Broučkovo učení

zobrazeno 690×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 16.29

Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu ..... ono se to tam pěkněji spalo ..... lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří a počal se houpat: houpy, houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi trochu moc rozhouplo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo. Tatínkem to trhlo, takže byl celý polekaný. 
„Zatrápený Broučku, copak tak musíš křičet!“ 
„Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!“ 
„A jakpak?“ 
„I já jsem spadl z postele.“ 
„Tak sis měl dát pozor!“ 
„Ale když ono mne to přece bolí.“ 
Maminka měla už zatím snídani hotovu a šla je budit. 
„Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat! A copak ty, Broučku, už pláčeš, sotva si oči proloupl?“ 
„Ale když já jsem se tak udeřil, a tatínek chce, abych nekřičel.“ 
„I jen pojď! Dřív než kočička vejce snese, všecko se Ti to zahojí. Zatím se pěkně umyjeme a budeme snídat. Pojď!“ 
A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle, a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil:

Ó náš milý Bože, 
povstali jsme z lože 
a pěkně Tě prosíme, 
dejž, ať se Tě bojíme, 
bojíme a posloucháme 
a přitom se rádi máme.

Potom říkal Brouček svou modlitbičku: 
„Požehnej nám, Pane Bože, prosíme Tě pokorně,“ a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všecky polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou měl přece ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala. 
Ale tatínek, že už má čas, slunko už je dávno za horami. Honem dal mamince hubičku, nechal si od Broučka políbit ruku. 
„A teď, Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat!“ 
„Ne, tatínku! A já Vás vyprovodím, ano?“ 
„Tak pojď!“ 
A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a jen tak daleko, co mohl Brouček domů uhlídat, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl, a tatínek mu řekl: 

„Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat!“ A Brouček šel. Chaloupku měli vystavěnou ve stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky, a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ke kmotřičce. 
„Kmotřičko, jestlipak už jste vzhůru?“ 
„I Broučku, bodejť bychom nebyli!“ 
„A Beruška také?“ 
„Bodejť bych nebyla, Broučku! Copak nám neseš?“ 
„Já? Nic. Ale pane, to už umím lítat! Od našich až sem a zas k našim, a zas sem a zas k našim, a zas sem a jakoby nic. Že bys to nedovedla!“ 
„I však já jsem beruška a nejsem žádný brouček! Vaše maminka, myslím, také moc lítat neumí.“ 
„Moc ne. Ale pane, já jsem dnes ráno spadl z postele!“ 
„A tos křičel, viď!“ 
„A jakpak Ty to víš? Copak jsi to slyšela?“ 
„I neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun.“ 
„Že já jsem křikloun? Ó Ty Berouši!“ 
A už zas Brouček letěl. Maminka už měla doma uklizeno a cídila právě okna, že se ažaž třpytila. 
„Kdepak jsi byl tak dlouho, Broučku?“ 
„Byl jsem chvilku u kmotřičky pod dubem.“ 
„A copak jsi tam dělal?“ 
„Nic, já jsem tam byl jen tak u okna.“ 
„A copak Ti dali?“ 
„Nic. Já jsem nic nechtěl.“ 
„Ó, to oni Ti přece něco dali! Včera kmotřička povídala, že až tam přijdeš ..... “ 
„Oni něco mají?“ 
„Inu, to by byla kmotřička nepovídala.“ 
„Hm, nechť si to nechají!“ 
„Ó, však Ty tam pro to půjdeš!“ 
„Ó, nepůjdu!“ 
„Ó, půjdeš. A jakpak jsi daleko tatínka vyprovodil?“ 
„Ó daleko! Až k těm olším.“ 
„Nu, to není daleko. To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně lidem svítit.“ 
„A copak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami!“ 
„Inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí.“ 
„A pročpak jim tatínek svítí, když oni spí?“ 

„I holečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a Ty také poletíš s tatínkem tam daleko a budeš pěkně svítit. Jen jdi a uč se lítat!“ 
To se Broučkovi líbilo a už zas lítal. Vylezl si na stříšku, spustil se a letěl letěl na druhou stranu až ke kaštanům a hned zas zpátky až na stříšku. Ale dál se mu jaksi nechtělo. Zůstal si sedět, a tu najednou vidí, že se jim počíná z komína kouřit. A už seděl na komíně. 
„Maminko, copak se Vám na ohništi chytá?“ 
„I nic, holečku! Já si chci udělat na polévky jíšku.“ 
„A že Vám to, maminko, zafouknu!“ 

„Ne, ne, já nechci. Necháš toho!“ Ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehl, za ním se valil kouř, a Brouček počne křičet, a křičí a křičí a leze ze stříšky dolů. 
„Ach maminko, maminko, ach, ach maminko!“ 
„A copak zas, Broučku?“ 
„Ach maminko, když mně ten kouř vlezl do očí!“ 
„Vidíš, Ty škaredý Broučku! Dobře ti tak, když nechceš poslouchat! Nevíš, co Ti tatínek přikazoval a zač se ráno modlíme? Počkej, počkej, já to všecko povím!“ 
„Ale maminko, když on mi vlezl ten kouř do očí a tak mě štípal!“ 
„I to Ti patřilo, a ještě dostaneš, až jen tatínek přiletí. To bude z Tebe krásný brouček!“ 
„Ale vždyť já jsem Vám to, maminko, nezhasil!“ 
„Ale chtěls mi to zhasit a věděls, že to nechci! Ne, vidíš, to Ti nesmím prominout. Copak by z Tebe bylo! Až jen tatínek přiletí! A kmotřičce to na Tebe také povím a kmotříčkovi i Berušce.“ 
„Ale maminko, vždyť jsem Vám to nezhasil, a já už Vám to víc krát nebudu zhášet. Prosím Vás, maminko, neříkejte to!“ 
„Ne, to já musím říci!“ 
Ale když Brouček moc prosil a prosil a už zas plakal a pořád prosil a sliboval, že už bude poslouchat, dala si maminka říci, a že to nepoví. 
„Nu tak. A už neplač! A dej si na sebe pozor! To by Tě neměl nikdo rád. Brouček musí poslouchat. Vidíš, jak tatínek poslouchá.“ 
„Tatínek? Kohopak on poslouchá?“ 
„Pána Boha poslouchá. Vždyť víš, že každé ráno letí z domu a je celý den pryč až do noci, a třebaže ho křidélka bolí, druhý den už hned zas letí, jen aby byl poslušný. Vidíš! A kmotříček také poslouchá a kmotřička také. A Beruška, ta teprve poslouchá! A Ty pořád ještě vzlykáš a jsi takový umouněný.“ 
A Brouček: 
„Maminko, já se půjdu koupat,“ A maminka: 
„Jdi, jdi!“ Však ona věděla, že se jí Brouček neutopí. A Brouček se šel koupat. Ale ne do potoka. Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako granáty. Brouček se rozběhl a hup do trávy, jak byl dlouhý a široký! A házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zad hup do rosy, až to kolem stříkalo! A když se už dost vykoupal, vyskočil si na větvičku, rosu ze sebe střepal, a frrr ..... rovnou čarou pod dub ke kmotřičce! 
U okna se zastavil. 
„Beruško, už se nezlobíš?“ 
„Copak bych se, Broučku, zlobila?“ 
„Pane, to jsem se vykoupal! Jestlipak Ty umíš také plavat?“ 
„I ne. Kdepak bych já uměla!“ 
„Pane, já umím plavat!“ 
„I nechť, Broučku! Já musím jít mamince pomoci.“ 
„Kdepak je kmotřička?“ 
„Seká na dvorku chvojí. Pojď se podívat!“ 
A Brouček se šel podívat. 
„Copak nám neseš, Broučku?“ 
„I nic, kmotřičko, já jsem se koupal. A Vy něco máte, kmotřičko?“ 
„Mám, pane, něco dobrého, ale já nevím, jestli Ti dám. Když jsi Berušce tak škaredě řekl a pak jsi utekl! Ona plakala.“ 
„Ona plakala? Však já jí už tak nebudu říkat!“ 
„Nu, uvidíme! Vidíš, tady už mám toho chvojí hromadu nasekaného. Tak pojď a odnášej je s Beruškou tamhle pod stříšku, aby nám nezmoklo! Ale musíte je pěkně rovnat do hraničky! Pak Ti něco dám.“

Brouček, že ano, a počal nosit, co mu jen síla stačila. Kmotřičce se to zdálo být až moc. 
„Ale Broučku, neber si toho tak mnoho najednou!“ Ale Brouček, že on to unese! A nosil. Ale místo, co měl polínka pěkně do hraničky rovnat, Brouček je tam jen tak házel, a to Beruška nechtěla. 
„Broučku, to se tak nesmí! Maminka to tak nechce. Ono by se nám to skácelo.“ 
„Ó, nic se Vám neskácí. Copak to nedělám dost pěkně?“ 
„Neděláš. Vidíš, už jsi to zas jen tak hodil. To se musí pěkně srovnat.“ 
„I tak si to dělej sama, když Ti to nedělám dost pěkně!“ 
A už se Brouček hněval. Nechal všeho, sedl si na pařízek, mračil se a díval se před sebe. Beruška ho nechala a hleděla si svého. Až za chviličku začala kmotřička: 
„Co, Broučku, už nemůžeš? To nejsi jaksi moc silný.“ 
„I ne, kmotřičko. Ale když ona se pořád se mnou vadí!“ 
„Inu, když Ty jsi takový divný brouček! Copak jsi už zapomněl, že něco mám?“ 
„A je to, kmotřičko, dobré?“ 
„To si myslím! Jako med sladké. Jen jdi a honem ještě nos!“ 
A Brouček honem ještě nosil. Beruška to beztoho už skoro všechno odnesla a pěkně srovnala. A tak už to dlouho netrvalo, kmotřička zaťala sekyrku do špalku a ..... 
„Tak pojďte, děti!“ 
A děti šly. V síni, vpravo od kuchyně, stála almara zavřená na zámek, ale klíč vězel v něm. Kmotřička jen zatočila, a už bylo otevřeno. Ale teď, co tam? Ten bílý talířek na tom nejhořejším prkénku Brouček hned zpozoroval. Ale co na něm? 
Kmotřička jej sundala, ale on byl přikrytý jiným talířkem. 
„Nu tak hádej, Broučku, co to je! Ale Beruško, nepověz!“ 
A Brouček: 
„Ó, já vím, kmotřičko, to jsou jahody.“ Ale Beruška se smála a kmotřička: 
„Ó ne, Broučku, to je ještě sladší.“ 
„Tak to jsou maliny.“ Ale Beruška se ještě smála. 
„Ne, Broučku, to je ještě mnohem sladší.“ 
„Tak, kmotřičko, to jsou borůvky.“ A Beruška se mu teprve smála. 
„Ó Broučku, to nedobře hádáš ..... je to jak med sladké.“ Ale Brouček už nic nevěděl, až to Beruška prozradila: 
„Ale Ty hloupý Broučku, vždyť je to med!“ A Brouček: 
„Tak je to, kmotřičko, med.“ A byl to med. To si pochutnali! 
Ale už bylo hezky pozdě. Kmotřička, že musí dělat oheň a vařit večeři, Beruška aby honem skočila pro trochu chvojí, a Brouček aby už šel domů. A tak Brouček, že půjde domů. 
„Nezapomeň doma pěkně pozdravovat!“ 
„Ne, já nezapomenu. S Pánem Bohem!“ A šel. 
Sotvaže přiletěl k palouku, tu letí tatínek s kmotříčkem. 
„Tatínku, já jsem byl u kmotřičky a dostal jsem tam med. Ten Vám byl sladký!“ 
„Nu dobře, Broučku, ale nejdřív pěkně ruku políbit, tadyhle kmotříčkovi napřed!“ A Brouček políbil pěkně ruku. 
„A jestlipak jsi poslouchal? Nebude maminka žalovat?“ 
„Tatínku, já jsem to mamince nezhasil, a ona to nepoví.“ Zatím už byli doma. Maminka je viděla oknem a vyšla vstříc: 
„Copak, tatínku, že dnes tak brzy? Já ještě nemám večeři hotovou.“ 
Tatínek dal mamince hubičku: 
„I milá Beruško, už začíná být chladno, tak jsme letěli o něco dřív. Už toho bude brzy zas konec.“ 
A tak dělala maminka honem oheň a stavěla na polívčičku. Tatínek si sedl na stoličku ..... bolela ho křidélka a Brouček už se houpal tatínkovi na koleně. 
„A maminko, viďte, Brouček Vás pokoušel?“ 
„I tatínku, skoro pokoušel. Ale když prosil a sliboval, že už to víckrát nebude dělat, tak jsem mu slíbila, že to na něj nepovím. A potom byl skoro pořád u kmotřičky.“ 
„Nu tak dobře, maminko! Ať si ho u kmotřičky nechají, a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší.“ 
Broučka napadlo: 
„Maminko, u kmotřičky mají med, a já jsem dostal. Ten Vám byl sladký!“ 
„A nám kmotřička nic neposlala?“ 
„Nic.“ 
„Ani nemáš co vyřídit?“ 
„Ne.“
„Ale Broučku, ani nás nevzkázala kmotřička pozdravovat?“ 
„To ano, maminko, já jsem zapomněl! Že Vás pěkně pozdravují.“ 
„Vidíš, Ty Broučku! Ale už jdi, přistav židle ke stolu, budeme večeřet.“ 
A Brouček přistavil židle ke stolu, maminka už nesla na stůl, pěkně se pomodlili, a to jim ta polívčička zas chutnala! Byla taková dobrá, zasmažená s kmínem. Tatínek jí snědl dva talíře a Brouček skoro také dva. 
Dlouho pak už nebděli. Chtělo se jim spát. Klekli a tatínek se modlil:

Podvečer Tvá čeládka 
co k slepici kuřátka 
k ochraně Tvé hledíme, 
laskavý Hospodine.

Brouček na to: 
„Pán Bůh s námi a zlé pryč,“ dal pac a pusu, maminka mu podala do postýlky ruku, on ji držel a už všichni dřímali. 
Pěkně se jim to spalo.

 

Autor: Jan Karafiát

Zdroj: Broučci

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů