Jak jsem se stala zachráncem

Celý život mám strach z toho, že budu svědkem nějaké nehody, kde budu sama a budu někomu pomáhat. Ne, že bych nechtěla pomoci, ale ta představa mě prostě děsí. A samozřejmě, co čert nechtěl...

Jedu si takhle po práci do města, měla jsem tam sraz s babičkou. Najednou přede mnou uprostřed silnice leží člověk. Samozřejmě nikde ani živáčka. Zabrzdila jsem, auto odstavila u chodníku a běžím k tomu člověku. Je to paní, ale naštěstí se už zvedá. Láteří, slova jsou nepublikovatelná. Ptám se tedy, jestli něco potřebuje a co se stalo. Paní mi líčí, že je jí 70 let, že běžela na autobus. Sbírám boty, paní. Celou dobu paní mluví, oddychnu si tedy, krom odřených kolen jí nic není. Ptám se, jestli nechce tedy alespoň někam odvézt. Načež paní praví: "No to je snad jasný, přece se nebudu domů trmácet autobusem, když už jsi mi zastavila." Nevzmohla jsem se ani na odpověď, otevřela jsem jí dveře auta. Paní začala opět láteřit:"Sakra, to si nemůžeš koupit nějaký větší auto? Kdo se sem má nacpat?" Mám sice Smarta, ale co je komu do toho, že? Bezhlesně jsem jí posunula sedačku dozadu. Ptám se, kam to tedy bude? Paní nadiktovala adresu, poklesla mi čelist, bylo to přes celé město. No, když už dobrý skutek, tak si ho vyžeru až do konce. Jedu tedy s paní přes celé město, dostala jsem během cesty asi tak 100000 rad, jak se mám chovat, oblékat, že mám změnit povolání, manžela, že jsem se ani vdát neměla, prostě, že jsem naprosto divná osoba, která by měla přehodnotit svůj život.

Konečně jsme v cíli, brzdím u chodníku, paní je ale nespokojená, přece se nebude trmácet přes silnici, zajedu tedy až ke vchodu.

"Máš mobil?"ptá se paní.

"Mám"odpovídám.

"Dej mi číslo, až pojedu zase k Máně na návštěvu, tak ti brnknu a zase mě odvezeš, když jsme si tak hezky popovídaly."

Já jí i to číslo dala. Ona mě úpně vyvedla z míry, celou cestu mluvila a mluvila, snad i kdyby chtěla za tu cestu ode mně zaplatit, dala bych jí prachy.

Tolik o mé první záchranné akci.