Setkání s duchy

zobrazeno 2276×

Vložil(a): Estrela113, 18. 1. 2015 20.40

Chystáme se na procházku, oblékám děti, připravuji kočárek, otevírám dveře bytu a popoháním syna k výtahu. Jeho otázka typu, „co tady maminko dělá ten pán“ přecházím, komentuji to způsobem, že zde žádný pán není a už stojíme ve výtahu a jedeme dolů. Při příchodu do bytu opět následuje otázka: „co tady dělá ten pán, maminko“. Mávnu rukou, vejdeme do bytu. Dětská fantazie nezná mezí. Následující den opět vyrážíme ven, syn ve dveřích pláče, třese se, odmítá se pohnout. Doptávám se, co se stalo. Syn má skoro dva roky, komunikuje omezeně, ale mezi fňukáním opět slyším, že „na chodbě leží pán“. Začínám panikařit, vysvětlují, že zde nic neleží, chci ho popohnat opět do chodby, ale jeho hysterický pláč je úděsný a tak nejdeme nikam. Odpoledne zkouším opět syna přesvědčit, abychom šli ven, že tam žádný pán není, nic tam neleží. Záchvat se opakuje. Trochu mám pocit, že si vymýšlí, že se mu nechce ven, šlapat. Ale nechápu, jak by si toto mohl vymyslet. Ve svých necelých dvou letech. Když se situace opakuje i další den, jímá mě hrůza, chodím po bytě a otáčím se za každým zvukem a děsím se chvíle, kdy i já uvidím někde něco někoho. Procházím chodbou a hledám stíny, fleky, cokoli … Usedám k PC a začítám se do „duchařských“ příběhů. Měním strategii. Beru syna za ruku, vedu ho ke dveřím a povídáme si o pánovi, že je hodný, že hlídá dům, že nám neublíží a že ho poprosíme, aby odešel. Otevřeme dveře a syn jen kouká. Ptám se ho, kde leží ten pán a syn ukazuje do prostoru. Jsem celá roztřesená, potím se, držím syna za ruku a vedu ho dál, ukaž mi přesně, kde pán leží. Syn popochází, zastaví se a ukáže prstem. Nikde nic. Jsem vyděšená jak nikdy, oblékáme se a jdeme. Syn jen zamává do prostoru a odcházíme. Opět se ptá na onoho pána. Nechci o něm nic slyšet. Ale připustili jsme jeho existenci, bydlí na chodbě, hlídá dům a hotovo. Několikrát jsme šli na chodbu poprosit pána, aby odešel. Pán u nás na chodbě „bydlel“ 3 týdny, syn mu chodil i několikrát denně zamávat. Otevřel vstupní dveře, zamával a zavřel. A pak „pán“ odešel. Sám od sebe byl prostě pryč. Do dnešního dne nevíme, co syn viděl. Zda měl jen živý sen, nebo zda to byla jen jeho fantazie, či nějaká hra. Co ale vím jistě je, že dokud jsme popírali „jeho“ existenci, syn byl úplně hysterický. Jakmile jsme „jeho“ existenci připustili, syn se uklidnil. I dnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Bydleli jsme tenkráte vedle domova důchodců … pravdu se už asi nikdy nedovíme.

Máte i Vy zajímavý příběh, o který se chcete podělit? Napište ho.

Sdílejte:   | 
6

Diskuze k této stránce (22 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

petrao, 9. 9. 2016, 17.14

Ještě že si to nečtu v noci, doufám že nás nic takového nepotká. Naštěstí bydlíme v novostavbě tak je snad nízká pravděpodobnost

darzanka, 7. 9. 2016, 8.00

Mám husí kůži. Už teď mám divný pocit, když se dcera někam zadívá a začne se třeba smát. Kdyby pak začala na někoho neviditelného i mluvit, tak bych se asi zbláznila.

Minnie, 8. 7. 2016, 21.38

Děti jsou na tohle hrozně vnímavé, taky mám pár příkladů co se u nás stalo, až bude čas, mohla bych to taky napsat do příběhu...

Petra Schoberová, 29. 12. 2015, 6.45

Věřím tomu, že tam někoho viděl děti jsou tady na tyto věci citlivé taky mi u čtení naskočila husí kůže :)a jste užasná jak perfektně jste to zvládla.. My máme podobný zážitek s bráškou...

Kristy Sim

Kristy Sim, 11. 12. 2015, 14.48

No to je teda děsivý příběh.. Věřím, že je to možné, že tam syn opravdu někoho viděl, o to hůř.. Jednou mi švagrová vykládala, jak se její kamarádky dcera ptala, jestli ta holčička v rohu pujde s nima také ven. A děsím se chvíle, která by se mi takhle stala. Když byla dcerka menší, cca půl roku a manžel byla na noční a ona se v noci vzbudila a třeba nemohla usnout, tak normálně reagovala a najednou se zadívala "na nic", tak jsem si vždy vzpomněla na tu hlášku co mi říkala švagrová a bála jsem se teda dobře =D říkala jsem si, co když tam opravdu něco vidí.

ppetaa27, 8. 12. 2015, 19.03

Nekde jsem cetla, ze deti maji ten "dar" videt duchy. Ale protoze jim to rodice vzdycky vymlouvaji, ze nic takoveho neexistuje, tak jim tento "dar" zanikne, protoze samy tomu prestanou verit. Kdo vi

Zuzka Čtvrtečková, 4. 12. 2015, 14.36

Uf, to muselo být děsivé. Děti a zvířata bývají citlivá na takové věci.

Zuzi, 25. 11. 2015, 17.43

ty jo...mě úplně mrazí ....brrr...duchařina je fajn, ale v poslední době mě spíš děsí...no a teď večer neusnu

kajca, 15. 11. 2015, 22.09

Vraj deti vidia duhov,nastastie u nás som sa s nicím takym nestretla,no v jednej izbe mi syncek nechce spat,aj ked predtym nebol problém.

Itany, 23. 9. 2015, 21.06

No takhle na noc jsem to číst asi neměla...

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight