdeš! Ten musím mít!“ A k tomu přesvědčování přidala dívce i pár pořádných dloubanců a štípanců, které provázela útěšnými slovy, že když ji neposlechne, zle se jí povede. Tak se dívka podvolila, postavila se k oknu, rozhlížela se po okolí a tvářila se smutně přesmutně, až to nebylo ke koukání. A lovec se jí hned ptal: „Pročpak jsi tak smutná, má nejmilejší?“ „Ach, můj poklade,“ dala mu v odpověď: „tam naproti se rozkládají Granátové hory, kde může člověk najít ty nejvzácnější drahokamy. Já bych se tam tak ráda podívala. Ale nevím, jak bych se tam dostala, když nemám ptačí křídla. Jak na to pomyslím, jsem pak smutná, přesmutná.“ „Tak tohohle trápení tě zakrátko zbavím!“ řekl lovec.

Dívku popadnul, schoval ji pod svůj plášť a k tomu si přál být na Granátové hoře a než by se člověk nadechnul, byli tam! A to vám bylo radostné pokoukání, kam se člověk podíval, zářilo tu tisíce drahokamů a oni sbírali jen ty nejdrahocennější. Ale tu nějakým čarodějným zaříkáním lovci ztěžkly víčka a měl se k odpočinku: „Chvíli si tu sedněme a odpočiňme si,“ řekl dívce: „jsem tak unavený, že se sotva držím na nohách.“ Tak si sednuli, on si položil hlavu do jejího klína a usnul. Když spal, sundala mu dívčinka kouzelný plášť, přehodila si jej přes sebe, posbírala drahokamy a přála si, aby byla doma. A bylo to!

Když se lovec vyspal a probudil, viděl, že mu jeho nejmilejší zpívala falešnou ukolébavku a on tu teď sedí sám samotinký na převysoké Granátové hoře. „Můj ty světe,“ bralo ho to ke vzdychání: „viděl jsi kdy větší faleš v srdci?“ Seděl tam v hořkosti a ublížení a nevěděl, co si má počít. Granátová hora byla rejdiště ukrutných obrů, kteří tam žili a vymýšleli svoje lotroviny, a tak tam neseděl dlouho, když uviděl tři obřiska přicházet. Lovec sebou hodil na zem a stavěl se, jako by tvrdě spal. Tu přišli ti tři až k němu a ten první do něj strčil nohou a řekl: „Co to tady leží za červíka?“ Ten druhý mu přispěchal radou: „Zašlápni ho!“ Ale ten třetí řekl opovržlivě: „Zbytečná námaha! Jen ho nechej žít, tady stejně dlouho nevydrží, když se vydrápe až nahoru, tam ho popadnou mraky a odnesou ho pryč.“ A tak ho nechali a šli pryč. Lovec ale vstal a šplhal pilně až na vrcholek Granátové hory a tam čekal. A opravdu, za chvíli připlul mrak, ani moc velký, ani moc malý, popadnul ho a nesl ho pryč. Bylo dlouhé to nebeské putování, než mrak konečně klesnul dolů a lovce nechal měkce spadnout mezí zelí ve velké, vysokou zdí obehnané zahrady. To bylo lovci věru vhod, žaludek mu už činil levity, ale nerostlo tu nic jiného než bílé zelí. „Nu, což,“ pomyslel si: „hlady už skoro nevidím, tak pojím toho zelíčka, nechutná to sice nijak výtečně, ale zase mě to osvěží a zasytí.“ Tak si vyhledal tu nejpěknější hlávku a pustil se do ní. Ale sotva spolknul pár soust, přišlo mu, že se to s ním má nějak divně. Místo rukou a nohou měl čtyři nohy s kopyty a jeminkote! Taky hlava se mu protáhla a ozdobily ji dvě dlouhé uši ušiska. Inu, proměnil se v osla! Ale protože ho nadále trápil hlad a to zelí zelíčko mu v té oslí podobě chutnalo přenáramně, jedl dál a dál. Za malou chvíli si ovšem všimnul, že je tu ještě jiný druh zelíčka, tak ho taky okusil, ale sotva ho spolknul pár soust, už se to s ním měla zase tak všelijak, protože se zase změnil v člověka. A protože teď byl tím vším putováním a zaklínáním velmi unavený, lehl si a spal.

Když se druhého dne probudil, uříznul si jednu hlávku oslího a jednu hlávku člověčího zelíčka a pomyslel si: „S tímhle zelíčkem bych si mohl opět pomoci ke svému pokladu a taky potrestat proradnou nevěrnici!“ Strčil hlávky do torny, přelezl zeď a vydal se hledat zámek své nejmilejší. A když se tak pár dní pídil po okolí, opravdu ho našel. Tu si začernil obličej, že by ho ani vlastní matka nepoznala, šel do zámku a prosil o nocleh. „Jsem tak unavený,“ naříkal: „že nemohu dál.“ Ale čarodějnice měla zvědavou otázku: „Krajane, kdo vy vlastně jste a čím se zabýváte?“ A dostala podivnou odpověď: „Jsem králův posel a byl jsem vyslán, abych našel to nejvzácnější zelíčko, které pod sluncem roste. A měl jsem věru štěstí, že jsem ho našel, a tady ho nesu. Ale řeknu vám, slunce pálí tak mocně, že mi to zelíčko vadne před očima, kdo ví, zda ho vůbec králi donesu.“ Když stařena slyšela to podivuhodné zelíčkové povídání, sběhly se jí sliny na jazyku a vyhrkla žádostivě: „Milý krajane, nedal byste mi k ochutnání?“ „Inu, proč ne?“ řekl pocestný: „nesu dvě hlávky a jednu vám klidně dám.“ Otevřel tornu a podal ji hlávku čarodějného zelíčka. Babice na nic zlého ani nepomyslela, huba se jí kroutila laskominami a pospíchala do kuchyně, aby to zelíčko osobně připravila. Když bylo hotové, měla se hned k chutnání, ale sotva si strčila sousto do huby, bylo rázem po její kráse a rozběhla se na dvůr jako stará oslice. Tu přišla do kuchyně děvečka, uviděla připravené zelíčko a chtěla ho nést do jídelny, cestou ji ale napadlo, aby podle starého obyčeje, ochutnala a vzápětí mísa spadla na zem a na dvůr běžela další oslice.

Ten královský posel zatím seděl u krásné dívky. Ta měla na zelíčko taky velkou chuť a nebylo ji vhod, že stará tak dlouho nepřichází. „Nevím, kde všichni vězí.“ řekla, ale lovec si pomyslel: „to bude tím kouzlením.“ A řekl: „Zajdu do kuchyně a poptám se.“ Když tam přišel, neviděl nikoho, jen po dvoře pobíhaly dvě oslice a mísa ležela na zemi. „Ta to má být,“ řekl: „ty dvě už dostaly svůj díl!“ Zvedl mísu se zelíčkem a přinesl ji dívce. „Sám jsem vám ten vzácný pokrm přinesl, abyste déle nemusela čekat.“ Ale jakmile to dívka okusila, bylo veta s její krásou a s velkým zahanbením vyběhla na dvůr jako oslice. Potom si lovec omyl svůj obličej, aby ho ty zakleté poznaly, vyšel za nimi na dvůr a řekl: „Nyní jste dostaly spravedlivou odměnu za vaši zradu.“ Pak je všechny přivázal na provaz a vedl je pryč. Došel k nějakému mlýnu, kde zaklepal na okno, a když mlynář vystrčil hlavu a ptal se, co si přeje, odvětil: „Ale, mám tu tahle tři tvrdohlavá zvířata a už si s nimi nevím rady. Když si je vezmete, dáte jim nažrat a střechu nad hlavou a budete s nimi nakládat, jak vám řeknu, tak vám zaplatím, co si budete přát.“ Mlynář řekl: „Pročpak ne? A co s nimi musím dělat?“ Tu mu lovec pravil, že tu starou oslici, tu nejtvrdohlavější, a to byla ta čarodějnice, tu má denně třikrát vyplatit bičem a žrát má jednou denně, ta mladší, to byla děvečka, dostane jeden výprask a třikrát denně najíst, a ta nejmladší, to byla ta dívka, žádný výprask a třikrát denně jíst, protože u té by žádné bití nepřenesl přes srdce. A mlynář se měl k té práci jako ke každé jiné, činil ji poctivě s fortelem.

Lovec zatím pobýval na zámku, vždyť tam měl, co potřeboval. Za pár dnů ale přišel mlynář a oznámil mu, že ta stará oslice, která dostávala jen výprask a k žraní pomále, z toho učení pošla. „Ty druhé dvě,“ pokračoval: „nejsou sice mrtvé, neboť dostávají třikrát denně nažrat, ale jsou tak smutné, že to s nimi dojde je stejnému konci.“ Tu se lovec slitoval, protože to vztekání, hněvání a zlobení ho zatím přešly a řekl mlynáři, aby oslice přihnal zpět na zámek. A když přišly, dal jim ten z toho druhého zelíčka a ony byla rázem zase lidi. „Ach, můj milovaný, odpusť mi, co zlého jsem ti provedla, ale moje matka mě k tomu donutila, to vše se dělo proti mé vůli, neboť já tě mám ze srdce ráda. Tvůj kouzelný plášť visí ve skříni a pro to ptačí srdce si vezmu dávidlo.“ Ale on byl jiného mínění a řekl: „Jen to nech být, jak to je, protože je to k posledku jedno, neboť já si tě vezmu za manželku.“

No a pak oslavili svatbu a žili spolu spokojeně až do smrti smrťoucí.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight