Adventní příběh 1. díl

zobrazeno 36×

Vložil(a): vendy.z, 7. 7. 2016 21.32

Milé děti,

     jistě se už těšíte na Vánoce, vždyť jsou tak blízko, už jen 4 neděle!

A přestože máme adventní dobu spojenou hlavně s vyzdobenými ulicemi, rozsvěcením svíček na adventním věnci, pečením cukroví, vyráběním různých ozdob a těšením se na Štědrý večer, nesmíme zapomínat na to, že advent je hlavně doba, kdy si máme připravit a vyzdobit svá srdíčka. Jen lidé čistého srdce totiž dokáží v radosti prožít krásné tiché vánoční tajemství.

 

         Budu vám dnes vyprávět příběh, který v adventní době prožila holčička Bětka se svou kamarádkou. Třeba vám vyprávění pomůže odložit něco, co vás trápí, a co by vám tu pravou vánoční radost mohlo kazit. Tak tedy poslouchejte:

 

         Bětka jednoho dne, a bylo to právě v adventu, přišla smutně domů. Nic ji nebolelo ani nedostala špatnou známku. Co myslíte, že se jí mohlo přihodit? Ne, nepohádala se s nejlepší kamarádkou Natálkou, ale představte si, že už všechny holky ve třídě  ale opravdu úplně všechny, měly tu čepici se svítícím obrázkem.

         Asi to, děti, znáte, u vás ve třídě to není čepice se svítícím obrázkem, ale možná mají všichni spolužáci nějakou hračku, oblečení nebo jinou věc, která není ani krásná ani užitečná, ale prostě ji všichni mají. Vy víte, že to je hloupost, ani se vám ta věc třeba nelíbí, ale když ji nemáte, spolužáci se vám posmívají. Zanedlouho se ta věc všem okouká a nahradí ji jiná věc, kterou prostě všichni "musí" mít. A tak stále dokola. Znáte to? Jak si s tím dokážete poradit? A dokáže to Bětka?

         Bětce se ta čepice nejprve vůbec nelíbila, měla podivně baňatý tvar, ale čím víc spolužaček ji mělo, tím víc po ní Bětka toužila. Toho dne šly z odpoledního vyučování, bylo už šero a všechny holky svítily čepicemi, jen Bětka ne. A všechny kromě Natálky se jí smály. Proto byla tak smutná.

         Bětka by mohla poprosit rodiče, aby jí čepici koupili, ale uvnitř se jaksi styděla, přece jen neměli peněz na rozhazování a čepice byla dost drahá. Navíc, když šla nedávno s tatínkem večer z obchodu a potkávali cestou chodící svítící čepice, tatínek Bětku objal kolem ramen a chválil ji, jak je šikovná, že nemusí mít každou hloupost, co mají ostatní. No a zkuste si pak o tu hloupost říci. Ne, Bětka rodiče o čepici prosit nechtěla. Ale moc by si ji přála mít, to ano.

        Toho dne měly jít Bětka s maminkou k babičce, pomoci jí s předvánočním úklidem. Natálce nabídly, že může jít s nimi a představte si, Natálka přišla v nové čepici se svítícím obrázkem, jaký ještě nikdo ve třídě nemá. To budou holky zítra překvapené. A překvapená byla i Bětka, protože Natálka jí svou první svítící čepici přinesla zabalenou jako dárek. Bětka si ji hned nasadila na hlavu, byla už tma a tak hrdě svítila baňatou čepicí spolu s ostatními holčičkami, které cestou potkávaly.

         Babička se podivila, co to mají Bětka s Natálkou na hlavách, a co že se jim na tom líbí, ale Bětka měla takovou radost, že se jen usmála a řekla babičce, že to přece nosí všichni.

         Obě dívky mamince a babičce trošku pomohly s úklidem a pak si směly jít hrát. A kam jinam si jít u babičky hrát než na půdu? Byla tam sice zima jako venku, ale tolik zajímavého se dalo na půdě najít! Každý starý předmět měl svoje tajemství a jistě i nějaký napínavý příběh. Bětce a Natálce se nejvíc líbil dřevěný kufr, se kterým prý prapradědeček procestoval celý svět. Tentokrát je však zaujala stará kniha.

 

Sedly si na kufr a začaly si knihu prohlížet. Spíš podle obrázků poznaly, že je to stará modlitební kniha, patřila snad Bětčiné prapraprababičce, v knize přečetly rok 1849.

         Dívky si chvíli prohlížely obrázky a podivná prastará písmenka. Pak je ale začalo mnohem víc zajímat, jak asi ta Bětčina prapraprababička vypadala? Jak byla oblečená? Kde bydlela? A když byla malá, s čím si hrála? Tenkrát asi nebyly hračky jako jsou dnes. Jak v těch dávných dobách svět vypadal?

         "Kdybychom se tak mohly do té staré doby na chvilku podívat," zatoužily.

         A pak se stalo něco zvláštního. Jestli to bylo knihou, cestovním kufrem nebo tím, že je adventní doba kouzelná? To opravdu nevím, ale představte si, že se dívky ocitly ve veliké neznámé místnosti. Dívkám nejprve připadalo, že je tam tma, ale za chvíli si oči přivykly a Bětka s Natálkou poznaly, že jsou v kostele.

         V kostele  v jejich vesnici, který ale vypadá trochu jinak a je osvětlený pouze svíčkami. Nemohly pochopit co se stalo. Rozhlížely se kolem sebe a poslouchaly, jak krásně lidé zpívají..., ale za pár okamžiků je už držel za límce vysoký muž a vyváděl je z kostela ven. Nestačily ani pípnout, jak se lekly. Před kostelem jim ten muž přísně řekl, že s takovou komedií do kostela nesmí, sundal jim čepice a hodil na zem. Mluvil trochu jinak, než mluvíme my, ale dívky mu rozuměly dobře. Muž šel zpět do kostela. Bětka s Natálkou si oprašovaly svítící čepice a jen se na sebe vylekaně dívaly, tak rychle se vše seběhlo. 

         Stály před kostelem asi dost dlouho, protože už vycházeli lidé. Dospělí si na Bětku s Natálkou ukazovali a smáli se, děti na dívky něco pokřikovaly. No řeknu vám, znělo to hodně podobně, jako když se spolužačky posmívaly Bětce, že nemá svítící čepici. A teď se jim jakési cizí děti posmívají, že čepice mají. Bětka čepici schovala do kapsy a Natálka taky. Lidé odešli a dívky zůstaly před  prázdným kostelem samy. Nic ale nepoznávaly - kde jsou všechny domy, cesty, auta? Co teď? Kam mají jít? Co mají dělat? Vždyť je budou maminka s babičkou hledat!

         Už se úplně setmělo, jen kdesi v dálce svítilo pár maličkých světýlek. Bětka s Natálkou se k nim rozběhly cestou vyšlapanou ve sněhu. Kdyby to bylo jindy a jinde, jistě by se ze sněhu radovaly, skákaly do něj a koulovaly se, teď však na něco takového nebylo ani pomyšlení. Navíc po pár krocích v té tmě málem vrazily do staré paní, která odpočívala u cesty.

         "Dobrý den," osmělila se Natálka, "můžete nám, prosím, říct, co se to stalo a kde jsme?"

         Paní však jen něco nesrozumitelně zamumlala. Byla příliš unavená, cestou z kostela se jí udělalo špatně, sedla si do sněhu a protože šla poslední, nikdo si jí nevšiml. Naštěstí tu neseděla dlouho. V té zimě by nejspíš umrzla. Ale co teď? Signál tu nebyl, Bětka s Natálkou nemohly zavolat záchrannou službu ani policii. Pokusily se paní pomoci na nohy, ale nešlo to. Nést by ji samozřejmě nedokázaly a tak se odvážnější Natálka nabídla, že zaběhne pro pomoc tam, kde jsou ta světla.

         Bětka paní přikryla svou bundou a na šátek jí nasadila ještě svoji svítící čepici, raději obrácenou naruby. Co by mohla ještě udělat? Kdyby tak měla termosku s teplým čajem nebo deku, ale neměla nic. Pomoc tady jistě bude už brzy.

         Nebylo to však tak brzy, jak by si Bětka přála. Bez bundy jí bylo zima, alespoň poskakovala a pobíhala kolem paní, aby se zahřála. Možná se i trochu bála a ráda by si s někým povídala, tak alespoň té paní stále něco povídala nebo zpívala, přestože ona neodpovídala. Nakonec se Bětka dočkala: uviděla, že se k nim blíží několik světýlek.

         "Haló, tady jsmé, tadýýý!" volala na ně už z dálky. Jak se světýlka blížila, Bětka s překvapením zjistila, že si lidé nesvítí baterkami, ale loučemi a lucernami.

         Přišlo několik mužů, žen i dětí; a byli to někteří z těch, co se Bětce a Natálce před kostelem smáli. Teď se však nesmáli. Ženy starou paní zabalily do přikrývek a dali jí něčeho napít, muži ji naložili na velké sáně a táhli ji domů.

Lidé cestou Bětce a Natálce děkovali: kdyby staré paní nepomohly, kdyby ji Bětka nezakryla a nepovídala jí, kdyby Natálka neběžela pro pomoc, paní by jistě usnula a zmrzla. Takto ji zavezou domů do tepla, přijde se na ni podívat paní Blažková, co vyléčí všechny neduhy, a bude dobře.

         Pak se lidé začali dívek vyptávat, kde se tu vlastně vzaly, proč mají tak podivné oblečení a proč tak legračně mluví. Na to Bětka ani Natálka neuměly odpovědět jinak, než že byly u babičky na půdě a najednou jsou tu. Kde to vlastně jsou? Představte si, dozvěděly se, že jsou u nich ve vesnici, jen v roce 1849, to je přece ten rok z modlitební knížky. Splnilo se jim tedy jejich přání! Bětce s Natálkou se dobrodružství začínalo líbit.

         Lidé se rozcházeli a jedna žena, kolem které pobíhal houf dětí, pozvala Bětku s Natálkou k nim domů. Posadila je mezi děti ke stolu a nabídla jim chéb a mléko. Tak dobrý chléb dívky snad ještě nejedly. A to mléko, to nebylo mléko, jaké se prodává v krabicích, bylo čerstvě nadojené, husté a zvláštně voňavé.

         Bětka s Natálkou se s dětmi brzy skamarádily a vyptávaly se na vše, co kolem sebe viděly.  Děti se smály, jak se dívky všemu divily, a že nevěděly takové samozřejmé věci, jako třeba proč svítí svíčkami nebo proč mají vodu ve vědru. Bětka a Natálka chtěly klukům a holčičkám ukázat zase něco, čemu se budou divit oni. Mrkly na sebe a vytáhly z kapes své svítící čepice. Děti se jim nejprve chtěly začít znovu smát, ale zvědavost byla silnější. Půjčovaly si čepice z ruky do ruky, každý si na ně chtěl alespoň sáhnout, křičely u toho na sebe a povykovaly:

         "Dej!", "Teď já!" "Tys už měl!" a tak podobně. To se však nelíbilo jejich mamince:

         "Když se neumíte chovat u stolu, alou po své práci!"

         Děti ani nenapadlo odmlouvat, jak by to snad doma udělala Bětka nebo Natálka, jen tiše uklidily nedojezené jídlo a pustily se do práce: chlapci nosili ze síňky dřevo ke kamnům, děvčata chystala mamince vše potřebné na koupání nejmladšího bratříčka. Zatímco maminka malého koupala, děvčata si vzala hromádku husích pírek, klubíčko provázku a vyráběly mašlovačky. Nebylo to nic těžkého a Bětka s Natálkou se rychle naučily jim pomáhat.

         Někdo z dětí si při práci začal zpívat a ostatní se k němu přidali. To bylo pěkné!

         "Proč my si doma nezpíváme," pomyslila si Bětka a zkusila se ke zpěvu přidat alespoň broukáním. Holčička, které říkali Madla, se na Bětku usmála a říkala jí dopředu slova písně. Bětka zpívala spolu s ostatními a bylo jí moc krásně. Práce jim šla rychle od ruky a zanedlouho měli všichni hotovo. Právě přišel tatínek a poslal děti, ať si jdou na chvíli chvíli pohrát někam jinam, aby se mohl v klidu najíst.

         Madla prosila šeptem Bětku, jestli by jí tu "komedaj" mohla ještě jednou ukázat. Dívky se schovaly v komoře a Bětka vytáhla svítící čepici.

         "Jů, strašidlo!" pištěla Madla, hrála si s čepicí a smála se u toho. Bětka se dlouho nerozmýšlela a když viděla, jakou má Madla z čepice radost, řekla:

         "Tak si ji nech."

         Madla někam odběhla a donesla Bětce na oplátku malou dřevěnou panenku. Ale to už maminka svolávala děti do kuchyně.

         Nejmladší chlapeček spal, všichni ostatní děti si sedly ke stolu, maminka zapálila svíčku a tatínek vzal do rukou knihu. Bětka s Natálkou se na sebe usmály, ano, byla to modlitební kniha, kterou našly na půdě.

         Všichni se ztišili k modlitbě a rodiče s dětmi pak začali zpívat píseň, kterou dívky slyšely už v kostele:Rosu dejte, o Nebesa.

Byla to prastará adventní píseň, která se však v kostelích zpívá dodnes. Bětka s Natálkou zavřely oči a zaposlouchaly se.

         Brzy je ale vyrušilo volání:

         "Bětko, Natálko, kde jste!" Když otevřely oči, seděly na půdě na dřevěném kufru a v rukou držely starou knihu. Natálka zatřepala hlavou, Bětka se štípla do dlaně... zdálo se jim to předtím nebo se jim to zdá teď? Nemohly se hned vzpamatovat, ale už tu byla Bětčina maminka a trochu se zlobila:

         "Cácorky, to se nemůžete ozvat? Pojďte se najíst a půjdeme domů."

         Bětka s Natálkou si sedly ke stolu, ale bylo to jakési jiné, nikdy předtím jim nevadilo, že má babička stále puštěnou televizi a teď je to rušilo. To mléko, co dostaly, nebylo vůbec tak dobré jako to, co pily před chvílí... nebo ne? Nebo se jim to jen zdálo?   

         Bětka rychle sáhla do kapsy, nahmatala malou dřevěnou panenku, pevně ji stiskla v ruce a usmála se. Natálka se také usmívala.

        

         Když se ráno Bětka oblékala do školy, vzala si svou oblíbenou modrou čepici s bambulí. Ani Natálka nepřišla ve svítící čepicí s novým obrázkem, místo ní měla starodávnou čepici z hnědé vlny, jakou kdysi dávno pradávno nosili vesničtí kluci. Spolužačky se jim hned začaly smát, ale Bětce s Natálkou to bylo úplně jedno. Myslely si:

         "Co vy víte...", usmívaly se a pobrukovaly si nějakou píseň.

         Spolužačky posmívání a pokřikování přestalo bavit, když si z toho Bětka s Natálou nic nedělaly - a navíc, na těch dvou bylo vidět, že mají nějaké tajemství. Co to jen může být za tajemství? Mají snad něco lepšího než svítící čepice? Ty dvě si spolu stále něco špitají! Všechny spolužačky chtěly znát to tajemství a tvářily se, že jsou Bětčinými a Natálčinými nejlepšími kamarádkami, lichotily jim a slibovaly možné i nemožné, jen, aby jim tajemství prozradily. Ale Bětka s Natálkou neprozradily, stejně by jim spolužačky nevěřily.

 

 

 

         Tak vidíte, děti, je něco mnohem důležitějšího než "tocomajívšichni" - a nemusí to být právě výlet za prapraprababičkou. Přeju vám, abyste si i vy našli svou vlastní cestu, netrápili se, ale naučily se postavit posměváčkům, kteří se vám smějí jen proto, že nemáte nějakou hloupost, která třeba není vůbec potřebná ani krásná. Na světě je mnoho krásy a radosti, ale žádné věci k jejich nalezení potřebovat nebudete.

 

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/adventni-pribeh-1-dil/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight