První den ve školce

Tak, stalo se to když jsem dítě dávala první den do školky. Byl to opravdu uplně první den ve školce mého syna a tak ani on, ani já jsme nevěděli co nás bude čekat. Když jsme přišli do školky hned nám ukázali kde máme šatnu a já pomáhala synovy aby se mohl převléknout. Všechno probíhalo celkem v pohodě, a vůbec jsem netušila co mě odpoledne bude čekat až pro syna pujdu. Dovedla jsem ho do střídy a i když se mu tam nechtělo protože paní učitelku neznal a nevěděl co má dělat tak se mě stále držel jako klíště. Dceru jsem měla na sobě v nosítku a syna u nohou. Zamračil se na mě, jako proč musí jít do školky, že se mu nechce. Když jsem však řekla, že pro něj zase přijdu, a že se na něj budu těšit, tak řekl, že nechce být ve školce , že tam mám být s ním. Což bohužel nešlo. Po delší době si ho vzala paní učitelka a ukazovala mu co všechno mají ve třídě a pak už ho odvedla ode mne abych mohla odejít. K tomu začala dcera řvát, protože se jí už nelíbilo v nosítku. když jsem odcházela od třídy, tak jsem slyšela jak začal řvát a docela mi to dralo srdce, možná jsem to nesla hůř než on protože se mi chtělo taky brečet. Ale odešla jsem ze školky a už v klidu šla nakoupit. Doma všechno v pohodě, dcera do postýlky, uklidit nákup a uvařit oběd. Čas utíkal a najednou byly skoro tři hodiny odpoledne. Začala jsem se oblékat a připravovala jsem dceru do nosítka. Všechno bylo v pohodě, a tak jsem vyrazila do školky v domění,že vše proběhne v pořádku. Ale jaké mě čekalo zděšení když jsem dorazila do školky?  Když jsem řekla, pro koho jdu tak šli do třídy pro syna, ale nikde ho nemohli najít. Pak prohledali celou školku a opravdu nikde nebyl. V žádné třídě, ani na toaletách nebo v šatnách. Prostě přes půl hodiny nikde nebyl k nalezení a tak učitelky vyběhly ven, na zahradu jestli  není tam. tam však taky nikde nebyl. Mě už začínalo být opravdu dost špatně, protože nikde nebyl k nalezení. Já vynervovaná, k tomu, dcera v nosítku a ještě začala řvát. Učitelky, ale stále byly v klidu, a pořád mě utěšovaly, to bude v pohodě, přece nemohl jen tak zmizet... Omyl mohl. Když jsem stála na chodbě a řvala na ně jak je možné, že tří leté dítě se jen tak může ztratit tak vedle mě stál jeden tatínek a řekl, že si vezme auto a zkusí objet okolí jestli neuvídí nějaké dítě. to,ale bylo náhody, když o dva bloky dáll, stálo policejní auto a vyřizovalo zrovna něco s jednou paní, která přivolala policii protože našla na ulici osamocené dítě, jak se motá mezi auty. Bylo jí to divné, protože nikde neviděla rodiče, kteří by k němu patřily. tem muž s autem zastavil u policie a oznámil, že ve školce je jedna maminka, které se ztratilo dítě. Policie tedy přijela ke školce a odvezli mě k domu kde čekal syn na schodech. Ani nevíte jak se mi ulevilo, že se našel a ještě byl v pořádku. Nedokážu si totiž představit  kdyby se mu něco stalo, protože tam máme dost nebezpečnou křižovatku a on byl už skoro u baráku kde bydlíme. Opravdu neuvěřitelné, snad měl nad sebou anděli a ti mu pomohli, ale když jsme pak ještě dojeli zpátky do školky i s policií, kteří se mě pořád ptali co se vlastně stalo, a já se jim snažila vysvětlit, že jsem šla pro syna do školky a on se ztratil učitelkám ve školce a nemohly ho najít, Pořád si mysleli, že se snad ztratil mě a ne učitelkám. Pak to řešily s paní ředitelkou a snad dostali několik pokut, ale teď si představte kdyby se mu něco stalo tak mají  na krku obvinění z ublížení na zdraví z nedbalosti, nebo i možná  něco horšího.... Já jsem, ale ráda, že vše dopadlo dobře......