Cestování s kočárkem

Už od 15 let nemám problém si kamkoliv zajet, zjistit si nejlepší spoj, zvládnout několik přestupů. Dojíždění do školy, ačkoliv se mámě z počátku nelíbilo, se ukázalo jako jedna z dovedností, která jiným kamarádkám v mém věku k mému překvapení někdy chybí. Když slyším, že se někdo ve 33 letech učí jezdit autobusem a vlaky, tak se mi prostě potají protáčí panenky. Uznávám, že vlastnit řidičák, je v dnešní době potřebné. Sama ho mám, ale zjistila jsem, že na rozdíl od jízdy na kole, na které můžu nasednout i po několika letech, sednu-li za volant, vstávají vlasy hrůzou mému spolujezdci a poté i mě. Prozatím dávám přednost dopravě pomocí autobusu či vlaku a až do dneška jsem neměla žádný problém. Nikdy jsem totiž s sebou netáhla kočárek. Se starší jsme vždy jela s tatínkem autem a hromadné dopravní prostředky jsem použila, až když začala sama chodit. Raději jsem jí táhla na rukách, než bych sebou táhla kočárek. Do vlaku jsem měla jednoduché golfky a ty stačily.

S druhým dítětem přišla i myšlenka, že bych měla začít znovu řídit. Zůstalo však pouze u úvahy a skutek utekl, což se mi tohle léto vymstilo. Tatínek si zlomil nohu a tím pádem auto bylo, ale bez řidiče. S holčinou jsem musela jezdit na logopedii, s malým zase k pediatrovi a někdo musel i nakoupit. Do naší vesnice jezdí pouze autobus. Vždycky jsem se modlila, aby nejel patrový autobus, který jednou za den jede, aby pak z města pokračoval zase do velkoměsta. Myslela jsem, jak úžasně skladný sporťák máme. Že je to omyl, jsem zjistila hned při první jízdě, kdy jsme zablokovali půlku autobusu díky malému prostoru u dveří. Další jízda se nesla v podobném duchu. Třetí byla docela v pohodě. Při čtvrté jízdě mě dostal řidič. Po vyťukání jízdenek to vypadalo, že pojedu já a děti, ale kočárek zůstane na zastávce. Po ujištění, že jde složit, nám milostivě otevřel zadní dveře a já mohla naložit i kočárek.

Po těchto zkušenostech jsem si malého doma uvázala do šátku a nastupovali jsme se složeným kočárkem. Tentokrát oba autobusy měly dostatek prostoru pro kočárek. Pro změnu jsem se dozvěděla při zpáteční cestě, že neumím nakupovat jízdenku. S dítětem na břiše jsem stála jak školačka u řidiče a čekala na jízdenku. Dospělý, dítě a kočárek nebyla dostačující informace. Jsem schopná pochopit, že kočárek je zavazadlo a mělo by se za něj platit a proto ho vždy hlásím. Jsem schopná pochopit, že někteří řidiči tisknou nulové jízdenky pro děti, které mají ještě jízdné zadarmo.  Jsem schopná pochopit, že bych správně měla říct dospělý, dítě a dítě do tří let. Co ale nechápu, že po několika minutové přednášce jsem dostala jízdenku pouze pro sebe a musela jsem si o jízdenku pro dcerku znovu říct. Už se těším, až znovu pojedeme do města.  Určitě se naučím zas něco nového J