Balada o Jezerietisově dceři

zobrazeno 73×

Vložil(a): dáša, 17. 2. 2016 16.29

Za močály a za lesy se zvedá slunečná země, Jezerní kraj. Tam podřimují zelené kopečky s hlavami skloněnými k vesnickým dvorkům. Nohy si koupou v modrém jezeře. Kolem pat se jim vinou zpěněné vlny jako shrnutá prostěradla. Jezero se rozlévá daleko široko až k bažinám a lesům v mlžném oparu protějšího břehu. Ten tone v mlze, zatímco u zdejšího břehu dovádějí vlny v jasném slunečním svitu. Mladé střemchy si tu v jezeře omývají třásně květů. Za nimi lísky vyhánějí svou bujnou zeleň a za lískami stojí v řadě urostlé mladé duby. 
Z kopečku přichází Jezerietis. Na krku mu visí kulatá ošatka z březové kůry. Ve větru se třepotá zlato jeho kštice a hrst má ještě plnou nazlátlých zrn ječmene. 
Jeho dům na kopci stojí v zeleném věnci jabloňového sadu. Je vidět jen šedá střecha a bílý komín. 
Pod jabloněmi chodí matka, z domu do stodoly a zpět, sama pěkná jako kvetoucí jabloň. 
Jezerietis měl dceru. 
Všichni jí říkali Jezerietisova dcera, protože její zámožný a daleko široko vážený otec měl pouze ji. 
Byla mladá a urostlá jako zelená konopka. Její oči se podobaly dvěma jezírkům plným slunce. Nad dívčiným čelem bylo vidět bledý třpyt hvězd. 
Nevěděla, co je to dřina a starosti. Vstávala, teprve když naplno svítilo slunce, koupala se v mléce a procházela se ve žlutých střevíčcích. 
Matka říkávala: 
„Máme jedinou dceru a té dáme všechno. Ani stéblo slámy nebude muset zvednout, ať jen kvete nám pro radost!“ 
Děvečky chodily sekat seno, plít len a zvaly ji s sebou. 
„Jak bych mohla jít s Vámi? Mám jemné ruce a vyšívanou zástěrku!“ 
Svou krásu si šetřila pro něco lepšího. Zatímco děvčata chodila do práce, Jezerietisova dcera bloumala po zahradě a krášlila se. 
Prochodila všechny březové háje a všechny louky. Pohoupala se na všech střemchách. Její dlouhé kaštanové copy rozplétal vítr a do vlasů jí padaly lupínky květů, stébla a broučci. Domů se vždy vracela s plnou náručí květin. Celá její komůrka byla plná vůní. Spala na vadnoucích věncích jako omámená. 
Náhle ji začal trápit stesk. Zmocnil se její duše a spaloval ji. Dívčina tvář pobledla. Oči se jí rozšířily a ztemněly jako dvě bezedné tůňky. Začala chodit ven, dívala se na cestu a naslouchala ..... 
„Co je s Tebou, dítě?“ zeptala se jednou matka. 
„Čekám, čekám, maminko!“ 
„A na koho čekáš, křepeličko?“ 
„Na koho? Sama nevím!“ 
Matka se na ni vlídně podívala a odešla s tichým úsměvem: 
„Ano, už je dospělá. Nadešel čas, kdy na našem dvoře začnou zvonit rolničky ženichů.“ 
Druhý den ráno otec postavil na dvoře nový sloup, zelený dubový sloup s lesknoucím se ocelovým kruhem, aby ženiši měli kde přivázat koně. 
Podkovy klapaly, rolničky zvonily, přijížděli ženiši v šedých šatech, v košilích s bílými límečky a s uhlazenými vlasy. Byli urostlí, oplývali bohatstvím, ale Jezerietisova dcera nechtěla žádného z nich. 
„Je to ještě dítě, ať si ještě nějaký ten rok užije,“ říkali rodiče a rolničky ženichů brzo zmlkly. 
Ale lidé se zlomyslně posmívali: 
„Bůhví na jakého prince čeká!“ 
Jezerietisova dcera byla vždy první při všech hrách a písních. A přesto se s ní něco začalo dít. I v té nejveselejší hře najednou zesmutní, vzdálí se z kola a odejde. Kdo ji v takovou chvíli potkal, spatřil jen její široce rozevřené oči jako okénka otevřená dokořán slunci. 
Dívky, které šly o kousek dál, ji uviděly stát na kopečku. 
„Koho vyhlížíš?“ divily se. 
„Čekám ..... “ 
Nebe bylo tiché a klidné, země sytá a spokojená. Když se nikoho nedočkala, šla večer zpátky domů. A její stín se vznášel v soumraku jako bílý přízrak. 
Za zimních večerů, kdy si ženské povídaly u kolovrátků, se smích Jezerietisovy dcery vinul jako stříbrný zurčící potůček všemi jejich řečmi. Ale náhle to na ni přišlo, zbledla a zmlkla. Pak se postavila k oknu a dlouze hleděla ven, kde se ve stínu stromů jako plachta ve větru třepotala žlutá skvrna světla ze světnice a hvězdy padaly ve tmě jako zlatozelené kapky stesku. 
„Co tam vyhlížíš ve tmě?“ ptaly se ženské. 
„Čekám a čekám.“ 
„Čekej si, čekej! Snad se dočkáš nějakého prince.“ 
A dočkala se. 
Celou noc bloudila po okolí v hrozném neklidu. Nohy měla prostydlé a vlasy provlhlé od rosy. Její čelo svítilo jako celé souhvězdí. 
Stála pod lipami u své komůrky. Za střechou sýpky začalo svítat a kolem vrcholků lip už zářily bledě modré koruny světla. Větve ještě nedávno tonoucí ve tmě se zvolna probouzely, listy se nehlučně chvěly v ranním vánku. Do trávy tiše dopadly dvě nebo tři kapky rosy ..... 
Po chvíli vrcholky lip začaly rudnout a Jezerietisova dcera slyšela za komůrkou klapot podkov. Už se blíží ON jako nachový měsíční kotouč v mlžném oparu večera, na přízračném koni, šedém jako mlha, a s věncem růží na hlavě ..... Ve stínu hedvábných vlasů zahlédla znachovělou tvář, když projížděl kolem ní ..... Poslal jí pozdrav? Dal polibek? ..... Náhle její duši jako by po okraj naplnilo slunečné štěstí. 
Jak rudá zář zmizel za jabloněmi jeho červený plášť, podkovy ještě zvonily, stromy se chvěly a těžké kapky rosy padaly ..... 
Srdce Jezerietisovy dcery se zalykalo štěstím. 
S jakou radostí, s jakou vášní se jí teď chtělo žít! 
„Maminko, chci být krásná ..... Daruj mi pole bílého jetele, bílou kozičku a stříbrné dukáty!“ 
„Co budeš dělat s jetelem?“ 
„Budu tam pást kozičku.“ 
„K čemu Ti bude koza?“ 
„Budu se umývat v jejím mléce.“ 
„A co si koupíš za mé dukáty?“ 
„Brož, korálky a bavlnky na vyšívání.“ 
„Jen si to vezmi, dceruško, ať jsi bělejší a krásnější než ostatní děvčata!“ 
Jetelové pole kvetlo na kopci v sluneční výhni. Koza si pochutnávala na bílých hlavičkách jetele. Každé ráno a každý večer k ní přicházela Jezerietisova dcera s bílou dížkou v ruce. Každé ráno i každý večer se umývala kozím mlékem. 
Ve dne vyšívala zástěrky a nosila brož i korálky. V noci chodila po cestičkách, naslouchala a čekala ..... 
Ale všechno bylo jako dřív. 
Země spala, stromy vzdychaly, všude vládl klid a mír. Nikdo nevyslyšel volání její touhy. Hvězdy hasly jako vychládající jiskry v šedém krbu nebes. Smutná Jezerietisova dcera ulehla tedy k spánku. 
V tichém a vlahém letním večeru voněly lípy. Slunce zapadlo, oblaka ulehla a vítr se ztišil. Hvězdy začaly pomrkávat šedomodrýma očkama. Všechny dveře se zavřely a všechny hlasy zmlkly, jen Jezerietisova dcera nemohla usnout. Dveřmi pronikala do komory vůně lip a vábila ji z lůžka. Vyšla ven, naslouchala, jak dýchá zahrada, a v duchu si říkala: voní lípy ..... Usmála se, pohlédla na hvězdy a vydala se k lesu. Kráčela, vznášejíc se ve vlastních snech. 
Nad loukami se převalovala mlha a měsíc stoupal k nebesům. Těsně za ním se jako zloděj plížil černý mrak a vztahoval po něm své ruce. Bílé stvoly bříz tonuly v tmavé klenbě lip. Hvězdy blikaly jako svíčky na oltáři ..... Všechny větve a větvičky napjatě naslouchaly a vyčkávaly ..... 
Jezerietisova dcera vešla do březového háje. Měsíční paprsky se mihotaly v tichém lesním šeru, jako by si hrály na schovávanou. A tam, kde se přitiskly ke stromu, zasvítila bílá březová kůra ..... Pak se setmělo a listí začalo neklidně šumět. Dívka zaslechla znění strun. Zastavila se a poslouchala: někdo hrál ve tmě. Šla se tam podívat. Dlouho bloudila po lese. Všude kolem byla tma. Skučel vítr, stromy naříkaly a stébla trávy se chvěla. Jezerietisova dcera už cítila na své tváři a na rukou teplou rosu. Když mrak opustil měsíční kotouč, zpozorovala osamělého člověka, který chodil tiše po březovém lese a hrál. 
Šla za ním, ale náhle zůstala stát, poněvadž se cizinec opřel o břízu a rozezvučel své housle. Větvemi břízy se prodíral měsíční paprsek a v jeho záři uviděla světlovlasou hlavu, kolem níž se vinuly růže temně rudé jako zaschlá krev. Byl to její královský princ. Zvedl bledou tvář a s úsměvem se na ni podíval. 
„Kdo jsi?“ pronesla se zatajeným dechem. 
„Jsem Sen. Odvracím se od toho, o čem lidé obvykle mluví a zpívají. Přehrávám si v noci ty nejskrytější myšlenky. Dosud o nich nikdo nepřemýšlel a nikdo je neslyšel ..... Mne nikdo nepotřebuje. Sám se procházím tmou a pouze stromy a tráva naslouchají zvukům mých houslí. Kde se tu bereš? Teď přece všichni už spí ..... “ 
„Nemohla jsem spát. Přivedla mě sem vůně lip a světlo hvězd. Vezmi mě s sebou!“ 
„Jsem tulák. Nemám vlastní dům. Bloudím v houštinách, kam ještě nedohlédlo oko slunce, brodím se bažinami, plavu přes moře a v horách odpočívám na lůžku ze sněhu. Se mnou chodit mohou jenom hrdinové!“ řekl a ztratil se ve tmě. 
Když utichly poslední zvuky jeho houslí a v březovém háji se opět rozhostilo ticho, šla Jezerietisova dcera domů. 
Mračno zalehlo měsíc a spolu s ním zapadlo za jedle. Jezerní země spala v hluboké tmě. 
Dny míjely a nikdo nepřicházel. Jezerietisova dcera bloumala po březích jezera a krášlila se květy země. Přes oblázky v potoce se brodilo planoucí slunce. Dívka sem nechodila pít, ale podívat se na svůj obraz ve vodní hladině. Klekla si do trávy nad pramenem a bedlivě pozorovala své zářivé oči a zardělou tvář. Její vlasy se rozvinuly jako zlatá vlna a květy se z nich sypaly do vody. A dívka v ní uviděla, jak je hezká. Podivná tíha jako olovo naplnila všechny její údy. Jako omámená se dívala na vlastní krásu, pak mrzutě setřásla květy ze svých vlasů a zašeptala: 
„Nač jsou moje kaštanové vlasy, posypané květy a stébly? Nikdo nepřichází. Nikdo o mě nestojí. Co si mám sama se sebou počít? Mám se snad pohřbít do země nebo se utopit v hlubokém jezeře? Svět je tak pustý! Čekám, volám, ale nikdo se neozývá. 
Přitiskla se k trávě. Slzy ji dusily. S tváří mokrou od slz se vzlykajíc vlekla k domovu. K zemi ji tížilo břímě vlastního rozkvětu. Plná vnitřního žáru a světla vystoupila na kopeček. Její tělo bylo rozpálené jako zralý plod na výsluní. Veškeré výhonky duše byly obdařeny dosud nevídanými dary jara. Šla, jako by nesla těžké břímě, ale nikdo ji nepotřeboval. 
Potom, jak už to bývá, najal otec mladého pomocníka s bledou širokou tváří, velkými ústy a ohnivě ryšavou hlavou. Jak je odporný! pomyslela si Jezerietisova dcera, když šla kolem něho. Ale když se na ni mladík podíval a pousmál se svými širokými ústy, náhle pocítila, že se jí zmocňuje nějaká zlá síla. Skoro ztratila vědomí. Udělalo se jí těžko, málem chtěla bezmocně padnout k jeho nohám. Mladíkův dech byl omamně horký. A z těch ohnivých vlasů vystřelovaly ve tmě drobné zelené jiskry. 
Jak tupý, nevýslovně odporný byl nový čeledín! Při chůzi našlapoval ztěžka a všude se valil jako balvan. K jeho střevícům přischly celé kusy rezavého jílu. 
Měla z něho strach a už zdaleka se mu vyhýbala. Když se náhodou potkali na úzké pěšině v sadu, utíkala k jabloním a schována se někde za stromem a třásla se tak dlouho, dokud neutichly jeho dunivé kroky. 
On se však objevoval zpravidla tam, kde si Jezerietisova dcera myla nohy, nebo kde se brodila přes potok. I při koupání v jezeře zpozorovala za lískovým keřem jeho ryšavou hlavu. V takové chvíli ji cosi tížilo a ohýbalo k zemi jako přezrálý klas, červenala se hněvem a hanbou. 
„Jen se podívejte, co je to za špinavého protivného medvěda!“ říkala před lidmi, ale potají se rděla a třásla, kdykoli na ni upřel zrak. 
Každý večer, když zamykala dveře své komůrky a chystala se k spánku, zdálo se jí, že ve tmě vidí jeho oči. Byl to pohled hada, který číhá na ptáče. Seděla na okraji postele a chtivě se dívala do těch očí, dokud nezačaly žhnout jako ohnivé růže; teprve pak jako omámená klesala na své lůžko. 
Ani spánek jí však nepřinášel úlevu. Celou noc nad ní tančily rudé ohníčky, celou noc ji sužovala horkost a neklid. Každé ráno vstávala bledá a unavená jako ubývající měsíc. 
Jednoho večera seděla svlečená na kraji postele, jenom v dlouhé lněné košili. Její krásné ruce spočívaly na kolenou. 
Dveře byly zavřené na závoru a v komoře se rozhostil voňavý soumrak. 
Někdo tiše zaklepal na dveře. 
Jezerietisova dcera se zachvěla. Za dveřmi tušila čeledínův stín. 
„Kdo je tam?“ 
„Pusť mě dovnitř!“ 
„Co ode mne chceš?“ 
Za dveřmi vládlo mlčení, ale bylo slyšet čeledínův horký dech. Jezerietisově dceři jako by stoupl do hlavy omamný jed. Přistoupila ke dveřím a položila svou bílou ruku na zrezivělou závoru. 
„Nemám strach,“ říkala si zmámená. „Jen ať vejde a já ho vyženu ..... Ať vejde ..... “ a odstrčila závoru. 
Dveře se otevřely ..... Co tu hledáš? Jdi pryč! ..... chtěla mu říci, chtěla hosta odstrčit, ale místo toho se chytla jeho prsou a jako bez sebe ho přitáhla k sobě. Jako omamný výpar ucítila na tváři čeledínův jedovatý dech a s těžkým povzdechem mu klesla do náručí ..... 
Druhý den ráno vytřepávala z bílých prostěradel kousky hlíny a plakala. Styděla se přijít matce na oči. Celý den se schovávala v sadu nebo v komoře. Krásnou hlavu měla svěšenou jako postřelená holubice. 
„Cos to provedla?“ šuměly lípy. „Jsi přece Jezerietisova dcera, kdežto on je špinavý čeledín!“ 
„Už to nikdy neudělám. Nikdy! Nikdy!“ slibovala. 
Potom však přicházely horké noci a čeledín opět klepal na dveře její komory. 
Dojdu jen ke dveřím, říkala si a celá se chvěla. Jenom odstrčím závoru ..... Jenom pootevřu dveře a zaženu ho ..... 
Ale horký čeledínův dech ji pokaždé omámil a ona zmatená padala do jeho náruče. 
A tak to šlo pořád dál ..... 
Noci plynuly v horkém opojení a dny v hanbě a trápení. 
Jednou seděla Jezerietisova dcera na lesní pasece na kameni, s hlavou v zástěře a plakala. 
Tehdy k dívce přišel čeledín, dal jí zlatý prstýnek a nazval ji svou nevěstou. Ale ona hodila prstýnek na zem a řekla: 
„Nejsem Tvá nevěsta. Nenávidím Tě a nestojím o Tebe. Jsem Jezerietisova dcera, kdežto Ty jsi špinavý čeledín. Jdi ode mne pryč, v Tvém dechu je hadí jed!“ 
Běžela domů, vzala otce kolem krku a prosila ho: 
„Tatínku, vyžeň čeledína! Dává mi prsten a nazývá mě svou nevěstou.“ 
Druhý den čeledín už nebyl v Jezerní zemi. Jezerietisově dceři se ulevilo, jako když vysvitne slunce po dusné bouři. 
Upletla věneček z posledních letních květů a odešla k prameni, aby se podívala na svůj obraz ve vodním zrcadle. 
Uviděla pobledlou tvář a znavené oči, kolem kterých se už objevily první drobné vrásky: 
Kde zůstaly její zlaté kadeře, jež se vlnily kolem čela jako podzimní slunko? Dívčiny vlasy byly unyle šedožluté jako písek. 
Přišel podzim. Po březovém háji chodily ženy v šedých šatech a sbíraly spadané listí. 
Jezerietisova dcera seděla u pramene a oplakávala svou ztracenou krásu. V zoufalství chodila po pustém poli, jako by hledala uplynulé léto. 
Když přišel večer, nebe i země zmizely v mlžné tůni. Ale dívka nespěchala domů. Domov se jí zdál prázdný a cizí. Plula v mlze, ze zvyku vzhlížela vzhůru, kde kdysi bývalo nebe, a chladné kapky jí padaly do rozpálených očí. 
V mlžné tůni nebyly vidět hvězdy. Bloudila po rozmoklých polích, až zakopla o kámen a narazila si nohu. Celým jejím tělem projela ostrá bolest. Unavená zůstala sedět na kameni a nebyla schopná se zvednout ..... Do hlavy ji udeřila černá vlna a proběhla všemi jejími údy jako chladivá sladká mdloba. V uších jako by jí zazněly zapomenuté tóny ..... Spatřila, jak nad černým houštím háje stoupají s tichým praskotem zlaté hvězdičky a osvětlují zmizelé nebe. 
Světlá vlna štěstí ji zvedla z kamene a nesla k březovému háji. Prochladlé břízy se tam k sobě tiskly. Celý les šuměl. A bylo slyšet, jako by někdo drkotal zuby. Mrzne snad v lese zbloudilý poutník, nebo klepou o sebe ztuhlé větve? Nohy rozhrabávají mrtvé listí a sladká vůně tlení objímá duši jako těžké bledé ruce. 
Za stromy prosvítal oheň. U něho seděl Sen a plné náruče zeleného jedlového chvojí přihazoval do plamenů, které s hukotem vyšlehovaly vzhůru. Jehličí praskalo a zlaté hvězdičky létaly vysoko, osvětlovaly zmizelé nebe ..... 
Oči Jezerietisovy dcery zářily ..... 
Rudé teplo se jí rozlévalo po celém těle a z vlhkých šatů se u ohně začalo pářit. 
V tom k ní Sen vztáhl ruce a přivinul ji k sobě. 
„Ještě nemůžeš usnout? Ještě se touláš po polích jako zbloudilá vlaštovka? Ještě hledáš světlo v podzimních nocích? Ještě přicházíš ohřát se k mému ohni? ..... Co Ti ale mohu dát? Také mne vyhnali ze života, jako Tebe. Kdysi jsem seděl za jejich stolem, když oslavovali svá vítězství a vychloubali se, kdo kolik lidí zabil. Řekl jsem jim, ze život je neporazitelný a širý jako svět. Vyprávěl jsem jim o ostrovech v dosud neprozkoumaných vodách, o světech skrytých za mlhami dálek. Ale oni se mi vysmáli a vyhnali mě jako blázna. Teď sedím osamělý v lese u ohně a zasévám v nebi hvězdy. Ty hvězdy hoří pro Tebe a pro Tebe plane moje duše. Život mi nastražil do cesty sítě. Možná že mě spoutají; pak moje ohně uhasnou a Ty zůstaneš opuštěná ve tmě.“ 
Když ranní vítr roztrhal mračna nad vrcholky bříz, oheň pohasl a ..... Sen odešel. 
Dívka, ohřátá ohněm a opojená jeho polibky, se šťastná vydala na cestu domů. „Zas přijde léto ..... Zas přijde léto ..... ,“ šeptala a její rty se usmívaly. 
A léto opravdu přišlo, celé zlaté. Ještě nikdy se Jezerietisova dcera nechystala žít tak vášnivě, jako toho léta. Od časného rána čekala nastrojená, kdy přijde On, kdy ji zavolá ..... Její komůrka byla den co den vyzdobená novými věnci a cestičky k ní vystlány lipovými listy ..... Dívčina duše byla jako růžový sad, otevřený dokořán ..... 
Za každým odcházejícím dnem se zoufale ohlížela, jako by ho chtěla zastavit a zadržet, ať neodchází! Tak přišel poslední letní den. Dívka viděla, že je poslední: vždyť podzim už pověsil na větve bříz své dlouhé zlaté řetězy. Poslední den přišel, tiše uplynul a večerní červánky mu nasypaly na hrob lupínky z rudých růží. 
Jezerietisova dcera klesla pod lípou a zakryla si rukama tvář ..... Lípy zašuměly: 
„Nač ještě čekáš, ochablá mdlá duše? Poslední léto je pryč a v podzimním chladu už stydnou naše větve. Život Ti připravuje pevná pouta. A brzy, brzičko Tě spoutá ..... “ 
Ráno byla silná námraza. Z květin se staly černé chomáče. Jezerietis se vrátil z pole zarmoucený, úroda pomrzla. Z močálů stoupala mlha a do svého hávu zahalovala slunečné kopce Jezerního kraje. Na živých větvích odumíralo černé listí a na polích obilí. Jezerietis se ptal ženy: 
„Kde na zimu vezmeme chleba?“ 
Jezerietisova dcera odložila své ozdoby a chodila zahalena do šedého vlněného šátku. 
Jednou k ní přišla matka a s radostným výrazem v tváři jí řekla: 
„Vezmi si bílé punčošky, obleč si sváteční šaty a na prsa připevni brožku! Dnes Tě potkalo velké štěstí, bohatý Rak z Blat se chce ucházet o Tvou ruku!“ 
„A Ty mi, maminko, přeješ takové štěstí?“ otočila se dívka a vyšla ven. Večerním soumrakem prchala do sadu jako vyplašená křepelka. 
V trávě plné suchých metlic zašustěly drobné krůčky. Proti ní šlo světlovlasé děvčátko s široce rozevřenýma ustrašenýma očima. 
„Sestro, sestřičko!“ šeptalo. „Tamhle odváděli někoho spoutaného ..... takoví ..... nějací ..... pavouci ho táhli v síti.“ 
„A kdo to byl? Co to bylo za člověka?“ 
„Na sobě měl rozedraný červený plášť a na hlavě zvadlý věnec, zvadlý věnec ..... “ 
Jezerietisova dcera běžela k březovému háji ..... Proč tam vůbec běžela? ..... Všude byla tma, žádné světélko tam nebylo vidět. Vrcholky stromů šuměly a větévky šeptaly: 
„Co tu ještě hledáš, Ty věčně čekající duše? Tvé poslední léto je pryč! Odjelo navždy ve slunečním voze! Kdo teď bude světlem Tvého života? Šediví pavouci Ti odvedli Sen ..... Kdo zahřeje Tvé chladnoucí malé ruce, kdo pro Tebe zaseje hvězdy v tmách?“ 
Kolem byla jen tma a prázdnota. Sovy houkaly, vítr plakal a nalomené stvoly stromů sténaly jako duše zadušených dětí. 
Vysílená, bez vůle, jako pomatená došla k domovu. 
Šla kolem světnice, kde praskal v krbu oheň a otevřenými dveřmi proudilo do dvora světlo, teskně se táhlo až k větvím lip. 
Přistoupila k studni, naklonila se přes zábradlí a upřela zrak do černé vody ..... V tom se mraky rozestoupily a dívka uviděla ve vodě hvězdy. Zdola se k ní táhly modravé výpary země a uzavřely ji ve svém kruhu. Slyšela, jak v krbu praskají plameny, cítila, jak se line světlo pod lípami a viděla hvězdy v nebesích. A z posledních sil své duše se chytala těch posledních známek života. 
„Ráno zas bude svítit slunce ..... Zas bude svítit slunce,“ utěšovala se. Vešla do kuchyně, vrhla se matce kolem krku a začala plakat. 
„Maminko, já se nechci vdávat, zůstanu s Vámi! Nedávej mě tomu muži.“ Ale matka odpověděla: 
„Komu jinému, dítě, bych Tě měla dát? Tak bohatý není nikdo v kopcích Jezerní země. Má tučné krávy a nejlepší pastviny. Mezi sosnami na jeho blatech je mnoho srnek a jelenů ..... “ 
Dívka chvíli poslouchala, jak praská oheň v krbu, potom se vymanila z matčina objetí a odešla k sobě do komůrky. 
„Ráno zas bude svítit slunce ..... Zas bude svítit slunce.“ Pak otevřela dveře a vešla. 
Za stolem seděl malý zavalitý muž s ryšavým vousem. Na stole jako přejedený had ležel kožený opasek plný zlatých dukátů. 
Copak to je život, napadlo ji. Konečně jako bez duše přistoupila ke stolu. Ani neviděla, jak jí podal ruku, ani neslyšela, jak ji nazval svou nevěstou. 
Na voze taženém koňmi se tam nedalo projet. Ženichův prostorný dvůr se nacházel na ostrově mezi bažinami. 
V jejich svatební ráno neřehtali hřebci ani nezněly zvony. V ranní mlze si Rak z Blat odváděl Jezerietisovu dceru. Za kopečky Jezerní země se prostíral močál širý jako moře. A nad ním se jako mořské vlny převalovala mlha. V té mlze se na malé hromádky země uprostřed bláta zrůdně šplhaly zmrzačené malé sosny a zažloutlé břízky tu shazovaly drobné zlaté lístky. 
Když Jezerietisova dcera stála s Rakem z Blat na jakémsi pahrbku jako na břehu, bahenní břízky plakaly. 
Rak z Blat se začal jako první brodit rezavým blátem a podal Jezerietisově dceři ruku, na jejíž prstech byla ještě zaschlá krev. 
„Na Tvých rukou je krev,“ zašeptala s nevýslovným odporem. 
„Máš pravdu. Včera jsem zabil srnu,“ odpověděl a utřel si ruku o kalhoty. 
Jezerietisova dcera se už na něho nedívala. Jako postřelená lesní koroptvička běhala sem a tam po zeleném břehu močálu, ale všude měla před sebou tutéž mastnou, rezavě se lesknoucí břečku. 
Ještě jednou se ohlédla ke kopci, ten však zahalovala mlha, slunce tam už nebylo vidět. 
Nakonec se zoufale rozběhla přímo vpřed a ještě viděla, jak její bílé nohy pozvolna tonou v rezavém bahně 

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight