Broučci - Podzim

zobrazeno 2006×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 16.30

Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom musel tatínek kmotříčkovi slíbit, že se k nim přijde s maminkou a s Broučkem ještě jednou podívat, a to hned zítra, dřív než udeří zima. A tak druhý den po snídani, že půjdou ke kmotřičce. A šli. Však už na ně čekali! Dávali si po hubičce a Brouček líbal ruku. Ale byl tam ještě někdo. Kmotřička vzala Broučka za ruku. 
„Pojď, Broučku, polib také tadyhle Janince ruku!“ 
A Brouček políbil, honem se však schoval za maminku. 
Sedli kolem kamen a začali si povídat. Ale kmotřička šla do síně k almaře, a Brouček za ní. 
„Kmotřičko, copak máte?“ 
„I Broučku, pekli jsme koláče s tvarohem a s mákem.“ 
A už jich nesla kmotřička plný talíř a každý si jeden vzal. A Brouček, že zkusí také ještě jeden tvarohový. A vzal si také jeden tvarohový, a seděli kolem kamen a povídali si. Ale Broučkovi se to jaksi nehezky sedělo. 
„Pojď sem, Beruško, já Ti něco povím!“ 
A Beruška šla a Brouček jí šeptal nahlas do ucha: 
„Poslouchej, kdopak to je ta Janinka?“ 
„No to je Janinka!“ 
„Čípak je?“ 
„Ona není ničí, ona je sama svá.“ 
„A copak nemá žádného broučka a tatínka?“ 
„Ne, ona je sama.“ 
„A kdepak zůstává?“ 
„Pane, tam u lesa u vřesu. Takovou má krásnou chaloupku v mechu.“ 
„A když se pořád tak moc na mne dívá!“ 
„I jdi, hloupý! Vždyť ona je hodná. Víš, ten med ..... to jsme dostali od ní.“ 
„Ale když ona ..... “ 
Tu však volala kmotřička Berušku. Šly do síně a Brouček honem za nimi. 
„Kmotřičko, Vy ještě něco máte?“ 
„Mám, panečku! Vždyť už jste zde letos naposledy. Až zas v létě.“ 
„Copak máte?“ 
„Počkej, to se podivíš! Pojď, pomůžeš nám!“ a Brouček, že pomůže. 
A tak šli, ale ne do almary. Tam dozadu na dvůr měli ještě komoru a v té komoře ..... ó, tam měla stát kmotřička celé zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré, až do červena. A teď se ho kmotřička s Beruškou chopily a nesly je celé, tak jak bylo, do světnice a Brouček jim pomáhal. 
„Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší!“ radil kmotříček. 

Kohoutek už měl pohotově, vzal ještě kladívečko, vyrazil stopku, nasadil kohoutek a kmotřička už držela křišťálový koflíček, aby do něho kmotříček natočil. A kmotříček do něho natočil, až se to rdělo a přímo vyskakovalo. 
A teď si zavdala nejdřív maminka, pak Janinka, potom kmotřička, po ní tatínek, pak kmotříček a Broučkovi a Berušce také dali, ale jenom líznout. A všichni si to převelice chválili, takové to bylo sladké! Jenom se jim to zdálo být moc silné. A tak kmotřička povídá: 
„Beruško, honem skoč na palouk se džbánem pro rosu!“ A Beruška honem skočila na palouk se džbánem pro rosu. 
Kmotříček přitáhl stůl blíž ke kamnům, natočil do koflíčku vína jen polovic, dolil rosou a podával kolem. A tak si seděli a povídali ..... 
Jak jednou bylo s kmotříčkem zle. Bylo to brzy po tom, když se s kmotřičkou vzali. Vyletěl hned po slunce západu, celou noc pěkně svítil, a když už k ránu letěl zas domů, tu se najednou objevila velikánská žluna a už už ho chtěla zaživa spolknout. Kmotříček se náramně lekl, ale honem se vzpamatoval, a frrr na buk! Ale žluna hrrr za ním! A tak kmotříček honem do skuliny, ale žluna zobákem hned za ním, a že byla díra malá, už ji zobákem tesala. Kmotříček se strachem celý třásl a vlasy mu vstávaly. 
„Co by si kmotřička doma počala, kdyby takhle!“ a zalízal do skuliny dál a dál Ale žluna také zobákem dál a dál, až už dál nemohla a kmotřička nechala. A kmotříček chvíli ještě čekal a pak pomalounku vylézal. Ale opatrně a dobře se ohlížel, jestli tam žluna někde nesedí. Ale neseděla, a tak letěl kmotříček honem domů. 
Slunce už bylo vysoko na nebi a kmotřička byla celá polekaná. Volala a plakala, lítala a běhala, dívala a ptala se, ale nikde nic, o kmotříčkovi nikdo nevěděl. Až zaběhla k Janinčinu tatínkovi. A on také nic nevěděl, ale jen aby prý kmotřička nic neplakala, kmotříček že býval poslušný a poslušné broučky že má Pán Bůh na starosti, takže se jim nemůže nic stát. A i když se jim něco stane, že je to tak dobře, že to Pán Bůh tak chtěl a že nesluší broučkům moc plakat a naříkat. Aby jen šla kmotřička domů a pěkně čekala. A kmotřička šla domů, a když jde, tu jí přichází kmotříček naproti. To měla radost! 
A tak si povídali a Broučkovi se to líbilo. Jenomže se Janinka tak moc na něj dívala! Jaksi se jí jakoby bál. A tu ona se k němu obrátí: 
„Nu, Broučku, kdypak Ty poletíš?“ A že mu to tak pěkně řekla a hezky se na něho usmívala, on se už tak moc nebál. 
„Ó brzy!“ 
„Už budeš pomalu dost velký. Jen jestli umíš dost poslouchat! Uvidíme. Ale to mne snad pozveš, až ponejprv poletíš, abychom Tě vyprovodili?“ A Brouček, že pozve, maminka k tomu s radosti doložila, že už to snad bude o příštím svatém Janě. 
A při tom zůstalo. Už vstávali a strojili se k odchodu. 
„Ach, zas ta zima!“ naříkala maminka. 
„I dá Pán Bůh, bude zas léto a zas se uvidíme,“ těšila ji kmotřička. 
A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. Už bylo skoro chladno, a tak spěchali, Janinka tam k lesu do vřesu, Brouček s tatínkem a s maminkou tam do stráně pod jalovec. Už byli vprostřed palouku, když se Brouček ještě ohlédl. Janinka už byla pryč; kmotříček, kmotřička a Beruška stáli před chaloupkou pod dubem a dívali se za nimi. 
„S Pánem Bohem, kmotřičko, až zas v létě!“ vzkřikl Brouček. A už je nebylo vidět. 
Už cestou povídal tatínek: 
„Ne, není co odkládat. Mohla by najednou udeřit zima a bylo by s námi zle. Musíme se dát hned do práce.“ A hned se dali do práce. Nejdřív, aby měla maminka na zimu všechno připravené. A tak jí přinesli z komory všechno do kuchyňky, hrách a kroupy i jáhly a krupici a mouku, také trošku čočky, a pak ještě jiskřičku másla. Potom se hned pustili do dříví. Měli je tam na dvorku pěkně vyrovnané na výsluní. A tak ho nanesli do kuchyňky, co se tam vešlo, a k tomu ještě plnou síň, až po samé dveře. Pak vylezl tatínek po žebříčku vikýřem na půdu. Tam bylo plno suchoučkého drobného mechu. Tím strop pěkně ukryl, aby jim nebylo odshůry zima, ostatek pak sházel dolů, a dvířka od vikýře raději přibil. Loni jim je vítr vyrazil, a div že celu střechu neroztrhal. Ještě štěstí že nebyla tak zlá zima. A teď chodili kolem chaloupky, a kde byla jaká skulinka, dobře ji ucpali, takže nemohlo nikde ani profouknout. Pak zavřeli dveře na petlici, zastrčili špejlek a celé dveře zarovnali dřívím, aby jim v síni nepřekáželo. Naposledy po všem vycpali mechem okna, jak v kuchyňce, tak ve světnici, a dobře je prkénkem zabednili. Světla měli dost a dost. A teď ať si třeba mrzne! Však ono už venku burácelo! A tak se jen ještě pomodlili: 
Podvečer Tvá čeládka 
co k slepici kuřátka 
k ochraně Tvé hledíme, 
laskavý Hospodine. 
Pac a pusu, „Pán Bůh s námi a zlý pryč!“ a lehli a spali a spali a spali.

 

Autor: Jan Karafiát

Zdroj: Broučci

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů