Boj na Kalinově mostě

V jednom carství, v jedné říši žili kdysi car a carevna. Dobře se jim žilo, jenom děti neměli. Tu se jedenkrát carevně zdálo, že nedaleko paláce je tichý rybník a v tom rybníce ježdík se zlatým ocasem. Zdálo se carevně, že když toho ježdíka sní, tak se jí narodí syn.
Druhého dne ráno vyprávěla carovi o svém snu. Car zavolal rybáře a poručil jim, aby tichý rybník vyhledali a hodili do něho hedvábné sítě. Rybáři sítě vhodili a ježdíka se zlatým ocasem chytili.
Carevna se zaradovala a zavolala svou nejmilejší družku, popovu dcerku, a povídá jí:
„Nechej, družko, ježdíka připravit k obědu, ale dávej pozor, aby z něho nikdo ani kousíček neuštípl.“
Začala děvuška černuška ježdíka hned vařit a popova dcerka se stále točila kolem pícky.
„Jakápak je to podivná ryba?“ myslí si. Vytrhla z levého boku zlatou ploutvičku a snědla ji.
Tu ani děvuška černuška neodolala, vytrhla ploutvičku z pravého boku a také hned s ní do úst. A potom ježdíka snědla carevna a dobře talířek očistila.
Zanedlouho, zakrátko se každé z nich narodil syn.
Carevně se narodil Ivan carevič, popově dceři Ivan Popovič a černušce Ivan rolnický syn.
Chlapci rostli ne po dnech, ale po hodinách. Jako dobré těsto kyne na kvasnicích, tak i oni vzhůru rostli. Už když jim bylo deset let, stali se z nich bohatýři, že se jim nikdo nevyrovnal. Síly měli v žilách tolik, že koho za ruku chytili, ten měl ruku pryč, a koho za nohu zatahali, tomu ji utrhli.
Jen oni tři si mohli spolu hrát. Jednou se šli projít na zahradu a tam uviděli obrovský kámen. Opřel se do něho rukama Ivan carevič, skoro s ním pohnul.  Pak se ho chopil Ivan Popovič a o palec jej nadzvedl. Nakonec ho tedy popadl Ivan rolnický syn ..... kámen zaduněl, rozkutálel se a polámal v zahradě stromy. Ale pod tím kamenem se objevily železné dveře, na sedm zámků uzamčené, desíti pečeťmi pečetěné, a za dveřmi bylo sklepení. Ve sklepení stáli bohatýrští koně a na stěnách byla rozvěšena válečná výzbroj. Mládenci vyvedli koně ze sklepení a pak si začali vybírat svou výzbroj. Každý si vzal výzbroj podle svého srdce. Ivan carevič si vzal pro koně pozlacený postroj a do rukou zlatý meč. Ivan Popovič si pro koně vzal postříbřený postroj a do rukou stříbrné kopí. A Váňuška rolnický syn měl pro svého koně postroj z lýčí a do rukou železnou palici.
Sotva přijeli k paláci, k dřevěnému schodišti, vyběhla carevna z horního pokoje a tone v slzách.
„Synkové moji milí, napadli naši zem strašliví nepřátelé, lití draci, táhnou na nás přes říčku Smorodinu, přes čistý Kalinový most. Všechny lidi kolem dokola pozajímali, zem zpustošili a okolní carstva vypálili.“
„Neplač, matičko, půjdeme bránit říčku Smorodinu, nepustíme draka přes Kalinový most.“
Jak řekli, tak učinili, na cestu se hned připravili a jeli. Přijedou k řece Smorodině, a co vidí .... po celém břehu jsou rozesety lidské kosti, kolem dokola je všechno vypáleno a celá země je ruskou krví zalita.
U Kalinového mostu stojí chaloupka na kuřích nožkách.
„Nu, bratři,“ povídá Ivan carevič, „tady budeme žít a stráž držet. Nepustíme nepřátele přes Kalinový most. Na stráži budeme stát po řadě.“
Losovali. Na Ivana careviče připadla hlídka v první noci, na Ivana Popoviče hlídka v druhé noci a Ivan rolnický syn měl hlídat třetí noc.
A tak nastala noc první. Ivan carevič oblékl zlaté brnění, vzal meč a vydal se na hlídku.
Čeká a čeká ..... na říčce Smorodině je ticho. Ulehl Ivan carevič pod vrbový keř a usnul bohatýrským spánkem. Ale Váňuškovi to v chaloupce nedá spát ani odpočívat, i sedlo se mu pod hlavou vrtí. Vstal Váňuška, vzal železnou palici a vyšel k říčce Smorodině. A u Kalinového mostu pod keřem spí a chrápe Ivan carevič, jako když ho do vody hodí.
Pojednou se v řece voda rozvlnila, na dubech se orli rozkřičeli ..... a vyjíždí Čudo Judo, šestihlavý drak. Jak dýchne kolem dokola, na tři vrstvy všechno ohněm spálí..... Jeho kůň stoupl na Kalinový most.
Tu se Ivan rolnický syn rozzlobil:
„Kampak s tou Tvou prackou na čistý Kalinový most!“
Váňuška vyskočil, železnou palicí se rozmáchl ..... a tři hlavy jako klasy sklátil; rozmáchl se ještě jednou a ještě další tři srazil. Hlavy uřezal, pod most je schoval a trup hodil do řeky. Vešel do chaloupky a ulehl ke spánku.
Ráno se za svítání Ivan carevič vrátil z hlídky.
Bratři se ho vyptávají:
„Nu, careviči, jaká byla noc?“
„Ticho bylo, bratři, ani moucha kolem mě neprolétla.“
Váňuška sedí a mlčí.
Druhou noc šel hlídat Ivan Popovič. Čeká a čeká, na říčce Smorodině bylo ticho. Ivan Popovič také ulehl nakonec pod vrbový keř a usnul bohatýrským spánkem. O půlnoci vzal Váňuška železnou palici a šel k říčce Smorodině. A u Kalinového mostu pod keřem spí a chrápe Ivan Popovič, jako když ho do vody hodí.
Pojednou se v řece voda rozvlnila, na dubech se orli rozkřičeli ..... vyjíždí Čudo Judo, devítihlavý drak.
Kůň pod ním zaklopýtal, havran se mu na rameni zachvěl a pes za ním hřbet naježil.
Devítihlavý drak se rozzlobil:
„Cože, vlčí stravo klopýtáš, cože se havraní pero třeseš a cože se psí srsti ježíš? Nikde na světě nenajdu soupeře!“
Odpověděl mu havran z pravého ramene:
„Máš na světě soupeře ..... ruského bohatýra, Ivana rolnického syna.“
„Ivan rolnický syn se nenarodil, a jestli se narodil, tak se k boji nehodí; na dlaň si ho posadím, druhou dlaní přibouchnu, a zbude z něho jenom syrovátka.“
Váňuška se rozzlobil:
„Nechlub se příliš, Ty nečistý ďáble! Ještě jsi nechytil jasného sokola, a už mu peří škubeš, ještě jsi nebojoval s dobrým mládencem, a už se chvástáš.“
Setkali se, na sebe udeřili, až země kolem dokola zasténala. Čudo Judo, devítihlavý drak, Ivana po kotníky do země vrazil. Váňuška se rozohnil, rozkročil se a rozmáchl se palicí ..... tři hlavy drakovy sklátil jako klasy.
„Počkej, Ivane rolnický synu, dopřej mi trochu oddechu!“
„Nač je Ti třeba oddechu, Ty nečistý ďáble, máš devět hlav, a já jenom jednu!“
Rozmáchl se Váňuška a další tři hlavy mu sťal, ale Čudo Judo na něj udeřil a Váňušku až po kolena do země vrazil. Toho Váňuška využil, vzal hrst země a hodil ji drakovi do očí.
Zatímco si drak oči protíral a obočí čistil, Ivan rolnický syn mu srazil poslední tři hlavy. Hlavy uřezal, pod most schoval a trup hodil do vody.
Ráno za svítání se vrátil z hlídky Ivan Popovič a bratři se ho vyptávají:
„Nu, Popoviči, jaká byla noc?“
„Ticho, bratři, jen komár mi u ucha pištěl.“
Tu Váňuška dovedl je pod Kalinový most a ukázal jim dračí hlavy.
„Ech, Vy spáči k neprobuzení, měli byste raději na peci ležet, a ne bojovat.“
Třetí noc se na hlídku vypravil Váňuška. Obouvá si vysoké kožené boty, obléká si konopné rukavice a starším bratrům nakazuje:
„Bratři milí, jdu do strašlivého boje, ležte, ale nespěte, naslouchejte, až Vás zavolám.“
A tak stojí Váňuška u Kalinového mostu a za ním se rozkládá ruská země.
Přešla půlnoc, v řece se voda zavlnila a na dubech se orli rozkřičeli. Vyjíždí sám drak Gorynyč, dvanáctihlavé Čudo Judo. Každá hlava jinou píseň zpívá, z nozder mu srší plamen, z tlamy se valí dým. Kůň pod ním má dvanáct křídel, srst má železnou, chvost a hřívu ohnivou.
Drak skočil na Kalinový most.
Tu kůň pod ním klopýtl, havran se mu na rameni zachvěl a pes za ním hřbet naježil. Čudo Judo udeřil koně bičem po bedrech, havrana po peří a psa po uších.
„Cože vlčí stravo klopýtáš, cože se havraní pero chvěješ, cože se psí srsti ježíš? Nebo si myslíte, že je tu Ivan rolnický syn? I když se narodil, i když se k boji hodí, já jenom fouknu a zbude z něho prach.“
Tu se Váňuška rozzlobil a vyskočil.
„Ještě ses, Čudo Judo, s dobrým mládencem nebil, a už se chvástáš.“
Rozmáchl se Váňuška a srazil drakovi hned tři hlavy, ale drak ho po kotníky do země vrazil, chytil své tři hlavy, škrtl po nich ohnivým prstem a všechny mu zase přirostly, jako by vůbec nespadly. Dýchl na Ruskou zem ohněm ..... na tři versty kolem dokola všechno spálil.
Váňuška vidí, že je zle, vzal kamínek a hodil ho do chaloupky, aby dal bratrům znamení. Všechna okénka vyrazil, okenice na třísky se rozletěly, ale bratři spí a neslyší.
Sebral Váňuška své síly, rozmáchl se palicí a srazil drakovi šest hlav. Drak škrtl ohnivým prstem a hlavy mu zase přirostly, jako by mu vůbec nikdy nespadly a Váňušku až po kolena do země vrazil. Vychrlil oheň ..... a na šest verst ruskou zemi spálil.
Váňuška rozepjal kovaný pás, hodil ho do chaloupky, aby bratry vzbudil. Dřevěná střecha se rozletěla, dubové schody se odkutálely, ale bratři stále spí a chrápou, jako když je do vody hodí.
Váňuška sebral poslední síly, rozmáchl se palicí a ..... srazil drakovi devět hlav. ..... Syrá země se zachvěla, voda se rozbouřila a orli z dubu spadli. Drak Gorynyč uchopil své hlavy, škrtl ohnivým prstem a hlavy zase přirostly, jako by mu vůbec nikdy nespadly, a Váňušku do země až po pás vrazil. Vychrlil oheň ..... a na dvanáct verst ruskou zemi spálil.
Váňuška sňal konopnou rukavici a mrštil ji do chaloupky, aby bratry konečně probudil. Chaloupka se rozsypala na klády, ale bratři se probudili a co vidí: z Kalinového mostu se valí krev, ruská země sténá a na cizí zemi krákorá havran. Vrhli se bratři Váňuškovi na pomoc. A nastal bohatýrský boj. Čudo Judo ohněm ničí a dýmem dusí. Ivan carevič bije mečem, Ivan Popovič bodá kopím. Země sténá, voda vře, havran kráká, vyje pes .....
Vyčkal Váňuška vhodnou chvíli a usekl drakovi ohnivý prst. A tu už začali bratři bít a bušit do draka, usekli mu všech dvanáct hlav, trup rozsekali na kusy a hodili do vody.
Ubránili Kalinový most.
Časně ráno raníčko vyšel Ivan rolnický syn na čisté pole, udeřil sebou o zem, proměnil se v mušku a odletěl do dračího království.
Doletěl Váňuška do drakova paláce a usedl tam na okénko. V bělokamenném paláci sedí tři dračí ženy a slzy prolévají.
„Ivan nám zabil milované muže, z malých synků sirotky udělal. Jak se Ivanu rolnickému synu a jeho bratrům pomstíme?“
Nejstarší žena zlaté vlasy češe a hromovým hlasem povídá:
„Sešlu hlad, sama vyjdu na cestu, udělám se jabloní, a kdo mé jablíčko utrhne, v tu chvíli zemře.“
Prostřední žena stříbrné vlasy češe, hromovým hlasem povídá:
„A já sešlu sucho a velikou žízeň, sama se udělám studánkou s pramenitou vodou ..... a kdo se mé vody napije, v tu chvíli zemře.“
Třetí žena měděné vlasy češe a hromovým hlasem povídá:
„A já sešlu spánek na oči a dřímotu, sama se proměním v dřevěnou postel a prachovou peřinu ..... kdo na tu postel lehne, ohněm shoří.“
Váňuška všechno vyslechl a všechno si dobře zapamatoval. Odletěl na čisté pole, udeřil sebou o zem a stal se z něho zase dobrý mládenec.
Vešel do strážné chaloupky, probudil bratry a povídá:
„Bratři moji milí, zabili jsme draky, zůstala však dráčata, musíme dračí hnízdo zničit a popel rozvát, jinak nebude na Kalinovém mostě klid.“
A tak se na cestu vypravili, most přejeli a do dračího carství odjeli. Jedou a jedou, kolem dokola ani kůl, ani statek, ani sad, ani pole ..... všechno ohněm spáleno. Začali si bratři na hlad naříkat. Ale Váňuška mlčí. A co pojednou uviděli: stojí tam jabloň a na té jabloni zlatá jablka. Bratři se radovali, koně popohnali, k jabloni pospíchali, ale Váňuška se rozjel a hned jabloň skácel, po jablkách šlapal a jablka ničil ..... jen sténání a praskání se rozléhalo. Bratři se zlobí, ale Váňuška mlčí.
Jedou dál. Zadlouho zakrátko velké horko na ně dolehlo, ale kolem dokola ani říčky, ani pramínek. A co pojednou uviděli: na žlutém písku, na úpatí strmé hory je zlatá studánka s pramenitou vodou a na té vodě plave zlatý pohárek. Pustili se bratři ke studánce, ale Váňuška je předjel. Studánku zničil, vodu zkalil a pohárku rozdupal. Jen sténání a praskání se stepí rozléhalo. Bratři se zlobí a Váňuška mlčí.
A tak jeli dál. Zanedlouho zakrátko padl na bratry spánek, přišla na ně dřímota. Oči se samy zavírají, bohatýři se v sedlech klátí, koním na hřívy klesají. A pojednou co vidí: stojí tu dřevěná postel a na ní prachová peřina. Bratři k lůžku pospíchají, ale Ivanuška před nimi a ulehnout jim nedovolí.
Bratři se rozzlobili, meče uchopili, na Váňušku se obořili, ale Ivanuška jim povídá:
„Ech, bratříčkové milí, před smrtí jsem Vás uchránil, a Vy se na mě zlobíte. Tak se na to podívejte, ruští bohatýři.“
Chytil Ivanuška sokola z pravého ramene, hodil ho na postel a sokol ohněm shořel. Bratři úžasem oněměli. A tak tu postel na drobné třísky rozsekali a zlatým pískem zasypali.
Pak už dojeli ti tři ruští bohatýři k dračímu paláci, palác vypálili, popel po větru rozhodili a se slávou se vrátili domů.