My shit story

Hele, vážně mám ráda přírodu a opravdu mi není osud naší matičky Země lhostejný. Snažím se, vážně se snažím. Doma třídíme odpad, na nákup chodím se síťovkou (a šíleně se celou cestu do obchodu sama sobě řehtám, že vypadám jako ze Ženy za pultem. Věřím, že mé okolí si to však nemyslí a spíše předpokládá, že jsem na propustce z Černovic) a recykluji vše, co se recyklovat dá. 

Je tedy jasné, že jsme v prvním těhotenství začala řešit látkovou výbavu pro miminko, neboť jsem byla přesvědčena, že tou hordou papírových plen musím způsobit světovou ekologickou apokalypsu a Greenways mi už v životě nenabídnou letáček na ulici.

Začalo tvrdé studium. Svrchňáky, separačky, Pop-in, pull-in, ajánevímcoještě-in. "Sím tě, ty s tím naděláš, já jsem ti normálně dávala klasické bílé plenky, na to pakličku (slezský výraz pro svrchní kalhotky, pozn. autora) a zavázala špagátem." Ehm, kdyby má velmi praktická a spořivá mám a věděla, že místo provázku se používá snap sponka, která stojí pomalu více jak klasická plenka s pakličkou dohromady, asi by ji trefil šlak. 

A pak se nám narodila. Krásná, kulaťoučká, růžovoučká, eňoňůňo (však to znáte). Prostě takové malinkaté štěňátko, ťuťuňuňu. Jenže to, co z ní lezlo, to nebylo jak od štěňátka. To nebylo ani od malého pejska. Vlastně, ani od většího pejska. S manželem jsme v porodnici stáli bezadně nad přebalovacím pultem a nechápali. Proboha, proč to naše dítě koná potřebu jak BERNARDÝN?

Doma se to vůbec nelepšilo. Spokojené děťátko vylučovalo o stošest a my nestíhali. Pračka nestíhala. Sušička nestíhala. Ty fleky nejdou pustit! Hovínka byla všude. Na jejích ručičkách. Na zádech. Na kolotoči nad přebalovacím pultem. V mých vlasech. Za nehty. S doktorkou jsme řešili hovínka. S přáteli jsme řešili hovínka. Pošťačka nám udílela rady. Prodavačka v obchodě nám udílela rady. Kurýr PPL se nechal převelet do jiného rajónu. Sousedka přestala jezdit výtahem. Situace byla vážná.

A dost! Matko Země, odpusť mi, ty víš nejlépe, jak moc jsem se snažila. Opravdu moc. Manžela jsem poslala na misi, ze které se vrátil s plnou náručí balíků plen. Vrhla jsem se na ně jak lačná šelma na kořist a vášnivě zabořila nos do Pampersek. Ty tedy díky jejich příšernému zápachu putovaly hned o dům dál, ale ostatní značky mě poměrně uspokojily. Ulevilo se nám. Získala jsem pro sebe více času a začala řešit i jiná témata. Sousedka zase začala jezdit výtahem.

Po narození druhého potomka jsem byla relativně vklidu. Největší starostí kolem vyměšování našeho druhého miminka bylo hlídat, kde jsou pleny zrovna v akci. Jenže jednoho krásného dne přestal náš miláček do plenky kakat. Kroutila se, pobrekávala a já věděla, že je to zase tady. Hovna. Začali jsme to řešit. Masáže, polštářky, bylinkové gely, šťávičky, rourka. Sousedka opět přestala jezdit výtahem. Přestala nám chodit pošta. 

Když už jsem nevěděla, jak dál, jednou v noci jsme popadla dítě, postavila se s ním nad umyvadlo v koupelně, přitáhla nožičky a......UŽ TO JELO! A to byl teprve začátek. Podezřívám, že naše lady podepsala smlouvu z Greenways, protože se rozhodla, že velkou potřebu do plenek prostě konat nebude. A tak jsem noc co noc postávala v koupelně, napůl spící, ve zmačkané noční košili, mastné vlasy do drdolu a čekala, až se naše drahé miminko vykaká. Nevím, co má za úchylku, ale nekakala zásadně nikde jinde, než v té zpropadené koupelně za odrazu pološílené matky v zrcadle. 

Kupodivu mé historky o hovínky ucpaném umyvadle se staly společensky žádoucí. Sousedka opět začala jezdit výtahem a během cesty radostně pištěla "óóóó, to není možné, půl roční dítě nekaká do plen!". Matky bezplenkovy obdivně hvízdaly a chtěly, ať přednáším na jejich semináři. Cože? Já mám o těch hovínkách ještě přednášet? 

Teď už se tomu období jen směju. Nějaký ten pátek už plenky v akci řešit nemusím a jen občas chodím zamávat panu Hovínkovi do záchodu, protože dcera by mi neodpustila, že se spláchnul bez rozloučení. Sousedka opět přestala jezdit výtahem. Tentokrát má ale jiný důvod - chce zhubnout.