Borovice

Jestlipak jste, děti, byly někdy nemocné ? Asi každý jste měl někdy rýmu, pár dní jste si poležely v postýlce, maminka vám vařila čaj, nosila léky a za pár dní jste byly opět zdravé jako rybičky. Ale jsou i děti, které nemají to štěstí jako vy. Možná víte o někom, kdo je nemocný stále. Jsou různé nemoci, které provází člověka dlouhou dobu, někdy i celý život.

Pavlík měl astma. (To je nemoc, při které děti hodně kašlou a někdy tak moc, že se začnou dusit a rodiče musí rychle přivolat lékaře.) Pavlík musel stále užívat léky, musel na sebe dávat pozor a vůbec nemohl skotačit s ostatními dětmi tak, jak by chtěl. 

 Pan doktor mamince a tatínkovi poradil, že by Pavlíkovi moc pomohlo, kdyby mohl jet na delší dobu k moři. Nejlépe na celé prázdniny. Ale jak to udělat? Pavlíkova maminka se stará o nemocnou babičku a na tak dlouhou dobu odjet nemůže. Tatínek musí pracovat, ani on by nemohl být tak dlouhou dobu pryč.

"Nedá se nic dělat, Pavlíku, pojedeš s jinými nemocnými dětmi a hodnými lékaři, sestřičkami a tetami, které se tam o vás budou starat. Však už nejsi maličký, už máš šest roků."

To víte, Pavlíkovi se bez maminky a tatínka nikam jet nechtělo. Když ale v noci dostal  silný  astmatický záchvat a nemohl pořádně dýchat, musel uznat, že tak to dál nejde. A jestliže mu moře může pomoci, těch pár týdnů bez rodičů přece jen vydrží.

Nastalo velké chystání a balení: "Maminko, hlavně plavky a tašku na mušličky." Pavlík se už docela těšil. To víte, při loučení u autobusu ukáplo pár slziček, ale za ty se přece nemusí nikdo stydět. Pak přišla cesta: dlouhá, dlouhatánská cesta, o které si děti začaly myslet, že snad nikdy neskončí.

 Ale přece jen skončila a tety si vedly děti do pěkných malých domečků. Pavlík se rozhlížel kolem sebe a vše mu tu připadalo cizí, neznámé, zvláštní: místo stromů palmy, místo hlíny písek, i tráva jiná. Lidé tu na sebe volali cizí řečí... ještě, že alespoň teta Jana, která se bude starat o jejich domeček, je tak milá a hodná, skoro jako maminka. Ale maminka tu není, ani tatínek, ani nikdo známý, ještě se ani neskamarádil s dětmi, se kterými bude v domečku. Pavlíkovi je opět do pláče. Ale na smutek teď není čas, teta už na děti volá:

„Pojďte, děti, podíváme se na moře!“

„Sláva, hurá, konečně moře!“ Radovaly se děti.

Pavlík si honem hledal tašku na mušličky. Jaké ale bylo jeho zklamání, když uviděl tolik písku a tolik vody, ale mušličku nenašel žádnou. Ani jednu! A to se těšil, jak se bude mušličkami probírat a ty nejkrásnější přiveze mamince a tatínkovi. Ani do vody hned nesměli, prý, až se naobědvají a uspořádají si své věci.

Pavlíka nic netěšilo. Rychle si vyskládal své věci z kufru do skříňky. Byl ze všech dětí nejdříve hotový, doma za něj maminka nikdy nic skládat nemusela. Teta Jana Pavlíka moc chválila a dovolila mu, než budou hotové ostatní děti, že si může prohlédnout  zahradu kolem domečků.  

Zahrada...  doma znal Pavlík všechny květiny i stromy, ale zde, u moře? Chodil zahradou a bylo mu ještě více smutno. Takové květiny ještě nikdy neviděl, jsou krásné, ale cizí. Doma vyšplhá na třešeň i na jabloň, jak asi mohou místní kluci šplhat po těchto palmách? Jiné stromy tu snad ani nejsou, myslel si smutně. A v tom „Bum!“ Před Pavlíka něco spadlo. Byla to šiška. Obrovská šiška, jakou ještě nikdy neviděl, odkud spadla?

„No ne, borovice! Skoro taková borovice, jaké rostou u nás doma.“ Pavlíkovi bylo, jako by potkal dobrou kamarádku: „Zdravím tě, borovice, to jsem rád, že tu jsi. Děkuji za šišku, to budou děti koukat.“ Pavlík zvedl ze země nečekaný dáreček a pohladil drsný kmen borovice: „ Jak jsi vyhřátá od slunce a jak voníš... docela jako borovice u nás v lese. Když mi bude smutno, můžu za tebou přijít?“ Zdálo se to jen Pavlíkovi? Nebo doopravdy uslyšel laskavý hlas:

„Budu se na tebe těšit.“

Pavlík si poskočil a vděčně se na svou novou kamarádku usmál. Kdepak, už tu není sám. Když pak ukazoval obrovskou šišku tetě Janě, dozvěděl se, že ten krásný strom se jmenuje pinie a je to sestřička  borovic, co rostou u nás doma.

Cestou k moři se Pavlík tety Jany ptal na jména ostatních stromů i květin kolem a teta mu ráda odpovídala. Ve vodě si pak ani nevzpomněl, že mu někdy bylo smutno. Dováděl s ostatními dětmi, skákal a cákal kolem sebe, dokonce i několik mušliček našel. Ani cestou zpět do domečku mu smutno nebylo. Díval se na květiny a stromy a snažil se vzpomenout, jak se jmenují, už nebyli tak cizí. Také mezi dětmi si Pavlík našel kamarády.

Když večer uléhal do postýlky, cítil, jak dobře se mu dýchá ten vlhký slaný vzduch a že skoro vůbec nemusí kašlat. Vzpomněl si na maminku a na tatínka a těšil se, až jim ukáže tu velikánskou šišku. Ještě víc se ale těšil, jak bude nazítří s dětmi dovádět v průzračném moři a běhat po vyhřátém písku.

„Dobrou noc, borovice.“ Zašeptal ještě směrem k oknu a uslyšel tichoučké:

„Dobrou noc, Pavlíku...“

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/borovice/