Almužna

zobrazeno 438×

Vložil(a): jitkamety, 13. 3. 2016 18.06

Jeden nuzný žebrák šel po vsi prosit a přišel k Blažkové. Ale Blažková byla skoupá a lakomá, ani kousek suchého chleba žebrákovi nedala, ale ještě se naň osopila a ze světnice ho vystrčila, ani mu neřekla „Naděl pánbůh!“
Žebrák šel, a jak vyšel od Blažkové, šel vedle k Janové. Janová byla dobrá a milosrdná žena; jakmile toho žebráka spatřila, vzala svým dětem od huby dva kousky chleba, které jim nyní právě pomazala máslem, a žebrákovi je darovala, řkouc, aby mu pánbůh něco lepšího nadělil, ona že je chudá a nic jiného v chalupě nemá.
„Zaplať pánbůh, milosrdná ženo, aby Ti to pánbůh nahradil desateronásobně, abys mohla své děti ošatit a byla šťastna, a co začneš dělat, abys dělala do západu slunce.“ Tak mluvil odcházeje ten žebrák.
„Zaplať pánbůh, zaplať pánbůh,“ děkovala Janová žebrákovi za dobrořečení, ale co mluvil, o tom nepřemýšlela, ani tomu nerozuměla.
Janová byla chudá vdova a měla dvě děti, které svýma rukama živila; a když žebrák od ní odešel, už bylo po poledni, její děti ještě nic neobědvaly, a k večeři jim taky neměla co dát. Zjara dostala Janová od Blažkové tři záhony lnu, za které po mnoho dní musela těžce pracovat, ale oddělala to, pak len sama sobě sebrala, namočila, změdlila, vyčesala i spředla, jak náleží, a potom jí z něho tkadlec udělal asi dvacet loket plátna, a to plátno, celé jmění své, schovávala si na zimu, dětem a sobě na košile.
Když ten žebrák odtud odešel, byla v domě taková bída, že by ani sekerou nebylo co utnout; děti plakaly, chtěly jíst, a jí také bylo do pláče. I nevěděla, co si počít, až jí přišlo na mysl, aby několik loket toho plátna donesla židovi na prodej a za to aby koupila chleba a sůl.
I začala to plátno měřit, děti se utišily, a ona měřila, měřila pořád bez konce, a měřila až do západu slunce. Ze svých dvaceti loket tisíce loket naměřila plátna. Radosti plná poděkovala napřed pánubohu, a že chtěla děti co nejdříve posilnit, neběžela teprve na konec vesnice k židovi, nýbrž vzala několik loket plátna a prodala je Blažkové, ovšemže za psí peníze, opravdu za málo; ale co měla dělat, když se dětem chtělo jíst?
Na druhý den byl v městě výroční trh, a Janová tam nesla své plátno, a že bylo tenké i pěkné, dobře jí za ně zaplatili. A tak sobě Janová z trhu domů přinesla mnoho věcí rozličných a krom toho ještě taky plný váček peněz. Brzy potom koupila sobě Janová dvě krávy, kousek pole a loučky, najala si čeládku, chválila boha a pracovala. To štěstí její nebylo Blažkové vhod; i ačkoli nyní spolu častokrát jedly a pily, a dokonce se skmotřily, však Blažková upřímná vždycky k Janové nebyla.
Jednou při skleničce pálenky doptávala se Blažková Janové, jakým to způsobem přišla do své chudoby a jak si zas pomohla. A Janová jí všecko věrně od počátku vypravovala, jak co bylo: jak přišel k ní prosit jeden žebrák, jak dětem od huby vzala dva kousky chleba a jemu je dala, jak on jí za to dobrořečil a prosil boha, jak ona o tom ani nepřemýšlela, jak potom děti chtěly jíst a plakaly, jak chtěla plátno židovi donést, aby měla na chléb a na sůl, jak to plátno měřila až do západu slunce ..... všecko, všecko jí pověděla.
Blažková, když to vyslechla, připila jí pálenky, a řekla:
„Ach má zlatá kmotřičko, kdybyste věděla, jaká časem u mě bývá taky bída! Však já mám taky dítky, a můj nemůže ani vystačit; i ačkoliv oba dva pracujeme, však to všecko jen se projí, ach milá kmotřičko, jestli Vás ten žebrák někdy zas navštíví, řekněte mu, aby taky přišel ke mně.“
„Milá kmotřičko,“ odpověděla Janová, „jestli ho pánbůh ke mně pošle, jistě ho poprosím, aby se zastavil u Vás.“
Blažková ještě jednou nalila, a pak si daly po hubičce, objaly se a rozešly.
Asi za týden potom šel ten žebrák po vsi, týž žebrák, co Janové vyprosil štěstí, a přišel taky k ní. Milá žena radostí ani nevěděla, kam ho posadit, děkovala mu, uctila ho i obdarovala, a když jí žebrák dával sbohem a odcházel, prosila ho, aby se taky zastavil u její kmotry Blažkové; a žebrák slíbil, až obejde ves, že potom k ní půjde.
Když pak žebrák už ves obešel a přicházel, Blažková, jež ho viděla oknem, namazala svým dětem po kousku chleba, a jakmile vstoupil do stavení, honem jim utrhla chléb od huby a žebrákovi jej dala.
„Zaplať pánbůh!“ řekl žebrák, „a jak co začneš dělat, abys dělala do západu slunce.“ A poté odešel.
Blažková měla zatím už připravené plátno k měření a užuž vytahovala z kouta loket, i chtěla měřit, ale vtom děti chtěly pít a sama taky dostala náramnou žízeň. Aby nezmařila mnoho času, skočila honem ke studni pro vodu: ale jak jednu konývku přinesla, běžela pro druhou, a jak přinesla druhou, běžela pro třetí, čtvrtou, desátou a tak bez přestání a bez potřeby vodu nosila až do západu slunce.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů