Bílá panna

zobrazeno 62×

Vložil(a): jitkamety, 14. 3. 2016 11.20

Kterak po smrti klidu neměla a hradem jako strašidlo bloudila, aby svému rodu oznamovala dobré i zlé události

Na hradě Pernštejně sídlil kdysi starý moravský rod pánů z Pernštejna, který své předky počítal od dob Velkomoravské říše. Jedna panna z tohoto slavného rodu přišla násilím o život a osud jí nedopřál klidu ani po smrti. Většinou se objevovala v bílém šatě a v ruce nesla svazek klíčů. Procházela hradními chodbami jako vánek, nikde po sobě nezanechala stopy, jen někdy bylo slyšet její pláč nebo vzdech. Domácí lidé už pannu znali a kde mohli, tam se jí vyhnuli. Kdo ji potkal, uctivě pozdravil a ona odpovídala kývnutím hlavy. Nikdo si nechtěl pernštejnskou pannu rozhněvat. Když se ukázala v černém šatu, věštila události zlé a v bílém šatu radostné. Páni z Pernštejna si jí vážili, nikdo by o ní neřekl neuctivého slova. Byla dobrým duchem a strážcem jejich starobylého rodu.
Až jednoho dne přibyl na hrad kněz Jan Drachovius, člen Tovaryšstva Ježíšova. Byl to horlivý kazatel, který hřímal z kazatelny proti kacířským bludům a horlivě nabádal lid, aby se držel jediné víry pravé, katolické. I páni z Pernštejna mu pozorně naslouchali a on si byl vědom svojí vážnosti. Koho potkal, každému do duše promlouval, nikoho nenechal projít bez povšimnutí.
Když šel jednou do kaple, zastavil na chodbě i bledolící pannu, která někam pospíchala. Podle šatu se knězi zdálo, že patří k pánům. Proto se jí hluboko poklonil.
„Jsem Drachovius, kněz z Tovaryšstva Ježíšova a pokorný sluha Páně. Dobře už zdejší lidi znám, ale Tebe jsem na kázání ještě neviděl.“
Panna jen sklopila hlavu a svazek klíčů dala z jedné ruky do druhé, jako by byla v rozpacích. To pátera přesvědčilo, že chytil zase jednu bloudící ovečku, a tím víc na ni dotíral. Začal jí vyprávět o Ježíši Kristu, který pro ni na kříži umřel, a jak ona upadá do velikého hříchu, když na slovo boží do hradní kaple nechodí a jemu nenaslouchá.
„Vidím, panno, že jsi panského rodu! To ale nikoho neomlouvá. Tím více bys měla být jiným příkladem. Kdo se kostelu vyhýbá a jenom v nádheře si libuje a do závojů se halí, ďáblovu mámení pak snadno podléhá! Doufám, že se ještě dnes objevíš na kázání a z hříchů svých se mi vyzpovídáš!“ pravil rozhodně kněz Drachovius, potom jí rukou pokynul a pospíchal do kaple.
Panna neřekla ani slovo a šla dál svou cestou. Jejího kroku slyšet nebylo, ani šat nezašustil. Jen jako přízrak se objevila a v nejbližších dveřích zase zmizela, protože uslyšela někde hlasy.
Nedaleko na kulatém ochozu věže stála stráž a z dlouhé chvíle si zbrojnoši povídali o strašidlech. Tu se jim zdálo, že se ve dveřích mihl bílý ženský šat. Mladý Bavor chtěl skočit ke dveřím, ale starší Jan ho zadržel.
„Neblázni! Chceš přijít o život? To byla jistě pernštejnská panna.“
„Co se plašíš, kamaráde? Právě proto jsem se jí chtěl podívat zblízka do tváře. Už jednou jsem ji viděl v okně a byla krásná,“ rozplýval se Bavor blaženě.
„Jen nepokoušej přízraky a raději dávej pozor, co se kde kolem hradu děje, nebo nás ještě přijde napomenout. Té panně nic neujde. Vždycky se objeví tam, kde by ji nikdo nečekal. Ani našeho hejtmana se tolik bát nemusíme jako jí.“
Jan už sloužil na Pernštejně řadu let, jednou si ho sem pán přivedl z vojny. O bílé panně toho slyšel dost povídat, ale nikdy ji nepotkal tváří v tvář. Mladý Bavor, to byla horká hlava. Když si něco umínil, nikdy nechtěl od toho ustoupit.
„Už kolikrát jsem šel za ní chodbou, ale než jsem jí mohl cestu zastoupit, vždycky mi zmizela. Je krásná a oči má vždy sklopené, jako by se nechtěla na mne ani podívat. Ale já dokážu, že se jednou přece podívá, a potom ji za to políbím.“
„Ty ses zbláznil, Bavore!“ děsil se Jan. „Co Tě to jenom posedlo? Jestli chceš přijít o život, skoč tady z věže dolů a máš to odbyto. Ale pernštejnskou pannu nech na pokoji! Dobře Ti radím, kamaráde!“
Ale zbrojnoš trval pořád na svém. Dlouho se potom ti dva spolu dohadovali, než je nová stráž vystřídala.
Zatím páter Drachovius počítal v kapli své ovečky, ale bledolící pannu hledal marně. To ho velice mrzelo a zlobilo, protože se mu nikdo neodvážil odporovat a všichni ostatní poslušně přišli. Umínil si, že až půjde z kaple, pannu najde a znovu s ní promluví. A jestli ho neposlechne, bude si na ni stěžovat u samotného pana z Pernštejna.
„Když se jedna neposlušná ovečka najde, celé stádo nakazí.“
Drachovius pospíchal s kázáním a nemohl se ani dočkat až bude moci panně domluvit. Pořád se mu v mysli vracela její pobledlá tvář. Když potom odsloužil mši, pospíšil do paláce. Procházel komnatu za komnatou, ale nikde pannu neviděl. Až potkal pána a ten se ho ptal, koho hledá. Páter Drachovius se mu poklonil a slavnostně prohlásil:
„Hledám jednu zbloudilou ovečku, která se svého stáda nedrží, a proto ji musím napomenout!“
„Jsi dobrý kazatel a ve službě horlivý, Jene Drachovie! Zde Ti nikdo nebude překážet, abys plnil své poslání. Jen se po té zbloudilé ovečce poohlédni!“ Páter se poklonil a spěchal do horních komnat. Na hradě jich byly desítky a každá jiná. Vedlo k nim mnoho schodů a chodeb, ale páter Drachovius byl neúnavný. Až skoro po samou střechu vyběhl, a když jedny dveře otevřel, našel tam bledolící pannu sedět u okna. Česala si a zaplétala své dlouhé vlasy, ..... tvář měla skoro bílou. Uřícený a zpocený páter si oddechl, a sotva nabral dechu, hned udělal panně kázání.
„Vidíš, panno, že jsem nelenil a Tebe vyhledal až tady skoro u nebe. Moc jsi mne zklamala, žes nepřišla na kázání. Jak vidím, pořád Tě ďábel pokouší a Ty se staráš jen o svoji krásu, ne o duši!“
Panna zase sklopila zrak a jen rychleji své vlasy zaplétala. Potom si přes hlavu přehodila bílý závoj a chtěla z komnaty odejít. To pátera rozzlobilo a zastoupil jí cestu.
„Kdepak, holubičko, už mi neuletíš! Dřív Tě odtud nepustím, dokud Ti hlavu nenapravím. A jestli mne nebudeš poslouchat, budu na Tebe žalovat u pána a ten s Tebou jinak zatočí!“
Když panna viděla, že páter trvá na svém, pozvedla k němu oči a upřeně se na něho zadívala. V ten ráz páter zůstal jako přimražený. Takové oči ještě neviděl. Mráz mu šel po zádech, z místa se nemohl hnout. Panna pozvedla bílou sukni a spěšně pak vyšla na chodbu. Dveře se za ní tak tichounce zavřely, že je ani slyšet nebylo.
Když se páter Drachovius z toho leknutí vzpamatoval, honem vyběhl na chodbu, ale pannu už nikde nezahlédl. To si nemohl nechat pro sebe a rozhodl se, že si půjde postěžovat zámeckému hejtmanovi. Našel ho v kanceláři u korbele piva, právě zapíjel své starosti.
„Copak, páteříčku, copak se Vám stalo? Jste rudý jako krocan. Tu máte korbel, napijte se a bude po zlosti!“
A hned mu nalil vrchovatě piva, až přetékalo. Páter se nedal pobízet a jedním douškem ho vypil. Potom si rukou otřel pěnu na bradě, sedl si na nejbližší židli a spustil.
„Máte tady jednu pannu, která se vyhýbá mému kázání. Už jsem ji dvakrát napomínal, ani mi neodpověděla. A přitom je marnivá, nosí se jako kněžna.“
„Těch marnivých panen je všude dost, páteříčku! Ale marně přemýšlím, která by to byla,“ povídá hejtman a hned začal domácí ženské v duchu počítat, všechny je dobře znal a věděl o jejich půvabech.
„Dvakrát jsem ji viděl, vždycky nesla v ruce svazek klíčů, ale podle šatu a závoje mohla to být panna urozená.“
„Pro pět ran!“ vykřikl hejtman a vyskočil jako jelen. „A jaký měla závoj, bílý nebo černý?“
„Bílý, celý bílý, a šaty měla také bílé,“ ujišťoval ho páter a celý zářil nadějí, že přece jen pannu najde.
„To byla jistě bílá panna pernštejnská, která tu někdy obchází. Té se raději každý vyhne, než by se na ni křivým pohledem podíval. Jistě se bude něco na Pernštejně dít.“
A potom mu hejtman vyprávěl, co o bílé panně věděl. Páter Drachovius zase cítil ten její ostrý pohled na sobě a vůbec mu dobře nebylo, když si uvědomil, jak na bílou pannu dotíral.
„To jsem nevěděl! To jsem nevěděl!“ šeptal.
Nakonec se rozhodl, že svůj pobyt na Pernštejně raději zkrátí a jinam se podívá, kde bílé panny nemají, a tak se vyhne případnému neštěstí.
Toho dne však ještě nebylo všemu konec. Bílá panna vyšla z komory a pospíchala chodbou. Po schodech se potom jako přízrak vznášela, když tu potkala dva zbrojnoše, Bavora a Jana. Mladý zbrojnoš se panně hned poklonil a ona v té chvíli na něho pohlédla milým pohledem. A on, dříve než mu v tom mohl kamarád zabránit, pannu objal a políbil. Když ho chtěl Jan od ní odtrhnout, panna zmizela a Bavor padl k zemi mrtev.
Jan začal volat o pomoc a sám běžel pro vodu, ale kamaráda už nevzkřísil. Když přiběhl na místo neštěstí zámecký hejtman a ptal se, jak se to všechno zběhlo, zbrojnoš mu po pravdě pověděl, co jeho kamaráda potkalo:
„Bílá panna pernštejnská! Kéž by už jednou sama došla pokoje a míru. S lidmi žít nemůže a v hrobě spát také ne. Buď jí země lehká!“
Zámecký hejtman se pokřižoval a poručil, aby mrtvého zbrojnoše odnesli. Potom šel k pánovi a oznámil mu tu neradostnou událost. A ještě toho dne se páter Drachovius spěšně rozloučil s Pernštejnem a spěchal odtud, aby se snad znovu někde s bílou pannou nepotkal.
Ještě několikrát se bílá panna objevila; ale když se naposledy procházela po pavlánu, měla černé šaty i závoj. Bylo to za švédských válek a tehdy zemřel poslední z pánů Pernštejnů, Vratislav. Od té doby nikdo bílou pannu neviděl.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight