Bělinka a Růženka

zobrazeno 29×

Vložil(a): dáša, 5. 4. 2016 15.40

Byla jednou jedna chaloupka a před ní rostly dva růžové keře. První měl bílé květy, druhý červené. V chaloupce bydlila chudá vdova s dvěma dceruškami. První dcerušce říkávala:
„Ty jsi moje bílá růžička, moje Bělinka.“ a na druhou dcerušku volávala, „Pojď sem, moje růžičko červená, moje Růženko.“
Bělinka byla bílá a Růženka měla červené tváře. Bělinka sedala doma u matky a pomáhala jí nebo si tiše hrála. Růženka poskakovala raději po lukách a zpívala tak hlasitě, že i ozvěna v lese začala zpívat její písničky.
Často vzala Růženka Bělinku za ruku a šly spolu na jahody. V lese žilo plno zvířat, ale žádné dětem neublížilo. Divocí králíci se dali od nich krmit, srnky se pásly vedle nich, lišky se před nimi vyhřívaly na sluníčku a ptáci se k nim slétali. Když se Bělinka s Růženkou v lese opozdily a snesla se noc, položily se vedle sebe na hebký mech a spaly až do bílého rána a matka věděla, že se jim nic zlého nepřihodí, a neměla starost.
V létě trhala Růženka květiny a nosila je do chaloupky a celá chaloupka voněla jako rozkvetlá louka. V každé kytici byla jedna červená růže za Růženku a bílá růže za Bělinku. V zimě rozdělávala zrána Bělinka oheň a Růženka leštila mosazný kotlík, dokud se neleskl jako zlatý. Potom jej společně zavěsily na ohniště. Když Bělinka zametala sníh přede dveřmi, Růženka zametala pod okny, a když matka šila, navlékala jí nit jednou Bělinka a jednou Růženka.
V zimě honil vítr okolo chalupy sněhové vločky a matka říkávala:
„Jdi Bělinko, zastrč závoru.“
Bělinka zastrčila závoru a vítr nemohl do světnice. Potom říkávala matka:
„Růženko, rozsviť lampu, už se šeří.“
Růženka rozsvítila lampu, matka si nasadila brýle a četla z veliké knihy. Děvčátka se posadila k matce, poslouchala a předla. U nohou jim ležela ovečka a zdálo se, že také poslouchá, a za nimi na bidýlku dřímala bílá holubička a schovávala hlavu pod křídlo.
Seděly pěkně v teple a měly radost, že jsou pohromadě a pod střechou za takového nečasu. Tu zaklepal někdo na dveře. Matka řekla:
„Rychle, Růženko, otevři, jistě hledá nějaký pocestný nocleh.“
Růženka pospíšila a odšoupla závoru. Ale místo pocestného vsunul do dveří tlustou černou střapatou hlavu medvěd. Růženka vykřikla, uskočila, ovečka zabečela, holubička vyletěla ke stropu a Bělinka se schovala za matčinu postel.
Medvěd promluvil lidským hlasem:
„Nebojte se, nic Vám neudělám, jsem jen promrzlý a chtěl bych se u Vás trošku ohřát.“
„Ubohý medvěde,“ řekla matka, „polož se u ohně, ale dej pozor, aby sis nepřipálil kožich.“
A zavolala:
„Bělinko, Růženko, pojďte ven, medvěd Vám nic neudělá, není zlý.“
Tu se děvčátka k medvědovi přiblížila, i ovečka se přestala bát a holubička se zas posadila na bidýlko. Medvěd poprosil:
„Děti, prosím Vás, vyklepejte mi sníh z kožichu.“
Bělinka a Růženka přinesly koště a vymetly medvědovi z kožichu sníh. Medvěd se natáhl u ohně, spokojeně bručel a bylo mu dobře. Netrvalo dlouho a děvčátka se s medvědem spřátelila. Cuchala nemotorovi kožich, sedala u něho, nebo ho škádlila proutkem a smála se, když medvěd zabručel. Medvěd si všechno dal rád líbit, jen když děvčátka příliš dováděla, zavolal:
„Jen mě nechte naživu, děti:

Pomaloučku, zlehýnka,
pozor, proutek píchá,
pozor, nebo Bělinka
přijde o ženicha.“

Když byl čas jít spát, řekla matka medvědovi:
„Jen se tu pěkně v teple prospi, venku je stejně zima a ošklivé počasí.“
Když se rozednívalo, pustily děti medvěda ven a medvěd běžel závějemi do lesa. Od toho dne přicházel medvěd každého večera, lehal u krbu a děti s ním dováděly. Uvykly na něho, a nezastrkovaly závoru dřív, dokud nepřišel.
Když se na jaře všechno venku zazelenalo, povídá medvěd jednoho rána Bělince:
„Teď musím pryč a celé léto se neuvidíme.“
„A kampak půjdeš, milý huňáči?“ zeptala se Bělinka.
„Do lesa hlídat své poklady před zlými trpaslíky. V zimě je země umrzlá, trpaslíci musí zůstat pod zemí a nemohou se dostat nahoru. Ale teď se země ohřála a roztála a trpaslíci vylézají ven a hledají, kde by co vzali. Co se jim jednou dostane do rukou, to už tak lehko denní světlo neuvidí.“
Bělinka byla smutná, že se musí rozloučit. Otevřela mu, a jak se medvěd tlačil z chaloupky ven, zůstal viset ve dveřích na skobě a vytrhl si kus kožichu. Bělince se zdálo, jako by pod kůží problesklo zlato. Medvěd se rozběhl a za chvilku zmizel mezi stromy.
Za nějaký čas šly děti do lesa sbírat roští. U velikého poraženého stromu v trávě poskakovalo něco sem a tam a ani Bělinka, ani Růženka nemohly poznat, co v trávě poskakuje. Když přišly blíž, spatřily trpaslíka s vrásčitými tvářemi a dlouhým, předlouhým bílým vousem. Konec vousů se mu zachytil ve škvíře stromu. Trpaslík skákal jako pejsek na šňůře a nevěděl, jak by si pomohl. Vyvalil červené ohnivé oči na děvčátka a křikl:
„Co tu stojíte? Proč mi nepomáháte? Pohněte se!“
„Copak jsi dělal, mužíčku?“ zeptala se Růženka.
„Hloupá zvědavá huso,“ odpověděl trpaslík, „chtěl jsem rozštípat strom, abych si zatopil pod hrncem. Když topím velkými kusy dřeva, hned si jídlo spálím. Vždyť je ho troška, my tolik jídla nespolykáme jako Vy, nenasytové. Už jsem zarazil do stromu klínek a bylo by se mi to podařilo. Ale dřevo bylo hladké, klínek vyskočil a já mám pěkné nadělení. Nemohu vytáhnout své krásné bílé vousy a nemohu odtud. Snad se mi nechcete posmívat, Vy jedny! Fuj! Jak jste ošklivé!“
Děti se namáhaly, ale nemohly vousy vytáhnout.
„Doběhnu pro lidi,“ řekla Růženka.
„Zbláznily jste se,“ vrčel trpaslík, „volat lidi! Vy dvě mi stačíte víc než dost. Nenapadá Vás nic jiného?“
„Jen počkej,“ řekla Bělinka, „já už si poradím.“
Vytáhla z kapsy nůžky a odstřihla trpaslíkovi konec vousů.
Jakmile byl trpaslík na svobodě, popadl pytel, který ležel mezi kořeny stromů a byl plný zlata, zvedl jej na ramena a zahuboval:
„Nezvedenci! Ustřihnou mi kus vousu, na který jsem tak pyšný. Ať se Vám čert za to odmění!“
Odešel, ani se na děti nepodíval.

 

Za čas šla Bělinka s Růženkou chytat ryby. Když přišly k potoku, uviděly, jak něco skáče k vodě, jako velká luční kobylka. Rozběhly se tam a poznaly trpaslíka.
„Kam skáčeš?“ zeptala se Růženka, „chceš do vody?“
„Nejsem blázen,“ křičel trpaslík, „copak nevidíte, že mě ta zpropadená ryba chce stáhnout do potoka?“
Trpaslík seděl na břehu s udicí a chytal ryby. Zapletl si vousy do šňůry, a když se mu chytila velká ryba, neměl dost síly, aby ji vytáhl. Ryba ve vodě rejdila sem a tam a táhla trpaslíka k sobě. Trpaslík se chytal trávy, ale mnoho to nepomáhalo. Děvčátka přišla právě včas. Zachytila trpaslíka a zkoušela rozplést mu vousy. Marně, vousy a šňůra se zapletly příliš pevně. Nezbývalo nic jiného než vytáhnout nůžky a vousy přistřihnout. Sotva trpaslík uviděl, co provedly, rozkřikl se na ně:
„Co je to za způsoby, hyzdit mi obličej? Ne dost na tom, že jste mi už jednou vousy přistřihly, teď mi ustřihnete ještě ten nejhezčí kus. Jak se mám takhle ukázat před ostatními trpaslíky? Aby Vás koza trkla!“
Zvedl pytel plný perel, který ležel v rákosí, a zmizel mezi kameny.
Zanedlouho poslala matka obě děvčátka do města koupit nitě, jehly, stužky a tkalouny. Růženka a Bělinka se vzaly za ruce a běžely nakupovat. Jak utíkaly přes paseku, uviděly velikého orla, kroužil a kroužil a spouštěl se stále níž a níž, až se snesl ke kameni uprostřed paseky. Děvčátka uslyšela hrozné bědování a nářek. Rozběhla se ke kameni a podívejme! Orel držel trpaslíka v drápech a chtěl ho odnést. Děti chytily starého známého a tak dlouho se s orlem tahaly, až kořist pustil. Jakmile se trpaslík vzpamatoval z úleku, začal ječet:
„Nemůžete se mnou zacházet jemněji? Podívejte se, jak jste mi roztrhaly kabátek, teď je samá díra. Ach Vy nešikovné holky!“
Hodil si na rameno pytel s drahokamy a zmizel v díře pod kamenem. Děvčátka si z jeho hubování nic nedělala. Šla dál svou cestou a zařídila ve městě, co měla zařídit.
Když se vracela domů, šla zase přes paseku a překvapila trpaslíka, který si na čistě umeteném místečku vysypal drahokamy z pytle. Nepomyslel, že by tak pozdě ještě někdo tudy šel. Večerní slunce se opíralo do zářivých kamenů, že se blyštěly a nádherně svítily všemi barvami. Udivené děti se zastavily a dívaly se.
„Co tu stojíte, tady se nic nedává!“ křičel trpaslík a zrudl zlostí. Chtěl hubovat dál, ale tu se ozvalo zabručení a z lesa sem pospíchal velký černý medvěd. Trpaslík se lekl a rozběhl se ke své díře. Medvěd však byl rychlejší. Trpaslík se dal do křiku:
„Milý pane medvěde, nic mi nedělejte. Dám Vám všechny poklady, podívejte se jen na ty krásné drahokamy. Nechte mě naživu, co na mně budete mít, jsem malý a hubený. Ani mě neucítíte mezi zuby. Zato tady ty ošklivé holky, to by bylo něco pro Vás.“
Medvěd se nestaral o to, co trpaslík říká, uhodil ho packou a trpaslík se už ani nepohnul.
Děvčátka se dala na útěk, ale medvěd za nimi volal:
„Bělinko a Růženko, nebojte se, počkejte, půjdu s Vámi.“
Poznaly jeho hlas a zastavily se, a když k nim medvěd doběhl, spadla z něho medvědí kůže a před nimi stál krásný mladý muž ve zlatých šatech.
„Jsem královský syn,“ řekl, „zlý trpaslík mi ukradl poklady a zaklel mě. Dokud byl naživu, musel jsem běhat po lese jako divoký medvěd. Teď je mrtvý a jeho kouzlo pominulo!“

 

Princ odvedl Růženku a Bělinku na kraj paseky, kde čekal kočár, a chtěl je odvézt do království.
„Samy nemůžeme odjet,“ povídala Bělinka.
„Musíme se zastavit pro maminku,“ řekla Růženka.
Princ mávl na kočího a kočár se rozjel k chaloupce.
„Maminko,“ volaly Bělinka s Růženkou, „jedem si pro Vás, budete s námi bydlit na zámku!“
Maminka se divila, divila a povídala:
„Ale nejdříve vyrýpnu růžové keře. Vezmeme je s sebou.“
A když dojeli ve zdraví do princova království, oženil se princ s Bělinkou a Růženka si vzala jeho bratra. Matka jim zasadila růžové keře pod okny. Pod Bělinčiným oknem kvetly bílé růže, pod Růženčiným červené.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight