Bohatýr Naznaj

Poslouchejte, co se povídá v Dagestánu! Povídá se, jak zajíc a liška na poli žili družně pospolu, jak se v lese medvěd s kancem věrně přátelili a jak v tam horách žil slavný bohatýr Naznaj.
Nebyl ani veliký, ani silný ten bohatýr, tak o hlavu větší než konev na dojení, jenom o trochu silnější než pavouk křižák. Ale statečný byl převelice. Jenom ze vrat se neodvážil ani na krok sám. To ho musela žena vyhánět klackem.
Takový to byl bohatýr, ten náš milý Naznaj.
Jednou v noci vyšel Naznaj na dvůr. Sedl si pod vůz a vedle něho stála jeho žena. Bez ženy nevycházel Naznaj ani na dvůr. Bál se ji prý nechávat samotnou.
„Jaká je to krásná noc!“ liboval si Naznaj. „Měsíc svítí, nebe plné hvězd, věru noc pro hrdiny a bohatýry.“ A tu žena žertem zvolala:
„Vlk, běží sem vlk!“
Naznaj vyskočil, o podvozek se strašně uhodil do hlavy a omdlel.
„Ach, jaký jsi Ty bázlivý babinec!“ zvolala žena a vyhodila ho ze vrat.
„Dobrá, půjdu do světa,“ naříkal Naznaj, vzal si starou šavli a šel, kam ho oči vedly.
Zanedlouho uviděl náš bohatýr na cestě puklý meloun a na něm plno much. Vzal plochý kámen a bouchl s ním mezi mouchy. Strašnou zkázu jim připravil, rovných pět set much zůstalo ležet mrtvých na zemi. Zasmál se Naznaj, a když přišel do města, dal si vyrýt na čepel šavle nápis: Bohatýr Naznaj z Dagestánu pět set jednou ranou zabil.
Naznaj šel dál, až přišel do cizích krajin a tam v jednom městě uslyšel hudbu, buben, píšťalu, veselé písničky. Naznaj šel za hudbou a přišel na rozlehlý dvůr, kde sedělo mnoho lidí, jedli, pili a radovali se. Naznaje hned vzali mezi sebe, dali mu taky najíst a napít a ptali se ho, kdo je a odkud přichází.
Naznaj neřekl nic, jen vytasil svou strašnou šavli a lidé s údivem četli: "Bohatýr Naznaj z Dagestánu jednou ranou pět set zabil".
Hned se všichni začali Naznajovi obdivovat a sám car té země ho pozval k sobě a řekl mu:
„Slavný bohatýre Naznaji z Dagestánu! Já budu Tvůj otec, Ty buď můj syn! Zůstaň u mne a ochraňuj mou říši!“
A tak Naznaj zůstal u cara, nic nedělal, měl se dobře a liboval si, jak je dobré být slavným bohatýrem.
Jednoho dne si ho však car zavolal a řekl:
„Milý bohatýre Naznaji! Zítra Tě čeká práce. Dvakrát do roka sem přichází hrozný drak a vždycky mu musíme dát sto vykrmených volů. Jinak by nám říši poplenil. Ale proč bychom mu teď dávali voly, když máme Tebe? Běž a toho draka zabij!“
Naznaj neřekl na to nic, poznal, že tady mu už pšenice nepokvete. A v noci se nenápadně vytratil z paláce a šel si hledat štěstí jinde.
Naznaj přišel do hlubokého lesa, vylezl si na vysoký, košatý strom, tam se ve větvích uvelebil a usnul.
K ránu ho však probudil strašný rachot. Pohlédl dolů a s hrůzou pod stromem spatřil hrozného draka. Spal a chrápal, až se celý les třásl.
Naznaj se tak lekl, že spadl se stromu rovnou drakovi na hlavu. Ale ještě víc se lekl drak. myslel, že do něho uhodil blesk, a z toho leknutí ho ranila mrtvice.
Když se Naznaj probral z té hrůzy, podivil se, že ho drak nesežral.
A když viděl, že drak leží mrtvý, honem vytasil šavli, usekl drakovi hlavu a vrátil se s ní do paláce.
Car zrovna vstával a divil se, kam zmizel Naznaj. A vtom přišel náš bohatýr s dračí hlavou pod paží.
„To je ten drak?“ optal se cara a ukázal mu strašnou hlavu s hubou plnou zubů ostrých jako šavle.
„Ano,“ odpověděl car.
„Hm, u nás v Dagestánu máme taková koťata,“ ušklíbl se jenom Naznaj a pověst o jeho chrabrosti se roznesla široko daleko, až za hranice carské říše.
Ale zanedlouho pozval car Naznaje znova.
„Milý bohatýre Naznaji!“ řekl. „Zítra Tě čeká zase práce. Do naší říše přišli tři strašní obři Nartové a hubí širý kraj. Musíš se s nimi vypořádat.“
Naznaj zase neřekl nic a šel domů.
„Dvakrát za sebou se na mě štěstí neusměje,“ říkal si cestou. „Musím rychle pryč. Škoda toho krásného života!“
Ale přece jenom se na Naznaje štěstí podruhé usmálo. Naznaj si zase v lese vylezl na ten strom, co pod ním zabil draka, a ještě než pořádně usnul, uvelebili se pod ním ti tři hrozní Nartové.
„Tak jsem slyšel, že car má u sebe velikého bohatýra Naznaje z Dagestánu,“ řekl jeden.
„A ten prý zabil pět set jednou ranou,“ řekl druhý.
„Přece se nezalekneme nějakého človíčka!“ zasmál se třetí.
„Jenomže ten Naznaj zabil i hrozného draka, co si sem chodil pro voly,“ zase řekl první.
„Co pořád máte s tím Naznajem?“ zlobil se třetí. „Snad se ho nebojíte?“
„My že se bojíme Naznaje?“ rozhorlili se zase ti dva a začali se všichni strašně hádat. A tak se pohádali, až se dali do pranice, a tak se poprali, až se k smrti pobili.
Když viděl Naznaj, že jsou Nartové mrtví, slezl se stromu, usekl jim jejich příšerné, zarostlé hlavy a šel s nimi zase k carovi.
„To jsou ti hrozní Nartové?“ otázal se pak cara a ukázal mu obří hlavy.
„Ano,“ řekl car.
„Hm, takhle u nás v Dagestánu vypadají batolata,“ zabručel jenom Naznaj. „S takovými se u nás vypořádá každá baba.“
Ale zanedlouho si dal car zavolat Naznaje potřetí.
„Milý bohatýre Naznaji!“ řekl mu. „Hrozný nepřítel ze sousední říše přitáhl se svým vojskem a já Tě jmenuju velitelem našeho vojska a prosím Tě, abys nepřítele vyhnal. Pro Tebe to bude hračka.“
„Do třetice všeho dobrého,“ řekl si Naznaj a tentokrát neutíkal. S vojáky se tolik nebál.
Car pak nařídil vojákům, aby Naznaje ve všem na slovo poslouchali a ve všem ho napodobili.
Naznaj si nasadil na hlavu ocelovou přilbu, navlékl se do těžkého ocelového krunýře, vyzbrojil se dlouhým kopím a kulatým štítem a v čele carského vojska vyjel srdnatě na nepřítele.
Když však přijel blíž a rozeznal před sebou šiky po zuby ozbrojených nepřátel, tak strašně se polekal, až spadl z koně. Honem odhodil přilbu, sejmul krunýř, nechal ležet zbraně a chtěl se dát na útěk. Jen se však otočil ke svým vojákům, s údivem spatřil, že i oni jsou z koní dole, rychle se svlékli docela do naha a čekají co dál. Naznaj se otočil na nepřítele a s ještě větším údivem zpozoroval, jak jeho šiky zakolísaly, a až k němu dolehly výkřiky:
„Běda, to nejsou vojáci! To jdou na nás nahatí čerti!“
A to už se nahatí carští vojáci v čele s Naznajem rozběhli kupředu. Nastala hrozná panika. Nepřátelé prchali, co jim nohy stačily, opravdu si mysleli, že na ně jdou čerti z pekla. Všecku kořist a zbraně nechali na bojišti a sami se na sebe tak tlačili, až padali z koní, koně po nich šlapali a koho neušlapali, ten se vzdal Naznajovi. Ani jediný z nepřátelského vojska se nevrátil domů.
„Naznaj je nejen chrabrý bohatýr, ale i obratný vojevůdce,“ radoval se car, když se Naznaj vrátil s nesmírnou kořistí a mnoha zajatci. A Naznajovi pak řekl:
„Milý bohatýre Naznaji! Řekni si, oč chceš, všecko Ti splním, co je v mé moci.“
A Naznaj řekl:
„Milý care, třikrát jsem Ti dobře posloužil a teď Tě prosím jenom o jedno. Propusť mě ze svých služeb! Mým údělem je jezdit po světě a pomáhat kde je třeba. Tobě už jsem pomohl dost, musím zase jinam. Nemohu dlouho sedět na jednom místě.“
Nerad propouštěl car Naznaje ze svých služeb, ale svůj slib musel dodržet. Dal Naznajovi sto pytlů zlata, naložil je na sto krásných koní, Naznaj se se všemi srdečně rozloučil a odjel.
Jel a jel, až přijel do své rodné vesnice daleko v Dagestánu. Tam si postavil nový dům a nad vrata pověsil šavli s nápisem: Bohatýr Naznaj z Dagestánu pět set jednou ranou zabil. A jeho žena už ho nehonila klackem ven, už se na něho neutrhovala, jenom ho obskakovala a krmila ho samými lahůdkami.