Broučci

Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu - tam se pěkněji spalo - lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří a počal se houpat: houpy, houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi moc rozhoupalo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.

 Tatínkem to trhlo, takže byl všecek polekaný: "Zatrápený Broučku, copak musíš tak křičet?" - "Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!" - "A jakpak?" - "I já jsem spadl z postele." - "Tak sis měl dát pozor!" - "Ale když ono mě to přece bolí." - Maminka už měla zatím snídani hotovou a šla je budit. "Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat. A copak ty, Broučku, už pláčeš?

 Sotvas oči proloupl!" - "Ale když já jsem se tak udeřil a tatínek chce, abych nekřičel." - "I jen pojď! Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti zahojí. Zatím se pěkně umejeme a budeme snídat. Pojď!"

 A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil:

 Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože a pěkně tě prosíme, dejž, ať se tě bojíme,bojíme a posloucháme, a přitom se rádi máme.

   Potom říkal Brouček svou modlitbičku: "Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně," - a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všechny polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou přece jen měl ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala.

 Ale tatínek, že už má čas, slunko že je dávno za horama. Honem dal mamince hubičku a nechal si od Broučka políbit ruku. - "A teď, Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat." - "Ne, tatínku! A já vás vyprovodím, ano?" - "Tak pojď!"

 A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a jen tak daleko, co mohl Brouček dohlédnout domů, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl, a tatínek mu řekl: "Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat!" A Brouček šel.

 Chaloupku měli vystavěnou ve stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ke kmotřičce.

 "Kmotřičko, jestlipak už jste vzhůru?" - "I Broučku, bodejť bychom nebyli!" - "A Beruška také?" - "Bodejť bych nebyla, Broučku! Copak nám neseš?" - "Já? Nic. Ale pane, to už umím lítat! Od našich až sem a zas k našim a zas sem a zas k našim a zas sem a jakoby nic. Že bys to nedovedla?" - "I však já jsem beruška a nejsem žádný brouček! Vaše maminka, myslím, také moc lítat neumí ." - "Moc ne . Ale pane, já jsem dnes ráno spadl z postele!" - "A tos křičel, viď!" - "A jakpak to víš? Copaks to slyšela?" - "I neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun." - "Že jsem křikloun? Ó - ty Berouši! - -"

 A už zas Brouček letěl. Maminka již měla doma uklizeno a cídila právě okna, že se ažaž třpytila. "Kdepaks byl tak dlouho, Broučku?" - "Byl jsem na chvilku u kmotřičky pod dubem." - "A copaks tam dělal?" - "Nic, já jsem tam byl jen tak u okna." - " A copak ti dali?" - "Nic, já jsem nic nechtěl." - "Ó, oni ti přece něco dali! Včera kmotřička povídala, že až tam přijdeš -" - "Oni něco mají?" - "Inu, to by byla kmotřička nepovídala." - "Hm, ať si to nechají!" - "Ó, však ty si tam pro to půjdeš!" - "Ó, nepůjdu!" - "Ó, půjdeš! A jakpak jsi daleko tatínka doprovodil?" - "Ó, daleko. Až k těm třem olším." - "Nu, to není daleko. To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně lidem svítit." - "A copak se těm lidem musí svítit? Však my si stíme sami!" - "Inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí." - "A pročpak jim tatínek svítí, když oni spí?" - "I holečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a ty také poletíš s tatínkem tam daleko a budeš pěkně svítit. Jen jdi a uč se lítat!"

 To se Broučkovi líbilo, a už zas lítal. Vylezl si na stříšku, spustil se a letěl - letěl v druhou stranu až ke kaštanům a hned zas zpátky až na stříšku. Ale dál se mu jaksi nechtělo. Zůstal sedět, a tu najednou vidí, že se jim začíná z komína kouřit. A už seděl na komíně. "Maminko, copak se vám na ohništi chytá?" - "I nic, holečku! Já si chci udělat na polívku jíšku." - "A že vám to, maminko, zafouknu!" - "Ne, ne, já nechci. Necháš toho!"

 Ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehl, za ním se valil kouř, a Brouček počne křičet a křičí a křičí a leze ze stříšky dolů. "Ach maminko, maminko; ach, ach maminko!" - "A copak zas, Broučku?" - "Ach maminko, když mně ten kouř vlezl do očí!" - "Vidíš, ty škaredý Broučku! Dobře tak, když nechceš poslouchat. Nevíš, co ti tatínek přikazoval a zač se ráno modlíme? Počkej, počkej, já to všecko povím." - "Ale maminko, když mně vlezl ten kouř do očí a tak mě štípal!" - "I to ti patřilo, a ještě dostaneš, až tatínek přiletí. To bude z tebe krásný brouček!" - "Ale vždyť já jsem vám to, maminko, nezhasil." - "Ale chtěls mně to zhasit a věděls, že to nechci. Ne, vidíš, to ti nesmím prominout. Copak by z tebe bylo! Až jen tatínek přiletí ! A kmotřičce to na tebe také povím a kmotříčkovi i Berušce." - "Ale maminko, vždyť jsem vám to nezhasil, a já už vám to víckrát nebudu zhášet. Prosím vás, maminko, neříkejte to!" - "Ne, to musím říci!"

 Ale když Brouček moc prosil a prosil, a už zas plakal a pořád prosil a sliboval, že už bude poslouchat, tak si maminka dala říci, a že to nepoví. "Nu tak. A už neplač! A dej si na sebe pozor! To by tě neměl nikdo rád. Brouček musí poslouchat. Vidíš, jak tatínek poslouchá." - "Tatínek? Kohopak on poslouchá?" - "I Pána Boha poslouchá. Vždyť víš, že každé ráno letí z domu a je celý den pryč až do noci, a třebaže ho křidélka bolí, druhý den už hned zas letí, jen aby byl poslušný. Vidíš!

 A kmotříček také poslouchá a kmotřička také, a Beruška, ta teprv poslouchá! A ty pořád ještě vzlykáš a jsi takový umouněný."

 Brouček: "Maminko, já se půjdu koupat." - A maminka: "Jdi, jdi!" Však ona věděla, že se jí Brouček neutopí. A Brouček se šel koupat. Ale ne do potoka. Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako granáty. Brouček se rozběhl a hup do trávy, jak byl dlouhý a široký, a házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zas hup do rosy, až to kolem stříkalo. A když se už dost vykoupal, vyskočil si na větvičku, rosu ze sebe setřepal, a frr - rovnou čarou pod dub ke kmotřičce.

 U okna se zastavil. "Beruško, už se nezlobíš?" - "Copak bych se, Broučku, zlobila?" - "Pane, to jsem se vykoupal. Jestlipak ty umíš také plavat?" - "I ne. Kdepak bych já uměla plavat?" -"Pane, já umím plavat!" - "I nechť, Broučku! Já musím jít mamince pomoci." - "Kdepak je kmotřička?" - "Seká na dvorku chvojí. Pojď se podívat!"

 A Brouček se šel podívat. "Copak nám neseš, Broučku?" - "I nic, kmotřičko. Já jsem se koupal. A vy něco máte, kmotřičko?" - "Máme, pane, něco dobrého, ale já nevím, jestli ti dám. Když jsi Berušce tak škaredě řekl a pak jsi utekl! Ona plakala!" - "Plakala? Však já jí už tak nebudu říkat." - "Nu, uvidíme. Vidíš, tady už mám toho chvojí hromadu nasekaného. Tak pojď a odnášej je s Beruškou tamhle pod stříšku, aby nám nezmoklo. Ale musíte je pěkně rovnat do hraničky. Pak ti něco dám."

 Brouček, že ano, a počal nosit, co mu jen síla stačila. Kmotřičce se to zdálo být až moc. "Ale Broučku, neber si toho tak mnoho najednou!" - Ale Brouček, ó, že to unese! A nosil. Ale místo co měl šťaklíčky pěkně do hraničky rovnat, Brouček je tam jen tak házel, a to Beruška nechtěla. "Broučku, to se tak nesmí! Maminka to tak nechce. To by se nám skácelo!" - "Ó, nic se vám neskácí. Copak to nedělám dost pěkně?" - "Neděláš. Vidíš, už jsi zas jen tak hodil. To se musí pěkně rovnat." - "I tak si to dělej sama, když ti to nedělám dost pěkně!"

 A už se Brouček hněval. Nechal všeho, sedl si na pařízek, mračil se a díval se před sebe. Beruška ho nechala a hleděla si svého. Až za chvilku začala kmotřička: "A co, Broučku, už nemůžeš? To nejsi moc silný." - "I ne, kmotřičko. Ale když ona se pořád se mnou vadí." - "Inu, když ty jsi takový divný brouček! Copak jsi už zapomněl, že něco mám?" - "A je to, kmotřičko, dobré?" - "I to si myslím! Jako med sladké. Jen jdi a honem ještě nos!"

 A Brouček honem šel a ještě nosil. Beruška to beztoho už skoro všechno odnesla a pěkně srovnala. A tak už to dlouho netrvalo, kmotřička zaťala sekyrku do špalku a -"Tak pojďte, děti!" - A děti šly. V síni, vpravo od kuchyně, stála almara zavřená na zámek, ale klíč vězel v něm. Kmotřička jen klíčem otočila a už bylo otevřeno. Ale teď - co tam? Ten bílý talířek na nejhořejším prkýnku Brouček hned zpozoroval. Ale co na něm? - Kmotřička jej sundala, ale on byl přikrytý jiným talířkem.

 "Nu tak hádej, Broučku, co to je! Ale Beruško, nepověz!" - A Brouček: "Ó, já vím, kmotřičko, to jsou jahody." - Ale Beruška se smála, a kmotřička: "Ó ne, Broučku, to je ještě sladší." - "Tak to jsou maliny." Ale Beruška se stále smála. - "Ne, Broučku, to je ještě mnohem sladší." - "Tak, kmotřičko, to jsou borůvky." A Beruška se mu teprv smála. - "Ó, Broučku, to nedobře hádáš - je to jako med sladké." Ale Brouček už nic nevěděl, až to Beruška prozradila. "Ale ty hloupý Broučku, vždyť je to med!" - A Brouček: "Tak je to, kmotřičko, med." A byl to med. To si pochutnali!

 Ale už bylo hezky pozdě. Kmotřička, že musí dělat oheň a vařit večeři, Beruška aby honem skočila pro trošku chvojí a Brouček aby už šel domů. A tak Brouček, že půjde domů. - "Nezapomeň doma pěkně pozdravovat!" - "Ne, já nezapomenu! S Pánem Bohem!" A šel. Sotvaže přiletěl k palouku, tu letí od potoka tatínek s kmotříčkem. "Tatínku, já jsem byl u kmotřičky a dostal jsem tam med. Ten vám byl sladký!" - "Nu dobře, Broučku, ale nejdříve pěkně ruku políbit, tadyhle kmotříčkovi napřed!" A Brouček políbil pěkně ruku. "A jestlipak si poslouchal? Nebude maminka žalovat?" - "Tatínku, já jsem to mamince nezhasil, a ona to nepoví."

 Zatím už byli doma. Maminka je viděla oknem, vyšla vstříc a: "Copak, tatínku, že dnes tak brzy? Já ještě nemám večeři hotovou."

 Tatínek dal mamince hubičku: "I milá Beruško, už začíná být chladno, tak jsme letěli o něco dřív. Už toho bude brzy zas konec."

 A tak maminka dělala honem oheň a stavěla na polívčičku. Tatínek si sedl na stoličku - bolela ho křidélka - a Brouček už se houpal tatínkovi na koleně.

 "A maminko, viďte, Brouček vás pokoušel?" - "I tatínku, skoro pokoušel. Ale když prosil a sliboval, že už to víckrát nebude dělat, tak jsem mu slíbila, že to na něj nepovím. A potom byl skoro pořád u kmotřičky." - "Nu tak dobře, maminko! Ať si ho u kmotřičky nechají, a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší."

 Broučka napadlo: "Maminko, u kmotřičky mají med, a já jsem dostal. Ten vám byl sladký!" - "A nám kmotřička nic neposlala?" - "Nic." - "Ani nemáš co vyřídit?" - "Ne." - "Ale Broučku, ani nás nevzkázala kmotřička pozdravovat?" - "I ano, maminko, já jsem zapomněl. Že vás pěkně pozdravují."

 "Vidíš Broučku! Ale už jdi, přistav židle ke stolu, budeme večeřet."

 A Brouček přistavil židle ke stolu, maminka už nesla na stůl, pěkně se pomodlili, a to jim ta polívčička zas chutnala! Byla taková dobrá; zasmažená, s -kmínem. Tatínek jí snědl dva talíře a Brouček skoro také dva.

 Dlouho pak už nebděli. Chtělo se jim spát. Klekli a tatínek se modlil: Podvečer tvá čeládka co k slepici kuřátka k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine.

   Brouček na to: "Pán Bůh s námi a zlý pryč," dal pac a pusu, maminka mu podala do postýlky ruku, on ji držel a už všichni dřímali.

 Pěkně se jim to spalo.

   Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom musel tatínek kmotříčkovi slíbit, že se k nim přijde s maminkou a s Broučkem ještě jednou podívat; a to hned zítra, dřív než udeří zima.

 A tak druhý den po snídani, že půjdoue kmotřičce. A šli. Však už na ně čekali. Dávali si po hubičce a Brouček líbal ruku. Ale byl tam ještě někdo. Kmotřička vzala Broučka za ruku: "Pojď, Broučku, polib také tadyhle Janince ruku."

 -A Brouček políbil, honem se však schoval za maminku.

 Sedli kolem kamen a začali si povídat. Ale kmotřička šla do síně k almaře, a Brouček za ní. "Kmotřičko, copak máte?" - "I Broučku, pekli jsme koláče, s tvarohem a s mákem." - A už jich nesla kmotřička plný talíř a každý si jeden vzal, a Brouček, že zkusí také ještě jeden tvarohový.

 A vzal si také jeden tvarohový, a seděli kolem kamen a povídali si. Ale Broučkovi se jaksi nehezky sedělo. "Pojď sem, Beruško; já ti něco povím!" - A Beruška šla a Brouček jí šeptal nahlas do ucha: "Poslouchej, kdopak je to ta Janinka?" - "I to je Janinka!" - "Čípak je?" - "I ona není ničí, ona je sama svá." - "A copak nemá žádného broučka a tatínka?" - "Ne , ona je sama." - "A kdepak zůstává?" - "Pane, tam u lesa ve vřesu. Takovou má krásnou chaloupku v mechu." - "Ale když se pořád tak moc na mě dívá." - "I jdi, hloupý! Vždyť ona je hodná. Víš, ten med - ten jsme dostali od ní." - "Ale když ona - -"

 Tu však volala kmotřička Berušku. Šly do síně a Brouček honem za nimi. "Kmotřičko, vy ještě něco máte?" - "Mám; pane ! Vždyť už jste zde letos naposledy. Až zas v létě." - "Copak máte?" - "Počkej, to se podivíš! Pojď, pomůžeš nám!" - A Brouček, že pomůže. A šli, ale ne do almary. Tam dozadu na dvůr měli ještě komoru - ó, tam měla stát kmotřička celé zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré až do červena. A teď se ho kmotřička s Beruškou chopily, a nesly je celé, tak jak bylo, do světnice a Brouček jim pomáhal.

 "Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší," radil kmotříček. Kohoutek už měl pohotově, vzal ještě kladívečko, vyrazil stopku, nasadil kohoutek a kmotřička už držela křišťálový koflíček, aby do něho kmotříček natočil. A kmotříček do něho natočil, až se to rdělo a přímo vyskakovalo.

 A teď si zavdala nejdřív maminka, pak Janinka, potom kmotřička, po ní tatínek, pak kmotříček, a Broučkovi a Berušce také dali, ale jenom líznout. A všichni si to velmi velice chválili, takové to bylo sladké! Jenom se jim to zdálo moc silné. A tak kmotřička: "Beruško, honem skoč na palouk se džbánem pro rosu!" A Beruška honem skočila na palouk se džbánem pro rosu.

 Kmotříček přitáhl stůl blíž ke kamnům, natočil do koflíčku vína jen polovic, dolil rosou a podával kolem. A tak si seděli a povídali: Jak jednou bylo s kmotříčkem zle. Bylo to brzy po tom, když se s kmotřičkou vzali. Vyletěl hned po slunce západu, celou noc pěkně svítil, a když už k ránu letěl zas domů, tu se najednou objevila taková velikánská žluna a užuž ho chtěla zaživa spolknout. Kmotříček se náramně lekl, ale honem se vzpamatoval, a frr na buk, ale žluna hrr za ním. A tak kmotříček honem do skuliny, ale žluna zobákem hned za ním, že byla dírka malá, už ji zobákem tesala. Kmotříček se strachem třásl a vlasy mu vstávaly. - "Co by si kmotřička doma počala, kdyby takhle!" a zalízal do skuliny dál a dál, ale žluna zobákem dál a dál, až už dál nemohla a kmotříčka nechala. A kmotříček chvíli ještě čekal a pak pomaloučku vylézal. Ale opatrně a dobře se ohlížel, jestli tam žluna někde nesedí . Ale neseděla, a tak letěl kmotříček honem domů.

 Slunce už bylo vysoko na nebi a kmotřička byla celá polekaná. Volala a plakala, lítala a běhala, dívala se a ptala se, ale nikde nic, o kmotříčkovi nikdo nevěděl. Až zaběhla k Janinčinu tatínkovi. A on také nic nevěděl, ale jen aby prý kmotřička nic neplakala, kmotříček že býval poslušný a poslušné broučky že má Pán Bůh na starosti, takže se jim nemůže nic stát. A i když se jim něco stane, že je to tak dobře, že to Pán Bůh tak chtěl a že nesluší broučkům moc plakat a naříkat. Aby jen šla kmotřička domů a pěkně čekala. A kmotřička šla domů, a když jde, tu jí přichází kmotříček naproti. To měla radost!

 A tak si to povídali a byli rádi, že už je to pryč. Ale Beruška se dala přitom do pláče. - "Copak ti je?" ptal se jí Brouček. - "I, kdyby mně byla ta žluna tatínka sežrala!" - "Ale vždyť ti ho nesežrala!" A ktříček k tomu doložil: "Milá Beruško, tenkrát jsme tě ještě ani neměli." Ale Beruška, že nechť, a vzlykala přece.

 A teď vypravoval tatínek: Když kmotříček a tatínek byli ještě hoši a měli poprvé letět, že je vzal Janinčin tatínek s sebou, ukazoval jim cestu a povídal jim, co kdy a jak. A oni se tomu pěkně od něho naučili. A jednou, když už sami lítali, přidal se k nim Janinčin tatínek a povídal: "Pojďte, hoši, já vás někam zavedu. Ale musíte být tiši a dávat pozor." - A oni, že ano. A letěli a letěli, až přiletěli k takovému krásnému městu. Kolem byly krásné zahrady, a tam, už skoro za městem, v jedné té zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře ještě mnohem větší. A ta okna byla plná světla a ty dveře byly dokořán otevřené, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i děvčata. A Janinčin tatínek povídá: "Pojďte, hoši, nepoletíme tam dveřmi. Tamhle je kousek okna otevřeno." A tak tam vletěli oknem, sedli si dole na rám a dívali se. Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi bylo plno lavic. Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát, díval se do klobouku a pak si pěkně sedl. Měl s sebou pod paží dvě knihy, a tu jednu si otevřel. Až tu jeden z nich vystoupil na takové lešeníčko, kde byl malý stoleček, a že budou zpívat. A začali zpívat a tak krásně zpívali! A když dozpívali, vstali, a ten na tom lešeníčku počal se modlit: že jsou nestateční lidičkové a že byli neposlušní, aby jim to Pán Bůh odpustil pro milého Syna svého a svým Duchem aby je posvětil. Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní o hrstce a o červíčkovi, a že aby se nebál. A když si zas sedli, tu jim pěkně vypravoval, když se někdo bojí Pána Boha, že se nemusí nikoho bát, ba že ani nesmí, protože to Pán Bůh nechce. Pak se zas modlili a zas zpívali, a když už vycházeli, dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo. "Viďte, hoši, to to bylo hezké!" povídal Janinčin tatínek. "Ale teď musíme honem zase svítit, abychom to dohonili." A tak honem svítili. A od té doby tam tatínek s kmotříčkem často byli, a té modlitbičce, kterou se vždy před spaním modlí, se tam naučili.

   Oni ji tam zpívávali: Podvečer tvá čeládka co k slepici kuřátka k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine.

   A tak si povídali a Broučkovi se to líbilo. Jenomže se Janinka tak moc na něj dívala! Jaksi se jí jakoby bál. A tu ona se k němu obrátí: "Nu Broučku, kdypak ty poletíš?" A že mu to tak pěkně řekla a hezky se na něj usmívala, tak on se už tak moc nebál. "Ó, brzy" - "I už budeš pomalu dost velký. Jen jestli umíš dost poslouchat! Uvidíme. Ale to mě snad pozveš, až ponejprv poletíš, abychom tě doprovodili!" - A Brouček, že pozve, a maminka k tomu s radostí doložila, že už to snad bude o příštím svatém Janě.

 A přitom zůstalo. Už vstávali a strojili se k odchodu.

 "Ach, zas ta zima!" naříkala maminka.

 "I dá Pán Bůh, bude zas léto a zase se uvidíme," těšila ji kmotřička. A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. - Už bylo skoro chladno, a tak spěchali, Janinka tam k lesu do vřesu, Brouček s tatínkem a s maminkou tam do stráně pod jalovec. Už byli uprostřed paloučku, když se Brouček ještě jednou ohlédl. Janinka už byla pryč; kmotříček, kmotřička a Beruška stáli před chaloupkou pod dubem a dívali se za nimi. - "S Pánem Bohem, kmotřičko, až zas v létě!" vzkřikl Brouček. A už je nebylo vidět.

 Už cestou povídal tatínek: "Ne, není co odkládat. Mohla by najednou udeřit zima a bylo by s námi zle. Musíme se hned dát do práce." A hned se dali do práce. Nejdřív aby měla maminka na zimu všechno pohotově. A tak jí přinesli z komory všecko do kuchyňky, hrách a kroupy a jáhly a krupici a mouku, také trochu čočky a pak ještě jiskřičku másla.

 Nato se hned pustili do dříví. Měli je tam na dvorku pěkně vyrovnané na výsluní. A tak ho nanesli do kuchyňky, co se tam jen vešlo, a k tomu ještě plnou skříň, až po samé dveře. Pak vylezl tatínek po žebříčku vikýřem na půdu. Tam bylo plno suchoučkého drobného mechu. Tím strop pěkně přikryl, aby jim nebylo odshora zima, ostatek pak sházel dolů a dvířka od vikýřraději přibil. Vloni jim je vítr vyrazil, a divže celou střechu neroztrhal. Ještě štěstí, že nebyla tak zlá zima.

 A teď chodili kolem chaloupky, a kde byla jaká skulinka, dobře ji ucpali, takže nemohlo nikde ani profouknout. Pak zavřeli dveře na petlici, zastrčili špejlek a celé dveře zarovnali dřívím, aby jim v síni nepřekáželo. Naposledy po všem vycpali mechem okna, jak v kuchyňce, tak ve světnici, a dobře je prkýnkem zabednili. Světla měli dost a dost. A teď - ať si třeba mrzne! Však už venku burácelo.

   A tak se ještě pomodlili: Podvečer tvá čeládka co k slepici kuřátka k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine.

   Pac a pusu, "Pán Bůh s námi a zlý pryč!", a lehli a spali a spali a spali.

   A spali a spali a spali. Když se Brouček probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. "Maminko, dáte mně med?" - "Med? Jaký med? Broučku, vždyť žádný med nemáme," - "Ale víte - co nám včera Janinka poslala." - "Včera? Janinka? I to se ti, holečku, něco zdálo." - "I ne, maminko. Vždyť už jste mně včera dala." - "I toto! To se ti zdálo. Jen se vzpamatuj! Víš, naposledy jsme byli u kmotřičky, pak jsme hned všechno ucpali, a od té doby spíme." Škoda! Ale když to tak bylo!

 Brouček se skoro mračil. Tu ho napadlo: "Tatínku, jakpak je venku? Já bych se rád podíval." Ale tatínek: "Milý Broučku, je tam zima, to bys zmrzl. A vždyť máme dveře zarovnané dřívím." - "Ale tatínku, mohli bychom se podívat oknem" - "I to je také zabedněno a ucpáno. A našla by nám sem zima." A teprve když maminka povídala, že by se také ráda podívala, jak to venku vypadá, a že by pak trochu zatopila, tak tatínek, že ano. Vstal, odbednil od okna prkýnko, a Brouček mu pomáhal. Pak pomaloučku oddělali mech a tu to viděli: Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až prohýbaly. Sluníčko tak trošku svítilo a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichounko. Brouček by se rád ještě na to díval, ale tatínek, že tam mrzne a že musí honem zas okno ucpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili.

 Maminka už .zatím zatápěla, a že přitom uvaří kapku polívky. A uvařila. Pěkně se pomodlili a jedli. Ale. bylo jim přece trochu zima, a tak si honem zas lehli a povídali: "Ale tatínku, jestli se u kmotřičky zachumelili!" - "Ó, nezachumelili. Oni zůstávají pod dubem." - "Ale Janinka! Maminko, kdeže zůstává?" - "Ona zůstává v mechu mezi vřesem." - "Ona se zachumelila, viďte! A ona povídala; že mě vyprovodí, až ponejprv poletím." - "I neboj se! Ať se zachumelila. Však ona si zatopí, když je jí zima." - "A má dříví?" - "I bodejť by neměla!" - "A ona tam je sama?" - "Sama." - "Pročpak je sama?" - "Inu, když nikoho nemá. Tatínek a maminka jí dávno zemřeli:" - "Ó, to já bych nebyl sám." - "I kdyby to tak Pán Bůh chtěl, to bys musel pěkně poslechnout." - "Nechť, však Janinka má med a víno! Viďte, to víno dostala kmotřička od ní?" - "Nevím, milé dítě. Snad."

 Tu je tatínek vytrhl: "Broučku, myslíš opravdu, že je tam Janinka sama?" - "Když tam nikdo s ní není." - "Copak s ní nikdo není?" - "A kdopak?" - "Pán Bůh je s ní. A její tatínek říkával, že poslušné broučky má Pán Bůh na starosti, takže se jim nic nemůže stát, a i když se jim něco stane, že je to tak dobře. A Janinka to dobře ví a poslouchá a nic se nebojí." - "A máte ji rád, tatínku?" - "I bodejť bych neměl!" - "A vy, maminko, také?" - "I ovšemže mám." - "A kmotřička ji má také ráda?" - "I toť, má. Broučci se mají všichni rádi." - "A tatínku, kdyže tedy už poletíme?" - "Inu počkej, až zas bude léto. Tak asi o svatém Janě." - "A jakpak se to dělá, když se těm lidem svítí?" - "I to se nijak nedělá. To se jen lítá a oni vidí." - "Ale jak pak, když už bolí křídla?" - "Pak se jim trochu odpočine. Ale hned se zas letí." - "A tatínku, copak ti lidé teď dělají, když vy jim nesvítíte?" - "Milé dítě, to já nevím, co dělají : Snad také spí, nebo si poví dají pohádky. Ale já vždycky slýchám, že jsou neposlušní a že se jim nedobře vede." - "Nedobře? Copak je to?" - "Inu, nemají se rádi." - "Ale to já bych jim nesvítil, když se nemají rádi." - "Í do to nám nic není. Když Pán Bůh chce, abychom jim posvítili, tak jim svítíme."

 Broučkovi uvázly na mysli ty pohádky. "Maminko, povídejte mi nějakou pohádku!" - "Ale když já, Broučku, už žádnou neumím." - "I víte, tu, kterou jste mně povídala už dávno." - "O čempak byla?" - "I víte, o tom kocourkovi a kočičce. Víte?" A maminka, že bude povídat, a povídala: "Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl všecek krásný černý jako uhel a kočička všecka krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný bílý jako mléko, a ta kočička byla krásná mourovatá. Měli se rádi a byli hodní. Vždycky si pěkně hráli anebo pomáhali tatínkovi a mamince příst. Jednou pak zjara povídala maminka: Děti, já půjdu s tatínkem chytnout nějakou myšku anebo něco, abyste neměly hlad. Buďte hodné a mějte se rády! Přijdeme hned. A ještě vám zde drobátko zatopím, aby vám nebylo zima.

 A ještě jim drobátko zatopila, a šla a zavřela za sebou dveře, aby jim tam někdo nevlezl. Koťátka si pěkně hrála. Až pak kocourci, že se budou porážet. A kočička, že také. A tak se poráželi a poráželi, takže se ten bílý kocourek dostal dospod. Bolelo ho to, ale také ho to zlobilo. A tak, on že si už s nimi hrát nebude. Sedl si ke kamnům, pěkně se lízal a povídal jim: Však hleďte; já jsem krásný bělounký jako mléko, a ne takový špinavý jako sopouch a takový černý jako uhel. Ale druhý kocourek: Ó, že on je mnohem krásnější, že je navlas takový jako tatínek. A kočička se teprve počala chlubit: Ó, že ona je nejkrásnější, že je černá i bílá.

 A tak se začali hádat, a hádali se a hádali, a pak se začali strkat, a strkali se a strkali, až strčili do kamen. Kamna se zbořila, oheň se vysypal, ve světnici to začalo hořet, police, postel, almara, stůl; všecko hořelo - a koťátka chtěla utéci, ale dveře byly zavřeny. A tak křičela a křičela, ale oheň je přece sežral. A když přišel tatínek a maminka, už byli kocourci a kočička spáleni, a chaloupka byla spálena, a všecko bylo spáleno, protože byla koťátka neposlušná. A tatínek a maminka plakali. A tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili, a už je té pohádce konec. Bim bam, bim. bam, bim bam - -"