Anežka ve skále

zobrazeno 38×

Vložil(a): jitkamety, 12. 2. 2016 7.30

Byla kdysi rozlehlá planina a na té planině stála osamocená skála. Stála tam už dlouhá desetiletí, staletí, snad tisíciletí. Jen málokdy k ní ale zabloudil živý tvor. Ve skále byla jeskyně.
Jednoho dne se přihodilo, že do jeskyně vběhlo malé děvčátko. Vypravilo se s rodiči na výlet a u skály si chtěli odpočinout. Zatímco rodiče seděli v trávě, dívenka se radovala ze svého objevu. v jeskyni našla pramínek čerstvé chladivé vody a také se jí líbila ozvěna jejího hlasu, když radostně pokřikovala na maminku a tatínka, aby se šli také podívat.
Skála s úsměvem pozorovala skotačení děvčátka. „Ach jak je to krásné, když tu nejsem sama. Ach jak je pěkné slyšet dětský smích.“ říkala si. Pak jí ale přišlo na mysl, že děvčátko odejde a ona, skála, tu zůstane zase sama. Rozhodla se tedy skála, že dítě v sobě ukryje a nevydá. Jak si usmyslela, tak udělala. Ozval se ohlušující rachot a vchod do jeskyně zavalily obrovské balvany. Marně rodiče volali, marně matka plakala, marně otec bušil do kamene. Skála se již neotevřela a ubohé děvčátko v ní zůstalo uvězněno.
Dívka, Alžběta se jmenovala, od té chvíle žila v jeskyni. Z chladivého pramínku pila vodu, štěrbinou ve stropě skály hleděla na modré nebe. Skála s ní čas od času rozmlouvala, ale jaká je řeč se skálou? Alžbětě se stýskalo. Uplynulo několik let a Alžběta prosí skálu:
„Skálo, milá skálo. Už kolik let jsem neviděla slunce, už kolik let jsem necítila jeho paprsky na své kůži. Pusť mne ven jen na chviličku. Slibuji Ti, že se vrátím, jen co se nadýchám čerstvého vzduchu.“
„Dobrá, „řekla skála, „Můžeš vyjít ven. Ale jako zástavu mi tu musíš nechat své srdce. Jinak vím, že by ses nevrátila.“
Alžběta s povzdechem odložila své srdíčko v jeskyni a nato ji skála pustila ven.
To byla krása. Tráva voněla, v dáli se zelenal les. Sluníčko vyslalo k Alžbětě své paprsky a zahřálo její bledé tváře. Tak krásně Alžbětě už dávno nebylo. Nejraději by se rozběhla planinou pryč pryč od svého vězení. Ale nemohla, její srdce ji volalo zpět. Ještě se projdu kolem skály čerstvou trávou, pomyslela si Alžběta, pak se vrátím.
Tomáš byl mlynářský učeň. Každý den musel z domova dlouhou cestou do sousední vesnice, kde stál na řece mlýn. Vždy, když procházel kolem osamocené skály, vzpomněl si, že se říká, že v sobě skála uvěznila děvčátko. Myslel na to i dnes, když uviděl blízko zavaleného vchodu do jeskyně dívku. v jednu chvíli tam dívka byla a v druhé již nebyla. Kam zmizela? divil se Tomáš. Nebylo jiného vysvětlení, než že vstoupila do skály. Ale kudy? Tomáš zkoumal skálu ze všech stran, ale neobjevil v ní ani štěrbinku. Zklamaně šel domů, ale to, co viděl mu nešlo z hlavy. Chodíval ke skále a celé hodiny sedával opodál, opřený o mladý strom jako by čekal, až se dívka znovu objeví.
Dočkal se. Alžběta jednoho večera opět vyšla z jeskyně. Blaženě přivřela oči a vdechovala vůni letních květin, rozesetých po lukách kolem.
Tomášovi se dívka líbila. Byla křehká a bledá, modré oči mu připadaly jako dvě jasné hvězdy. Zamiloval se.
Alžběta se ho zprvu polekala, ale když poznala, že jí neublíží, byla šťastná, že může mluvit s člověkem a i ona pocítila k mládenci lásku.
„Nevracej se do skály.“ řekl jí Tomáš, „Pojď se mnou k mým rodičům a já si Tě vezmu za ženu.“
Alžběta mu smutně vysvětlila, že její srdce zůstává vždy uvnitř skály. „Nikdy se mi nepodaří uniknout.“ řekla a slzy jí stékaly po tvářích, když se vracela do svého obydlí. Skála se za ní zavřela. Tomáš do ní bušil až měl dlaně krvavé, ale kámen se nepohnul. „Ne!“ zavolal Tomáš, „Alžbětu Ti nenechám!“ Naposledy uhodil do balvanu a vypravil se na cestu za poustevníkem, který žil v hlubokých lesích. Ten jediný snad mohl vědět, jak nad mocnou skálou zvítězit.
„Nebude to lehké,“ řekl poustevník. „Vypotíš potoky krvavého potu než skálu přemůžeš, pokud vysílením nepadneš dříve než se Ti to podaří.“
„Nebojím se ničeho.“ odpověděl Tomáš.
Poustevník pokračoval:
„Každá skála má hluboko pod zemí žílu, která jí dodává sílu. Žíla je ale skryta hluboko, přehluboko pod povrchem země. Když se Ti podaří ji přetnout, Alžběta bude volná.“
Tomáš si opatřil několik motyk a krumpáčů a vydal se ke skále.
„Ho ho ho! “ smála se skála, když začal kopat. „Myslíš, že se prokopeš ke své milé?“
Tomáš neodpovídal a kopal dál.
„Přestaň mě už lechtat těmi svými motykami,“ uchechtávala se skála, když Tomáš kopal už druhý rok. „Podívej se na sebe, brzy sám padneš do jámy, kterou jsi vykopal. Vzdej to dokud je čas.“
Tomáš zaťal zuby a kopal další rok a pak ještě další dva. Byl už velmi slabý, zhubl tak,
že byl kost a kůže, na rukou krvavé mozoly. A žílu dosud nenašel. Začal ztrácet naději. Skála se mu jen smála.
Zastavil se v práci a narovnal záda. Opřel bradu o násadu motyky a díval se kolem sebe. Až teď si uvědomil, kolikrát přešlo jaro, léto, podzim a zima, zatímco on jen kopal a kopal, aniž by vnímal jestli svítí slunce nebo prší. Už nemohu dál řekl si.
„Jdi domů, ubožáku,“ promluvila skála, jakoby věděla, na co Tomáš myslí. „Vykoupej se, zalez do nadýchaných peřin u kamen.“ Ano, představa to byla slastná. Ale to bych se nesměl jmenovat Tomáš! Nevzdám se. Ne, rozhodně ne teď, když už mohu být skoro u cíle. Vzal motyku a několikrát se rozpřáhl, když, opravdu, uviděl rudozlatou žílu.
v té chvíli i skála pochopila, že prohrála a chtěla smlouvat.
„Tomáši, nenič mne, vydám Ti Alžbětu, mám ji ráda jako vlastní dceru. Nikdy jsem si nepřála nic jiného než aby byla šťastná…“ Ale Tomáš jí nepopřál sluchu. Rozmáchl se sekerou a stačilo jen jednou tít, žíla praskla. Skála v tu ránu zpuchřela a před Tomášovými zraky se začala drolit. Naposledy vykřikla a proměnila se v hromadu prachu.
Alžběta s Tomášem se vzali za ruce a šli do vesnice k Tomášovým rodičům. A když se Tomáš vykoupal, pořádně najedl a pořádně vyspal, konala se velká svatba. Doslechli se o ní i Alžbětini rodiče a přijeli za svou dávno ztracenou dcerou.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight