Aladin a kouzelná lampa

zobrazeno 69×

Vložil(a): jitkamety, 13. 3. 2016 18.03

Jednou žil v dalekém východním městě chlapec jménem Aladin. Otce už neměl, žil jen s matkou a vedlo se jim špatně. Jednoho dne zrána vyšel Aladin z domu, aby si sehnal nějakou příležitostnou práci, zamést krám nebo vyklepat koberce, a tu ho zastavil neznámý muž, začal ho objímat a volat:
„Žes Ty Aladin, syn mého bratra? Chvála bohu, že jsem Tě našel, už mám po starosti o dědice!“
Dal se odvést Aladinem k matce a vyprávěl jí takové podrobnosti z mládí jejího nebožtíka muže, že vdově nezbylo než uvěřit, že onen cizí muž je opravdu Aladinovým strýcem, který před dávnými lety odešel do světa a kterého už měli za mrtvého.
Vdova nabídla hostu hrst plesnivých datlí, jediné jídlo, co doma měli. On však odmítl a vtiskl jí do ruky zlatý peníz, aby prý Aladinovi opatřila slušné šaty, že si pro něj večer přijde a dobře se o něho postará.
Matka se zarazila, když slyšela, že se má tak brzo s Aladinem rozloučit. Ale cizinec ji ujistil, že z Aladina udělá boháče, i pustila všechny strachy z hlavy. Honem běžela rozměnit zlatý peníz a nakoupit nejnutnějších věcí, které už dávno v domácnosti chyběly, a trochu slušné šaty pro Aladina, aby strýci nedělal ostudu.
Navečer muž opravdu přišel a hned, aby Aladin nemeškal a vydal se s ním na cestu. Matka věřila na slovo všemu, co jim sliboval, a tak se s Aladinem rozloučila bez slz a příbuznému ještě boží požehnání na hlavu svolávala.
Cizinec šel s Aladinem za město a tam ho vodil krásnými zahradami. Aladin mohl oči nechat na záhonech vonných hyacintů a narcisů, na stromech obalených lákavými plody a na vodotryscích, z nichž růžové a zelenavé proudy osvěžovaly vzduch. Než se nadál, byla tu noc. Květy se ještě více rozvoněly a v jasmínových keřích se rozezpívali slavíci. Na Aladina šlo spaní. Prosil strýce, aby si směl odpočinout.
„Pojď ještě kousek,“ řekl muž, „a nebudeš litovat. Poslechneš-li mě ve všem, budeš jednou pánem ještě krásnějších zahrad.“
A tak šli dál, stromy kolem řídly, až se octli na holé pláni, na níž se zvedal kopec. Vylezli nahoru a muž rozkázal Aladinovi, aby v keřích nalámal dříví a složil je na hromádku. Potom muž rozdělal oheň, hodil do plamenů pár zrnek kadidla, a když se zvedl kouř, začal dělat rukama divné pohyby a mumlat ještě podivnější slova. Aladinovi z toho šel mráz po zádech. A byl by v tu chvíli jistě strachy umřel, kdyby byl věděl, že ten muž je kouzelník z africké země, že se za Aladinova strýce jen vydává a má za lubem cosi nekalého. Kouzelník sem totiž přišel pro poklad a podle sdělení čarodějných knih nemohl mu v tom pomoci nikdo jiný než Aladin.
Kouzelník najednou zvedl ruce do výšky. Zablýsklo se, půda se hromem otřásla a velkým otvorem se mu otevřela zrovna u nohou. Aladin padl na zem a rukama si zakryl uši. Kouzelník ho chytil za krk, zvedl ho a zvolal rozhněvaně:
„Co se bojíš, hlupáku? To všechno se děje pro Tvé dobro.“
Aladin se třásl hrůzou a zadržoval pláč, aby strýce (pořád věřil, že ten muž je jeho strýc) ještě víc nerozhněval.
„Teď uděláš, co Ti poručím,“ řekl kouzelník. Strčil Aladina k tomu otvoru do země, ukázal mu tam kamennou desku s železným kruhem uprostřed a poroučel:
„Chytni za ten kruh a zvedni kámen!“
Aladin poslechl a divil se v duchu, že tak velkým kamenem dokáže hnout. Zvedl kámen a pod ním spatřil schody, vedoucí hluboko do země.
„Dávej pozor,“ pravil kouzelník. „Sestoupíš po těch schodech dolů, dáš se chodbou a přijdeš do komory, kde uvidíš stát stříbrné vázy. Ničeho si nevšimneš, vejdeš do druhé komory, na zlaté vázy tam ani nepohlédneš a dostaneš se do třetí komory. Tam přivřeš oči, aby Ti je neoslepily vázy vykládané démanty, a zastavíš se až v té čtvrté komoře. Tam visí ze stropu lampa. Sundáš ji a přineseš mi ji.“
Pak kouzelník navlékl Aladinovi na prst tlustý prsten a řekl:
„Kdyby se Ti něco zlého přihodilo, otoč jím a ze všeho se dostaneš.“
Aladinovi nezbylo než poslechnout a jít. Po schodech se dostal do chodby, z chodby do první komory, z první komory do druhé, pak do třetí, na nic se přitom nepodíval, až ve čtvrté se zastavil a odvážil se rozhlédnout kolem. Nebylo tam nic, jen ze stropu visela obyčejná měděná lampa na olej. Aladin ji sundal, strčil ji za košili a obrátil se, že půjde. Než vkročil do vedlejší komory, přivřel oči, bylo v ní opravdu tolik záře, že by ho byla najisto oslepila. Ale že byl zvědavý, neodolal a poslepu kráčel do kouta, z něhož se lil nejblyštivější jas. Nahmatal tam vázu, vykládanou hladkými kameny, většími než holubí vejce. Jak po nich Aladin jezdil prsty, jeden se odloupl a zůstal mu v ruce. Aladin se lekl, ale kámen si nechal; schoval jej k lampě. Pak rychle prošel dalšími komorami a chodbou a už stoupal po schodech, které vedly nahoru na zem.
„Kdes byl tak dlouho?“ vzkřikl rozzlobeně kouzelník. Oči se mu tak vztekle zablýskly, že se Aladin polekal a zůstal stát na schodech.
„Polez ven a dej mi lampu!“ poroučel kouzelník. Ale Aladin se strachem nemohl ani hnout. Tu se na něho kouzelník začal sápat, dolů za Aladinem však nemohl, v tom právě byl ten háček. Kdyby si byl mohl dojít pro lampu sám, nebyl by k tomu hledal Aladina. Kouzelník nadával a prosil, vyhrožoval a sliboval, ale Aladinem nehnulo nic. Tu přešla kouzelníka trpělivost, pronesl mocné zaklínadlo a nad Aladinem se rázem zavřela zem.
Teď padl na Aladina teprve strach. Dlouho plakal a volal a zapřísahal strýce, aby ho pustil z podzemí, ale nadarmo. Falešný strýc už ho tak jako tak neslyšel, už byl na cestě do africké země a lampu oželel, i když to nebyla lampa obyčejná, ale kouzelná: kdo tu lampu měl, byl nade všechny kouzelníky mocnější.
Jak tak Aladin naříkal a ruce spínal, nechtě přitom otočil prstenem, který mu kouzelník půjčil, když ho pro tu lampu posílal. A tu před Aladinem stane obrovitý duch a strašným hlasem zvolá:
„Jsem otrok pána prstenu. Poroučej, já udělám.“
Aladin se zprvu lekl, ale když si vzpomněl na prsten, už se tak nebál a rozkázal duchovi, aby ho vynesl nahoru na zem. Ještě ani nedořekl, a už seděl venku na kopci. Nikde nebylo ani známky, že bylo zemí hnuto, a jen u nohou mu doutnal ohýnek, nad nímž prve kouzelník čaroval. Aladin se dlouho nerozmýšlel, zvedl se a běžel rovnou domů.
Matka se nenadála, že se tak brzo se synem shledá. Když vyprávěl, co všechno se mu stalo, dobře hádala, že cizí muž je nějaký čaroděj a že se za příbuzného jen vydával. Když Aladin vyndal ze záňadří démant, museli přivřít oči, taková záře z něho šla. Hned se dohadovali, že jej prodají a do smrti z něho budou živi. Lampu, pro niž by byl málem přišel o život, hodil Aladin do kouta. Ale šetrná matka ji zvedla a jala se cípem sukně cídit její zašlý, špinavý povrch. Sotva ji třikrát přetřela, zdi se otřásly a ve světnici stanul duch jako obr, strašných tváří a planoucích očí, a zvolal hromovým hlasem:
„Jsem otrok toho, kdo má v ruce lampu. Poroučej, já udělám.“
Žena leknutím ztratila řeč, ale Aladin, který už se s jedním duchem setkal, byl hned pohotově. Vytrhl matce lampu z ruky a vzkřikl na ducha:
„Uchystej nám dobrou večeři.“
Než se nadáli, byl tu duch zpátky. Postavil uprostřed světnice stůl z ryzího stříbra, na stole bylo dvanáct mís s nejrozmanitějšími pokrmy, se smaženým rýžovým nákypem s broskvemi a pomeranči, s chlebem bílým jako sníh a sladkým cukrovím, a dvě konvice nejlepšího vína.
Aladin s matkou si umyli ruce v růžové vodě a zasedli k večeři: Jedli dlouho, jaktěživi tak dobře nepojedli, tak vzácná a chutná jídla ochutnali poprvé v životě.
Ještě na druhý den měli co jíst, a ještě třetího dne. Čtvrtý den, když už jim nezbyl ani drobek, chtěl Aladin znovu zavolat ducha. Ale matka ho prosila, aby si s čáry už nic nezačínal a lampu nechal na pokoji, zle že by jednou skončil, a poradila mu, aby prodal jednu z těch mís. Aladin vzal mísu na tržiště a dostal za ni zlatý dinár. Zase měli nějaký čas o sebe postaráno. Potom Aladin prodal druhou mísu, po ní třetí, a tak odnesl časem na trh všech dvanáct mís, a nakonec došlo i na drahocenný stůl.
Vedlo se jim dobře. Aladin však nezahálel. Chodil pěkně oblečen po městě, tu poseděl mezi kupci, tu se zase s písaři seznámil, naslouchal vyprávěčům a přednášečům básní, a tak vyspěl v chytrého mladíka, se vším dobře obeznámeného.
Jednou se na takové toulce dostal ke královskému paláci. Z brány vyšel hlasatel a volal na všechny strany:
„Slož každý svůj krám a zavři se v domě! Královská princezna půjde do lázní; kdo na ni pohlédne, bude synem smrti!“
Aladina posedla zvědavost uvidět princeznu, o níž šel jeden hlas, že je na světě nejkrásnější. I běžel rychle do lázní a ukryl se za dveře, nedbaje, že dává hlavu v sázku. Zanedlouho tu byla princezna s průvodem. Ve dveřích odhrnula závoj z tváří a Aladin spatřil obličej nevídané krásy, jako by se růže a jasmín spolu zasnoubily.
Rázem jako by o rozum přišel, všechen klid v tu chvíli ztratil. Omámen nepřál si nic jiného, než stát se manželem spanilé princezny.
„Jdi,“ řekl matce, když přišel domů, „a vyřiď králi, aby mi dal svou dceru za ženu.“
Matka v první chvíli myslela, že se syn zbláznil. Když však ji stále přemlouval, viděla, že nejlépe udělá, když půjde. Jako dar pro princeznu jí dal Aladin s sebou onen nádherný démant, který si přinesl z podzemí. Matka jej zabalila do šátku a šla.
Došla do královského paláce, vmísila se v zástup prosebníků a čekala, až na ni dojde a král jí dá slovo. Prosebníků však bylo tolik, že se na ni nedostalo.
Když se vrátila domů a řekla, že nepořídila, Aladin, jindy tak rozumný mladík, vyváděl jako pomatenec, tak mu princezna svou krásou učarovala. A matka nepořídila ani druhý, ani třetí den, až čtvrtého dne si jí král povšiml.
„Oč Tys přišla prosit?“ zeptal se.
„Můj syn chce za ženu královskou princeznu,“ řekla žena rovnou.
Král nebyl zrovna zlý; domnívaje se, že má před sebou pomatenou osobu, dal se do smíchu. Ale přestal se smát, když ta žena vyndala ze šátku velký démant nevídané krásy a takového třpytu, že si museli všichni, co stáli kolem, zakrýt oči.
„To je dar mého syna pro princeznu,“ pravila žena, podávajíc démant králi.
Král se nestačil divit vzácnému drahokamu a ještě víc ho udivilo, jak se ten démant mohl octnout v rukou prosté ženy. Bylo mu to podezřelé, i naklonil se k nejvyššímu vezírovi, chvíli si šeptali, a pak král řekl:
„Jdi a vyřiď svému synovi, že mu dám odpověď do tří měsíců.“ Žena byla ráda, že se z toho tak lehce dostala, neboť nevěřila, že se ještě někdy domů vrátí, uklonila se králi a odešla rychle z paláce.
Aladin div z toho neměl smrt, že mu král princeznu rovnou nedal, ale co naplat, proti královu rozhodnutí těžko se stavět. Dny se táhly jako líné ovce, konečně však uplynul třetí měsíc a matce Aladinově nezbylo než jít do královského paláce znovu.
Král už na ni zapomněl; když však ji uviděl stát mezi prosebníky, upamatoval se na ni, zachmuřil se a dlouho si něco povídal s nejvyšším vezírem. Pak na ni kývl, aby předstoupila, a pravil:
„Slovo je slovo. Než však Ti dám odpověď, chci tu mít čtyřicet zlatých mis, plných démantů, zrovna takových, jako byl ten, kterýs mi přinesla darem.“
Král věřil, že se tím podivné ženy nadobro zbaví; kdopak by dal takové bohatství dohromady. Když se matka vrátila domů a vyřídila Aladinovi, co si král přeje, Aladin vyndal z kouta kouzelnou lampu a začal ji třít. Hned před ním stál duch jako obr, s hroznou tváří, s očima jako plameny a zvolal mocným hlasem:
„Jsem otrok toho, kdo má lampu. Poroučej, já udělám!“
Aladin si naporoučel čtyřicet otrokyň, a každá aby nesla zlatou mísu a v každé míse aby bylo vrchovatě démantů, ještě větších a krásnějších než ten z podzemí.
Než dořekl poslední slovo, měl co chtěl. Čtyřicet nádherně oděných otrokyň tu stálo, každá držela na hlavě mísu plnou démantů. Matka Aladinova se jim postavila v čelo a vedla je do královského paláce. Lidé se před skvělým průvodem rozestupovali a zakrývali si oči, aby z té záře neoslepli; zdálo se, jako by ty otrokyně nesly na hlavě čtyřicet sluncí.
Když přišly do královského paláce, rozhučelo se to tam jako v úle. Nestačili se divit nádhernému oděvu otrokyň, natož tomu pokladu, co nesly. Král byl oslněn a bez rozmýšlení pravil Aladinově matce:
„Rád dám Tvému synovi princeznu; vyřiď mu, ať se nám hned přijde ukázat.“
Král teď měl jen starost, aby se nápadník líbil princezně; nerad by byl o tak bohatého zetě přišel.
Aladinova matka spěchala domů s tou radostnou zprávou. Aladin se štěstím div nepominul, skákal a tančil, a když se trochu vzpamatoval, znovu vyvolal ducha lampy. Poručil mu, aby mu ihned opatřil šaty, jaké žádný princ na světě nemá, krásného koně, čtyřicet jezdců ve zlaté zbroji a třicet otrokyň pro jeho matku.
Duch Aladinovo přání rázem splnil. Před domem se vzpínalo čtyřicet ohnivých hřebců s jezdci v zářivých přílbách a krunýřích a dva obři stáli u zlatých nosítek, obklopených třiceti otrokyněmi v závojích posetých démanty a perlami. Aladin se vyhoupl na vraníka, jakého v celé širé zemi není, obři zvedli nosítka s Aladinovou matkou a průvod se dal na cestu. Celé město bylo vzhůru, takovou podívanou, co městem je, nezažilo, a v paláci se všichni tlačili k oknům, aby spatřili tu nádheru.
Aladin vstoupil s průvodem do paláce, král mu vyšel naproti, poklonil se mu a hned poslal pro princeznu. Aladin byl hezký mladík a princezně se zalíbil, takže nic v cestě nestálo a svatba byla smluvena hned na druhý den. Aladin se čepýřil jako páv, když viděl, jak se princezně líbí a jakou mu král a celý dvůr prokazují úctu. Když ho král prosil, aby se usídlil v jeho paláci, řekl:
„Princezna je hodna krásnějšího paláce. Zítra ji uvítám ve svém.“
Rozloučil se s princeznou a s králem a odebral se domů. V noci vyvolal ducha lampy a poručil mu, aby do rána postavil palác, jakému ve světě není rovno.
Ráno nastalo ve městě nové vzrušení. Na pahorku za městem, zrovna proti královskému paláci, vypínalo se tak skvělé sídlo, že královský palác proti němu vypadal jako ubohý stánek. Kolem zámku se zelenaly veliké zahrady, plné zvláštních květin, na stromech bylo plno zlatých jablek, pomerančů a slív, cestičky byly posypány zlatým pískem a pravými rubíny, v kašnách bublala a šuměla růžová voda. Vůně a čarovná hudba z těch zahrad plnily celé město.
Král ani nedýchal, když viděl ten div. Ihned se s princeznou vydali k ženichovu paláci a ještě ten den se slavila svatba s bohatou hostinou, na níž bylo jídel a lahůdek víc, než je obrázků na nejbohatším koberci.
Aladin byl na vrcholu blaha. Denně se procházel se svou spanilou ženou zahradami, pod buky, topoly a cypřiši, o polednách si odpočívali v zlatém pavilóně, za červánků v růžovém a při měsíčku v stříbrném, a on věřil, že to tak půjde věčně. Město nevycházelo z radovánek. Duch lampy obstarával Aladinovi peněz, co chtěl, a Aladin strojil denně slavnosti. A že vyrostl mezi chudými lidmi, začal se o své poddané starat. Král ho nechal o všem rozhodovat, netroufal si tak bohatému zeti poroučet. Aladin s pomocí ducha lampy zbořil staré město a na jeho místě postavil nové a krásnější, kde i ten poslední člověk dobře bydlil. Jezdil po celé říši a bděl nad tím, aby velmoži neutiskovali poddané. Lid ho za to miloval a nepřestal mu blahořečit.
Zatímco Aladin rozmnožoval štěstí své i svých poddaných, kouzelníka v africké zemi zase posedla touha mít kouzelnou lampu. I pustil se do čarování, aby se dozvěděl, co se s Aladinem v podzemí děje. Čmáral kouzelnou hůlkou v písku, a tu se mu zjevil živý obrázek a na něm Aladin v nádherných šatech, jak se prochází v zahradě s princeznou. Kouzelník nevěřil svým očím, a když se z dalšího čarování dověděl, co všechno Aladin pomocí kouzelné lampy získal, popadl ho vztek a hned se vydal na cestu, že Aladina o lampu připraví a hrozně se mu pomstí.
Dorazil do Aladinova města, tam se přestrojil za kupce a dal si udělat tucet krásných lamp. Chodil s nimi po městě a vyvolával:
„Vyměňte starou lampu za novou. Vyměňte starou lampu za novou!“
Lidé se tomu bláznivému kupci posmívali, ale ten jich nedbal, dál chodil a vyvolával, až se dostal k Aladinovu paláci.
„Vyměňte starou lampu za novou!“ volal.
Princezna se zrovna dívala z okna a dala se kupci do smíchu. Tu jednu její otrokyni napadlo, aby kupce vyzkoušeli, myslí-li to doopravdy. Otrokyně řekla, že ví o jedné staré lampě, leží prý pohozena v koutě pánovy komnaty. Princezna ji hned pro tu lampu poslala; netušila, jaká moc se v ní skrývá. Otrokyně pak šla s lampou za kupcem a za chvilku se vrátila s krásnou novou lampou. Tu starou si už odnášel kouzelník.
Spěchal rychle za město, skryl se tam v křoví a čekal na noc. K ránu začal lampu třít. Zjevil se mu duch jako obr, s hroznou tváří, a zvolal mocným hlasem:
„Jsem otrok toho, kdo má lampu. Poroučej, já udělám!“
„Ihned zanes mne a Aladinův palác se vším, co v něm je, do africké země!“ rozkázal kouzelník. Rázem se to stalo.
Ráno krále probudil velký hluk. Vyhlédne z okna a vidí, že se lide sbíhají k pahorku, na němž ještě včera stál Aladinův palác. Pahorek je holý, ani kousku kamene na něm není. Král hrůzou ztratil řeč, a když se trochu vzpamatoval, dal se do nářku nad ztracenou dcerou. Aladin byl od noci na lovu, i spěchali pro něj. Když viděl, co se stalo, rval si vousy, bědoval, nic však to nebylo platné, bědováním se nic nepředělá. Princezna byla pryč a kouzelná lampa s ní.
Král nařkl Aladina z černokněžnictví a dal ho uvrhnout do žaláře, že zítra bude sťat. Lid se však milovaného Aladina zastal, začal se srocovat před královským palácem a hrozil, že paláce dobude a Aladina vysvobodí. Král se hněvu poddaných zalekl a Aladina z vězení propustil.
Aladin vyšel z paláce jako žebrák a ze všeho mu zbylo jen to, co měl na sobě. Smuten se bral z města, že odejde na poušť a tam ze zoufalství zahyne. Co tak šel a ruce zoufale spínal, otočil prstenem. Hned před ním stál duch a zvolal:
„Jsem služebník toho, kdo má prsten. Poroučej, já udělám!“
Aladin pro lampu už dávno na prsten zapomněl, i zaradoval se, že se mu naskýtá nenadálá pomoc. Honem poručil duchovi, aby mu přinesl zpět palác s princeznou, s lampou a se vším, co v paláci je.
„To v mé moci není,“ řekl duch. „Jsem jen duch prstenu, a co udělá duch lampy, to já nesmím mařit.“
„Aspoň mě tedy dones do mého paláce!“ přál si Aladin, a v okamžení se octl v daleké africké zemi, ve svém paláci, a zrovna v té komnatě, kde princezna ležela obličejem v polštářích a pro svého miláčka slzy prolévala. Když na ni Aladin promluvil, myslela v první chvíli, že se stala obětí nového kouzla. Aladin ji však ujistil, že je to opravdu on, z masa a kostí, vyprávěl jí od začátku všechno, co nevěděla, o kouzelníkovi, o prstenu i o té lampě. Princezna zase Aladinovi pověděla o ošklivém muži, který chce, aby se stala jeho ženou, a když ho vypodobnila, Aladin v něm poznal kouzelníka a hned věděl, na čem jsou. I začali se mezi objímáním ze šťastného shledání radit, jak na kouzelníka vyzrát a dostat se šťastně domů.
Konečně princezna dostala nápad. Aladinovi se zalíbil a rozhodli se, že jej provedou. Aladin otočil prstenem, a když se mu zjevil duch, poručil mu, aby ho odnesl do houštin na břehu řeky, tekoucí pod palácem.
Kouzelník byl večer překvapen, když princezna svolila, že s ním povečeří, a myslel, že už má vyhráno. Zasedli ke stolu, na němž bylo plno lahodných jídel, ale princezna se ničeho ani nedotkla. Když se jí kouzelník ptal, proč nejí, řekla, že by ráda pojedla kousek z toho jídla, které má zrovna teď k večeři král, její otec.
„To Ti mohu lehce splnit,“ usmál se kouzelník. Sáhl pod plášť, vyndal kouzelnou lampu a začal ji třít. Zjevil se duch, tak hrozný, že princezna vykřikla a zakryla si oči. Kouzelník dal duchovi rozkaz, a než se princezna vzpamatovala, duch tu byl zpátky a položil před ni kousek zavařeného hroznu.
„To je vidět, že se otci stýská,“ řekla princezna, „když má k večeři jen tohle.“
A dál smutně seděla a ničeho z jídla se nedotkla.
„Přej si, co chceš,“ pravil kouzelník, „všechno Ti vyplním, jen tak smutná nebuď.“
Princezna na to řekla:
„Zavolej tedy ducha a já si sama o něco řeknu.“
Kouzelník byl do princezny po uši zamilován, i začal hned lampu třít. Duch se zjevil a zvolal:
„Jsem otrok toho, kdo má lampu. Poroučej, já udělám!“
Toho, co se teď stalo, se kouzelník nenadál. Princezna mu vytrhla lampu z ruky a zvolala:
„Odnes toho muže do nejhlubšího podzemí a zaval jej horou kamení!“
Než dořekla, duch s kouzelníkem zmizel. Princezna znovu přetřela lampu a rozkázala duchovi, aby tu hned byl její Aladin. Stalo se, jak si přála, i objímali se, radostí tančili a jásali nad svým vysvobozením.
A pak třel lampu Aladin a duch na jeho rozkaz odnesl palác se vším, co v něm bylo, na pahorek u jejich rodného města.
Král zrovna vstal po bezesné noci a očima od pláče zarudlýma se podíval z okna na pahorek, kde stával Aladinův palác. A hle, palác tam stojí zase, kolem se zelenají krásné zahrady, jasmín a růže z nich voní. Král si protírá oči, myslí, že ho obloudil sen.
A vtom z brány paláce vychází Aladin, za ruku vede princeznu, oba se usmívají a kývají na krále. Král jim běží naproti, objímá je a odprošuje Aladina za to, že mu nedůvěřoval a tak špatně s ním naložil.
Aladin mu všechno vypověděl, jak to s tou kouzelnou lampou bylo, i vzal ji král od Aladina a hodil ji do nejhlubší studny na nádvoří paláce a za ní tam hodil Aladin i prsten, aby se někdo zlý těch věcí nezmocnil a lidem neškodil. A ta studna byla hluboká: když ses do ní díval, jako bys hleděl hloubce do oka. Když tam ta lampa sletěla, tu se zdálo, jako by to oko z velké dálky zamžikalo.
Už lampu ani prsten nepotřebovali, k blaženému životu jim stačila láska a pokoj v zemi. Aladin dál šťastně panoval a o svůj lid se nepřestal starat. Dlouho a dlouho žili, na kouzelnou lampu zapomněli, a jejich vnukové a děti jejich vnuků o ní už ani nevěděli.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight