Příběh poporodní deprese Aničky

zobrazeno 72×

Vložil(a): ÚsměvMámy, 12. 6. 2019 16.14

  Když jsem předčasně končila vysokou školu s myšlenkou, že zbylé síly a nervy chci šetřit na děti, ještě jsem nevěděla, co mě čeká.

  Nikdy jsem nebyla průměrná, a tak asi nejsem ani průměrná maminka. Vždycky jsem chtěla mít všechno perfektní a na 100%. Nevím, jestli jenom kvůli mému perfekcionismu, ale ve 20 letech jsem skončila s úzkostmi depresemi a obsesemi u psychiatra a dostala svoje první antidepresiva. Již před těhotenstvím a porodem jsem tedy řešila své psychické potíže.

  Před prvním těhotenstvím jsem byla už dlouho stabilní, bez léků a v dobrém vztahu s manželem. Během těhotenství se stalo spoustu neočekávaný stresujících věcí, ale všechno se zvládlo. Porod proběhl císařským řezem a narodila se mi první dcera s Downovým syndromem.

   Od začátku jsme měli problém s kojením a já už od porodu byla hodně nešťastná. Hodně jsem plakala, skoro vůbec jsem nemohla spát, ani jíst. Okolí i odborníci přičítali moje stavy dceřinu syndromu a já sama jsem si myslela, že to takhle má každá prvorodička. Týden po návratu z porodnice jsme byli opět hospitalizovány kvůli neprospívání s dcerou na dětském oddělení, kdy jsem neustále odsávala, přikládala, míchala umělou výživu a vážila, počítala příbytky a úbytky hmotnosti. Každá sestřička na nové směně přišla zkontrolovat objem mých prsou, sáhla mi na bradavky, sahala na dceru, a tak se z intimního aktu kojení stalo něco nechutného, nemožného, nemocničního. Přikládala jsem svoje stavy nastalé situaci. Nemohla jsem spát ani jíst už skoro měsíc.

  Můj stav se stále zhoršoval, a to do fáze, kdy už jsem nebyla schopná téměř vstát z postele, nebyla jsem schopná se osprchovat, nebyla jsem schopná nikam dojít, nemohla jsem spát ani jíst. Měla jsem pocit, že jsem nejhorší matka na světě a chtěla jsem skákat  z okna.

  Manžel už se na to nemohl dívat, a tak mě poslal k psychiatrovi. Strašně moc jsem se bála hospitalizace, a proto jsem návštěvu psychiatra oddalovala. Ve spolupráci s psychiatričkou a naší pediatričkou jsme nakonec našli pro mě únosné smysluplné ambulantní řešení. Dcera přešla na umělou výživu, já přestala kojit, zastavila se laktace. Dostala jsem antidepresiva, která se postupně navyšovala a nakonec Lexaurin na šílené nárazové úzkosti. Manžel a moje maminka se střídaly při krmení dcery a pomáhali mi s veškerou péči o dítě, dokud jsem se nedostala do stavu, kdy jsem byla schopná se o dceru postarat sama. Měla jsem obrovskou podporu díky níž jsem všechno nakonec zvládla.

   V té době by mě ani ve snu nenapadlo, že za dva roky se budeme s manželem cítit na druhé dítě. Zvážili jsme všechna rizika, pro a proti a rozhodli se, že se pokusíme na případnou druhou poporodní depresi připravit, co to půjde. Relativně  brzo jsem otěhotněla. Těhotenství bylo příjemné. Užívala jsem si ho bez větších komplikací a narodil se nám na konci října zdravý chlapeček.

  Už jsem znala Úsměv mámy a chodila na pravidelná pražská setkání. Měli jsme připravené jídlo, co největší úlevu pro mě, vůbec jsem nekojila, okamžitě po porodu se zastavila laktace, antidepresiva jsem brát nepřestala, a přesto se po šestinedělí opět začaly objevovat stavy, které už nebyly jen poporodní blues.

  Průběh rozhodně nebyl tak strašný jako poprvé, ale zase tu byly dvě děti, které mě potřebovaly. A já měla dny, někdy i týdny, kdy jsem nebyla schopná se postarat ani sama o sebe. Docela dlouhou dobu mi trvalo, než jsem si připustila, že je to zase tady. Obrovskou podporou pro mě byla rodina, přátelé a také Úsměv mámy. Když jsem se dostala do bodu, kdy jsem byla ochotná si přiznat, že za své poporodní stavy nemůžu a že jediné, co je třeba, je aby všichni zůstali naživu. A aby já jsem byla spokojená máma, a ne průměrná, sousedy opěvovaná, ostatními matkami respektovaná máma, všechno se posunulo k lepšímu. Zapojila se celá rodina, navýšili se léky, hodně jsem spala, odpočívala a necelých sedm měsíců od porodu můžu říct, že mám šílené úzkosti a deprese jen pár dní v měsíci a věřím že i to se časem změní, a když ne, bude se s tím pracovat.

  Poporodní depresi bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli, ale zároveň ji mám svým způsobem ráda. Naučila mě, jak si říkat o pomoc, jak odpočívat, jak být na sebe hodná, jak se mít ráda i s chybami a jak mít ráda s chybami i ostatní, svoje děti, manžela kamarády.

  Zjistila jsem, že na světě a  kolem mě je spoustu úžasných hodných lidí.

 

Máte i Vy zajímavý příběh, o který se chcete podělit? Napište ho.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (3 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Teryk92, 13. 6. 2019, 10.34

Je hezké, že i na tom špatném se dá vždy najít něco dobrého.

LucieS

LucieS, 12. 6. 2019, 20.42

Mně stačilo poporodní blues, který odeznělo opravdu úderem konce šestinedělí a dost mě to odradilo od toho, abych měla druhého prcka. Každopádně přeji hodně sil.

patricia077, 12. 6. 2019, 19.06

Ta poslední věta je hodně důležitá stejně jako podpora ostatních! Taky jsem kdysi dostala od pediatry Lexaurin a nakonec ho nebrala a zvládla to bez něj i když to bylo tezke..tak držím palec ať už je dobře

© 2013 - 2019 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací