Brouk Pytlík

zobrazeno 48×

Vložil(a): Ptáče 76, 15. 3. 2016 19.23

Jak si brouček Toníček pletl buben s klarinetem

„Tram taramta, tram taramta, bum, bum, bumbumbum! Neběhej mi do cesty a zůstaň vzadu!"

„Trííí, dríí, kulili, kulili!"

„Ticho, kdo to tak divně dělá klarinet?"

„Prosím, Toníček!" žalovaly tenké hlásky.

Tu se všichni zarazili. Byla to dlouhá řada broučků, každý měl na hlavě papírovou čepici, u pusy držel slámku jako nějakou trumpetu a všichni koukali s vykulenýma očima na velikého brouka, který jim dělal kapelníka a rozčiloval se:

„Ty hloupý broučku, když chceš dělat klarinet, tak to musíš

spustit jinak. Tak jako: ,Túdli, dúdli, máálo nudlí.' Tak přece hraje klarinet!"

Milý brouček nafoukl pusu a spustil na slámku, ale spletl se. Hrál: „Túdli, dúdli, hrrrnec nudlí!"

„Dost, dost, dost! Budeš raději dělat buben!" řekl veliký brouk. „Vždyť ty všechno zmotáš! Ty bys nám s těmi nudlemi dal!" a vzal broučkovi slámku a dal mu místo toho hrníček. „Na ten si bubnuj! Koukej, takhle: ,Hrrrrr — hrrrrr — hrníček, hrrrrr — hrrrrr   —   Toníček!'   Tak

Ach, to se to všem líbilo. Ten veliký brouk si uměl pěkně hrát! A hned spustili celou kapelu:

„Džin, džin, dratata!" a Toníček do toho mlátil na hrníček, až to hřmělo blízkým lesem.

Veliký brouk s papírovou čepicí a s velikým chocholem šel vpředu, rozháněl se kapelnickou  holí a za ním šla celá kapela malinkých broučků.

 

A proč Potemník neutrhl broučku Toníčkovi hlavu

„To je ale blázen, ten Pytlík," řekla tlustá tetka májka, když viděla tu komedii.

„Že se nestydí, takový dospělý brouk a hraje si jako malé dítě!" hubovala jedna nažloutlá mandelinka. „A vůbec by se to nemělo bůhvíjakým hastrošům dovolit, dělat takový rámus!" zahučel černý brouk Potemník, který se probudil v díře.

Nu, a teď se vlastně ta hloupost začala.

Velký brouk, ten bláznivý brouk Pytlík, nechal muziku muzikou a začal si hned hrát s malými broučky na vojáky.

„Ha, broučci a broučata," zavolal a ukázal broučkům na Potemníka jako nějaký vojevůdce: „Tam je černý nepřítel, do něho!" a hned si zaveršoval: „Chyťte pušky, kulomety, zamiřte hned do poplety!"

To se ví, broučci byli hned pro, vzali své slámky, na které dříve troubili, namířili jimi na Potemníka jako puškami a dělali, jako by stříleli: „Bác, bác, bác!"

Samozřejmě jen tak pusou.

„A teď hurá!" vykřikl veliký brouk a vrhl se proti Potemníkovi. Broučci za ním, a jak byli rozjařeni, začali slámkami bušit do Potemníka. A Toníček s hrníčkem také a říkal si: „Bum, bum, hrníček, to tě tluče Toníček!" a tloukl Potemníka hrníčkem do hlavy, jako by se nechumelilo.

Co vám mám povídat, jaká to byla mela! Ještě štěstí, že tam byli ostatní broučci, kteří se do toho dali, odtrhli honem malé broučky se slámkami, Toníčka schovali pod kamínek a Pytlíka rychle vyhodili.

Jinak nevím, co by byl Potemník udělal. Vždyť křičel, že Toníčkovi utrhne hlavu a z Pytlíka že udělá píseček do zahrádky.

„Pane Potemníku, na mou duši, že vám toho Pytlíka chytíme, a to pak uvidíte, jak mu vy-cinkáme!" chlácholili všichni Potemníka.

Ba dokonce se k tomu namanul i jeden přihlouplý Chroust, který to bral vážně, a hned se začal nabízet, že opravdu Pytlíka polapí. „Já se za ním rozletím a to pak uvidíte!" a chtěl se hned rozletět.

Ale to víte, než se Chroust rozletí. Pořád roztahoval křídla, stahoval, roztahoval, stahoval, roztahoval..., stahoval..., až z toho Potemník usnul jako malé děťátko.

„Tak já tedy nepoletím, když nechcete!" řekl Chroust, když Potemník začal chrápat. A odešel Pytlíka hledat pěšky.

 

Jak Pytlík vyháněl strašidla, která volala „Mamííí!"

Ach Chrouste, Chrouste, kam jsi šel hledat Pytlíka? Ty jdeš kamsi k řece, a Pytlík je přece stále ještě tu, nikam neutekl, vždyť byl schován za kamínkem a teď šťourá pod něj a vytahuje schovaného Toníčka.

Už ho vytáhl, ale Toníček je bledý jako stěna a třese se jako osika.

„Poslyšte, strýčku," šeptá, „mně se zdá, že pod tím kamenem straší!"

„Hu, cože? Co to povídáš, Toníčku?"

„Na mou duši, strýčku, straší tam, a moc!"

„Pro pána krále, a ty jsi tam něco viděl?"

„Ne, neviděl, strýčinku, ale slyšel. To vám bylo naříkání a bědování, já myslím, že to bylo jistě strašidlo!"

Skutečně, zpod kamene vycházel tenounký, úpěnlivý zvuk. Znělo to jako: „Mamííí, mamííí!"

„Toníčku, Toníčku!" vykřikl Pytlík odhodlaně, „velká chvíle nastala, uvidíš, jak se teď Pytlík vyznamená!" a táhl Toníčka za

sebou pod kamínek. „To neznáš Pytlíka, ten se ničeho nebojí!"

A zase to znělo jako: „Mamííí, mamííí!"

Najednou Pytlík něco nahmátl, co zapištělo. „Už ho mám, už mám strašidlo!" vykřikl a chytil to za nohu.

Toníček honem utíkal ven a křičel na plnou pusu: „Pojďte séééém, Pytlík chytil strašidlóóóó!"

Pytlík to táhl ke vchodu. Bylo to černé jako bota a ještě po cestě to křičelo: „Mamííí, mamííí!" Ale Pytlík neznal slitování. „Nic, strašidla se tu netrpí, to by tak hrálo!" a vyhodil to ven.

Ale bylo tam toho ještě víc. „Mamííí, mamííí," křičelo to pořád. A Pytlík to bral jedno po druhém a tak vám jich vyházel na trávník osm. A pak vylezl ve vší slávě sám.

„To koukáte, jelimánkové, jak dovede Pytlík se strašidly zatočit!" řekl vítězoslavně, když viděl, že kolem kamínku už je velký shon. Ba, až moc velký shon tam byl. Stálo tam plno rozhořčených broučků, jedni drželi plačící strašidýlka za ruce a druzí se pustili zhurta do Pytlíka.

„Prosím vás, strejdo, proč nedáte těm malým cvrčkům pokoj? Copak se to sluší, takhle je vyhazovat z pelíšku?"

Pro pána krále, tak ona to nebyla žádná strašidla! Vždyť to byli mladí cvrčci! Pytlíku, Pytlíku, tys to zmotal!

Co se všechno dělá, aby dětičky neplakaly

Opravdu, byli to malí cvrčkové, kterých bývá v létě pod kameny až hrůza. A báli se, chuděrky malé, proto tak křičeli to své mamííí.

„Teď byste je měl, strejdo, aspoň trochu rozveselit!" spustili na Pytlíka broučci. „Ať to aspoň nějak napravíte!"

Bylo to pravda, je-li Pytlík jenom trochu dobrák, tak opravdu pro cvrčky něco udělá.

„Tak jo!" vzdychl Pytlík za chvíli. „Proč ne, to já rád. Chcete, dětičky, já vám budu dělat koníčka!" nabídl se, hned klekl a vzal dva cvrčíčky na záda a chodil s nimi jako kůň. „Hop, hop," říkal cvrčíčkům do taktu, „hop, hop," chodil mezi kamínky, až cvrčíčci z radosti tleskali rukama.

Ale najednou se Pytlík zarazil. „Caparti, víte co? Já mám nápad! Uděláme to jako v cirkuse. Celé představení!"

Postavil cvrčky do řady za sebou a teď začal běhat dokolečka jako cirkusový kůň, jeden cvrček se rozběhl a vyskočil mu na záda. Postavil se, za chvíli tam za něj skočil druhý, pak za něj třetí, jako krasojezdci v cirkuse, za něj čtvrtý a teď začali shromáždění brouci tleskat, malá broučata začala hrát na slámky jako cirkusová hudba, jedna můra do toho začala dělat šaška a za chvíli uháněl

Pytlík už se všemi osmi cvrčky na zádech.

Nadšení neznalo mezí. Tu si dokonce někdo mezi nimi vzpomněl, že v pořádném cirkuse by měli být také sloni. Tak začal křičet: „My chceme slonýýý! My chceme slonýýý!" A ostatní obecenstvo spustilo za ním: „My chceme vidět slonýýý, my chceme vidět slonýýý, my chceme vidět slonýýý!"

„Jo, ještě vám budu dělat slona!" řekl Pytlík, a sešoupl cvrčky na zem. „Udělám ale něco jiného, svezu malé cvrčky na vozíčku!" prohlásil slavnostně.

A vytáhl, pámbu ví, odkud to vzal, malý vozíček se čtyřmi koly.

„Jééé!" zvolali všichni s údivem, protože jak tu byli, nikdo nic podobného neviděl.

Tu se však malí cvrčci rozplakali: „My - my - my do toho nepůjdeme, my se bojíme!" a už zase brečeli na celé kolo a volali: „Mamííí, mamííí!"

„Neplačte, dětičky, to je přece legrace, Pytlík vám ukáže, jak se na tom jezdí. Kdo chce tahat?"

Přihlásila se jedna velká bzučivá moucha, že chce tahat. „Jedeš, ty opice! Ty bys tomu dala! Lítala bys s tím jako blázen!" vyhodil ji Pytlík. „Já potřebuji nějaké hodně malé koně!"

„Prosím, tak my bychom třeba tahali," ozval se kdosi tenkým hláskem. Všichni se

rozhlíželi udiveně, kdo to může být, až se najednou pod jejich nohama vymotali dva malincí broučci se žlutými krovkami, sotva je bylo vidět, nebyli větší než blechy, a že by tedy tahali.

„Tak, bon, bon, mrňouskové!" jásal Pytlík, „s vámi to bude prima! Vy aspoň daleko neutečete! Tak, cvrčci, podívejte se, jak se to vozí, vždyť to nic není, nebojte se!" a vlezl do vozíčku. Sotva se tam vešel.

Malí broučci na sebe mrkli a zapřahali se. „Tak napřed hodně pomalu?" ptali se Pytlíka.

„Neptejte se hloupě, trpaslíci, jako byste dovedli také běhat rychle, vy kratinožkové! Budete rádi, když poběžíte rychleji než šnek. Tak alou!"

Broučci na sebe znovu mrkli a „Teď!" zapištěli a — húúúúúúú, rozjel se vozík s Pytlíkem jako bouře, húúúúúúú, vyletěl dopředu jako blesk. „Pomóóóóóc!" křičel Pytlík a držel se, aby nesletěl.

Spřežení se řítilo šílenou rychlostí, že nebylo ani možno počítat kilometry, jinak by z toho byl světový rekord.

Docela samozřejmě. Vždyť ti malí broučci, to byli dřepčíci, skákací, nejrychlejší skokani broučího světa, a letěli jako divocí.

Na jedné cestě, kde byla zakázána rychlá jízda, si chtěli strážníci zapsat jejich číslo. Štěstí že žádné neměli.

A štěstí vůbec, že zmizeli. Protože tím řevem, který brouci kolem cirkusu ztropili, se zase probudil Potemník a chtěl Pytlíka hrozným způsobem ztrestat.

Co chtěl Potemník

všechno Pytlíkoví udělat a co uvidíte

Víte, děti, já bych si na Pytlíkově místě nebyl s Potemníkem nic začínal. Brouk Potemník je sice dobrák od kosti, také jeho dětičky, které žijí jako mouční červi v mouce, jsou dobré od kosti — proto se dávají papat ptáčkům v klecích — ale rozzlobit nebo ve dne budit se Potemník nesmí.

„Až já ho chytím," nadával, „já ho položím na záda, že se nebude moct do smrti obrátit na nohy, já mu ukousnu tykadla, já mu svážu dohromady křídla, já mu udělám z každé nohy dvě, já ho hodím slepicím ..." Vtom se za ním ozvalo: „Ko-ko-ko-ko-ko-ko-ko..."

„Propánečka, slepice!" polekal se Potemník a rychle se schoval, aby ho nesežrala. Ale nebyla to slepice, byla to koktavá Krtonožka.„Ko-ko-ko-koho hledáte?" ptala se. „To-to-to-toho Pytlíka?" A když jí Potemník řekl, že ano, ona honem, že tedy o-o-ona mu pomůže hledat.

Byla to náramně silná paní, měla pod zemí krámek se žížalím masem a Pytlík jí tím rámusem rozehnal všechny zákazníky.

„Te-te-te-ten si to ode mne nahrabe!" hrozila velkýma rukama, které vypadaly jako krtčí tlapy, ,je-je-je-jen co ho chytíme!"

Tak si plácli rukama, domluvili se, že budou Pytlíka honit společně, aby jim nebylo smutno, a vydali se za ním. Jen ještě Potemník, že si vezme na cestu deštník. A vzal si. Takový červený, puntíčkovaný.

A Pytlík? S tím se dřepčíci--skákači zastavili někde u vody.

„Poslouchejte, kluci, dám vám ten vozík darem, bude váš, ale nechejte mne aspoň z toho vylézt!" řekl Pytlík všecek bez sebe.

„Tak dobře, pane šéf. Ale přidejte nám k tomu něco!" žádali rozjaření skákači a podrželi vůz.

„Přidám!" řekl Pytlík. Slezl z vozu a dal každému pohlavek. Důkladný. A honem rázoval pryč a měl skákání dost na celý život.

Vlastně neměl. To by ani nebyl Pytlík.

Však uvidíte.

Jak se učily malé kobylky skákat do dálky

Jak se ta celá věc vlastně stala? Inu, na pěšince u vody učila stará kobylka svoje dětičky skákat do dálky. Dvě skákaly dobře, ale nejmenší z nich, Martička, takový capart mrňavý, pořád ne a ne skočit.

„Já neci státat, já se bojím, ze bych zasjápja nejatého bioucta!" vymlouvala se pořád, ale všichni se jí smáli, protože na pěšince vůbec žádný brouček nebyl.

„Tak, Martičko, jen žádnou legraci," zavolala maminka přísně, „a skákat! Jedna ... dvě ... tři...!"

Ale Martička přece neskákala, jen se narovnala, utřela si jednu slzičku, která jí skočila do očka, a že má přece jen strach, aby ne-zašlápla žádného broučka.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight