Adventní příběh 2. díl

zobrazeno 27×

Vložil(a): vendy.z, 7. 7. 2016 21.32

Dnes, chlapci a děvčata, budu vyprávět příběh, který je pro větší z vás, pro ty, co už chodí do vyšších tříd.

 

 

Tak jako vy všichni, chodil i Martin do školy. Chodíte rádi do školy? Martin se rád učil, zajímalo ho všechno nové, ale přesto do školy nechodil vůbec rád. Víte proč? Martinovi moc vadilo, jak se k sobě chovají spolužáci, jak jsou k sobě hrubí a sprostí – a zvlášť mu to vadilo v adventu, když se blížily Vánoce. Martin byl krásně naladěný, chtěl prožívat, jak se k zemi pomalu snáší mír a láska, ale copak to v tom hluku a nadávkách šlo? Do školy ale musel, a tak se alespoň po vyučování vydával na dlouhé procházky po okolí. V přírodě mu bylo tak dobře! Bylo tam ticho, klid a stále se tam dělo něco nového. Martin měl stále co obdivovat a z čeho se radovat. I když neviděl bytosti přírody, věděl o nich a v duchu si s nimi povídal.

Padal sníh a Martin šel údolím za jejich domem. Lidé do údolí nechodili, ani pořádná cesta tudy nevedla a asi proto tam Martinovi bylo tak dobře, nikdy se v údolí neválely žádné obaly od oplatků ani petlahve, jako u cest, kam lidé chodí na procházky. Dnes však Martin uviděl otisky pneumatik a šel zvědavě po stopě, kterou vytvořily. Proč jel někdo do údolí autem? Stopa ho zavedla až k lesu a tam… pod prvními stromy Martin uviděl hromadu odpadků. Co to je?! V krásné čisté přírodě najednou tolik smetí! Kdo to jen mohl udělat?! Tak takhle si lidé představují předvánoční úklid?! Naloží vozík za auto smetím a vysypou to k lesu? Martinovi bylo líto bytostných, kterým někdo takto zle pokazil jejich práci.

Šel pomalu na své oblíbené místo, prý tam kdysi dávno stávala tvrz, dnes po ní zbylo sotva pár kamenů. Martin musel stále myslet na všechnu zbytečnou bolest, kterou my lidé Matce Zemi děláme. Vzpomněl si na spolužáky, jak se chovají k sobě navzájem. A nějaká příroda? Ta je většinou vůbec nezajímá. Bylo to ale vůbec někdy lepší? Chovali se lidé v minulosti k přírodě lépe než my dnes? Vážili si jí například v dobách, kdy tu ještě tato tvrz stávala? Tvrz byla opevněná, lidé bojovali mezi sebou a bojovali i s přírodou, vypalovali lesy, hubili divoká zvířata. Dnes mají lidé mnohem větší možnosti, ale místo, aby přírodě pomáhali, dělají ještě mnohem větší škody.

"Musí to tak být? Opravdu to tak musí být? Nejde to jinak? Přece to musí jít nějak jinak, ale jak?"

Martin se díval do korun stromů, už se stmívalo a začínal padat sníh. Nevím, chlapci a děvčata, jestli se vám to také někdy přihodilo: Martin stál v lese, díval se vzhůru a zároveň jako by se mu začal zdát sen. Věděl, že stojí pod stromy v lese a zároveň byl v starobylém malém městě a viděl skupinu mužů, kteří se vraceli snad z nějakého boje, nesli kopí, luky, šípy, samostříly, měli potrhané oblečení, byli špinaví a někteří i poranění. Z domků vybíhaly ženy a děti a Martin se snažil porozumět, co že to na sebe všichni pokřikují. Mluvili snad italsky a Martin pochopil z jejich gest jen tolik, že jsou nazlobení. Ještě nějakou dobu lidé stáli na náměstí, překřikovali se, ukazovali na jednu a hned zas na druhou stranu a každou chvíli někomu hrozili. Pak se rozešli a Martin se jen tak toulal městem.

V jedné uličce uviděl několik chlapců asi tak stejně starých, jako byl on. Měli slaměný terč a cvičili se v lukostřelbě. Martin je chvíli pozoroval, a když jeden velký chlapec terč minul, trochu se mu ušklíbl. Chlapci si toho všimli a hned Martina vybídli, ať jim tedy ukáže, co umí on. Martin jim porozuměl, a protože střílel dobře, nerozmýšlel se, natáhl tětivu, zamířil a trefil přesně doprostřed terče. Chlapci pochvalně zakřičeli a vzali ho mezi sebe. Zajímavé bylo, že netrvalo dlouho a Martin jim rozuměl každé slovo.

Ani se moc nedivil, když se dozvěděl, že se ocitnul dávno, dávno v minulosti, věděl, že se mu to zdá a ve snu, že je možné všechno. Byl tedy ve staré době v kraji, kde je dnes Itálie. Městečko se jmenovalo Gubbio. Martin byl zvědavý, co že to bylo za válečnou výpravu, ze které se vrátili ti muži, a proč byli všichni tak nazlobení? Od chlapců se dozvěděl, že to byla lovecká výprava, v okolí městečka totiž řádí nezvykle velký vlk samotář, krade dobytek a troufne si i na člověka. Lidé se už bojí vyhánět dobytek na pastvu a ani na poli si nemohou být jisti svým životem. Ten vlk se před ničím nezastaví, dokonce ho prý viděli i ve městě. Kolikátá už lovecká výprava se vrátila s nepořízenou, a proto se chlapci cvičí v lukostřelbě - však by vlkovi ukázali, kdyby se tu objevil, chlubili se.

Náhle uslyšeli nějaký nezvyklý ruch a to by nebyli chlapci, aby hned neběželi zjistit, co se to děje: u kašny stál muž v mnišském hábitu, právě přišel do města přes les a vůbec netušil, jaké nebezpečí mu cestou hrozilo. Ale ani když se dozvěděl o vlku samotáři, nepřestal se usmívat.

"Celou cestu jsem se modlil a zpíval, proč by mi měl nějaký tvor ubližovat?"

Lidé začali mnichovi vyprávět bezpočet příběhů o tom, jak se někdo cestou lesem třeba jen trochu opozdil za ostatními, a už ho nikdy nikdo neviděl. Nebo jak vlk zaútočil na lidi pracující na poli – proto ještě nemají z polí sklizené obilí, nikdo totiž na pole nechce chodit. Jak to všechno dopadne? Ten vlk je tak chytrý, pastím i lovcům se na sto honů vyhne, nikdo si s ním nedokáže poradit.

Mnich se na obyvatele se soucitem díval a po chvíli pomalu řekl:

„Hrubá síla je někdy slabá a obrací se proti svému původci. Zkusím vám pomoci.“

A než se lidé stačili vzpamatovat, byl na cestě zpět do lesa.

Jedni začali volat, že je to jistě svatý muž a že přišel město zachránit. Jiní reptali, že mnich zbytečně riskuje, co může pořídit jeden neozbrojený muž tam, kde selhali lovci i nastražené pasti. Nikdo se však neodvážil jít za ním. Lidé postávali v hloučcích po městě, probírali tu událost ze všech stran a nemohli se dočkat, jak to dopadne.

Čekali dlouho… a pak se stalo něco úžasného: od lesa zvolna kráčel mnich a vedle něho šel vlk. Považte, ten strašný vlk samotář míří do vesnice! Lidé se rozutekli a schovali se, kam jen to šlo, samozřejmě, že mezi prvními utekli i kluci, co se na vlka chystali s luky.

Martin v tom svém nádherném snu neutekl, věděl, že se nemá čeho bát, naopak šel mnichovi a vlku naproti.

Přišlo mu, že se s mnichem zná velmi dlouho, pozdravili se jako přátelé a mnich Martinovi pověděl:

„Chtěl na mě zaútočit, ale když poznal, že se ho ani nebojím ani mu nechci ublížit, rozmyslel si to. Chvíli jsme stáli proti sobě, díval jsem se mu do očí a on pocítil velkou sílu, která mnou prochází. Sklopil uši, stáhl ocas, otočil se a chtěl utéct. Zavolal jsem ho ale zpět:

- Bratře vlku, - říkám mu, - nesmíš už škodit lidem. Lidé ti budou každý den dávat potravu a ty necháš je i jejich stáda na pokoji. -

Pak jsem chtěl odejít, ale vlk šel stále za mnou. U vesnice jsem se mu ještě jednou podíval do očí, ale podívej, Martine, už to není divoké nebezpečné zvíře. Poznal sílu a lásku člověka, už nebude lidem škodit."

Martina přemohla vlna obrovské radosti: Ano, to je přece ono, tento dobrý muž s přírodou nebojoval, neškodil jí, neničil. Čeho nedosáhli lovci se zbraněmi a hrubou silou, toho dosáhl jeden mnich láskou a silou svého ducha. Nechtěl vlka zabít ani mu ublížit, ale něco vlkovi nabídl.

Mnich s radostí sledoval Martinovy oči zářící nadšením, usmál se na něj a kráčel dál do vesnice.

Lidé zvědavě, ale opatrně vykukovali ze svých úkrytů. Mnich na ně volal, aby se nebáli, že jim vlk už neublíží. Lidé velmi, velmi pomalu vycházeli do ulic, od vlka se však drželi raději stále ještě v uctivé vzdálenosti.

"Bratři, když budete vlkovi každý den dávat potravu a bude z vás cítit lásku, neublíží vám."

"Neublíží! Vlk nám neublíží! Nemusíme se ho bát," jásali lidé.

Ale jak už to tak bývá, ti, kteří se předtím nejvíc báli, si jako zbabělci chtěli na vlka nyní začít dovolovat. Ozvalo se pár urážek a jeden z chlapců na něj zamířil ze svého luku.

Jindy mírný a laskavý mnich se však tak přísně rozhlédl, že bylo rázem ticho, chlapec sklonil luk a někam se zahanbeně vytratil.

"S láskou, s láskou a úctou se máme chovat jeden k druhému a ke všemu, co náš Pán stvořil," řekl mnich přísně. "Můžeme si brát z darů naší Matky Země, kterou Pán stvořil tak krásnou a štědrou, ale když bereme, musíme také dávat. Jen když dáváme, smíme přijímat. Tento vlk potřebuje potravu a vaši lásku. Pokud mu to nedáte, jak po něm můžete chtít, ať nechá vás a vaše stáda na pokoji?"

Nastalo úplné ticho a lidé pochopili. Skutečně pochopili, protože, i když mnicha jeho cesta vedla dál, vlk si přicházel každý den v míru do města pro potravu.

A Martin? Martin stál pod stromy, díval se do jejich korun a radoval se. Ano, takto to přece má být, člověk nemá z přírody jen brát, ale musí taky něco dávat. Martin by chtěl všechno změnit, chtěl by všem lidem ukázat, že na světě může být krásně, že záleží jen na nich, na tom, jak se budou chovat jeden k druhému. Že opravdový mír bude na zemi až tehdy, když si budeme vážit práce přírodních bytostí a Matce Zemi budeme oplácet její lásku.

Jak by to ale mohl Martin udělat? Byl zatím jen chlapcem, ale jednou vyroste a třeba bude mít takovou vnitřní sílu, jako měl mnich v jeho snu a bude lidem ukazovat, že to jde, že na Zemi může být pokoj a mír. A jistě nebude sám.

Zatím se však musí učit. Ale ne jen jazyky, přírodopis, zeměpis a ostatní předměty. Martin se musí naučit rozumět lidem, musí vědět, proč jsou, jací jsou. A kde jinde by s tím měl začít než právě ve škole?

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/adventni-pribeh-2-dil/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight