Bílá paní

zobrazeno 45×

Vložil(a): jitkamety, 7. 2. 2016 12.32

Žili kdysi rodiče a měli devět synů a jedinou dceru. Dokud děti rostly, bylo dobře. Otec a matka se těšili, že jim bude na stáří dobře, když mají tolik pomocníků, neboť své děti vychovávali velmi a velmi pečlivě. Když se však čas sešel s časem, potěšil je pouze nejmladší syn a ta jediná dcera. Vdala se za hodného muže, vychovávala své děti a přicházívala těšit stařičké rodiče, kteří byli tuze smutni.
Měli proč truchlit. Syn za synem jim odcházel do světa, ale žádný se nevracel ani o sobě neposílal zpráv, všichni na ně načisto zapomínali, sotva opustili otcovský dům. A právě to mrzelo rodiče, domnívali se, že synové žijí a zapomínají z nevděku a blahobytného života. Tak ti staří chřadli a chřadli, nadarmo je nejmladší syn a dcera utěšovali, jednoho dne umřeli oba zároveň a byli pohřbeni do společného hrobu.
Nejmladší bratr se sestrou naříkali a s nimi mnoho lidí, kteří znali staré a věděli, jak byli dobří. Dali rozhlásit po všech městech, že rodiče už nežijí, a pak sedm dní čekali s pohřbem, ale ani tentokrát se neohlásil žádný ze ztracených synů.
I řekla sestra bratrovi po pohřbu:
„Je mi to podezřelé. Kdyby byli zlí a zapomínali na živé rodiče, dnes by se byli jistě přihlásili o dědictví. Ale oni mlčí. Něco se jim ve světě stalo.“
„I já si to myslím,“ řekl smutné sestře smutný bratr. „Zapomínali na dobré rady, které slyšeli v otcovském domě, anebo je postihlo neštěstí, za které nemohou.“
„Co chceš dělat?“ ptala se ho.
„Vyprav mě na cestu, půjdu je hledat. A půjdu opatrně, a jsou-li ještě někde na světě, najdu je a přivedu domů,“ odpověděl jí.
Tu ho políbila a řekla mu:
„Tak mluví Junák. Vypravím Tě a budu Ti zde tak dlouho hospodařit, dokud se nevrátíš. A kdyby ses nepřihlásil do roka a do dne, pošlu za Tebou svého muže.“
Vypravila sestra Junáka, on osedlal koně, rozloučil se a jel do světa hledat ztracené bratry. Od města k městu jel, od dědiny k dědině, od zámku k zámku, všady se vyptával chudých i pánů, ale nikdo nevěděl o jeho bratřích, nikdo je neviděl, ba nikdo si ani nemohl vzpomenout, že by tudy byli kdy projížděli. Odevšad posílal bratr sestře zprávy, že je živ a zdráv a že ustavičně hledá, avšak dosud nic nenašel, že nepřestane hledat, dokud nezjistí alespoň jejich hroby.
Když nic nenašel ve vlastní zemi, rozhodl se, že se podívá do cizích krajin. A protože se do sousední země vypravovalo velké vojsko, přidal se Junák k němu, aby mu cesta rychleji ubíhala a byl bezpečnější.
Táhlo vojsko dnem i nocí a odpočívalo jenom u studánek. A když odpočívalo u jedné na pokraji veliké pustiny, zapomněli ti vojáci na všecka dobrá ponaučení z domu a pili neopatrně, až hrubě zkalili vodu. I vystoupila nad studánku bílá paní s mečem a zavolala:
„Za trest zkameňte!“ Tím rázem zkamenělo všecko vojsko kolem studánky a zbyl jedině Junák.
Když ho bílá paní uviděla, zvedla meč proti nebi a tím rázem jí narostla křídla. Rozepjala je a dala se v let za Junákem. Ten ale ihned pochopil, co se stalo, vyskočil na koně a tryskem ujížděl. Nemusel to dělat, neboť bílá paní ho ihned dohonila. Sotva se ale k němu přiblížila téměř na dosah meče, křídla jí sklesla a ona musela odpočívat na zemi: na Junáka neměla práva, neboť on se ničím neprovinil. Jenomže Junák to všecko nevěděl a nevzpomínala si na to ani bílá paní, a tak ho marně pronásledovala až do slunka západu. Sotva se ale slunko skulilo za kopce, vrátila se do své studánky, aby vodu vyčistila, než opět nastane den. Bylo načase, Junák a jeho kůň se velmi unavili a potřebovali odpočinku.
Junák nevěděl, kde se octl. Kolem dokola uléhalo šero, nikde strom ani kopec nebo skály, stál v pustině. Sestoupil z koně a rozhodl se, že se vyspí na tom místě, kde zastavil, a ráno že se vydá opět na cestu, až se kolem něho rozjasní. Nakrmil koně a pak rozprostřel svůj plášť a večeřel. Za ním šero houstlo a přicházela hluboká, černá noc.
Tu se kdesi v dálce ukázalo světýlko. Ukázalo se a nezmizelo, sedělo nízko u země. Junák je hodnou chvíli pozoroval a pak se za ním vypravil, protože byl žízniv a nenapojil ani svého koně. Šel dlouho, ale nakonec se zaradoval. Svítilo okno chalupy, která stála docela o samotě. Junák na ně zaťukal.
Vyšla stařena a udiveně hleděla, kdože to k nim našel cestu. Sotva spatřila Junáka, chytila se za hlavu a volala:
„Člověče milý, rychle odtud utíkej! Když zůstaneš, jistojistě přijdeš o život!“
„A proč bych měl přijít o život?“ ptal se Junák stařeny. „Vždyť jsem nic špatného neudělal a pro strach jsem moc nerostl.“
„Co nevidět budou tu moji synové,“ varovala dále stařena, „utíkej, chceš-li zůstat při životě!“
„Jistěže chci,“ řekl Junák klidně, „a lidí se vůbec nebojím. Rád poznám Tvé syny.“
„Jsou to obři a je jich devět, zabijí Tě, uvidíš!“
„Počkám tu na ně a chci jim být bratrem, matko. A Vám dobrým synem. I nás bylo doma devět synů, ale jaksi jsme se ztráceli a ztráceli, až jsem zůstal sám. A není mi samotnému právě veselo.“
Stařena ho pozorně vyslechla a zamyslela se. Za chvíli řekla:
„Líbíš se mi, jsi statečný a jistě také poctivý. I moji synové mají své trápení. Dobrá, ukryji Tě a zkusím s nimi rozumně promluvit. Zůstaň, jinochu, zůstaň, já se teď alespoň sama přesvědčím, jak jsem je vychovala. Pojď dále!“
I poprosil ji Junák, aby směl napřed napojit svého koně, a ona mu ukázala kamennou studnu a půjčila nádobu. Pak otevřela stáj a koně tam sama zavedla i přivázala, všecko uklidila a urovnala, aby nebylo možno nic poznat, a šli do jizby. Tam ho ukryla, sedla si na stoličku a škrabala kobzole synům na večeři.
Netrvalo dlouho a přišlo sedm obrů a brzy za nimi ještě dva. Hned se začali zouvat a odkládali kabáty, někteří se natáhli na postele, až dřevo zapraskalo. Jenom ten největší stál a prohlížel si jizbu. Nakonec řekl:
„Čichám, čichám člověčinu, dej ji, matko, sem!“
„Správně čicháš,“ řekla matka, „a jsi opatrný. Mám z Tebe radost. Ano, přivedla jsem Vám Junáka za bratra. Chtěla jsem Vás překvapit až po večeři, ale když ses nedal, ukáži Vám ho hned.“ A vstala a ukázala jim Junáka.
I nastalo bratření obrů s Junákem. Stařena se radovala, viděla, že dobře vychovala své syny a že ji mají rádi, ačkoli jsou větší než ona. Když byli v nejlepším, vyprávěl nejstarší obr, že už devět let číhá na bílou paní, ale marně. Chtěl by ji přelstít a vzít jí meč, aby se jemu a osmi bratřím žilo lépe. Dosud se mu to nepodařilo. Bílá paní přebývá v křišťálovém zámku tři sta mil odtud. Vchod do zámku střeží moudrý kůň. Sotva někoho spatří, zařehtá a zavolá svou paní. Ona vyjde s mečem v ruce a vetřelce buďto přímo usmrtí, anebo zle zraní. Proto se dosud nikomu z obrů ani lidí nepodařilo vzít jí meč.
Junák naslouchal a divil se, a když obr domluvil, řekl mu:
„Ach bratře, jistě se mýlíš. Bílá paní nebývá v křišťálovém zámku, ale ve studánce kus odtud.“ A vyprávěl obrům, co on věděl.
„Je to ona,“ přikývli obři, když vyslechli. „Bílých paní je na světě mnoho, ale ostatní mají jenom věnečky, ona však kromě věnečku i meč. Vládne všem. Vidíš, a my bychom tolik potřebovali právě ten její meč. Nechtěl bys nám pomoci?“
„Proč ne?“ řekl Junák. „Vždyť jsme se sbratřili. Podívám se za ní a hned se jí zeptám, zdali neví něco o mých bratrech. Myslím si, že je proměnila v kámen jako to vojsko, za kterým jsem táhl.“
I matka myslela, že to může být pravda, a utěšovala i poučovala Junáka.
„Je tomu už hezká řada let, co pošetilé bílé paní vzaly mým synům ten meč,“ vyprávěla, „a od těch dob není nikdo jist, že dojde tam, kam se ubírá. Bílé paní zpyšněly. Kdepak by ony poctivě čistily vodu ve studánkách, které mají na starosti, kdepak by ony napomínaly žíznivé pocestné, aby pili opatrně, hned volají tu s mečem a hned každého proměňují v kámen. A to není správné, milý Junáku. Bílé paní jsou od jaktěživa na světě proto, aby bděly nad čistotou studánek, nikdy neměly nic jiného na starosti. I já myslím, že zaklely Tvé bratry. Však uvidíš!“
„A jak uvidím?“ ptal se Junák matky obrů.
„Jestli se Vám podaří vzít jí ten meč, který patří mým synům,“ povídala stařena, „zajděte s ním ke studánce, kde leží zkamenělé vojsko, postavte jej proti nebi a zavolejte: Vzhůru! Pak vstanou nejen vojáci, ale také všichni kupci, poutníci a vandrovníci, kteří tam odpočívají, protože je stihlo stejné neštěstí. Nu, a Ty se pak přesvědčíš, jsou-li tam i Tví bratři.“
Junák byl tuze rád, že šel za světlem až do této chaloupky. Nežli se s obry docela sbratřil, poznal, že jsou dobří, že dříve lidem neškodili, že klidně žili ve své zemi za velkými pustinami, s matkou, kterou dávno a dávno přerostli, a že bývali spokojeni, dokud jim bílé paní nevzaly ten meč. Že právě proto přestali věřit každému, kdo zabloudil do jejich země, a právě proto každého zabíjeli. I přál si Junák, aby jeho bratři obři byli zase dobří a spokojení, a umiňoval si, že jim pomůže k meči a tím snad i svým bratrům zase k životu.
Brzy se všichni vypravili ke křišťálovému zámku, v němž přebývala nejmocnější bílá paní. Obři zůstali před branou, Junák šel dovnitř. Sotva ale prošel branou, zařehtal u vchodu kůň. Junák věděl, že ten kůň hlídá lépe než pes, a proto se honem ohlížel, kam by vlezl, kde by se ukryl. Spatřil tam překlopený koš. Rychle se pod něj schoulil a čekal, co se bude dít.
Z křišťálového zámku vyšla bílá paní s mečem v ruce a zeleným věnečkem na hlavě. Přišla ke koni, rozhlédla se a řekla:
„Vždyť jsem Ti dala jíst a pít a nikdo nejde, proč mě voláš?“
Ale ten kůň mohl jenom řehtat, mluvit neuměl, a tak nic neprozradil. Bílá paní se vrátila do zámku.
Junák ji pozoroval skulinami v koši. Když zašla, vylezl zpod koše a chtěl se přiblížit k zámku. Ale kůň ho ihned spatřil a opět zařehtal.
Vyšla bílá paní a pospíchala ke koni. Rozhlížela se na všecky strany, ale nikoho nespatřila, protože Junák se ihned zase ukryl pod koš. Přišla až ke koni a pohrozila mu:
„Ještě jednou mě obelži a budeš o hlavu kratší! Nevděčníku, nakrmila jsem Tě a napojila, teď máš hlídat, a ne tropit si ze mne šašky!“
Kůň na ni smutně hleděl, ale ona mu nerozuměla. Když se dost vymluvila, vrátila se do zámku.
Tu Junák opět vylezl a pokoušel se doběhnout k zámku druhou stranou. Ale kůň byl dobrý a věrně sloužil. Spatřil ho a zařehtal potřetí, tentokrát tak pronikavě, že to bylo slyšet hodně daleko.
Junák právě skočil pod koš, když vyšla bílá paní, rozhlédla se kolem sebe a pak plna hněvu běžela ke koni.
„Nevděčníku,“ volala naň a mávala mečem, „krmím Tě a napájím, nehoním Tě po světě, a tak se mi odvděčuješ?“ A vysoko nad hlavu zvedla ten meč a jedním rázem uťala koni hlavu.
Hned si ale uvědomila, co udělala, klekla k věrnému koni a nad ním i nad svým mečem hořce zaplakala. A plakala dlouho, plakala ještě v noci a pak druhý den a druhou noc, neustala ani den třetí, ba ani třetí noc. Za svítání čtvrtého dne vstala, zvedla svůj meč a potácela se do svého zámku.
Junák na ni hleděl a neodvažoval se pohnout, ač byl za ty tři dni a noci jako strnulý. Když tedy konečně odešla, vyhrabal se a šel za bratry obry. Pochválili ho, že se neprozradil ani nepokoušel vzít bílé paní meč, neboť by ho byla jistě také zabila jako svého koně, nasytili ho a napojili, a když si odpočinul, poslali ho do zámku. Rádi by byli šli sami, ale nemohli, neboť byli příliš velcí a dveře i chodby a schodiště byly velké tak pro lidi.
„Jdi bratře,“ pravili mu, „a ničeho se neboj. Bílá paní teď jistě spí, neboť se tuze unavila. Najdi ji tam a meč jí vezmi. My tu na Tebe počkáme. Jenom se dlouho nezdržuj, ať nemáme zbytečně strach.“
Šel Junák do zámku, procházel komnatami, ale bílou paní nikde nenašel. Až v jednom pokoji spatřil na lehátku dívku tak krásnou, že se mu tajil v prsou dech. Měla na hlavě zelený věneček, to byla ona. Junák na ni hleděl tuze dlouho, až byl načisto omámen. V tom uslyšel, že naň bratři obři pískají a že ho volají také jménem. Vypotácel se z komnaty i ze zámku a na meč zapomněl jako na smrt.
„Kde máš meč?“ volali naň obři.
„Oh bratři,“ říkal jim Junák, „neviděl jsem meč, ale děvuchu tak krásnou a spanilou, jaká snad není nikde jinde na celém světě!“
„Bratříčku milý,“ prosili ho obři, „vrať se do zámku ještě jednou, ale už se nedej omámit bílou paní! Vzala nám meč, sám dobře víš, jak jím teď ubližuje každému, kdo jí není po vůli!“
Dal si Junák říci a vrátil se do křišťálového zámku, že přinese ten meč, opět dlouho bloudil, ale konečně bílou paní přece jen nalezl. Ale opět se na ni zadíval a svět se s ním zatočil a milý Junák zapomněl na bratry obry a meč, který jim bílá paní vzala, na všecko zapomněl a viděl jenom ji, tak krásnou a půvabnou, že se mu nikdy o tom ani nesnilo. Opět naň pískali a volali ho jménem. Jako omámen vyšel za jejich hlasem, ale bez meče. Vzpamatoval se až u nich.
„Bratři milí, odpusťte mi,“ prosil je, „ale já za sebe opravdu nemohu. Je tak krásná, že jsem rázem na všecko zapomněl, i na Vás a na ten Váš meč, který v jejích rukou natropí tolik škody. Učarovala mi, věřte.“
„Tak mluví Junák?“ volali nejmladší obři.
„A Ty ses s námi bratřil?“ říkali prostřední a obstoupili Junáka.
„Počkejte,“ řekl nejstarší a také největší obr. „Bílá paní mu opravdu učarovala, věřte tomu. Teď se nesmíme hádat, ale musíme pomoci svému bratru Junákovi, aby pak mohl pomoci i on nám. Poradíme Ti, bratříčku. Uposlechneš-li nás, všecko dobře dopadne. Vrať se ještě jednou do zámku, ale nepodívej se na bílou paní, najdi náš meč a přines jej. Pamatuj na nás, že jsme Tví bratři, a vzpomeň si také na své bratry rodné, které možná ona proměnila v kámen. Pak se jistě vrátíš s mečem.“
Uposlechl Junák a vydal se do zámku potřetí a udělal všecko, jak mu poradil největší obr. Když vstoupil do pokoje, kde spala bílá paní, zakryl si loktem oči, aby ji neviděl, našel meč a hned se s ním šťastně vrátil. Obři zajásali, hned začali Junáka objímat, tančili a křepčili a pospíchali ke studánce, kde bylo tolik zkamenělých lidí.
Největší obr, jemuž Junák meč odevzdal, všecky vedl. U studánky zvedl meč a zavolal:
„Vzhůru!“ a v tom okamžiku vstalo tolik lidí, že je nebylo lze ani přehlédnout. I proplétal se Junák mezi nimi a hledal své rodné bratry. Obři mu pomáhali. Trvalo dlouho, než našel prvního. Padli si do náručí a radostí zaplakali. Ale pak hned začali hledat oba dva a brzy stálo vedle devíti obrů devět rodných bratrů. Vyptávali se nejmladšího na rodiče a na sestru, litovali ubohých a vyprávěli o svých osudech. Junák je chtěl poslat domů, sám že zůstane s obry. Ale ti nedali a vzali je všecky s sebou a se všemi se sbratřili.
I bylo veliké veselí v domě obrů a mnoho radosti ve světě, jenom Junák jaksi truchlil.
„Co Ti chybí?“ vyptávala se ho matka obrů. „Jenom se mi svěř, jsem teď i Tvoje matka. A jsem stará a mnoho jsem viděla a slyšela, snad dovedu správně poradit.“
Přiznal se jí Junák, že ustavičně musí myslit na bílou paní, protože je krásnější než kterákoli jiná panna.
„Vím, vím,“ přikyvovala matka. „Bílé paní jsou nejkrásnější děvuchy na celém světě. A nejsou zlé, zlá byla jenom ta, kterou miluješ. Ale proto byla zlá, že nechtěla robit jako jiné bílé paní v ostatních studánkách. Vzala mým synům meč a každého, kdo se napil ze studánky, proměnila v kámen, i když jí třeba ani vodu nezakalil. To všecko ten nešťastný meč. Dobrá by to byla nevěsta, synu, a ještě lepší žena. Víš Ty co? Já se za ní vypravím a řeknu jí, že bys ji chtěl za ženu. Uvidíme, co na to poví.“
Zanesli obři svou matku ke křišťálovému zámku a ona šla za bílou paní a všecko jí pověděla, všecinko a podle pravdy. Že je ten Junák udatný i krásný a že se hodí za muže i té nejlepší děvuše.
„A on má ten meč?“ ptala se bílá paní.
„Nemá,“ řekla stařena. „Odevzdal jej mému nejstaršímu synovi.“
„A proč to udělal?“
„Protože mu to slíbil,“ klidně odpověděla stařena. „A dobře udělal. Ten meč patří mým synům obrům a byl jim ukraden. Nejstarší nemohl poručit svým bratřím, protože si ho nevážili, neměl nad nimi moc. Vzniklo také mnoho zla proti lidem, s nimiž moji synové žili napřed v dobrém. Bílé paní čistí studánky a obři zase mají své věci a Junák má také své. Jenom se podívej, co škody vzniklo na světě, když mečem vládla děvucha.“
Zamyslela se bílá paní a pak řekla, že si Junáka nevezme, protože musí čistit vodu ve studánce. A kromě toho má ještě osm sester, a dokud ty se neprovdají, neprovdá se ani ona. Bílé paní se však nikdy nebudou moci provdat, protože jim navěky zůstane jejich povinnost opatrovat studánky, aby voda zůstávala čistá a lidé ji mohli pít.
„A kdyby to moji synové nějak zařídili, abyste byly svobodné?“ pravila stařena.
Bílá paní se zasmála. „To nedovedou. Nikdo to nedovede. Proto máme ty věnečky, abychom žily věčně, protože nás bude věčně zapotřebí.“
„Ale kdyby?“ zvídala stařena.
„Pak bychom se všecky provdaly,“ řekla bílá paní a odletěla do studánky, kterou právě kdosi opět zakalil.
Vyprávěla stařena všem synům, jak pořídila, a oni hned vzpomínali a uvažovali, co by měli udělat. Najednou Junák vyskočil a volal:
„Už to mám, už to mám!“
Vyptávali se ho a on vyprávěl. Ve městech jsou hluboké studny, vyložené kamením. Tam se voda nezkalí, i když někdo nabírá velmi neopatrně. Nebyly by víly osvobozeny, kdyby se místo studánek vyhloubily pořádné studny? A nepomohli by bratři obři?
Oni hned, že ano a rádi. Jenom kde najít ženichy pro ostatní bílé paní?
„Vždyť mám osm rodných bratrů,“ řekl Junák, „a všichni jsou mládenci a jednou se ožení. Jsou-li všecky bílé paní tak krásné jako ta z křišťálového zámku, jistě si je rádi vezmou.“
Jeho rodní bratři souhlasili, a tak se všichni dali do práce. Nebylo to tak snadné, jak by se dnes leckomu zdálo, ale přece se všecko podařilo. Jedna sestra za druhou přicházela k bílé paní a každá oznamovala, že už nemusí do studánky, protože ze studánky je teď pořádná studna, v níž se voda nekalí.
Když se všichni pilní robotníci vrátili do chalupy za pustinou, protože jejich robota už byla skončena, vypravil se Junák s rodnými bratry pro nevěsty. Našli je a byli až omámeni jejich krásou, tak si je vzali za ženy.
Byla veliká svatba, i obři a statečná sestra se na ní veselili, a když bylo po všem, řekla Junákova žena:
„Rozdělíme si zemi a budeme lidem radit a pomáhat, abychom byly i teď k něčemu dobré.“
Všem se to líbilo. A když mužové nic nenamítali, zavedly je bílé paní do světa, některé velmi daleko, až k samému moři. A kam přišla některá bílá paní se svým mužem, tam je dobře přijali a za nějaký čas si je oblíbili a zamilovali a pro moudrost i dobrotu je provolali královnami a jejich muže králi.
A byly ty rody věčné i s dětmi, neboť věčnost byla v zelených věnečcích bílých paní a z nich přecházela na muže a na všecky potomky. Žilo se na světě dobře a radostně chudému i bohatému, nebylo sporů a různic mezi nimi ani v rodinách, věční králové a královny každému moudře poradili. Lid je měl rád a oni byli docela spokojeni. Nejšťastněji však žil a vládl Junák se svou ženou, neboť oba byli stejně moudří jako krásní. Však oni si zůstali v křišťálovém zámku a vládli zemi kolem něho.
I měli všichni děti, ty děti rovněž měly děti a tak to šlo pořád, ale nikdo z nich neumíral ani nebyl nemocný. Byl svět dělen a dělen, až vzniklo mnoho království. Stávalo se pak častěji a častěji, že králové neměli kde vládnout. Junák doporučil, aby všichni nějak pracovali, pomáhali lidem, ale ne podle své chuti, nýbrž jak lidé potřebují. Někteří uposlechli, jiní ne, mnozí se divili, protože nechápali, jak lidé mohou potřebovat něco jiného než oni. Těm nesmrtelným totiž na čase nezáleželo; co neudělali letos, udělali příštího roku anebo za deset let, ba třebas i za století. A to už nebylo dobré, protože velmi mnozí lidé byli potřební a umírali, aniž jim bylo pomoženo.
Svět se měnil a měnil a Junák se svou ženou na to hleděli a správně viděli dobré i špatné. Poznávali, že už nemohou být tak šťastni jako dříve, když začínali lidem radit a pomáhat a vládnout, neboť špatného ve světě přibývalo. Často o tom spolu mluvívali a radili se o nápravě.
Jednou, bylo to za bůhvíkolik věků, pozval Junák na zámek všecky svoje děti, vnuky, pravnuky a ještě mladší potomky, a také všecky sestry své ženy, jejich muže, děti, vnuky, pravnuky a ještě mladší potomky, a když se všichni sešli, řekl jim:
„Milí příbuzní, nevím, jak soudíte Vy, ale já a má žena jsme si už několikrát povídali, že jsme tu žili už dosti dlouho a vysloužili si mír a pokoj. Nestárneme a neumíráme, jaksi jsme se vymkli světskému pořádku, ale už máme tolik potomků, že někteří ani nevládnou a nepomáhají lidem, protože není kde. Mnozí z nás pak nepomáhají dosti poctivě, protože si myslí, že je na to kdy. Ale lidé potřební umírají bez pomoci, zatímco my si tu žijeme věčně. A to už není správné, každý má robit své a nejlépe, jak dovede. Proto jsme se my dva rozhodli, že předáme své místo těm nejmladším a sami se odebereme na věčnost.“
Uvážilo celé to veliké shromáždění Junákova slova a dalo mu za pravdu. Nejlepší rádce a pomocník a také král, musí být jako ostatní lidé, jako oni se musí nejen narodit, ale také jako všichni ostatní musí umřít, aby si vážil každé chvilky, žádnou nepropásl, nikdy neotálel, nýbrž přicházel v pravý čas.
I sňaly bílé paní své věnečky a hodily je do ohně. V nich byla jejich moc a nesmrtelnost. A jak své věnečky sňaly a spálily, pozbyly té moci a nesmrtelnosti a všecky najednou rázem zemřely, také jejich muži a potomci zemřeli a zůstali jenom nejmladší. Pochováni byli vždycky muž se ženou a se svými dětmi do devíti velikánských hrobů. Na nich pak vyrostly vysoké zelené kopce, které tu jsou až dodnes.
Zbylí králové se rozešli do svých zemí a od těch dob se střídali a střídají, protože nikdo z nich nemá zelený věneček a nesmrtelnost, nýbrž každý nakonec umírá. A tak je to dobré, dokonce nejlepší, jaké to může být, neboť od té doby vědí všichni králové, že i oni jsou lidé, a podle toho se také snaží vládnout.  

 

 

 


 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight