Bratr štístko

zobrazeno 56×

Vložil(a): dáša, 5. 4. 2016 15.41

Byla jednou jedna válka, a když ta válka skončila, bylo mnoho vojáků domů propuštěno. A tak byl propuštěn i Bratr Štístko a jako žold neobdržel nic jiného než malý bochníček vojenského komisárku a čtyři krejcary. S tím táhl světem.
Svatý Petr proměněn v žebráka seděl u cesty, po které právě Bratr Štístko přicházel, a almužnu po něm žádal. Vysloužilý voják mu řekl, že mnoho mu toho dát nemůže, že má jen ten bochníček chleba a čtyři krejcary, ale přesto bochník vzal, na čtyři díly rozříznul a ten jeden spolu s jedním krejcarem žebrákovi daroval.
Svatý Petr poděkoval, ušel kus cesty, vzal na sebe podobu jiného ubožáka, opět si do cesty Bratru Štístkovi sednul a dárek žádal. A Bratr Štístko udělal to co prve a i tomuto žebráku díl chleba a jeden krejcar dal.
A Svatý Petr opět poděkoval, kus cesty ušel a do třetice změnil svou podobu, usedl u cesty a když Bratr Štístko přicházel, almužnu žádal. Bratr Štístko se i se třetím prosebníkem rozdělil. A táhnul dál tou cestou, teď už měl jenom ten jeden kousek černého chleba a v kapse jeden krejcar.
Bratr Štístko přišel do jednoho hostince, za ten zbylý krejcar si poručil pivo a snědl k němu komisárek. A šel dál. Tu se potkal s jiným propuštěným vojákem, to byl opět Svatý Petr a ten ho o kousek chleba žádal a jeden krejcar, aby si něco k pití koupit mohl. Však Bratr Štístko mu počal vyprávět, jak malý žold dostal a i ten rozdal a poslední kousek chleba před chvíli snědl a krejcar propil, že jemu samotnému také nic nezbylo a že i on se teď musí jít žebrotou dát.
Svatý Petr mu však nabídl, že to nebude nutné, on trochu doktorskému řemeslu rozumí a že spolu potáhnou a snad si něco i vydělají. To se Bratru Štístkovi zalíbilo a tak ti dva od té chvíle cestovali světem společně.
Přišli do jednoho statku, kde slyšeli velký nářek, a když vstoupili dovnitř, tak tam spatřili hospodáře, jak je nemocen a již blízko smrti na lůžku leží, a jeho žena jak pláče a hlasitě naříká. Tak ji Svatý Petr utišil, ať nenaříká, že on jejího muže vyléčí. Svatý Petr vytáhnul ze svého rance mast a tou nemocného pomazal, že za chvíli již zdráv z postele vyskočil. A velmi on i jeho žena Svatému Petru děkovali a nějak se mermomocí odměnit chtěli, ale Svatý Petr nic nechtěl, a čím více ho prosili, tím více se něco přijmout zdráhal. Až Bratr Štístko celý starostlivý byl, že oni přece něco k jídlu potřebují a nakonec, když hospodyně jehně přinesla, to si vzali, však jen s tou podmínkou, že Bratr Štístko jehně sám na ramenou ponese.
Nyní putovali černým lesem a Bratru Štístkovi se jehně řádně proneslo, tedy navrhnul, že by ho měli sníst. Svatý Petr souhlasil, že však Bratr Štístko musí jídlo připravit, on se zatím kolem porozhlédne. Bratr Štístko jehně zabil, rozdělal oheň a dal maso do kotle vařit. Maso bylo dávno hotovo a Svatý Petr nikde, tu Bratr Štístko už to nevydržel, jak krásně to vonělo, v kotli chvíli hledal, až jehněčí srdce našel a snědl ho.
V tu chvíli přišel Svatý Petr zpět a řekl Bratru Štístkovi, že si celé jehně sám sníst může, že on jen jeho srdce chce. Bratr Štístko začal horlivě vidličkou v kotli jako hledat, ale srdce najít nemohl, pak se do čela praštil, že co oni to jsou za hlupáci, že na takovou věc zapomněli, že jehně srdce nemá. Svatý Petr se velmi podivil této řeči, ale Bratr Štístko jinak nedal, že to je jasná věc, že jehně srdce nemá. Svatý Petr pravil, že nic jiného jíst nebude a Bratr Štístko sám pojedl a pak zbytek masa do svého rance uschoval.
Šli dál a tu Svatý Petr vykouzlil, že přes cestu najednou tekla divoká voda a oni ji přejít měli. Svatý Petr řekl Bratru Štístkovi, aby on první do ní vkročil, ale ten byl na sebe tuze opatrný a Svatého Petra pobízel, jen ať první jde on. Svatý Petr tedy do vody vkročil a byla mu jen po kolena, když však Bratr Štístko chtěl skrze jít, voda vystoupala a on ji měl rázem po krk a o pomoc volal. A Svatý Petr mu řekl, že rád mu pomůže, nejdříve však přiznat by měl, že jehněčí srdce snědl. To však ten brach zatvrzele popřel a voda stoupla ještě výše, že až po ústa mu byla a on opět o pomoc volal. Svatý Petr ještě jednou přiznání žádal, a protože Bratr Štístko opět zalhal, a apoštol neměl v úmyslu jej nechat utopit, pomohl mu nakonec ven.
Došli až do jednoho království, kde slyšeli, že královská dcera je na smrt nemocná. Bratr Štístko jejich velkou šanci zavětřil, že do konce života by vystaráno měli, kdyby léčba byla úspěšná, a tak Svatého Petra popoháněl a postrkoval, aby si pospíšili, že apoštol schválně o to více pomaleji kráčel, takže když do města dorazili, uslyšeli, že princezna zemřela. Bratr Štístko se na Svatého Petra osopil, že kvůli němu pozdě přišli, však apoštol pravil, že on i mrtvé k životu navracet umí.
Přišli do zámku, zahaleného do smutku a Svatý Petr králi řekl, že jeho dceru k životu zpět přivede, zavedli je oba k ní a on si velký kotel přinést poručil a pak všichni kromě Bratra Štístka museli odejít. Pak Svatý Petr k mrtvé dívce přistoupil a údy ji jeden po druhém uřezal a do kotle s vařící vodou hodil až maso začalo od kosti odpadávat, a pak krásné bílé kosti vytáhnul a na stůl skládal. A tak s celým tělem učinil, až na stole všechny kůstky srovnány byly. Pak kostru požehnal a třikrát pravil:
„Ve jménu otce, syna i ducha svatého, mrtvá vstaň!“
A sotva to potřetí vyslovil, dívka obživla a byla zdravá a krásná jako dřív. Král se velmi zaradoval a ptal se apoštola, co za tu službu chce, že on je mu hotov půlku království dát. Ale Svatý Petr pravil, že nechce nic. I tu se Bratr Štístko opět rozzlobil, že s prázdnou by měli odejít, až nakonec si od krále sám nechal ranec zlatem naplnit.
A táhli dále až do jiného lesa přišli a Svatý Petr řekl, že teď se zlato dělit bude a rozděl je na tři díly. Bratr Štístko se podivil, proč tři hromádky, když jsou jen dva, ale Svatý Petr pravil, že ta třetí je pro toho, kdo snědl jehněčí srdce. A Bratr Štístko se konečně přiznal a peníze na svoji hromádku bez okolků shrábnul. Svatý Petr mu popřál, ať si těch peněz užije, že on však dál s ním už nepůjde, že od teď půjde každý svou cestou. Bratr Štístko nebyl proti, neboť ten podivín, co penězi pohrdal, nebyl mu příliš po chuti.
Putoval Bratr Štístko světem a veselý život vedl, není tedy divu, že peníze se brzy rozkutálely a jednoho dne neměl zase vůbec nic. Tu přišel do království, kde jim právě princezna umřela a on se na zámek vydal a u krále se ohlásit nechal, že dceru jeho k životu opět přivede. Král slyšel o tom zázraku, co se v jiném království stal, ale voják v něm příliš velkou důvěru nevzbuzoval, tak se poradil se svými rádci. Moudří mužové mu pravili, že to vyzkoušet může bez obav, jeho dcera již je stejně mrtva, horší to již být nemůže.
Tak zavedli ho k mrtvé dívce a on si kotel plný vody poručil přinést a pod ním oheň rozdělat, a pak všichni museli odejít. A on nejprve, jak to u Svatého Petra viděl, údy princezniny řezal, do kotle házel a vařil. Jenže, jak správně kosti k sobě patří nevěděl, jen tak halabala je skládal, a když jsi myslel, že již je hotov pravil třikrát:
„Ve jménu otce, syna i ducha svatého, mrtvá vstaň!“. Dívka ale ležet zůstala mrtvá.
Bratr Štístko zhurta zaklel, když tu na jednou oknem vstoupil dovnitř Svatý Petr v podobě vysloužilého vojáka a zle Bratru Štístkovi vyčinil, že takovou věc dělá, když správný pořádek kostí nezná. A že mu tedy pomůže, že však za tu službu nesmí od krále nic chtít ani si vzít. A kosti správně rozložil a pak třikráte dívce požehnal a ona zdráva a krásná jako dřív vstala. Bratr Štístko byl rád, že to tak dobře dopadlo, ale to že za to nic vzít nesmí, ho velmi dopalovalo. Co musí mít ten jeho kamarád za vrtochy v hlavě, že co mu jednou rukou dají, to druhou rozdává, takto přemýšlel a protože chytrý byl, tak to nastrojil narážkami a řečí lstivou tak, že mu král nakonec plný ranec zlata vnutil.
Bratr Štístko zvesela si s plným rancem zlata vykračoval, ale u brány na něj čekal Svatý Petr a káral ho, co on to je za člověka, že si přes zákaz přece jen zlato vzal, a že ještě něco podobného vyvede, zle se mu povede. Bratr se bránil, že zlato mu vnutili a že snad mu tenhle ranec dlouho plný vydrží. A nakonec Svatý Petr, aby Bratr Štístko více na špatnou cestu nesešel, jeho ranec mocí čarovnou očaroval, že ať na co chce pomyslí, to se v jeho ranci ocitne.
Bratr Štístko táhl opět širým světem a stejně jako prve se mu vedlo, peníze brzy rozházel až mu opět zůstaly jen čtyři krejcary a on přišel k hostinci, kde si za tři krejcary vino a za ten poslední chleba poručil. Tak seděl popíjel a chleba ukusoval, když tu náhle do nosu mu pečená husa zavoněla. Rozhlédl se kolem a uviděl v otevřené troubě na pekáči dvě husy dozlatova upečené. A tehdy si vzpomněl na toho divného vojáka a co mu před jejich rozloučením pravil. Když tedy vycházel z hostince, pomyslel na ty dvě krásné husy, aby v jeho ranci byly. A venku když do něj nahlédnul, překvapeně viděl, že tam opravdu obě husy leží.
„To jsem ale blázen“, řekl si a když přišel na louku a usednul a začal si na jedné té huse pochutnávat. Tu šli kolem dva tovaryši a žádostivě se na druhou dosud nenačatou husu dívali. Bratr Štístko sám dosyta najedený jim ji daroval, ať na jeho zdraví ji snědí. A ti tovaryši do té hospody přišli, víno a chleba si poručili a husu vytáhli, že se do ní pustí. Avšak hostinský velký křik spustil, že mu ji ukradli. Oni se sice bránili, že jim ji vysloužilý voják cestou daroval, ale hostinský jim nevěřil, neboť vojáka odcházet viděl a on ty husy před ním neukradl, a peníze od nich za husu žádal. Tovaryši však zaplatit neměli čím, tak hostinský popadl hůl a ze své hospody je vypráskal.
Zatím přišel Bratr Štístko na místo, kde stál nádherný zámek a vedle ošklivý hostinec. Vešel do hostince a po noclehu se sháněl, ale hostinský mu řekl, že má plno urozených hostů, že mu ani místečko nezbylo. Bratr Štístko se udiveně ptal, proč ti lidé nepřespí na tom nádherném zámku. Hostinský mu však řekl, že na tom zámku každý kdo přes noc zůstal, ráno byl mrtev nalezen, tak už tam nikdo přespávat nechce.
Bratr Štístko hned se hrnul, že on na tom zámku tedy přespí, ať mu dá hostinský něco sebou k jídlu a pití. Ten dobrý muž ho varoval, dokonce zapřísahal, ale Bratr Štístko měl pro strach uděláno a vydal se na zámek.
Bratr Štístko se dobře najedl a napil a když byl unaven, natáhl se na zem, protože nikde postel nebyla, a usnul. Tu v noci ho velký rámus probudil, a když oči otevřel, viděl v pokoji devět ošklivých čertů jak kolem něj kruh udělali a divoce tancovali.
„Nu tancujte si, jak dlouho chcete, ale ke mně se nepřibližujte.“
Avšak čerti se stále blížili až se svými kopyty malém jeho hlavy dotýkaly, tu se Bratr Štístko opravdu rozhněval, vyskočil, popadl nohu od židle a se slovy, já tu pořádek brzy učiním, začal ty satanáše bezhlavě mlátit. Tu jeden ho za vlasy zezadu popadl a velmi bolestivě škubal, to se Bratr Štístko rozzlobil ještě více a zvolal:
„Všech devět do mého rance a to hned!!“
A rázem bylo všech devět satanášů v ranci. Bratr Štístko ho dobře zavřel a hodil do kouta. Pak se na zem uložil a spal v klidu až do rána.
Ráno se hostinský nestačil divit a vděčný zámecký pán ho bohatě obdaroval a místo na zámku mezi svým služebnictvem nabízel. Ale Bratr Štístko odmítnul dobré živobytí, celý život světem putoval, tak dál putovat bude.
Cestou se Bratr Štístko v kovárně zastavil a s kovářem se domluvil, že ten ranec plný čertů na kovadlinu položil a pak společně velkými kladivy začali do rance plnou silou mlátit, až čerti v tom ranci velmi naříkali a vřískali. A když pak ten ranec otevřeli, byli čerti mrtví, jen jeden, co se v záhybu látky skryl, z rance vyskočil a do pekla s velkým nářkem upaloval.
Tak Bratr Štístko světem putoval, co všechno zažil, ani vyprávět nedokážu, ale jednoho dne už byl starý a unavený a na konec za jedním moudrým poustevníkem zašel, a povídá mu, že už tím věčným putováním je unaven a že by rád cestu do nebeské říše našel, zda-li mu on poradí. Poustevník mu řekl, že dvě cesty jsou, jedna je široká a pohodlná a vede do pekla, pak je tu cesta úzká a trnitá a ta vede do nebe.
Bratr Štístko si řekl, že by blázen být musel, trním se vzhůru trmácet, a vydal se cestou do pekla. Přišel k bráně pekelné a zabušil na ni. Strážný špehýrkou se podíval, kdože to za bránou stojí, když však Bratra Štístka spatřil, velmi se zděsil neboť to byl onen devátý čert, co se z rance zachránil. Zavřel rychle bránu ještě na jednu petlici a za pekelným knížetem běžel, že před bránou stojí jeden brach, co kouzelný měšec má a jistě do něj chce celé peklo pohltit a pak na kovadlině ubít. Tak bylo rozhodnuto, že Bratr Štístko do pekla nesmí.
No když ho v pekle nechtěli, nezbylo Bratru Štístkovi, než se do nebe vydat. když k nebeské bráně přišel a zaklepal, otevřel mu Svatý Petr a tu Bratr Štístko poznal, že on je ten jeho podivný kamarád.
Svatý Petr se velmi podivil, že snad Bratr Štístko do nebe chce, a Bratr Štístko začal ho přemlouvat, že v pekle ho nechtějí a on by se rád už někde konečně usadil. Ale Svatý Petr byl neoblomný a Bratra Štístka dovnitř nepustil.
Tu tedy naoko se Bratr Štístko k odchodu bral, ale ještě se k Svatému Petru obrátil, že když on ho takto zradil, to on tedy od něj žádných dárků nechce a ranec mu vrátí. S tím Svatý Petr souhlasil a skrze bránu ranec dovnitř protáhnul. Však lstivý Bratr Štístko si v tom okamžiku pomyslel, že chce být v tom ranci.
Tak Svatého Petra přelstil a on jej musel už v nebi nechat.

 

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight