Bohatý kupec a tři sudičky

zobrazeno 32×

Vložil(a): jitkamety, 11. 2. 2016 13.48

Za dávných časů, chodily ještě po světě sudičky, nejezdily vlaky a auta, takže i boháči museli šlapat pěšky. A jeden bohatý kupec takhle za podzimní plískanice cestou domů pod horami zabloudil. Z posledních sil se doplahočil k nějaké vesnici a u první chalupy zkusil zaklepat na dveře:
„Dobří lidé, otevřte ubohému pocestnému!“ Světlo za oknem bliklo a zhaslo.
Kupec šel dál, zaklepal u druhé chalupy, ale tam sháňka a pláč, že mají ve světnici nemocného; v třetí chalupě oplakávali nebožtíka, ve čtvrté plakal houf dětí. Bylo to jako z udělání, kupec prosil a nikde se nedoprosil.
Na konci vesnice se krčila chaloupka tak na dlaň, ale v okýnku se ještě míhala zář z ohniště. A kupec zaklepal i tady:
„Hospodáři, jestli nespíte, otevřte ubohému pocestnému!“
Na zápraží vyšel mladý muž:
„Rád bych Ti pomohl, pane. Jenže uznej sám, kam bychom Tě uložili ..... máme jen jednu světničku a mé ženě se každou chvíli narodí děťátko.“
„Přikrčím se tady na zápraží nebo někde pod přístřeškem,“ přemlouval hospodáře kupec, „nevyháněj mě do noci, nebudeš litovat.“
A co se takhle dohadovali, ozval se ze světnice dětský pláč.
„Tak už je na světě,“ vykřikla babička, „a je to chlapeček!“
Ze šťastného otce spadla tíseň, pozval kupce dovnitř, a jakmile se děťátko vyplakalo a usnulo, ustlali domácí hostovi na lavici, sami polehali, jak se dalo, a brzy i oni blaženě spali.
Jenom bohatý pán, zvyklý na lepší postel, nemohl usnout a převaloval se z boku na bok. A tak se stalo, že jediný bděl, když o půlnoci zakokrhal kohout, a kde se vzaly tu se vzaly, nad děťátkem náhle stály tři bíle oděné stařenky.
„Potká Tě v životě mnoho zlých nesnází,“ řekla ta první.
„Ale Ty je překonáš,“ řekla druhá, „dám Ti k tomu dost síly.“
„A nakonec se všechno v dobré obrátí, protože zdědíš majetek boháče, který dnes nocuje pod touhle střechou,“ dodala ta třetí.
A mrknutím oka sudičky byly tytam.
Kupec do rána neusnul, a sotva se rozednilo, vstal a probudil hospodáře.
„Rád bych se Ti odvděčil,“ řekl mu, „a nejde mi z hlavy to Vaše děťátko. Jste chudí, ale jste mladí a můžete mít dětí, kolik si budete přát. Já mám majetku ažaž a nemám dědice. Dej mi svého syna, vychovám ho jako prince.“
„Tak chudí nejsme, abychom se museli vzdát svého prvorozeného,“ odpověděl hospodář a jeho žena se k němu připojila:
„O něčem takovém už ani nemluvte, pane!“
Kupec se nedal odbýt:
„Rozmyslete si to, lidičky, a neukvapujte se. Jen se podívejte!“
A vysázel na stůl sto dukátů, jeden jako druhý se zlatě blýskaly, možná nebem, možná peklem, kdo to ví a kdo to kdy věděl.
„Ach to je bohatství,“ spráskla ruce babička, „jak jsem stará, takový poklad jsem neviděla!“
Všichni tři nemohli od toho blýskání oči odtrhnout. Nakonec si mladí řekli, že děti ještě mít budou, ale získat tolik dukátů že se jim nepodaří, i kdyby si kůži s těla dřinou sedřeli. A tak zaplakali, rozloučili se s děťátkem, zavázali je do plachetky a položili do pánových rukou.
Za vesnicí odbočil boháč do lesa. Našel vykotlaný dub, vložil raneček do dutiny, a když se vrátil na cestu, zamnul si spokojeně ruce a šel dál.
Děťátko v kotlině dubu se zatím probudilo. Nejdřív zavrnělo, ale brzy se rozkřičelo, jako by zanevřelo na celičký svět. Naštěstí v tu dobu hnal pod lesem stádo ovcí starý pastýř, zaslechl dětský pláč a zavolal na syna:
„Hej, chlapče, neslyšíš nic? Jako by tu někde plakalo dítě! Napni uši, slouží Ti lip než mně!“
„Vy slyšíte i trávu růst, táto. Kde by se tu vzalo děcko? To nejspíš zaskřehotal někde pták.“
„Dost možná, ale mně se to nechce zdát,“ trval na svém starý ovčák.
I dali se otec a syn do hledání a zanedlouho zavrtěli hlavou nad plachetkou s uplakaným robátkem. Jak ses tady octl, drobku? A co teď s Tebou? Potom si řekli, že už ho nějak vychovají, jsou na salaši sami dva, aspoň jim bude veseleji. A že svého synáčka našli, začali mu říkat Najdek.
Krmili chlapce ovčím mlékem jako jehňátko, houpali ho na jedlových větvích, na lesních mýtinách ho učili první krůčky. V zimě v létě se Najdek od dědy a strýce nehnul. Chodil s nimi po horách, dováděl s kůzlaty, od kosa pochytil první písničku, první píšťaličku mu vyřezal strýc Pahon a pískat na březový list ho naučil dědeček Gligor. Když mu bylo patnáct, uměl to se stádem lip než starý pastýř, ovce poslouchaly jeho píšťalku jako očarované. A pěkný byl, od slunce přizlátlý, s kučerami jak beránčí rouno, a když šel lesem, zrovna jako by tančil, však i víly se za ním začaly poohlížet.
Z chlapce vyrostl mladý muž a hory, les i salaš s ovcemi koupil tou dobou nový pán, prý bohatý kupec. Jednoho dne se přišel na svůj majetek podívat. Našel doma dědu Gligora.
„Posaď se, pane, a ochutnej náš sýr,“ vybídl starý ovčák hosta. „Musím Ti říct, že je to dílo mého vnuka, už přemistroval mistra.“
„Ty máš vnuka?“ podivil se pán. „Slyšel jsem, že tu žiješ se synem, a ten prý není ženatý.“
„Není, a přece vnuka mám. Uvidíš ho, však on Najdek přiběhne, nejsou dnes se stádem daleko, a sám ho pochválíš.“
„Jak že mu to říkáš?“ vpadl host dědovi do řeči.
„Pojmenovali jsme ho Najdek, protože jsme ho kdysi našli, může to být dvě desítky let, támhle v lese, vidíš?“ rozkládal starý Gligor. „A udělali jsme moudře, že jsme si ho nechali.“
Boháč seděl jako zkoprnělý a děda Gligor mluvil dál:
„Pahon a Najdek chodí s ovcemi, já zůstávám na salaši, a než se stádo vrátí k dojení, chystám tvaroh a sýr, poklízím a vařím ..... Pahon už taky není žádný mladík, ale že je tu ten hoch, máme oba zastání ..... Náš kaškaval Ti nechutná, pane?“
Boháč se vzpamatoval:
„I chutná, dědo Gligore, chutná. Jste oba šikovní a poctivci, kam jsem přišel, všude jsem to o Vás slyšel. A tak Tě o něco poprosím. Dej mi toho chlapce do města do služby, potřebuju spolehlivého chasníka. Budeš mít o vnuka postaráno a sám škodný nebudeš.“
„To nemůžeme udělat, pane,“ zhrozil se starý Gligor, „nežádej to od nás! Vypiplali jsme ho, zamilovali jsme si ho, a teď ho máme ztratit?“
„Ty víš, dědo, že bych si ho mohl vzít i proti Tvé vůli. Já rozhoduju, kdo kde bude sloužit! Ale chci s Tebou vyjít po dobrém, a tak Tě znova žádám: dej mi toho chlapce, nebudeš litovat!“
A bohatý pán vysázel na stůl sto dukátů, jeden jako druhý se zlatě blýskaly, možná nebem, možná peklem, kdo to ví a kdo to kdy věděl.
Děda Gligor zíral na ten poklad jako ve snu, za celý život nedal dohromady jediný dukát a teď jich před ním leží rovná stovka.
Neodolal a vzal si je.
„Jen se bojím, pane,“ řekl nakonec, „že Najdek s Tebou do údolí nebude chtít, a já ho nutit nemohu.“
„Udělám to, dědo, tak, abych Ti loučení ulehčil,“ navrhl kupec. „Napíšu dopis a pošlu ho po chlapci své ženě. Ta s ním laskavě pohovoří, jak už to ženy umějí, a postará se, aby se mu u nás zalíbilo.“
Pán napsal dopis, a když Najdek zaskočil na salaš, děda Gligor si potají setřel slzu.
„Podívej, synku,“ řekl, „s tímhle psaním dojdeš dolů do města. Ten velký bílý dům hned při cestě, ten patří pánovi. Zajdeš za paní a dopis jí odevzdáš. Pán se vrátí za týden a propustí Tě pak domů. Rozuměls, chlapče?“
„Rozuměl, dědečku, ale tuze Tě prosím, nemůžeš poslat s tím psaním strýčka Pahona? Zná to dole lip než já!“
„Jen jdi, chlapče, jdi, je to pánovo přání,“ povzdechl si děda Gligor. „Nesmíme se mu protivit, je to náš živitel. A týden není přece věčnost.“
Když slunce zrovna nejvíc pálilo, došel Najdek ke studánce pod košatým bukem. Nabral si do dlaní chladivé vody, napil se a natáhl se ve stínu. Beraní čapku, v které měl zastrčený dopis, položil vedle sebe, zpod opasku vytáhl píšťalku a rozfoukal ji tak krásně, že se k němu ze všech stran slétali kosi a poslouchali, ani nedutali. A jak si Najdek ležel v trávě a pískal si, vypadla mu píšťalka z rukou a on usnul.
Kde se vzaly tu se vzaly, nad spícím mládencem najednou stály tři stařenky celé bíle oděné.
První řekla:
„Měl by ses probudit, synku, čeká Tě ještě mnoho nesnází.“
Druhá ji zadržela:
„Jen ho nech odpočívat, ať má dost síly a všechno šťastně překoná.“
A třetí stařenka se sehnula, vzala z beranice dopis, rozevřela ho a četla nahlas:
„Milá ženo, co Ti píšu, musí zůstat v naprosté tajnosti. Mladík, který Ti doručí tento list, je nebezpečný ničema. Zavolej ihned mého oddaného sluhu Trifona a vyřiď mu, ať dělá, co umí, ale že ten mládenec, až se vrátím domů, nesmí být mezi živými. A to si pamatuj, že Tě vyženu o žebrácké holi, jestli neuděláš, jak Ti přikazuju.“
Když stařenka dopis dočetla, posteskla si:
„Vidíte, sestřičky, ti boháči jsou dneska tak zpupní, že by se chtěli protivit i vůli sudiček!“
Sáhla do kapsy, vyndala úplně stejný list papíru, jako byl ten, na kterém napsal svůj dopis kupec, přeložila ho, vložila ho chlapci do čepice a ten kupcův hodila po větru.
A mrknutím oka tři bíle oděné stařenky byly tytam.
Najdek se protáhl, vyskočil, píšťalu si zastrčil za opasek, nasadil na hlavu beraní čapku, do jedné ruky vzal hůl, do druhé dopis a šel.
Na místo došel kvečeru a udělal, co měl, odevzdal dopis přímo paní. Ta list rozevřela, hned poznala pánovo písmo, a jak četla, divila se a divila:
„Milá ženo, z celého srdce Tě prosím, abys vykonala, co Ti tady píšu. Mladík, který Ti doručí tento list, se jmenuje Najdek, protože je to nalezené dítě, ale já vím lip než kdo jiný, že pochází z dobré krve a šlechetného rodu. Vybral jsem ho za muže pro naši dceru a doufám, že z toho budeš mít radost. Ten mládenec o tom ještě neví, proto spoléhám na Tebe, že ti dva v sobě najdou zalíbení. Svatbu neodkládej. Vrátím se za týden a rád bych je spolu našel v lásce a manželství. Pamatuj, že na štěstí toho mladíka záleží i naše štěstí.“
Paní zavolala dceru Saftičku, přečetla dopis nahlas a zeptala se:
„Slyšely jste, milé děti, co mi píše Váš otec?“
„Slyšela jsem, maminko,“ hlesla Saftička a zvedla k tomu urostlému mládenci plaché hnědé oči.
Že se podobaly očím laňky, řekl Najdek bez váhání:
„Slyšel jsem, paní.“
Na druhý den se slavila svatba. A byla to svatba veselá, protože ti dva mladí byli šťastní, že ani šťastnější nemohli být.
Paní tentokrát svého muže netrpělivě vyhlížela, a jakmile se vrátil, vedla ho k oknu, aby se podíval na ten krásný pár.
Kupec nevěřil svým očím, když spatřil, s kým se to v zahradě vodí jeho dcera za ruku.
„Co to znamená?“ vyrazil jako bez dechu.
„Splnila jsem do písmene, cos mi v dopise přikázal,“ řekla paní a podala mužovi list.
Boháč poznal své písmo, a když přečetl, co v dopise stojí, krve by se v něm nebyl dořezal. Navenek se uklidnil a řekl:
„Nu, mockrát Ti děkuju, ženo, žes to tak dobře zařídila.“
Před večeří se šel projít do sadu a na vinici. Nebe se mračilo, chystalo se k bouřce. Zavolal si sluhu Trifona a zhurta na něj spustil:
„Hrozny i broskve jsou už zralé, ale zdá se mi, že místo pána si na nich pochutnává kdejaký darebák. Nikoho nešetři! Jak se tu v noci něco šustne, bez milosti střílej. Vyženu Tě karabáčem, zmizí-li mi do rána jediná broskev nebo hrozen. A jestli mi zastřelíš aspoň jednoho ničemného zloděje, vysázím Ti na stůl pět dukátů. Tak dělej, co umíš!“
Když pánova rodina zasedla ke stolu, dalo se zrovna do deště a začalo hřmít, až nádobí na policích řinčelo.
Po večeři si kupec posteskl:
„Těšil jsem se na kousek hroznu z naší vinice, ale kdo by mi ho přinesl v téhle slotě!“
Najdek beze slova vstal, vzal košík a šel na vinici. Z nebe sjel blesk a zahřmělo jako o soudném dni.
„Tatínku,“ vykřikla polekaně Saftička, „cos to udělal, vždyť se mu v té bouři něco stane!“
I paní vyčetla mužovi jeho hloupý rozmar.
„Já ho nikam neposílal,“ ohradil je kupec, „viděly jste, že šel sám! A co by se mu stalo? Aspoň se přesvědčíme, že není žádný třasořitka.“
Znovu blesk a znovu hrom, a vtom se otevřely dveře a na prahu stál Najdek s košíkem deštěm smáčených hroznů. Usmál se a řekl:
„Dejte si chutnat, otče.“
Kupec sebral všechnu svou vůli a zahlaholil:
„Neříkal jsem Vám, že ten náš Najdek je statečný mládenec?“
„Jakápak statečnost,“ odpověděl mladý muž. „Vyrostl jsem v horách a tam si člověk musí na nečas přivyknout.“
Sladký hrozen pánovi zhořkl. Vstal od stolu, chytil karabáč a jako omámený vyběhl ven vypořádat se s Trifonem.
Sotva se přiblížil k vinici, třeskla rána, kupec vykřikl a klesl k zemi. Přiběhl Trifon, a když viděl, koho zasáhl, začal bědovat.
„Nenaříkej a odnes mě domů,“ zachraptěl boháč. „Stalo se, co se stát muselo.“
Víc nepromluvil a k ránu, když se vyčasilo, vydechl naposled.
Paní otevřela ve světnici okna a spatřila na cestě tři stařenky od hlavy po paty bíle oděné.
„Tak už to na světě chodí,“ povzdychla si, „jeden umřel a druhý se narodil.“
A já k tomu dodávám, milí zlatí, že jsem nic nepřidal a nic jsem neubral, toto se opravdu stalo.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight