Abdalláh Zemský a Abdalláh Mořský

zobrazeno 29×

Vložil(a): jitkamety, 13. 3. 2016 17.59

Byl jednou jeden chudý rybář jménem Abdalláh. Ženu a devět dětí jen taktak že uživil. V den, kdy se mu narodilo desáté dítě, šel jako obvykle k moři, hodil síť, a když ji vytáhl, nebylo v ní nic než trochu střepů a mořské trávy. Hodil ji podruhé, a měl zrovna tak málo štěstí jako prve. Tak to zkoušel celý den, hned tu, hned tam, ale nevylovil ani rybičku. Smuten se s prázdnou ubíral domů.
„Abdalláhu,“ volal na něj pekař, „kolik chlebů dnes?“
Abdalláh ani oči nezvedl, a tu pekař, vida prázdnou síť, pravil:
„Pojď, vezmi si chleba, kolik chceš. Nedáš-li mi za něj nic dneska, dáš zítra.“
Vnutil Abdalláhovi deset bochánků, a Abdalláh se ubíral domů veseleji a v duchu si říkal, jak je to dobře, že jsou na světě hodní lidé.
Na druhý den se zase vydal k moři, ale jako by síť někdo očaroval, pokaždé ji vytáhl prázdnou.
Když se večer vracel domů, chtěl rychle proběhnout kolem pekařova krámku; styděl se, že nemá čím zaplatit včerejší dluh. Pekař však, jako by ho čekal, vyběhl před krám a volal:
„Tos měl, chudáku, zase smůlu? Pojď, vezmi si chleba, kolik chceš, aby Ti děti neumřely hlady. Až budeš mít, zaplatíš.“
Dal Abdalláhovi deset bochánků, popřál mu dobré noci a hodně ryb příštího dne.
Abdalláhovi se šlo domů veseleji, ale starostí, co bude zítra, neuloví-li ani mřenku, se nezbavil.
Zítra lépe nebylo, ani pozítří; s prázdnou šel od moře domů, pokaždé si vzal od pekaře chléb na dluh, a tak to šlo čtyřicet dní. Abdalláh si div nezoufal.
Čtyřicátý prvý den si řekl, že to ještě jednou, naposled, zkusí, a nebude-li mít štěstí, že se bude živit jinak. Přišel k moři, hodil síť, a vytáhl prázdnou. Tak to zkoušel celého půl dne. V poledne si unavený a rozmrzelý lehl do stínu velkého balvanu a přemýšlel:
„Mám už teď jít domů, či to ještě jednou zkusit. Nebo se už domů vůbec vracet nemám?“
Ale vzpomněl si na své děti, které tak miloval, a v duchu si začal vyčítat, jaké ošklivé myšlenky si připouští.
V tom uviděl, jak z brány města vychází řada otroků; a rozvinují na zemi koberec a po tom koberci kráčí král, obklopen vezíry a strážemi ve zlaté zbroji. Za králem zástup žen, zahalených v závoje poseté perlami a drahokamy, uctivě stoupá v královy šlépěje. I řekl si Abdalláh, to že se král jistě ubírá k posvátné koupeli. A v duchu si přál, kdyby tak mohl být jedním z těch vezírů, královým přítelem a rádcem, to že by měl po starosti, co dát dětem jíst, a dobrému pekaři by stonásobně splatil dluh.
Ale byl jen obyčejným rybářem. Když se na královský průvod dost vynadíval, vstal, aby se znovu pokusil, bude-li mu štěstí v lovu přát.
Hodil síť, a za chvíli ucítil v ruce, že se do sítě chytilo něco těžkého. Táhl, táhl, lopotil se s tím, už myslel, že mu ta tíha ruce vyvrátí, ale nepovolil, až síť napůl vytáhl z vody. Jak se lekl, když místo velké ryby, kterou čekal, uviděl v síti člověka. A ten člověk zvolal:
„Pomoz mi z té sítě, dobře se Ti odměním!“
„Kdo Tě hodil do vody?“ ptal se Abdalláh.
„Nikdo mě do vody nehodil,“ odpověděl muž. „jsem obyvatel moře. Jako Ty žiješ na zemi, já žiji v moři. Pomůžeš-li mi z té sítě, budu Tě každý den na tomhle místě čekat. Pokaždé Ti přinesu smaragdy, rubíny a perly, a Ty mi za ně budeš dávat hrozny, fíky, melouny a broskve; u nás nejsou. Za koš ovoce dostaneš koš drahokamů.“
Abdalláh nevěřil tomu, co povídá, ale ze sítě podivnému člověku pomohl.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho.
„Jmenuji se Abdalláh Mořský,“ odpověděl muž. „a jak Ty se jmenuješ?“
„Také Abdalláh,“ řekl rybář.
„Jsi tedy Abdalláh Zemský,“ pravil muž. „Počkej tu chvilku, něco Ti přinesu, abys viděl, že jsem nelhal.“ Potopil se pod vodu, zanedlouho se vynořil a dal překvapenému Abdalláhovi hrst velkých drahokamů a perel. Připomněl mu, aby zde zítra čekal s košem ovoce, a zmizel v hlubině.
Abdalláh nevěděl, co si s takovým bohatstvím počne. Strčil poklad za košili, nechal síť sítí a šel domů. Zastavil se u pekaře a vysypal před něj polovinu těch drahých kamenů:
„Vezmi si, co jsem Ti dlužen.“
Pekař se začal bránit, že chce jen to, co mu patří, ale Abdalláh mu perly a drahokamy vnutil.
„Čekals čtyřicet dní,“ pravil, „a jistě bys byl čekal dál. Dávám Ti to nejen za chleby, ale i za Tvou dobrotu.“
Pekař si tedy vzal, co mu Abdalláh tak vnucoval, a pravil, „Ode dneška však jsi mým pánem.“
A naložil si na hlavu řadu bochánků a nesl je za Abdalláhem domů. Potom sám obstaral zeleninu a maso, připravil jídlo a nedovolil, aby Abdalláh něco dělal.
Abdalláh to chvilku vydržel, ale pak řekl:
„Nechci, abys mi sloužil, chceš-li, budeme přáteli.“
Pekař nic nenamítal, a tak se od toho dne stali věrnými druhy.
Druhý den v poledne se Abdalláh vydal k moři s košem plným broskví, melounů, pomerančů a jiného ovoce.
Na břehu zavolal:
„Jsem tu, Abdalláhu Mořský!“
Abdalláh Mořský se hned vynořil z vln, vzal od Abdalláha Zemského košík s ovocem a zmizel s ním pod vodou. Za chvíli byl zpátky a podal rybáři koš plný perel, rubínů, smaragdů a jiných vzácných kamenů.
„Zítra na shledanou!“ řekl, a hned se za ním vlny zavřely.
Abdalláh se vracel domů s košem, v němž bylo takové bohatství, že by si byl za ně mohl koupit celé město. Zastavil se u přítele pekaře a zase mu dal hrst drahokamů. Pekař rychle vybral nejlepší pečivo, jaké měl, a sám je Abdalláhovi přinesl.
Druhý den zrána vzal Abdalláh od každého druhu vzácných kamenů jeden a šel je prodat ke klenotníkovi. Když klenotník viděl tak vzácné drahokamy v rukou chudě oblečeného člověka, řekl si v duchu, že je to jistě zloděj, i dal nenápadně znamení sluhovi, a ten rychle přivedl stráže. Chopily se Abdalláha a vedly ho ke králi.
Klenotník si chtěl u krále udělat oko, šel s nimi a řekl králi:
„Jasný pane, dozvěděl jsem se, že se královně ztratily klenoty. Chytil jsem zloděje, zde je,“ a ukázal na Abdalláha.
Král zavolal královnu, rozložili před ní Abdalláhovy drahokamy, ale královna se na ně jen podívala a řekla:
„To nejsou moje drahokamy, tyhle jsou mnohem a mnohem krásnější, než byly moje.“
A prosila krále, aby je koupil pro princeznu. Král hned rozkázal strážím, aby Abdalláha pustily, a vyčinil klenotníkovi, že podezřívá nevinného člověka. Potom se vyptával Abdalláha, jak k tomu bohatství přišel, a když to všechno vyposlechl, pravil:
„Ode dneška budeš, Abdalláhu, kralovat se mnou. Abdalláh Mořský bude stále plnit královskou pokladnici, takže se jí žádná na světě nevyrovná. Jdi a přiveď svou ženu a děti.“
S Abdalláhem se točil celý svět, takového povýšení se nenadál. Šel domů pro svou rodinu, král jim všem dal ušít nádherné šaty, a od toho dne Abdalláh vládl s ním.
Každý den o polednách chodil na mořský břeh s košem ovoce a pokaždé nesl od moře koš drahokamů a perel. Královská pokladnice se plnila, i bylo třeba ji rozšířit. Protože Abdalláh směl mluvit do panovnických záležitostí, začalo se všem lidem v království lépe žít. Abdalláh nezapomněl, jak je to zlé, když s lidmi bydlí bída a hlad, a začal se o chudé starat. Pro ty, co neměli, kde by hlavu složili, dal stavět domy, nařídil, aby se zásoby obilí spravedlivě rozdělovaly, a zaváděl mnoho jiných novot. To nebylo po chuti velmožům v království, proti Abdalláhovi však nic nezmohli, král ho prohlašoval za svého nejlepšího přítele. A jak by ne, když královská pokladnice byla zásluhou Abdalláhovou plna nejkrásnějších drahokamů a perel, jakých předtím na světě nebylo.
Abdalláh obcházel celé území říše a staral se, aby nebylo místa, jež by nekvetlo blahobytem. Jednou se na procházce městem zastavil u pekařova krámku a podivil se, že je zavřeno. Vyptával se, co se s pekařem stalo, a dozvěděl se, že pekař jednoho dne, už prý je to dávno, odešel z města a už se nevrátil. I dal ho Abdalláh hledat po celé zemi. Za týden pekaře přivedli; našli ho v daleké vsi, kde si zařídil pekárnu a dobře se mu tam začalo dařit.
Pekař padl na zem před Abdalláhem a pravil:
„Nejsem si vědom ničeho špatného, mocný vládče, smiluj se nade mnou a nad mou rodinou.“
„Což nepoznáváš svého přítele?“ zeptal se Abdalláh. „Vstaň a pojď do mých komnat, popovídáme si spolu o starých časech.“
Pekař všecek udiven vstal, odvážil se pohlédnout na Abdalláha, a tu v něm teprve poznal rybáře, s nímž se kdysi spřátelil. A vyprávěl Abdalláhovi, jak se polekal, když Abdalláha vedly stráže ke králi kvůli oněm drahokamům, a jak utekl z města ze strachu, že bude také pohnán před soud jako Abdalláhův spojenec. Tak se všechno vysvětlilo a Abdalláh povýšil pekaře na vezíra a od té doby byli ještě většími přáteli než předtím.
Na Abdalláha Mořského Abdalláh Zemský nezapomínal. Denně byl u moře s košem ovoce, za něž dostával koš drahokamů a perel. Jednoho dne zase přišel k moři, zavolal svého mořského druha, a když ten se vynořil z vln, podal mu koš s ovocem.
Abdalláh Mořský vzal koš a pravil:
„Je čas, Abdalláhu Zemský, abych Tě provedl naším vodním královstvím.“
„Vždyť bych v moři zahynul,“ řekl Abdalláh, „člověk nemůže žít ve vodě jako ryba.“
„Neboj se,“ pravil Abdalláh Mořský, „namažu Tě zvláštní mastí z tuku jedné ryby a voda Ti neublíží.“
Ponořil se a za chvíli se vrátil, řekl Abdalláhovi, aby se svlékl, a namazal ho celého mastí. Potom ho vzal za ruku a sestoupili spolu pod mořskou hladinu.
Vznášeli se z místa na místo, potkávali hejna podivných ryb, jedny svítily jako roje hvězd, jiné hrály všemi barvami, z některých šel strach, takové obludy to byly, ale všechny pluly kolem nich, ani si jich nevšimly. Abdalláh Zemský byl jako ve vidění. Kolem dokola se zelenaly zvláštní rostliny, otvíraly velké květy a chytaly do nich jako do úst malé rybky.
Abdalláh Mořský svého druha ze souše zavedl do města na mořském dně, kde žily bytosti podobné lidem, jen od pasu dolů byly jiné, měly ocas jako ryby. Abdalláh Zemský nemohl Abdalláhovi Mořskému odmítnout, když ten ho pozval do svého domu ze škeblí a z lastur a nechtěl ho pustit, dokud mu v podmořské říši všechno neukáže. Abdalláhovi Zemskému se zdálo, že je pod mořem teprve malou hodinku, i řekl si v duchu, že mu neuškodí, když se seznámí se všemi těmi divy, jaké dosud nebylo přáno žádnému smrtelníkovi spatřit.
Líbilo se mu, že zde nebylo bohatých ani chudých, všichni měli hezké domky z lastur a škeblí, král podmořské říše chodil mezi poddanými, vyptával se jich na všechno, co potřebují, soudil jejich drobné spory, byl zkrátka jako jeden z nich.
„Tak to zavedu na zemi,“ říkal si v duchu Abdalláh, a už se nestaral o čas, jen se hleděl hodně poučit, aby z toho na zemi měli užitek. Pod mořem nebyla noc, ani tam nebyl den, slunce zde nesvítilo, jen záře ze svítících rybek a rostlin osvětlovala vodní prostory.
Když se Abdalláhovi zdálo, že už je pod mořem týden, napadlo ho, že rodina jistě má o něho strach, že přátelé král a pekař ho už jistě dali hledat po celé zemi; a sám také už měl obavy, aby se, zatímco je pryč, nedostali k vládě nespokojení velmoži a všechno to dobré, co pro lidi udělal, nezvrátili.
„Dovol mi, příteli Abdalláhu,“ řekl jednoho dne, „abych se vrátil na zem, je mne tam jistě potřeba.“
Abdalláh Mořský zpočátku Abdalláha Zemského zdržoval, ale když viděl, že je všechno přemlouvání marné, doprovodil ho na hladinu moře a pravil:
„Už se nikdy neuvidíme. Škoda žes nezůstal s námi, na zemi Tě nic dobrého nečeká.“
Než mu mohl Abdalláh něco říci, zmizel ve vlnách.
I šel Abdalláh ke skále, pod níž si schoval šaty, než se vydal na podmořskou pouť. Nic tam však nenašel. V duchu se zlobil na zloděje, nevěděl, jak se teď dostane do města. Tu jde kolem rybář, pohlédne na Abdalláha a praví:
„Hledáš včerejší den, příteli? Pojď, pomoz mi lovit ryby.“
Abdalláh pravil:
„Jsem Abdalláh, přítel králův, půjč mi aspoň kus šatu a zítra si přijď do paláce pro odměnu.“
Rybář se rozesmál:
„Ty bys mohl spíš být králův šašek. Žádného králova přítele neznám, pochybuji, že má vůbec nějakého přítele; žes Abdalláh, to je možné, já jsem také Abdalláh, Abdalláhů je zde mnoho, pluk vojska by z nás byl. Do paláce pro odměnu bych si netroufal jít, královské město je tisíc mil odtud.“
„Tisíc mil?“ zvolal Abdalláh. Teď se teprve rozhlédl a viděl, že tam, kde se dřív zelenaly velké zahrady a svítily bílé zdi a královský palác s vížkami zářil pod modrým nebem, stojí dnes pár zakrnělých stromů a pod nimi se choulí bídné chatrče.
Jistě se tvářil velmi poděšeně, protože rybář už se přestal smát, přistoupil k Abdalláhovi a nabídl mu kousek ze svého oděvu. Věřil, že mluví s bláznem. Abdalláh mu poděkoval a smuten se bral k místům, kde ještě nedávno byl jeho domov. Nemohl si to všechno srovnat v hlavě.
Došli k první chatrči. Tam seděl stařec a spravoval rybářskou síť.
„Kudy se dostanu do královského města?“ ptal se Abdalláh.
„Tam? To bys šel dlouho, týdny a měsíce,“ odpověděl stařec.
„Ale vždyť královské město stálo zde, v těchto místech,“ pravil Abdalláh.
„Ano, stálo,“ řekl stařec, „ale tak dávno, že už to ani děd mého praděda nepamatoval. Prý tam vládl Abdalláh, hodný a spravedlivý muž, a ten prý byl spřízněn i s mořskými tvory. Ale kdo ví, co je na tom pravdy.“
Abdalláh si zoufal, když to slyšel. Poznal, že nebyl pod vodou týden, ale stovky let. Neřekl už ani slovo a obrátil se k moři.
„Abdalláhu Mořský, Abdalláhu Mořský, pomoz!“ volal do vln. Vody šuměly, šplíchaly na skály, nikdo se Abdalláhovi neukázal, marně volal a naříkal.
I vešel Abdalláh do moře, šel a šel, už mu byla voda po pás, po krk, on však zamhouřil oči, udělal ještě krok a slaná voda mu zalila hrdlo. V hlavě se mu zatmělo, chtěl otevřít oči, ale víčka měl těžká. Něco však mu říkalo:
„Otevři oči, otevři!“ I sebral poslední síly a zvedl víčka.
Vidí, vidí ale ne zelenavou vodu kolem, ale sluneční záři a v ní svítí opodál bílé domy v zelených zahradách a on je přikryt svou starou rybářskou sítí, na sobě má chudé šaty, ty, co nosil, než se stal královým přítelem. Třese hlavou, štípe se, pomalu myšlenky rovná a teď už ví, že to všechno byl jen sen, že je rybářem, jak býval, Abdalláh Mořský že se mu nikdy neukázal; i vzchopil se a začal radostí skákat, že za chvíli uvidí děti, že jim přinese na hraní hezké škeble a lastury, ale tu ho zas přepadla starost. Vždyť už je čtyřicet dní dlužen pekaři, dnes už nemůže kolem jeho krámu jít a co dá dětem jíst?
„Zkusím to ještě naposled,“ řekl si a hodil síť. Sotva ji hodil, ucítil, jak je těžká. Táhl, táhl, už myslel, že síť neudrží, ale nepovolil. A vylovil hromadu krásných tučných ryb.
Naložil si je na záda a vesele kráčel k městu. Zastavil se u pekaře, vybral mu dvě nejlepší ryby a s ostatními šel na trh a dobře je prodal.
Zaplatil pekaři dluh, a protože z trhu nesl pro děti náruč ovoce a zeleniny a nemohl chléb pobrat, pekař si naložil deset nejlepších bochánků na hlavu a nedal jinak, než že je Abdalláhovi sám donese. To jediné se mu ze snu vyplnilo. A ještě to, že se s pekařem spřátelili, večer se scházeli před jeho krámkem, vyprávěli si a pekař nejraději slyšel vyprávění o Abdalláhovi Mořském.
„Kdybychom tak mohli králi radit,“ povzdechli si často oba, „jako jsme mu radili v tom snu! To by se lidem vedlo lépe.“
A začali pokaždé znovu povídat, co všechno by změnili. Jejich děti jim naslouchaly a těšily se, že ony jednou snad budou těmi šťastnými, kdo budou králi radit doopravdy.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight