Bludný Holanďan

zobrazeno 45×

Vložil(a): jitkamety, 28. 2. 2016 14.41

Norský kupec Daland se asi před sto lety vracel na své lodi do vlasti. Dlouho se plavil po moři, přistával v cizích přístavech, prodával, nakupoval a ukládal peníze do kované truhly v podpalubí. Posádka se už těšila, až zase vystoupí doma na pevnou zem a každý obejme své drahé, ženu a děti, nebo matku a sestru.
„Zítra už budu sedět v hospodě U ráhna,“ těšil se jeden z námořníků. „Není nad naše pivo.“
„Jen aby nás v poslední chvíli nechytla bouře,“ řekl druhý. „Vidíš tamten mrak na obzoru? Nechce se mi líbit.“
Mrak se blížil a rostl každou hodinu. Bylo to neklamné znamení nastávající bouře. Dalandova loď se od té chvíle podobala ptáčeti pronásledovanému mořským orlem.
„To by nám byl čert dlužen,“ zahromoval kormidelník, „bouře v poslední chvíli, když máme domov na dosah!“
„Možná, že to není mrak, možná že jsou to plachty lodi Bludného Holanďana,“ řekl kdosi žertem, ale nikdo se tomu nezasmál.
Věděli, co by to znamenalo.
Podle dávné pověry křižoval moře prokletý koráb holandského kapitána, který byl pro své rouhání odsouzen navěky bloudit po slaných vlnách. Měl prý černou loď s krvavými plachtami a jeho posádkou nebyli živí, ale duchové utonulých námořníků. A žádná loď, která spatřila Bludného Holanďana, už nikdy nedoplula k břehům.
„Loni se nevrátila z bouře loď Svatá Markéta. Jediný muž, který se zachránil z celé posádky, pak vypravoval, že se k lodi blížil ohromný černý mrak, ale z větší blízkosti prý rozeznali černou loď s krvavými plachtami, a na palubě nebyl nikdo, černá loď se prý držela stále ve stejné vzdálenosti, za Svatou Markétou, dokud nepřišla bouře. No, a jak to dopadlo, víte,“ vykládal kormidelník.
Od té chvíle všichni úzkostlivě pozorovali černý mrak a čekali, kdy v něm rozpoznají loď. Ale byl to opravdu jen mrak. Zato byl předzvěstí neobyčejně kruté bouře, která je dostihla k večeru posledního dne plavby. Po celou noc si pohrávaly nesmírné vlny Dalandovou lodí, jako by to byla krabička od zápalek. Strašné spousty vody se přelévaly přes palubu a vnikaly až dolů do podpalubí, kde bylo čerpadlo neustále v činnosti. Stěžeň se chvílemi takřka dotýkal hladiny, jak se loď nakláněla, a plachty byly napjaté k prasknutí. Některé plachty vichřice urvala a odnesla na širé moře jako kusy utrženého papíru. Stěží se podařilo námořníkům spustit plachty, aby se loď nepřevrhla. Bez plachet ovšem loď nemohla plout. A tak se jen zmítala jako bezmocná hříčka vln.
Měli štěstí. Bouře se přehnala a už jen svým cípem vrhla Dalandovu loď k břehům, kde se koráb octl v poměrně klidné zátoce. Pokládali to skoro za zázrak. Spustili kotvu a rozhodli se dočkat rána. Někteří zátoku poznali. Tvrdili, že je sotva sedm mil daleko od jejich přístavu. Kapitán Daland vystoupil na břeh. Široko daleko neviděl v temném okolí jediné světýlko. Pobřeží se zdálo pusté. Nedalo se nic dělat, museli zůstat na lodi a dočkat úsvitu. Doufali, že se přes noc bouře vyzuří a plavba domů bude klidná.
Posádka se uložila k spánku. Jen kormidelník zůstal na zádi jako hlídka.
„Dej pozor a neusni,“ přikazoval mu Daland. „Kdyby bouře zesílila a zasáhla i sem, bylo by lépe vyplout znovu na moře a přečkat noc tam.“
„To tak, aby nás měl Bludný Holanďan na mušce!“ zasmál se kormidelník.
„Jen nebuď zpupný, jako byl ten nešťastník.“
„Myslíte, kapitáne, že to byla tak velká vina, za jakou byl potrestán? Že chtěl překonat vichr, který mu znemožňoval obeplout skalisko? Je na tom něco tak zlého?“
„Říká se, že to nebylo za jeho houževnatost, ale za to, že proklel nebesa i zemi.“
Kormidelník přisvědčil. „Já vím. A zaklel se prý, ať navěky pluje po všech mořích jako duch, když nepřekoná ten vichr. Jenže, kapitáne, který námořník nekleje, když je v úzkých a nevypustí z úst silnější slovo, když ho chce bouře poslat ke dnu?“
„Však v té pověsti je mu přiznána naděje na vykoupení,“ dodával Daland.
„O tom nevím, kapitáne,“ pozvedl kormidelník zvědavě obočí. „A jaká je ta naděje?“
„Vždycky jednou za sedm let smí Bludný Holanďan zakotvit a vystoupit na pevnou zemi a hledat věrnou lásku. Když ji najde, bude zbaven prokletí a může dožít svůj život jako člověk kterým býval.“
„A když tu věrnou lásku nenajde?“
„Musí zase dalších sedm let křižovat moře jako přízrak.“
„To se chudák nahledá!“ obrátil to kormidelník v žert. „Najít věrnou lásku v našich časech, to je těžší než najít zlatý poklad. Ledaže by to byla Vaše dcera Senta, ta přece může sloužit za vzor poctivého děvčete ..... “
Kapitán už neposlouchal. Odešel se také uložit k spánku.
Noc nebyla klidná. Vítr fičel v rahnoví, jako by tam skučel zástup duchů a vlny, které pronikaly do zátoky z širého moře, olizovaly loď jako chladné plameny, podobné černým jazykům mořských příšer. Kormidelník se zachvěl. Nevěděl, zda strachem nebo chladem. „Eh, co!“ mávl rukou, „snad se nebudu děsit. Bludný Holanďan! Pěkná povídačka, ale vymyšlená starými námořníky, když si krátili dlouhou chvíli!“
Aby se zahřál, přihnul si z lahve a na zahnání strachu si polohlasně zazpíval veselou námořnickou.
Oči se mu počaly přivírat. Spánek se plížil jako černá kočka a sladce ho bral do náruče. Kormidelník usnul.
Zdálo se mu o Bludném Holanďanovi. Snem se mu mihla i bledá tvář kapitánovy dcery Senty. Viděl černou loď, ale její plachty nebyly černé, nýbrž krvavé, a ve snu odháněl loď rukama. Chvílemi se mu vydral z úst přidušený výkřik.
Nemohl vidět, že do zátoky vplula nová loď.
Ačkoli dul vítr a moře se vlnilo, loď plula, jako by se posunovala po zrcadle černá labuť, hračka pro děti. Působilo to strašidelným dojmem, zvláště, když na palubě nebylo živé duše. Loď byla černá a plachty měla krvavě rudé. Připlula k břehu nejblíž, jak jen bylo možno a řetěz s kotvou zarachotil sám od sebe. Loď zůstala stát, prázdná, mrtvá.
Byla půlnoc.
Konečně se na palubě objevila postava muže. Byl oděn černě v šatech, jaké se nosily před sto lety. Měl černé vousy a černé oči a celý působil dojmem černého havrana. Několikrát přešel palubu tam a zpět, zahleděl se chvíli na sousední Dalandovu loď a potom opět sestoupil do podpalubí.
Do rána se už nedělo nic zvláštního.
Kapitán Daland se probudil první. Už nemohl spát. Těšil se na domov a měl starost, aby byl zbytek plavby šťastný. Vystoupil na palubu, sotva se počalo rozednívat. První, co spatřil, byl dřímající kormidelník.
„Tomu říkáš hlídka?“ zalomcoval spáčem, který nechápavě otevřel oči.
„Ehm ..... hm ..... teprve před minutkou se mi zklížily oči, kapitáne, sám nevím jak,“ omlouval se Dalandovi.
„A co tuhle loď, tu jsi neviděl?“
„Ta tu nebyla, kapitáne, ještě před minutkou.“
„Rychlá loď, která dokáže během jediné minuty přistát a spustit kotvu?“ mračil se Daland na kormidelníka. „Jaká je to vůbec loď? Takové se dneska nestaví. Má tvar lodi z minulého století.“
„A na palubě není živáčka ..... “ upozorňoval kormidelník. „Jak sem mohla takhle připlout? Aby to tak byl ..... “
„Mlč!“ zarazil ho Daland. „Jen žádné povídačky. A kromě toho už někoho vidím.“
Oba zbystřili pohled. Z podpalubí vedlejší lodi pomalu stoupal po schůdcích na palubu černě oděný muž.
„Haló, kamaráde,“ přiložil Daland ruce k ústům, „odkud plujete?“
Černý muž zvolna přistoupil k zábradlí a mlčky se zadíval na oba plavce. Nepromluvil, jen černé oči mu hořely podivným ohněm. Dalandovi i kormidelníkovi bylo z toho úzko.
„Odkud plujete? A kam?“ zvolal opět Daland na černého muže. „Haló, slyšíte mě?“
Černý muž se beze slova obrátil. Zamířil k můstku, který byl spuštěn s paluby na břeh, a pomalu, jako by kráčel po vodě, sestupoval na pevnou zemi. Tam zůstal stát a čekal.
Kapitán Daland pochopil, že s ním chce neznámý mluvit. Sestoupil také s lodi a došel k černému muži.
Muž mu podal ruku. Byla studená a jemná, naprosto ne ruka zvyklá drsné práci. Daland mu ji stiskl a bodře zahájil hovor:
„Jsem rád, že jste člověk z masa a krve. Můj pověrčivý kormidelník už byl ochoten vidět ve Vás Bludného ..... “
„Mlčte prosím,“ přerušil ho černý muž zvednutím ruky. „Nerad slyším to jméno. Jinak ovšem pocházím z Holandska a také toto je holandská loď, i když, jak asi jste poznal, staršího typu. Smím Vás pozvat na palubu?“
Zavedl váhajícího Dalanda na svou loď, sestoupil s ním do podpalubí a otevřel dveře jedné z kajut. Každé prkno, jak šli, nepříjemně vrzalo, jako by drželo jen na zrezivělých hřebících. Nikde nepotkali člověka. Daland překročil práh kajuty a stanul ohromen.
„Jaké poklady!“ zvolal, „to je neuvěřitelné, kapitáne ..... Ostatně mé jméno je Daland, kupec a kapitán. A Vaše?“
Neznámý jako by přeslechl, co Daland říkal.
Ukázal na nakupené zlato, skvosty a perly a řekl chladně:
„Toto je jen nepatrná část mého bohatství, ale může být kdykoli Vaše ..... s jednou podmínkou ovšem. Dokážete-li mi pomoci.“
Daland odhadoval cenu těch perel, zlatých křížů a svícnů, prstenů, ale nemohl se dopočítat. Všiml si, že kříže byly vesměs pokrouceny, ale co na tom záleželo, když zlato bylo ryzí.
Podíval se rozpačitě na černého muže, o jakou podmínku půjde.
Neznámý pokračoval:
„Jsem sám ..... a mé bohatství mi není k ničemu, když ..... “
„Když?“ opakoval Daland.
„Budete se divit, že je tomu podobně jako v té pověsti, ale také já hledám věrnou ženu, která by chtěla sdílet můj život,“ pokračoval cizinec ponurým hlasem. Bylo vidět, že se mu to neříká lehce. „Nevím ovšem, máte-li sám dceru ..... “
„To mám, pane ..... eh ..... jak jste říkal, že se jmenujete?“
Ale opět se kapitán nedočkal odpovědi. Černý muž si jen položil ruku na prsa a oddechl si.
„Máte dceru, jaké štěstí ..... “ opakoval.
„Senta se jmenuje, a je ..... je volná ..... “ dodal rychle Daland. Trochu zrozpačitěl, protože zcela volná nebyla, byl zde Erik, pokládaný za jejího snoubence, ale v duchu nad tím Daland mávl rukou a Erika bez lítosti obětoval.
„Vaše slova jsou pro mne balzámem,“ řekl vážně černý muž. „Jde ještě jen o to, zda byste Vy jako otec byl ochoten mi dát ruku své dcery ..... bude-li ovšem také ona souhlasit ..... “
„To ..... bych musel ..... rozvážit ..... “ koktal kapitán Daland, najednou posedlý myšlenkou, že to bohatství, které uviděl, musí získat stůj co stůj. „Ale jistě ..... počítejte s tím ..... všechno se poddá ..... Senta je poslušná dcera a mé slovo už máte.“
„Rozmyslete si dobře, co říkáte, kapitáne,“ varoval cizinec.
„Už je rozhodnuto,“ usmál se kapitán a hodně bodře řekl:
„Má dcera se Vám bude líbit, buďte bez starosti. Je krásná a miluje moře, bude ozdobou na Vaší lodi. Uvidíte ji brzo, jen co se obrátí vítr.“
„A ten už se mění,“ poznamenal chladně cizinec. „Neztrácejme čas.“
Kapitán Daland se vrátil na svou loď, kde už probuzení plavci připravovali všechno k vyplutí. Zarachotil kotevní řetěz, ráhna zaskřípěla, plachty se natáčely na vítr. Loď pomalu vyplouvala ze zátoky.
Kormidelník se obrátil a upřel pohled na černou loď. Koráb s krvavě rudými plachtami následoval Dalandovu loď bez hluku a zvolna. Ale co zmrazovalo krev v žilách, byla skutečnost, že na palubě nebylo vidět jediného lodníka. Jen černý muž klidně a ponuře stál na přídi a hleděl dopředu. Kormidelníkův pohled se střetl s Dalandovým, ale kapitán jen pokrčil rameny. Káravě řekl kormidelníkovi:
„Jen žádné bajky a příšerné historky. Ten muž je člověk z masa a krve, přesvědčil jsem se o tom.“
Kormidelník tedy mlčel. Ale myslel si:
„To je mi po čertech divné, jak dokáže vypravit loď na cestu? To jsem ještě neslyšel, že by na to stačil jeden člověk, a ke všemu ještě nehybný.“
Ale nutnost řídit loď změnila jeho myšlenky. Také ostatní plavci se upokojili, když viděli, že černá loď pluje za nimi stále ve stejné vzdálenosti. To by přece loď Bludného Holanďana nedělala, říkali si. A ostatně bylo po bouři, byl klidný, pěkný den.
Přístav byl na dohled.
Ve vysokém domě mezi stromy na břehu vyhlíželi jeho obyvatelé loď. Byli to Dalandovi přátelé a známí, námořníci i lidé z přístavu, a také jeho dcera, krásná Senta. Zpráva o tom, že se Daland vrací, došla brzy po úsvitu. Všichni měli radost, že si moře nevyžádalo při včerejší bouři novou oběť. Ti, kdo měli dalekohledy, hlásili také podivnou černou loď, plující za Dalandovou. Vzbuzovalo to nejrůznější dohady.
V přístavu stál zástup zvědavců. Mezi nimi i mladý myslivec Erik, který se za chvíli rozběhl k Dalandovu domu. Sem mířily všechny jeho touhy, protože miloval Sentu. Bylo vidět, že se v těch místech nepohybuje poprvé.
Prošel zahradou, vystoupil po schodech a otevřel dveře do velké síně, kde stála vysoká kachlová kamna a stěny byly obloženy dřevem. Kam zrak pohlédl, visely námořní mapy. V čele síně byl zavěšen velký obraz v starobylém rámu, představující mladého muže v černých šatech. V síni nebylo ticho. Všude šuměly dívčí hlasy a hrčely kolovrátky. Senta byla mezi děvčaty a také předla, jako všechny ostatní ženy a dívky. Radost z návratu Dalandovy lodi se přelila do veselých písní, které se rozléhaly i zavřenými okny do zahrady. Od všeobecného veselí se odrážely dvě bledé tváře.
Jedna byla Senty, druhá nepatřila živému, protože to byla tvář mladého muže v černém na obraze.
Ten obraz zde visel odedávna. A už v dětství upoutával Sentinu pozornost. Smutný pohled černých očí a bledé tváře mladého muže ji znepokojovaly. Dlouhé chvíle stávala před obrazem a pozorovala jej. Někdy s ním i mluvila. Bylo jí toho smutného mladého muže líto a něčím ji vábil k sobě. Když jí řekli, že to je obraz nešťastného muže, který je nazýván lidem Bludný Holanďan a když uslyšela pověst, která se o něm vykládala, bylo jí ho líto dvojnásob. Snila o tom, že snad právě ona jednou bude tou dívkou, která ho zachrání.
Nikomu se s tím nesvěřila, ale její záliba v obraze nemohla zůstat utajena. Dívky ze služebnictva se jí tajně posmívaly a mnohý mládenec se žárlivě zlobil, že si Senta nevšímá jeho, ale pouhého stínu na obraze. I sám Erik nesl nelibě, že se Senta tak často zahleděla na ponurý obraz.
Ale teď se Erik přiblížil k Sentině kolovrátku a vyhrkl:
„Víš, že se Tvůj otec vrací?“ To už nebylo novinkou, Erik však měl na mysli něco jiného. „A že se tedy rozhodne,“ dodával, „zda budeme svoji?“
Měli umluveno, že Erik požádá po otcově návratu o její ruku.
Ale Senta neodpovídala. Její pohled, jako tak často, zabloudil k obrazu.
„Zase ten obraz? Měla bys mě snad raději na plátně namalovaného nějakým mazalem než ve skutečnosti? Copak budeš stále žít jako ve snu, Sento?“ zlobil se Erik.
„To, čemu Ty říkáš sen, je možná skutečnost,“ odpověděla Senta tiše a sklopila oči.
„Nebo snad myslíš na něco, co mi nechceš prozradit?“ vyzvídal Erik.
„Myslím na to, že se jednou objeví zde.“
„Kdo?“
„On,“ zašeptala Senta a opět pohlédla na obraz.
„Kéž by přišel,“ vzplanul Erik, „já už bych mu ukázal dveře!“
„Až přijde, všechno se změní, Eriku,“ řekla smutně Senta. „I to, co je mezi námi.“
„Abys věděla, všechno se změní, ale už dnes!“ horlil Erik. „Půjdu k Tvému otci a požádám ho o Tvou ruku. Jsem sice chudý, ale přičinlivý, a Tvůj otec jistě pochopí, že budeš se mnou šťastná. Jen kdyby ses na mne někdy usmála, Sento.“
Senta se na něho usmála, ale tak smutně, že ho to zabolelo.
Ale přece jen byl vděčný. „Až budeš mou, už se postarám, abys byla veselejší!“ sliboval.
Mezi shromážděnými nastal rozruch. Kupec Daland už byl na cestě do domu. Práce šla stranou a celý dům vřel všemožnými hovory, výkřiky, smíchem i písničkami. Erik běžel Dalandovi naproti, aby mu co nejdřív řekl, co měl na srdci.
Ale byl zklamán.
Kapitán Daland neměl pro něho čas ani náladu. Kráčel v doprovodu černě oděného muže s bledou tváří a odbyl Erika jediným nevrlým pohybem ruky.
Erik zůstal uraženě stát. Jeho oči na chvilku zachytily pohled neznámého muže a Erik poznal, že je to pohled černého muže z obrazu. Rozechvěl se neblahou předtuchou.
Kapitán se svým hostem vešli do domu. Ale nevešli tam, kde je očekávali domácí lidé. Daland otevřel dveře do síně s obrazem a vybídl hosta, ať vstoupí. V síni už nebyl nikdo, jen Senta. Stála před obrazem a zdálo se, že s ním o čemsi hovořila. Když uslyšela skřípnout dveře, ohlédla se a zkameněla. Muž z obrazu stál před ní živý.
Chvíli na sebe pohlíželi, zatímco se kapitán Daland spokojeně usmíval, vida, že Senta učinila na jeho hosta dojem. Že se líbila neznámému, s tím počítal už předem. V duchu zas viděl perly, stříbro a zlato z kajuty na černé lodi.
Konečně se Daland a host pohnuli. Sentě bušilo srdce, myslela, že omdlí. „Bludný Holanďan přišel, to je ten, na kterého jsi čekala tak dlouho,“ šumělo jí v hlavě, „co se stane? co učiníš? Co učiní on?“
Otec Daland už stál před ní.
„Vedu Ti vzácného hosta,“ říkal, „jehož jméno ..... “ otočil se a doufal, že se host sám představí, ale ten mlčel, zahleděn do Sentiných očí. Daland pokračoval:
„Co záleží na jméně, hlavní je člověk a hlavní je ..... to už Ti řekne snad on sám ..... zkrátka o Tobě slyšel a velmi rád by Tě poznal.“
Mladý muž v černém stále mlčel. I Senta. Jejich oči nepotřebovaly slov.
„Nechám Vás o samotě,“ omluvil se Daland, „rodina a přátelé mě čekají.“ A vzdálil se.
Host přistoupil k obrazu, na němž poznal sám sebe. Pohlédl na Sentu a pochopil.
„Léta jsem Vás očekávala,“ zašeptala Senta. „Váš obraz slyšel všechno, co jsem skrývala před ostatními.“
„Znáte můj osud?“ ptal se cizinec a Senta přikývla. Nebylo třeba opakovat příběh prokletí a podmínky vykoupení.
„Přišel čas, kdy zase mohu nakrátko vstoupit na suchou zemi,“ svěřoval se cizinec tiše, „smím doufat, že tentokrát to bude mým štěstím? Najdu tu, která mi zachová věrnost a půjde se mnou kamkoli?“
„Už jste ji našel,“ zašeptala Senta. „Stojí před Vámi a čeká.“
„Smím tedy požádat Vašeho otce o Vaši ruku?“
A Senta tiše přikývla:
„Ano.“
Byla podivně rozrušena, když cizinec odešel. O čem snila, se stávalo skutečností. Ale jaké změny to přinese jejímu životu? Zmůže silou lásky chladnou hrůzu, která cizince obklopovala? Uzavřela se v síni s tajemným obrazem a dlouho o všem přemýšlela.
Kapitán Daland už měl uvítání za sebou a odpočíval. Věděl už také, že se mezi cizincem a Sentou vytvořil vztah, jaký si přál. Měl proto radost a neskrblil s odměnou svým námořníkům, pro které dal napéci koše jídel a poskytl ze svého sklepa několik sudů.
Chýlilo se k večeru.
Na norské lodi kapitána Dalanda bylo živo. Přišla místní děvčata i služky z kupcova domu s koši jídel a také vůz s několika soudky přibyl. Podle starého zvyku vítala děvčata plavce písněmi a tanci. Zněla hudba, bylo veselo a plavci si nahrazovali dlouhé plahočení po slaných vodách nevázanou bujností.
Veselí na norské lodi se odráželo od ponurého ticha na sousední černé lodi s krvavými plachtami. Na palubě, jak už byli zvyklí, neviděli námořníci človíčka. Loď se zdála opuštěná a prázdná. A námořníci, když se napili, začali o tom vtipkovat.
„Co je u čerta pořád s tou černou lodí? Copak se ty mořské krysy pořád budou schovávat před námi? Hej, kamarádi, na palubu!“ volali na černou loď a zvedali sklenky.
„Možná, že jsou polomrtví hladem,“ zasmál se nějaký vtipálek. „A my tu máme jídla, že to nesníme do soudného dne.“
„Hoši, s tím nejsou žerty, uvidíte, že to je loď Bludného Holanďana,“ varoval jiný bázlivě.
„Žvásty!“ chvástal se jiný. „Hej, jestli nejste duchové, hoši, na palubu a k nám! Tady máme pití i děvčata jako jiskry!“
„Vylezte z té své rakve, kamarádi!“
„Do soudného dne se ještě naspíte!“
„Pošleme Vám něco pro zahřátí! Nebo chcete radši zazpívat?“
Tak a podobně pršely směrem k černé lodi výkřiky, vtipy a posměšky, kterým se sami smáli nejvíc. A aby ještě víc vystrašili děvčata, beztak už postrašená, usnesli se, že těm prkenným panákům z vedlejší lodi aspoň zazpívají.
A spustili. Bujnou písničku o tom, jak se námořník směje bouři, jak si rád přihne z číše, jak rád doma popadne děvče k tanci. A jak se neleká duchů a příšer a jak je moře jen velká louže.
„Co Vy na to, mořské příšery?“ křikl do toho jeden rozkurážený plavec. „Jste-li posádka Bludného Holanďana, zazpívejte nám tu svou!“
Najednou se začalo moře, všude jinde klidné, kolem černé lodi vzdouvat a pěnit, jako by loď plula uprostřed bouře, ačkoli viditelně stála na kotvách. Setmělo se a černá loď zazářila zeleným přísvitem, v němž bylo vidět, jak se na palubě míhají stíny nahánějící hrůzu. Byly to postavy plavců, ale bez úsměvu, bledé, s prázdnými důlky, a bylo skrze ně vidět. A z jejich úst se pozvedl hromový zpěv, který přehlušil písničku Dalandových námořníků, jako přehluší hrom drkotání povozu.
Na plavce padl strach a hrůza se zmocnila děvčat, která popadla košíky a prchala z lodi, ani se neohlédla. Dalandovi námořníci zmizeli do podpalubí, kam zvenku burácel zpěv duchů jako vichřice, lámající stěžně a trhající plachty v bouři.
Strašná píseň dozněla a nastalo ticho. Na palubě černé lodi byl opět klid a pusto a prázdno. Vlnobití ustalo a moře bylo klidné.
Ale děsivý dojem z té události nezmizel. Námořníci na Dalandově lodi mluvili jen šeptem, když se ukládali na lůžka. Už nepochybovali, že to je loď Bludného Holanďana. Kdyby ho potkali na moři, jistě by to skončilo ztroskotáním. Co znamenalo toto, nedovedli vysvětlit. Jen si říkali:
„To nevěstí nic dobrého, moře si vyžádá svou oběť.“ Ale koho, nevěděli.
Té noci vykřikovali ze spaní, měli neklidné sny, probouzeli se a nemohli se dočkat rána.
Také Erik nemohl spát. Pokud zdříml, měl neklidné sny. O tom, že Senta vstoupila na černou loď a ta se změnila ve velkou rakev a klesla ke dnu moře. Sám stál na břehu a nemohl se pohnout, nemohl přispěchat na pomoc, protože byl spoután. Proto jakmile se rozednilo, běžel k Dalandovi.
Tentokrát se nedal zadržet ani odmrštit.
„Varuji Vás, pane Dalande,“ říkal vzrušeně, „před tím mužem z černé lodi. Snad Vám slibuje bohatství a já jsem chudý. Ale se mnou by byla Senta šťastná.“
„O svém štěstí si rozhodla sama,“ opáčil kapitán, „a z Tebe mluví jen domýšlivost.“
„Což se k Vám nedoneslo, co se stalo včera u lodi? Všechny dívky se vrátily na smrt vyděšeny.“
„Povídačky,“ mávl rukou Daland. „A zítra tam půjdou za mládenci znovu.“
„Nedá se přece pochybovat, že ten člověk ..... kdyby to vůbec byl člověk ..... je Bludný Holanďan. A víte, co znamená, když se někde objeví. Někdo vždycky zemře.“
„Chceš mě poděsit, milý Eriku, abys mohl zviklat mé rozhodnutí. To není od Tebe čestné, že se dovoláváš bajek pro děti. Smiř se s tím, co se stalo, a už mě neobtěžuj. Domluvili jsme.“
Erik se vypotácel z domu. Daland ho takřka vyhodil a k Sentě se nemohl za žádnou cenu dostat. Marně jí vzkazoval, že s ní musí nutně mluvit. Chodil dlouho kolem domu a čekal, až vyjde některá ze služebných. Konečně se dočkal. Zastavil ji a prosil ji, aby mu řekla, co dělá Senta. Dověděl se, že prodlévá u obrazu a jako očarovaná jej stále pozoruje.
„A svatba? Pomýšlí na svatbu?“ chtěl vědět Erik.
„To už je hotová věc, že si slečna Senta vezme toho černého plavce,“ prozrazovala služka. „A odjede s ním na lodi někam hrozně daleko.“
Odměnil služku a rozběhl se k černé lodi. Nebylo tam stopy po živé duši. Ale ani na Dalandově lodi nebylo rušno. Námořníci raději opustili loď a zdržovali se v přístavu, co nejdál od černé lodi.
Erik si umínil, že zde počká. Jistě půjde Senta na černou loď a zastihne-li ji zde na břehu, bude s ní moci lépe pohovořit než v Dalandově domě.
Skryl se a čekal. Uplynulo několik hodin. Konečně ji spatřil přicházet, šla pomalu, jako by snila. Už nemohl pochybovat, že její kroky míří k černé lodi. Vystoupil z úkrytu a zastoupil jí cestu.
„Proč mě zdržuješ, Eriku?“ řekla smutně, „vždyť víš, že je to marné.“
„Nechápeš, že se řítíš do zkázy!“ volal na ni.
„Chceš změnit můj osud? Jdu tam, kam mně volá mé štěstí,“ odpovídala mu tiše, pevně rozhodnuta.
„Štěstí, říkáš?“ potřásal rukama jako by si chtěl rozervat hruď. „Jsi očarovaná obrazem! Jen neštěstí Tě čeká, Sento!“
Na černé lodi se pohnul stín, ale žádný z nich si toho nepovšiml. Byl to černý muž. Skryl se za silný stěžeň a naslouchal jejich rozepři, která se podobala hádce bývalých milenců. Jeho bledá tvář jako by ještě o poznání zbledla. Zatínal pěsti a svíral rty. Každé slovo, které k němu dolétlo, jako by ho probodávalo.
„Nemám Tě ráda, Eriku,“ řekla Senta. „Smiř se s tím.“
„Zapomínáš, žes mi dala slib, že budeš mou ženou?“
„Myslela jsem, že mi nic jiného nezbývá. Ale když se objevil on, vše se změnilo.“
„Stavíš své štěstí na mém neštěstí, Sento? A tak hladce rušíš slib věrnosti, daný mně a nikomu jinému?“
Senta si zakryla oči dlaněmi. „Odejdi, nech mě, Eriku,“ vzlykala.
„Pak tedy buď prokleta!“ vykřikl Erik v nejvyšším zoufalství. „Však on pozná, jak vratká je Tvá věrnost!“
Nějaký stín padl mezi ně. Vzhlédli a spatřili černého muže, který stál nad jejich hlavami u zábradlí lodi.
„Tady ji máte, Vy prokletý!“ zalkal Erik. „Ale jen přes mou mrtvolu. Nevydám ji ani smrti!“
„Je pozdě,“ řekl černý muž smutně. „Loučím se s Tebou, Sento. Ani Tys nebyla věrnou ženou, jakou jsem hledal. Zůstanu sám a věčně budu bloudit po pustých mořích.“ Obrátil se a zamířil k schůdkům do podpalubí.
„Pusť mě, Eriku!“ vytrhla se Senta svému bývalému milému. A rozběhla se k můstku na černou loď. Můstek zmizel před jejíma očima v lodi. Z černé postavy muže viděla už jen stín.
„Neopouštěj mě, můj vyvolený! Nikdy předtím jsem nemilovala. Až ve chvíli, kdy jsem Tě spatřila vlastníma očima!“
Černý muž se zastavil, zaváhal, ale pak mlčky sestupoval po schůdcích dolů do nitra lodi.
Strašidelná loď ..... neřízena nikým ..... se již zvolna obracela a přídí mířila z přístavu.
„Stůj, Sento!“ snažil se zadržet Erik nešťastnou dívku, když ji dostihl. Ale Senta se mu znovu vyrvala a běžela po břehu za vzdalující se lodí.
Doběhla ke skalisku, a dál už nemohla. Viděla, že loď nedostihne. Skryla si tvář do dlaní a slepě se vrhla do hlubin moře. Vlny ji pohltily.
Zoufalý Erik doběhl k tomu místu pozdě. Po Sentě už nebylo stopy. Ztratil vědomí a klesl na skálu. Ani neviděl, jak černá loď, která už byla dost daleko, se náhle zakymácela, naklonila se na bok a rychle klesla pod hladinu, aniž se na palubě někdo objevil. Z nitra lodi bylo slyšet zpěv, ale nebyla to děsivá burácející píseň, nýbrž mírný, slavnostní zpěv jako při pohřbu.
A z vln, kde předtím nebylo nic vidět, se vznesli k obloze dva mořští rackové. Jeden bílý, druhý černý. Zdálo se, že letí přímo k zapadajícímu slunci.
Od těch dob už nikdy nebyla černá loď spatřena.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight