Kam zmizely stopy velikonočního zajíčka?

Pocházím v katolické rodiny a proto jsme Velikonoce prožívali vždy velmi duchovně. Tradice pomlázky jsme ale také dodržovali, a se sestrou nám přišlo líto, že kluci si vždy něco vykoledují a na nás děvčata se zapomnělo. Zřejmě proto k nám chodil velikonoční zajíček, vždy v pondělí brzy ráno nám na terase zanechal krásný ozdobený košík plný nějakých dobrot. Na zajíčka jsme se se sestrou těšily a ráno nemohly dospat. Ani povinná mše nám radost z Velikonoc nemohla pokazit.

Jedny Velikonce napadl sníh a protože jsem byla zvídavé dítko, začala jsem se pídit po tom, proč nejsou ve sněhu vidět stopy. Přesně si nevzpomínám vysvětlení rodičů, jen si pamatuju, že mi to dlouho vrtalo hlavou. Tato otázka mě natolik tížila, že hned za rok na další Velikonoce jsem šla hledat kromě pentlemi ozdobeného košíčku také zaječí stopy. A těžko mi to uvěříte, ale já jsem opravdu našla. Historka o velikonočním zajíčkovi mohla žít poklidně dál.

Rodiče mi doteď neprozradili, zda to byly jen stopy kolemjdoucí kočky, které mě zmátky, nebo je tam k ránu naaranžovali oni sami. I dnes mi se smíchem odpoví, že to byl přece velikonoční zajíček. A proč by ne? Vždyť teď navštěvuje zajíček i naše děti. A já se těším na rok, kdy i nu nás na Velikonoce napadne sníh a ten potrhlý zajíc bude na naší terase aranžovat stopy. Syn je totiž zvídavý po mamince.