Bílá paní na Tegerfeldenu

zobrazeno 37×

Vložil(a): vendy.z, 4. 7. 2016 20.31

Jednou žil pod zříceninou hradu, který čněl na skalní římse vysoko nad vsí Tegerfelden a vyhlížel daleko přes údolí Aargau, jeden pasáček. Když jednoho večera hnal svoje stádo na břehu říčky Surb, která se vinula dole pod Zámeckou horou, směrem k domovu, tu pojednou uviděl, jak nahoře z hradu prosvítá světlo. Celý překvapený zůstal stát a tu zpozoroval, že se světlo přibližuje, tu se ukryl do křoviska, aby zjistil, kam má to světlo namířeno. Záře byla stále větší a větší, po nějaké chvíli ve světle rozeznal něco jako bílou skvrnu, podobnou vlajícímu šátku a za další chvíli už to nebyl šátek, ale jasně bílé šaty a to světlo byla oslnivá zář zlatých vlasů; po pěšině kráčela sněhobílá panna se svěšenou hlavou a následoval ji černý psík s rudým obojkem. V ruce nesla džbán s ouškem, ten ponořila do čistého horského pramene Surbu a zpívala při tom zarmoucenou píseň. „To je určitě zakletá zámecká panna z Tegerfeldu!“ pomyslel si hoch. Tak zblízka ji ještě nikdo neviděl. Když se panna vydala na zpáteční cestu, zůstala před jeho úkrytem stát, jako by čekala, že ji osloví. Ale on zůstal samým úlekem němý, a tak šla smutně dál a zmizela v hradním příkopu. Tu mu bylo těžko a trpce litoval, že na ni nepromluvil. Smutně táhl se svým stádem domů. Častokrát potom ještě za noci tu melancholickou píseň slýchával a v měsíčním světle vídával pannu s vlajícími zlatými vlasy a sněhobílými šaty. Obcházela kruh hradních rozvalin, a když byla jasná noc, vídával také jejího černého psíka s rudým obojkem, který ji pokaždé doprovázel. Jednoho večera se konečně odvážil blíže, když tu uslyšel, jak jí v ruce jako stříbrné zvonky zazvonil svazek klíčů, toho se polekal a zbaběle běžel zpět domů.

 Krásnou zámeckou pannu mohl člověk vidět i za bílého dne. O tom se jednoho dne přesvědčil i jeden chudý rolník, který toho odpoledne seděl sám na břehu Surbu a chytal na udici ryby, neboť doma neměli už nic k jídlu. Tu najednou, když hleděl jen tak do prázdna a před očima měl šedou stěnu své bídy a chudoby, plulo něco zářícího po hladině přímo k němu. Napřed si myslel, že ho ošálil list spadlý z břízy, který sem přivál podzimní vítr, ale když to připlulo blíž, ke svému překvapení uviděl zvláštně zářící chumáč trávy, která se vznášela ve vodě jako zlatý kroužek. Když ho vylovil, byla to jen zářící lokna. Zlobně ji hodil zpět do vody a řekl: „Tváříš se jako zlato, ale prodat tě člověk nemůže. Ryba taky nejsi, takže sníst tě jeden nemůže. Plav si pryč!“ Tu se vedle něj objevila, jako by vyrostla ze země, bíle oděná panna a řekla: „Rychle to zase vylov ven, jinak budeme oba nešťastní.“ Chudák, který ihned zakletou zámeckou pannu poznal, za zlatou loknou skočil, popadl ji a podal panně. Vida! Vypadalo to, jako by to byla lokna z jejího účesu, která jí vypadla, tak zlatě zářila. Jeden ze svých vlasů mu nabídla jako vlasec. „Bude to tvoje štěstí.“ řekla mu: „Ale musíš se za nás modlit po všechny dny otčenáš.“ A pak zmizela. Rolník svůj nový vlasec hodil pochybovačně do vody, když tu to silně škublo, a tak zatáhnul a na druhém konci mu visel tříkilový pstruh.

 Pak to šlo celé odpoledne a domů se vrátil těžce naložený nádhernými pstruhy. Protože už tenkrát byli pstruzi zvlášť velká pochoutka, šly ryby, které každý den nachytal, na dračku, takže se brzy stal zámožným mužem. Ale začal pít a hýřit a ryby nechal rybami. Vedl to s penězi i majetkem tak divoce a zpupně, že za nějakou dobu byl zase chudý jako kostelní myš. Tu si v nouzi vzpomenul na svoji zázračnou udici, sundal ji ze stěny a zachmuřeně se vydal k Surbu, aby nalovil pstruhy. Avšak když nahodil do vody, vynořil se černý pejsek s červeným obojkem, který jemný zlatý vlas ukousl a opět se ponořil. Zbytečně rolník zkoušel všelijakými způsoby chytat ryby, žádná se více nezasekla. Tu se bil do hlavy a naříkal: „Proč jsem jen na ten otčenáš zapomněl!“ Ztráta kouzelného vlasce ho nakonec zbavila smyslů a jednoho dne ho našli mrtvého v řece.

 Prazvláštně se vedlo jednomu soustružníkovi dřeva ze vsi Döttingen. Ten si umanul v hradním příkopě podetnout jeden brslen, ale kvůli lidem měl strach to udělat za dne, neboť každý věděl, že je s tímto stromem spojeno vysvobození zdejší Bílé paní. Z dřeva toho brslenu, který musel být pokácen na Velký pátek a pak celý rok sušen, by jeden musel vyrobit kolébku, aby do ní položili nedělňátko, kterému jedinému se vysvobození krásné panny podaří. Tak to vyprávěli lidé. Proto se muž plížil do hradního příkopu za tmy a jeden takový stromek tam porazil. Sotva brslen padnul, objevila se tam zámecká panna, z čehož by se v muži krve nedořezal, a řekla: „Dříve než s tím stromkem něco zmůžete, musíte vykonat tři věci. Pokud vytrváte, nemáte se čeho bát. Přijďte sem opět příští neděli, začne vaše zkouška.“ Soustružník byl odvážný muž, a tak v neděli kolem večera stál opět na hradě, když tu se objevila zámecká panna a na šňůře vedla černého psíka s rudým obojkem. Vedla muže k bráně ve zdi, kterou před tím neviděl. Tam vytáhla cinkající svazek klíčů a otevřela.

 Nejprve přišli do podzemní chodby, nicméně jim skrze mocnou klenbu nad hlavami svítily hvězdy, což přišlo muži dost podivné. Brzy dorazili do velkého sálu, který ozařovaly stovky svící, a podél stěn seděli prastaří muži, kteří spali ve zbroji a se zbraněmi. U zadní stěny stály převrácené dubové troky, na které si vyskočil psík. „Polib toho psíka.“ poručila mu panna. Muž to bez řečí udělal a pejsek mu jako poděkování olízl čelo. V ten okamžik spící starci otevřeli oči a přátelsky se usmívali. Panna ho ale vedla dál do dalšího sálu, který byl plný spících hochů a dívek. Dívky se podobaly panně, jen neměly svazek klíčů ani zlaté vlasy. U zadní stěny stály opět velké dubové necky, na které si sedla sama panna a tiše řekla: „Polib mne!“ To udělal s radostí, ale vida! Její rty byly studené jako led. V tom okamžiku otevřeli oči i hoši a dívky a radostně se na něj smáli, zatímco panna seskočila z necek, pochválila ho a dodávala mu odvahu. Potom ho doprovodila do třetího sálu. Ten byl nejkrásnější a neosvěcovaly ho svíce, nýbrž zvláštní sněhobíle mléčné světlo, které osvětlovalo děti, které tu spaly podél stěn. U zadní stěny stály ještě větší dubové troky a před nimi ležel obrovský stočený had. Když se k němu přiblížili, syčící had se narovnal a plival proti nim oheň. Ale soustružník odvážně vykročil směrem k neckám, na kterých seděla obrovská ropucha, břicho měla naduté jako sud, oči velké jako kávové šálky, tělo jí hrálo jedovatými barvami. Muž se nicméně sebral a sehnul, neboť panna ho prosila: „Polib ji.“ Ale když měl obličej skoro na jejích páchnoucí hubě, uviděl její odporná zbrázděná záda. Otřásl se hnusem a couvl krok zpět.

 Tu se sálem rozeznělo sténání, děti se neprobudily a panna lomila rukama, hlasitě vykřikla a v tom okamžiku její bílé šaty zčernaly jako uhel. Najednou byla tma jako v pytli, ve všech stěnách to praštělo, jako by se chtěl zřítit svět. Muž upadl do mdlob a sesunul se k zemi. Když přišel opět k sobě, ležel před hradem v liščí noře a měl sněhobílé vlasy i vousy. Rozum ho opustil a on roky stával každý den na zdech zříceniny a volal zámeckou pannu, ale už ji nikdy neuviděl.

Jindy zase žil ve vsi Tegerfeld jeden chudý mlynářský pacholek ze Schwarzwaldu. Když vesničané toho roku slavili rozpustilý Berchtoldův svátek jako za starých časů, chtěl také u tancovačky nějaké děvče požádat o tanec, ale žádná s ním nechtěla tancovat. „Dneska se s těmi z lesa netancuje.“ říkaly mu, což ho velmi urazilo a zlostně zvolal: „Já vám přijdu s takovou tanečnicí, jakou ještě nikdo nikdy neviděl.“ A šel pryč, a protože byl nedělňátko, vydal se rovnou cestou ke hradní zřícenině nad Surbem. Hodil přes rameno do vody tři vrbové pruty a postěžoval si zámecké panně a prosil ji, aby mu dopřála tři tance, neboť žádná pozemská dívka s ním tancovat nechce. Úderem jedenácté ji prý zavede opět domů a za to na něj pak může naložit tři zkoušky. Tu pojednou stála Bílá paní vedle něj, vzala ho za ruku a řekla: „Tak pojď.“ Ochotně ho doprovázela k tancovačce v Tegerfeldu. Když vešli do hostince, všichni na tu překrásnou, sněhobíle oblečenou pannu, kterou si vedl chudý mlynářský pacholek, zírali a ze samého respektu se ostatní chasníci stáhli pryč. Tu zámecká panna pokynula a hudba spustila a ona s pacholkem půvabně tancovala tři kousky za sebou a všechen lid zíral s velkým obdivem. Potom vzala hocha opět za ruku a beze slova s ním odcházela pryč, ven do noci.

 Tu bylo pacholkovi trochu úzko, čím víc se blížili k hradu. Ale vzmužil se a nechal se klidně pannou zavést do tří podzemních sálů. Když přišli do třetího sálu, kde spaly u stěn děti, plačící panna zvolala: „Vidíš, jak jsem se prohřešila, neboť tato milá dítka se neprobudila k životu. Tak početné, jako byli ti hoši a dívky ve druhém sále, by bylo moji potomstvo, kdybych si jednoho z těch starců v prvním sále vzala za muže, ti všichni byli moji nápadníci. Ale moje pýcha a ješitnost byla tak velká, že jsem si se srozuměním mých bezcitných rodičů žádného z rytířů za muže nechtěla vzít, pokud nesloží zkoušku, musel by třikrát na úzké skalní stezce objet náš hrad. Všichni se toho odvážili, ale všichni se při té strašlivé zkoušce zřítili dolů do Surbu. Byl tu jeden, který tu zkoušku bravurně zvládl a třikrát na svém koni hrad objel a nezahynul, ale protože byl zemanského původu, matka se za tak chudobného nápadníka styděla, a když mu podala zásnubní nápoj, vmíchala tam bylinu, která ho uspala, a když spal, nechala ho tajně svrhnout z hradu do Surbu. Když jsem se probudila a dozvěděla se to, propadla jsem divokému zoufalství, neboť zrovna tohoto muže jsem si zamilovala a na tom samém místě, kde ho shodili, jsem si skočila pro smrt i já. Za trest musím být strážkyní obětí mé pýchy. Pomoz mi, jinak nedojdu věčného klidu. Polib pejska a potom vezmi všem dívenkám z hlavy vlas a každému starci jeden vous a hoď je do Surbu dříve, než odbije dvanáctá. Pospíchej, pospíchej, neboť když odbije dvanáctá, brány zakletého zámku se opět zavřou.“

 Mlynářský pacholek se toho odvážil. Ačkoliv se pejsek měnil ve všelijaká stvoření, přece jen ho políbil. Zvedl také pannu na dubové necky, ačkoliv byla těžká jako skála a políbil ji. Pak vytrhával dívkám vlas a starcům vous a nosil je rychle do vody. Však byl také nejvyšší čas, neboť půlnoc byla blízko. Už zbyly jen dva plnovousy, ze kterých měl vytrhnuté vousy hodit do Surbu. A právě se hnal s tím předposledním skrze železnou bránu ven ze Zámecké hory, když tu odbila v Tegerfeldu dvanáctá. Brána za ním s velkým hřmotem zapadla a on tam stál jako omráčen. A zůstala zavřená pokaždé, co tam později přišel. Jednoho dne ho našli v mlýně mrtvého.

 Ještě jednou se prý Bílá paní objevila. Totiž když se jeden chasník z Tegefeldu vracel v noci z městečka Waldhust a přišel do Dottingenu. Tu si chtěl zkrátit cestu, a tak sešel k Surbu. Hlavu měl lehkou jako pírko, zpíval si písničku a nad ním viselo hvězdnaté noční nebe. Tu to najednou na březích říčky podivně zařinčelo a zacinkalo, a když zůstal překvapeně stát, vystoupila mezi vrbami a osikami překrásná panna ve vlajícím bílém šatu, přes který jí splývaly zlaté vlasy. U pasu jí visel svazek klíčů a měla tam zastrčenou i kytičku planých růží. Nyní sáhla do živůtku a vytáhla stříbrnou pikolu, na kterou zahrála tak překrásně, že toho muže přivedla k pláči. Ale její tóny přilákaly také lesní a polní zvířata a z druhého břehu sem přes vodu přispěchal sněhobílý jelen, a když ulehl k jejím nohám, neměl mokrý ani chlup. Panna vzala jednu růži z kytičky a vpletla mu ji do paroží, potom si mu sedla na záda a on ji lehkým krokem nesl k věži na Zámecké hoře a pak s ní devatenáctkrát celou horu objel a nakonec ji snesl zpět dolů k potoku, kde sestoupila dolů a on zmizel. Potom si panna sedla na břeh, rozpustila zlaté vlasy a začala se česat. A chasník tam stál očarovaný vší tou krásou a nádherou a odvážil se sotva dýchat, ačkoliv panna se po něm mnohokrát ohlédla a svýma modrýma očima ho zvala. Konečně se pomalu zvedla, brouzdala se smutně se skloněnou hlavou říčkou a zpívala o svém nešťastném osudu, až zmizela ve tmě. Teprve nyní ten hloupý chasník pochopil, že ji mohl vysvobodit a získat velký poklad. 

Autor: Meinrad Lienert

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight