Bezová matička

zobrazeno 53×

Vložil(a): jitkamety, 8. 2. 2016 21.15

Byl jednou jeden hoch a ten se nastudil; přišel jednou domů s mokrýma nohama a nikdo nemohl pochopit, kde tak namokl, když přece bylo všude sucho a krásné počasí. Maminka ho odstrojila, uložila do postele a dala přinést samovar, aby mu připravila koflík dobrého bezového odvaru pro zahřátí.
V tom vešel do dveří starý, přívětivý muž, který bydlel až docela nahoře v domě a žil sám, nemaje ani ženu, ani děti; avšak měl velmi rád všecky děti a uměl jim vypravovat pohádek a povídek, až radost.
„Teď si vypij svůj čaj,“ řekla matka dítěti, „a pak snad uslyšíš pohádku.“
„Ano, kdybych jenom věděl nějakou novou!“ řekl starý muž, pokyvujíc přívětivě hlavou. „Ale kdepak namokly malému nohy?“ ptal se.
„Ano, to je právě to,“ řekla matka, „nikdo nechápe kde.“
„Budeš vypravovat pohádku?“ ptal se chlapec.
„Ano, ale dříve mně musíš aspoň přibližně říci, jak hluboká je strouha v uličce, kam chodíš do školy, neboť to potřebuji vědět.“
„Právě do půl lýtek,“ řekl chlapec. „Ale to musím strčit nohu do hlubokého otvoru!“
„Hleďme, odkud má mokré nohy,“ řekl stařec. „A nyní bych měl vyprávět pohádku, ale neznám už žádnou!“
„Vždyť si můžete nějakou vymyslet,“ řekl chlapec. „Maminka říká, že všechno, nač se podíváte, stává se pohádkou, a o všem, čeho se dotknete, dovedete vyprávět povídku!“
„Ovšem, ale takové pohádky a povídky nejsou pěkné. Ty právě přicházejí samy sebou, zaťukají na čelo a řeknou: Zde jsem!“
„Neťuká ještě nějaká?“ ptal se hoch a matka se smála, nasypala bezový květ do konvice a nalila na něj vařící vodu.
„Vypravujte! Vypravujte!“
„Kdyby tak některá pohádka přišla sama! Bývá to potom hezké, leč ta přichází, jenom když se jí samotné zachce, ale počkej!“ řekl náhle. „Tady ji máme! Dej pozor, je nyní v čajové konvici!“
A hoch se díval na konvici, z níž se víko zvedalo víc a více a bezové květy zpod něho vyrážely svěží a bělostné a vysílaly dlouhé, velké větve; i z hubičky u konvice vyrůstaly, šířily se na všechny strany a zvětšovaly se stále, až z nich byl překrásný bezový keř, celý strom, který sahal až k posteli a odhrnul závěsy stranou. Jak kvetl a voněl! A uprostřed stromu seděla stará, přívětivá žena, oblečená v podivný šat úplně zelený jako listy bezu a protkaný velkými, bílými květy bezovými, takže nebylo hned vidět, zdali je to oděv, nebo živá zeleň a květy.
„Jak se jmenuje ta žena?“ ptal se chlapec.
„Nu,“ pravil starý muž, „Římané a Rekové ji nazývali dryádou, ale tomu my nerozumíme. Na předměstí mají pro ni lepší jméno, nazývají ji bezovou matičkou, a tou ona vskutku je. Dávej nyní pozor, co Ti povím, a dívej se na ten krásný bezový strom!
Právě takový velký, kvetoucí strom stojí na předměstí; vyrostl v koutě malého chudého dvorku. Pod tímto stromem seděli jednou odpoledne, když slunce překrásně svítilo, dva staří lidé. Byl to starý, stařičký námořník a jeho stará, stařičká žena. Byli již pradědeček a prababička a měli brzy slavit zlatou svatbu, ale nemohli si dobře vzpomenout na den, kdy se to mělo konat. Bezová matička seděla na stromě a dívala se právě tak vesele jako zde.
„Však já vím, kdy bude Vaše zlatá svatba!“ řekla, ale oni to nezaslechli a hovořili o starých časech.
„Zdalipak se pamatuješ,“ řekl starý námořník, „když jsme byli ještě docela mladí, jak jsme pobíhali a hráli si právě na tomto dvoře, kde nyní sedíme, jak jsme zastrkovali větévky do země a dělali si zahrádku?“
„Ano,“ pravila stařena, „dobře se na to pamatuji. Zalévali jsme ty větévky a jedna z nich, bezová ratolístka, zapustila kořeny, vyhnala dlouhé větve a stala se tímto velkým stromem, pod nímž nyní jako staří sedíme.“
„Ovšem, ovšem,“ řekl on, „a tamhle v koutě stávala káď s vodou; tam plula moje lodička, kterou jsem si sám udělal. A jak plula! Však jsem se brzy naučil jinak plout!“
„Ano, ale dříve jsme chodili do školy a lecčemu se naučili,“ pravila stařena. „A potom jednou odpoledne jsme šli ruku v ruce na kulatou věž a dívali se na svět, přes Kodaň a moře. Pak jsme šli do Frederigsbergu, kde se projížděli po průplavech jako král s královnou.“
„Ale já jsem se ovšem dostal jiným způsobem na moře a pobyl jsem pak mnoho let daleko odtud na dlouhých cestách.“
„Ano, plakala jsem často pro Tebe,“ děla stařena. „Domnívala jsem se, že jsi mrtev a ztracen a že snad ležíš tam dole v mořské hlubině! Často v noci jsem vstala a šla se projít.
„Nu, ale Tys mu dala jednu přes ucho, až to plesklo.“
„Vždyť jsem nevěděla, že jsi to Ty! Přijels v tu dobu, kdy došel dopis; a byl jsi tak krásný ..... Jsi posud krásný. Měls v kapse dlouhý, žlutý hedvábný kapesník a na hlavě pěkný klobouk. Byl jsi velmi pěkně ustrojen. Bože, a jaký to byl nečas a jak ulice vypadala!“
„Potom jsme se vzali!“ pravil dědoušek. „Pamatuješ se na to? A jak se nám potom narodil první chlapeček a pak Mařenka a Niels a Per a Jan Kristián!“
„Ano, a jak všichni vyrostli a stali se z nich hodní lidé, které má každý rád!“
„A jejich děti mají rovněž děťátka!“ řekl starý námořník. „Ovšem, to jsou pravnuci, a tu jsme u toho, mně se zdá, že právě v této době roční jsme měli svatbu!“
„Ano, právě dnes je Váš svatební den!“ řekla bezová matička a strčila hlavu rovnou mezi oba staroušky a oni se domnívali, že jim to přikyvuje jejich sousedka. Dívali se na sebe a drželi se za ruce.
Za chvíli přicházeli vnuci a děti; věděli dobře, že je dnes jejich svatební den, i blahopřáli starouškům již ráno, ale oni to zapomněli, třebaže si pamatovali dobře všechno, co se stalo před mnoha lety.
A bez voněl tak silně a slunce, chýlíc se k západu, svítilo oběma starouškům přímo do obličeje. Oba vypadali tak zarůžovělí, nejmenší vnouček tančil kolem nich a volal, záře radostí, že dnes večer se budou mít velmi dobře, že budou mít teplé brambory. A bezová matička pokyvovala ve stromě hlavou a volala s ostatními:
„Sláva!“
„Ale to přece nebyla žádná pohádka!“ zvolal chlapec, který poslouchal vyprávění.
„No, ale té musíš rozumět!“ řekl starý muž. „Zeptejme se bezové matičky!“
„To nebyla žádná pohádka!“ pravila bezová matička. „Teď však to přijde. Ze skutečnosti vyrůstá právě nejkrásnější pohádka, jinak by byl můj krásný bezový keř nemohl vyskočit z čajové konvice.“
Potom vzala chlapce z postele, přivinula ho k hrudi a kolem nich se ovinuly bezové větévky, plné květů, takže seděli jako v nejhlubší besídce, která s nimi letěla vzduchem. Bylo to překrásné. Z bezové matičky se stala pojednou malá, roztomilá holčička, ale šaty měla ještě z téže zelené, bílými květy poseté látky, jakou nosila bezová matička. Na ňadrech měla skutečný bezový květ a okolo světlých, kadeřavých vlásků celý věnec bezových květů. Oči měla tak velké, tak modré, že bylo na ni milo pohledět. Políbili se s chlapcem: byli stejně mladí a měli stejnou radost.
Vyšli ruku v ruce z besídky a octli se v krásném sadě doma. U svěžího trávníku byla otcova hůl přivázána ke kolíku; pro oba maličké hůl obživla. Jakmile se na ni posadili rozkročmo, proměnil se modrý knoflík v nádhernou, řehtající hlavu, dlouhá, černá hříva vlála a vyrostly čtyři štíhlé, silné nohy. Zvíře bylo silné a divoké. Klusem objížděli trávník! Hejsa!
„Nyní jedeme mnoho mil odtud!“ řekl chlapec. „Jedeme na panský dvorec, kde jsme byli loni!“
A jeli a jeli kolem trávníku. A stále volala holčička, která, jak víme, nebyla nikdo jiný nežli bezová matička:
„Již jsme na venkově. Vidíš selské stavení s velikou pecí, které jako obrovské vejce vyčnívá do cesty? Veliký bez rozkládá nad ním svoje větve a kohout tam chodí a vyhrabává slepicím potravu; vidíš, jak se nadýmá?
Již jsme u kostela; ten stojí vysoko na vrchu mezi velkými duby, z nichž jeden napolo již zašel. Nyní jsme u kovárny, v níž hoří oheň a polonazí mužové buší kladivy, až jiskry létají kolem. Dále, dále do nádherného panského dvorce!“
A všechno, o čem děvčátko hovořilo, sedíc vzadu na holi, také letělo kolem nich. Chlapec to viděl, a přece běhali jenom kolem trávníku. Potom si hráli na postranní cestičce a udělali si v písku malou zahrádku. Dívka vyňala z vlasů bezový květ, zasadila jej a on rostl právě tak, jako rostl oběma starouškům na předměstí tehdy před časy, ještě když byli malí, jak jsme o tom právě vypravovali. Šli ruku v ruce, jak to dělávali oba starouškové, když byli dětmi, ale nikoli nahoru na Kulatou věž nebo do sadu ve Frederigsbergu, ne, děvčátko vzalo chlapce okolo pasu a potom letěli daleko, kolem celého Dánska; a bylo jaro a nastalo léto a byl podzim a přišla zima, a tisíce obrazů zrcadlilo se v očích i srdci malého chlapce, a stále mu děvčátko zpívalo:
„Na tohle nikdy nezapomeneš!“
A co takto letěli, stále voněl sladce a překrásně bez. Chlapec sice cítil také růže a čerstvou vůni buku, ale bez voněl ještě podivuhodněji, neboť jeho květy spočívaly na srdci dívčině, na něž v letu skláněl často hlavu.
„Zde je krásně na jaře!“ pravila dívčinka. Stáli v rašícím bukovém lese, v němž voněla u jejich nohou zelená mateřídouška a z trávy vyhlížely růžové sasanky. „Ó, kéž by bylo stále jaro v tom vonném dánském bukovém lese!“
„Zde je krásně v létě!“ řekla. A jeli okolo starých panských sídel z rytířských dob; zubatá cimbuří a červené zdi zrcadlily se v zaplavených příkopech, po nichž pluly labutě a dívaly se do starých, stinných stromořadí. Na poli se vlnilo obilí, jako by to bylo moře, v příkopech a na mezích kvetly červené a žluté květiny, po plotech u zahrad se pjal chmel a kvetoucí svlačec. A navečer vyšel měsíc, kulatý a velký, a kupy sena na lukách voněly tak sladce!
„Na tohle nezapomeneš nikdy!“
„Zde je krásně na podzim!“ pravila dívčinka a vzduch byl náhle jasně průhledný a modrý, les hořel překrásnými barvami, červenou, žlutou a zelenou, honicí psi se proháněli, celá hejna divokých ptáků létala s křikem přes mohyly, na nichž ostružina obepínala staré náhrobní kameny. Moře bylo temně modré a na něm se bělaly plachty, a za humny seděly staré ženy, dívky i děti a trhaly chmel do velké nádoby. Mladí zpívali písně, ale staří vyprávěli pohádky o skřítcích a pidimužících. Lepší to nemohlo být!
„Zde je krásně v zimě!“ radovalo se děvčátko a všechny stromy byly ojíněny, takže vypadaly jako bílé korály, sníh vrzal pod nohama, jako bys měl neustále nové boty, a z nebe padala hvězda za hvězdou. Ve světnici rozžehli vánoční stromek a bylo tam mnoho darů i dobré nálady. Na venkově zněly v selské světnici housličky a u stolu se hrál "černý Petr". I nejchudší dítě říkalo:
„Je přece jen krásně v zimě!“
Ano, bylo to krásné! Dívčinka ukazovala všechno chlapci a stále vlála červená vlajka s bílým křížem, vlajka, pod níž vyplul starý námořník z předměstí.
A z chlapce se stal muž a měl vyjet do širého světa, daleko, až do teplých zemí, kde zraje káva. Ale při rozloučení vzalo děvčátko bezový květ ze svých ňader a dalo mu jej na památku; on jej položil do modlitební knihy a pokaždé, když v cizí zemi otevřel knihu, bylo to právě na tom místě, kde památná květina ležela, a čím déle se na ni díval, tím byla svěžejší. Jako by cítil vůni dánských lesů a jasně viděl, jak mezi květními lupínky dívá se děvčátko jasnýma modrýma očima a jak šeptá:
„Zde je krásně na jaře, v létě, na podzim i v zimě!“ A tisíce obrazů procházelo mu duší.
Tak uplynulo mnoho let a on byl nyní již stařec a seděl se svou starou ženou pod kvetoucím stromem. Drželi se za ruce, jako to dělali dědeček a babička z předměstí, a hovořili jako oni o starých časech a o zlaté svatbě. Modrooká dívčinka seděla nahoře ve stromě, bezové květy ve vlasech, kývala na oba a říkala:
„Dnes je zlatá svatba!“ A potom vzala dva květy ze svého věnce, políbila je a ony zazářily nejprve jako stříbro, potom jako zlato, a když je položila oběma starouškům na hlavu, proměnil se každý květ ve zlatou korunu. Tu seděli oba, jako král a královna, pod vonícím stromem, který zcela a úplně vypadal jako bez, a on vypravoval své staré ženě povídku o bezové matičce, tak jak ji slyšel, když byl malým chlapcem, a oběma se zdálo, že v ní bylo mnoho, co se podobalo jejich životu, a právě to se jim zdálo nejlepší.
„Ano, tak to je!“ řekla dívčinka na stromě. „Někteří mě nazývají bezovou matičkou, druzí mi říkají dryáda, a vlastně se jmenuji vzpomínka. Já jsem ve stromě, který roste a roste, já umím vyprávět! Ukaž, zdali máš ještě svůj květ!“
A stařec otevřel svoji modlitební knihu a v ní ležel květ bezu, tak svěží, jako by jej tam právě položil, a vzpomínka pokyvovala a oba starouškové se zlatými korunkami na hlavách seděli v růžovém večerním slunci. Přivírali oči a a ano, a pak byl konec pohádky!
Hoch ležel ve své postýlce a nevěděl, zdali se mu to zdálo, či snad to slyšel vyprávět. Čajová konvice stála na stole, ale nevyrůstal z ní bezový strom, a starý muž, který vypravoval, byl právě na odchodu. Odešel.
„To bylo krásné!“ řekl hoch. „Maminko, já jsem byl v teplých zemích!“
„No, to si myslím!“ řekla matka. „Když do sebe vpravíš dva plné koflíky bezového čaje, pak se jistě dostaneš do teplých zemí!“
A dobře ho přikryla, aby se znova nenastudil.
„Tys asi spal, když jsem tu seděla a přela se s ním, zdali je to povídka, nebo pohádka.“
„A kde je bezová matička?“ ptal se chlapec.
„Je v čajové konvici,“ řekla matka, „a jen ať tam zůstane!“ 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight