Syndrom vyhoření: moje zkušenosti a co mě postavilo na nohy?

zobrazeno 302×

Vložil(a): Lumi, 19. 2. 2020 13.54

Měla bych předeslat, že patřím do kategorie workoholiků. Pracuji už hodně let v reklamě a kreativní práce mě strašně baví. Člověk může realizovat spoustu nápadů.

Když jsem byla na mateřské s mým prvním dítětem, bylo to zpočátku fajn. Objevovala jsem radosti a starosti mateřství a cítila se báječně. Ovšem i díky mému manželovi jsme si docela rychle vytvořili určitý systém fungování rodiny s dítětem. Už jsme měli svoje vyjeté koleje, po kterých se všechno ubíralo. Ale pak se mi začalo stýskat po práci, a tak jsem se rozhodla celkem rychle vrátit do práce. Chyběli mi kolegové, tvůrčí ovzduší v naší kanceláři, možnost uplatnit svoje nápady.

 

Moje cesta zpět do práce...

Naskočila jsem tedy opět do rozjetého vlaku. Ze začátku to bylo prima. Fungoval manžel, obě babičky a já se pozvolna začínala vracet. Velkou výhodou mojí práce byla a je i skutečnost, že někdy mohu pracovat z domova. Třeba k přípravě návrhů mi stačí počítač, všechno zkonzultujeme po Skypu nebo telefonu. Všechno vypadalo růžově. A já tím více měla potřebu všem dokázat, že máma s dítětem je úplně stejně výkonná jako žena bez dítěte. Trochu bezhlavě jsem se proto šéfovi hlásila do různých projektů, i když bych třeba nemusela. Jednoho dne jsme se dozvěděli, že za dva měsíce bude z firmy odcházet šéf kreativců. Dva dny poté si mě ředitel zavolal k sobě. Řekl mi, že je s mojí prací maximálně spokojený a že by mne rád viděl na jeho místě. Zatočila se mi trochu hlava, ale okamžitě jsem kývla. Taková nabídka se neodmítá. Nějak jsem ale nedomyslela, co to všechno znamená.

 

Překvapivé druhé těhotenství...

Teď už nešlo jenom o moji práci, musela jsem řídit i práci ostatních. Zakázek byla spousta. Trávila jsem v práci dost času, brala si ji domů, na víkendy. Přitom jsem se ale pořád snažila nezanedbávat ani malého Honzíka ani manžela. A pomáhaly i babičky. Mám výhodu, že manžel ví, jak důležitá je pro mne seberealizace a neholduje zažitým vzorcům, že ženská má být u plotny a u dětí :)

Jenže najednou jako když utne a já jsem znovu otěhotněla. Dvě děti jsme chtěli, to rozhodně. Jenže mne to zaskočilo. Nějak jsem to nečekala. Měla jsem rozjetých spoustu projektů. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nějak jsem neuměla vypnout. Pak jsem dostala chřipku. Byla jsem zmatená. Já, která tolik let nemarodila. Měla jsem strach o to nenarozené, proto jsem poctivě ležela.

Když jsem se měla pak vrátit do práce, cítila jsem se vyždímaná jako hadr. Najednou jsem si kladla otázku, proč tam mám jít, co tam mám dělat. Nechtělo se mi tam. Vůbec. Když jsem si představila, co všechno musím udělat, zařídit, stihnout, rozklepala se mi kolena. Netušila jsem, co se se mnou děje. A hlavně, měla jsem obavy, abych nepřišla o dítě.

O syndromu vyhoření jsem tehdy nevěděla nic. Naštěstí manžel byl chytřejší. Jednoho dne mne naložil do auta a odvezl do centra psychologické pomoci. Tam poznali, co se se mnou děje. Nastoupila jsem na terapii zaměřenou přímo na tento problém. Vyzkoušela jsem kognitivní relaxaci. Doslova se přede mnou otevřelo široké pole léčby duševního zdraví a přírodní medicíny. Už dříve mne tyto věci lákaly a zajímaly, ale odsouvala jsem je až na někdy potom. Teď po své vlastní zkušenosti jsem v nich konečně nacházela ten správný smysl.

 

Priority...

V momentě, kdy jsem odcházela na mateřskou s Adélkou, jsem už měla srovnané priority. Už jsem nebyla zaskočená a překvapená. Na holčičku jsem se moc těšila. I na to, že si tentokrát užiju mateřskou v plném rozsahu a nebudu honem rychle spěchat do práce. Relaxací jsem se začala zabývat, dá se říct, naplno. A výsledek? Cítím se dobře a spokojeně. Už vím, že smysl života není v tom být v práci naprosto perfektní.  Hlavně si vytvářet čas sami pro sebe. Hrajeme si s dětmi. Najdeme si čas s manželem sami na sebe. Pochopila jsem, že to nejcennější, co člověk má, jsou milí lidé kolem. Adélka jde do školky a já se postupně zapojuji do práce. Jsem ale mnohem opatrnější. Rodina, blízcí lidé jsou u mne nyní na prvním místě.

 

Máte zkušenosti se syndromem vyhoření? Ráda si popovídám se ženami, které si prošly něčím podobným.

Máte i Vy zajímavý příběh, o který se chcete podělit? Napište ho.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (11 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Minnie, 21. 3. 2020, 21.54

Zkušenost naštěstí nemám, ale já jsem nikdy nebyla ,,kariérní typ". Od puberty jsem věděla, že nejdůležitější v životě pro mě bude mít rodinu a děti, to se mi plní dokonale. 9 let v kuse jsem v režimu těhotenství - kojení. A do práce se mi po tolika letech vůbec nebude chtít.

nikolka31, 6. 3. 2020, 16.48

Super članek

L.janicka.l

L.janicka.l, 26. 2. 2020, 6.51

Ja primo ne, ale v okoli je to cim dal castejs. Dnes je ta doba moc uspechana, vsichni se zenou kupredu za co nejvetsima penezma nebo pro karieru a pak to tak dopada. Je fajn, ze jste se na to podivala jinac, protoze praci muzete mit spoustu, ale rodinu jen jednu a pak to zdravi je taky jen jedno

dasza, 20. 2. 2020, 11.31

Mám to v hlavě v pořádku..vyhořela sem se nikdy necítila..

Katka Alex, 21. 2. 2020, 13.36

Ještě že se tu vždy najde někdo, kdo "umí reagovat" Jestli jste taková i ve skutečnosti, potěš koště 😂

dasza, 21. 2. 2020, 13.47

Jako upřímně...vyhoření je fakt ožehavé téma..a ráda na něj diskutuju..u maturity sem si tu otázku vytáhla a byla to pecka...ale kdyby to psal kdokoliv odsud..reaguji jinak..ale to přijde nějakej nick.napise něco...v podstatě tu jen chybí odkaz na nějakou lékařku.nebo něco jako reklama....ale tak ještě že manžel to hned poznal podle únavy)))

Katka Alex, 22. 2. 2020, 9.02

Teď, když to čtu znovu, pořádně a koukám na profil, tak uznávám, že nejspíš máte pravdu 😉

Lumi, 24. 2. 2020, 8.16

Děkuji za komentář. Ano, jsem tu nová, nebo spíše jsem jen tichá čitatelka a až teď jsem se "dokopala" k tomu něco přispět. Uznávám, že můj článek může být trochu klouzání po povrchu, nepopsala jsem do detailu, co jsem prožívala... nebyla jsem si jistá, zda to bude někoho zajímat (když se podívám na ostatní příběhy). Reklamu nikomu nedělám, nikoho konkrétního jsem v příspěvku nezmínila, tak nechápu hned to podezřívání

patricia077

patricia077, 19. 2. 2020, 18.50

U mne se nedá říkat syndrom vyhoření, ale kdysi jsem jela "na doraz",měla jsem dvě práce a kolotoč i bez dětí, při mateřské jsem měla jen brigády a teď mám obě děti ve školce, takže normálně pracuji, akorát je to horší skloubit s jejich nemocemi a momentálně i úrazy, ale viděla jsem u jiných co to udělá, když někdo opravdu "vyhoří"

Lumi, 24. 2. 2020, 8.19

Díky, dvě malé děti jsou zápřah, takže vás naprosto chápu. Tím, že jste zažila jaké to je žít "na doraz" si myslím, že budete vždycky vědět, že je potřeba na sebe dávat pozor Nebo tedy alespoň já to tak mám.

Katka

Katka, 19. 2. 2020, 15.51

Vyhořela jsem hned v první práci a tak jsem věděla, že do další spěchat nebudu.

© 2013 - 2020 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací