Bílý had

zobrazeno 31×

Vložil(a): nikihiphop, 14. 3. 2016 23.28

Před dávnými časy žil, byl jeden král, který po celé zemi proslul svojí moudrostí. Věděl o všem, co se kde šustlo, o všem, co se kde událo, nezůstalo mu utajeno ani to nepatrné, takže se zdálo, že mu všechny ty zprávy nosí po větru nějaké tajemné síly. Ten král měl jeden prazvláštní zvyk. Každé poledne, když mu prostřeli k obědu, přinesl jeden sluha, nejvěrnější ze všech věrných, ještě jednu mísu. Ta mísa byla vždy přikrytá a ani ten sluha nevěděl, co je uvnitř, a nevěděl to žádný člověk, neboť král ji otevřel vždy až o samotě. Tak to šlo po dlouhý čas, až přišel den, kdy sluha opět králi nesl tu tajemnou mísu a tu ho popadla tak nemístná zvědavost, vždyť ho to mohlo stát život, které neodolal a mísu zanesl nejprve do své komory. Pečlivě zamknul dveře, zvedl víko a uviděl, že na míse leží bílý had. A jak na tu pečínku koukal, dostal na ni chuť tak strašlivou, že si kousek uždibnul a strčil do pusy. Sotva se mu maso rozplynulo na jazyku, dolehlo mu k uším ptačí štěbetání. Vyhlédnul z okna a uviděl vrabčáky, jak jeden druhého překřikují, aby si vypověděli, co viděli na poli a v lese. A světe div se! Sluha té jejich ptačí řeči rozuměl. Tu pochopil, že to kouzelné nadání má z toho jediné sousta hadího masa.

I událo se jiného dne, že se králi ztratil drahocenný prsten, a protože měl jeho sluha jako nejvěrnější z věrných přístup kamkoliv, padlo na něj podezření, že jej ukradl on. Král si ho předvolal a podrobil ho zlému vyslýchání, hřímal na něj, že pokud nenajde do rána viníka, bude za zloděje považován on a jako zloděj pak také souzen. Mládenec svoji vinu statečně popíral, ale bylo mu to pramálo platné. Nebylo mu do skoku, když od krále odcházel. Vyšel na dvůr a přemýšlel o tom, že mu není pomoci. Tu uviděl dvě kachny, jak se cachtají ve vodě, zobáky si čistí peří a rozprávějí spolu. I zaposlouchal se do toho jejich kejhání o dobré pastvě, když tu jedna pravila dosti rozmrzele, že ji v krku tlačí králův prsten, který v chvatu spolkla, když se pásla pod královským oknem. Tak na nic nečekal, kachnu popadl za krk a běžel s ní ke kuchaři, aby mu namluvil, že kachna je již dosti vypasená a že by se už měla zabít a upéct. Kuchař nebohé zvíře znalecky potěžkal v rukou a dal mu za pravdu. No a za pár minut byl na světě i králův prsten a sluha mohl dokázat svoji nevinu. Vděčný král mu za ten nález nabídl výnosné místo u svého dvora, jen ať si jeho věrný služebník vybere. Ale jinoch dávno toužil po dalekých krajích, tak si vyprosil jen koně a trochu peněz na cestu. Král mu dal žádané a on se vydal na cestu.

Jel a jel, až přijel k rybníku, kde uviděl tři ryby, které uvízly v rákosí a už polykaly andělíčky. Ač se říká, že ryby nemluví, tyto přesto tichounce naříkaly, že tu bez pomoci bídně zahynou. Hoch měl dobré a slitovné srdce, sesedl z koně a ryby hodil zpět do vody. A když sednul zase na koně, slyšel, jak mu ryby radostně děkují a slibují, že mu taky jednou pomohou. Ale kdo by si co dělal z rybích slibů. Jel dál, když tu uslyšel tenký hlásek. Zaposlouchal se a tu uviděl dole v písku mravenčího krále, jak naříká a světu si stěžuje na lidi a ty jejich neohrabaná zvířata s těžkými kopyty, která dupou, kde si chtějí a jeho mravenčímu lidu neustále způsobují škodu na majetku i na životech. Když vyslechnul tu mravenčí lamentaci, pobídl koně a přešli na postranní cestu. Vděčný mravenčí král se neznal radostí a volal za nimi svoje slibování, že jednou ten dobrý skutek splatí. Ale kdo by si co dělal z mravenčích slibů. Pak ho cesta zavedla do lesa a tam spatřil krkavčího otce a krkavčí matku, kteří seděli na hnízdě a se zlostným pokřikem vyháněli své děti, spílali jim do zatracených šibeničníků a darmožroutů, o které se odmítají dál starat, ať si samy, děti nehodné, jdou do světa za obživou. Nebohá krkavčata spadla pod strom, kde bezmocně tloukla křídly o zem a naříkala na svůj neveselý osud, neboť jak si mohla shánět obživu, když ještě neuměla létat? Tu se mu jich zželelo, sesedl, vytáhl dýku a zabil svého koně, aby měla krkavčata co jíst. Ta mu za ten šlechetný skutek děkovala a slibovala odplatu. Ale kdo by si co dělal z krkavčích slibů.

Dál už musel pěšky; putoval dlouho předlouho, až jednoho dne došel do velkého města, kde bylo převeliké srocení lidu, neboť zrovna vešlo ve známost, že královská dcera hledá ženicha, ale každý, který se o ni chce ucházet, musí nejprve splnit dost těžký úkol; nu a komu se to nepodaří, ten skončí bez milosti na popravišti. Takové to byly královské námluvy. Ale když jinoch královskou dcerku spatřil, byl její krásou tak okouzlen, že se o ni přesto rozhodl ucházet.

Nejprve ho zavedli k moři a tam král před jeho očima hodil do vody zlatý prsten; pokud mu ho přinese zpět, bude princezna jeho. Ubohý mládenec zůstal na mořském břehu a přemýšlel, co si teď počne, když tu uviděl, jak se k němu pod vodní hladinou hrnou tři ryby, a můj ty světe! Tou jsou ty tři, které zachránil! Jedna z nich nesla v rybí papuli mušli a hodila na břeh k jeho nohám. Otevřel ji a našel uvnitř králův zlatý prsten. Upaloval za králem a očekával, že teď dojde k tomu slíbenému ženění. Ale k tomu bylo ještě daleko. Pyšná princezna, když slyšela, že zadaný úkol splnil takový budižkničemu, který jí není roven rodem, trvala na tom, že musí splnit ještě jeden úkol, který vymyslí ona.

Vyšli spolu na královskou zahradu a tam princezna nechala rozsypat do trávy deset pytlů prosa a poručila mu, aby to proso do rána sesbíral, a nesmí chybět ani zrnko, sic přijde o hlavu. Ubohý jinoch si sedl smutně do trávy, neboť mu bylo zřejmé, že není v lidských silách takový úkol splnit. A tak tam celou noc seděl ponořený do chmurných myšlenek na smrt. Ale s prvním ranním paprskem uviděl, že vedle něj stojí deset pytlů a jeminkote! Byly plné prosa, ani zrníčko nechybělo. To vděčný mravenčí král a jeho poddaní celou noc pilně po mravenčím způsobu pracovali a pytle naplnili. Princezna se šla osobně přesvědčit a viděla, že mladík i druhý úkol splnil. To bylo ovšem tuze nemilé překvapení a její pyšné srdce to neobměkčilo, naopak, chladně mu pravila, že sice ty dva úkoly splnil, ale jejím mužem se nestane dřív, dokud jí nepřinese zlaté jablko ze Stromu života.

Ubohý mládenec však pramálo věděl, kde má takový strom hledat. Tak se rozhodl jít, kam ho nohy ponesou, třeba na samý konec světa, stejně neměl žádnou naději, že úkol splní. Přešel už tři království a jednoho dne přišel do temného lesa, sedl si pod strom, aby se tam trochu prospal. Tu najednou uslyšel v hnízdě nad hlavou šramot a do klína mu spadlo zlaté jablko. A pak dolů sletěli tři mladí krkavci, které kdysi zachránil, sedli si na jeho kolena a řekli mu, že přišel čas, aby mu splatili jeho čin, že slyšeli o jeho putování za zlatým jablkem, a tak pro něj sami zaletěli přes moře na samý konec světa a přinesli mu je.

Přešťastný jinoch se vydal na zpáteční cestu; a protože zlaté jablko ze Stromu života je kouzelné, sotva princezna ochutnala malý kousek, její chladné srdce roztálo a probudila se v něm láska. A tak byla velká svatba a pak spolu žili ve štěstí a radosti až do konce svých dní

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight