Můj druhý porod

Jako každá maminka jsem se na dvůj druhý porod moc těšila. Prvního syna jsem bohužel (nebo bohudík?) rodila sekcí, a nyní bylo miminko pěkně hlavičko dolů, takže nám slíbili přirozený porod. Poctivě jsem se chystala - pila čaj z maliníku, jedla lněné semínko a masírovala hráz. Abych se vyhla nepříjemném nástřihu. A že to bylo všechno k ničemu ...

V pátek mi odešla hlenová zátka, říkám si hurá, už se nám to blíží. Celý víkend odcházely hleny, pondělní monitor byl v pořádku a doktorka si ze mě dělala legraci, že ve středu už se synem na 18M kontrolu rozhodně nepůjdu, že půjdte tatínek. Kolik pravdy v tom bylo jsem netušila.

V útery ve 2h ráno mě začalo pobolívat břicho, poté se bílý hlen mění na růžový a já si říkám, že by? Ráno celkem klid, tu a tam nějaká bolístka, spíš nepříjený tlak v břiše. V 10h dopoledne si říkám, sakra, asi se mi zastavily hodiny, vždyť teď jsem měla poslíka a hned dalšího. Měřím časovo rozestupy ... 20 min, 15 min, 10 min ... v poledne jdu uložit syna, dávám si teplou sprchu a v od 13h kontrakce sice nepravidelné ale od 3 do 5 min, občas 6 či 7. Volám manžela, ať přijede, že je to možná tady. V 16h nás přijali v Bohunické nemocnici, udělali vyšetření, porod začíná, branka na 1 palec, natočen monitor. Kolem 16:30 jdu na porodní box. Při kontrakci mi praskla voda, PA mi zavedla klistýr a varovala mě, že teď kontrakce zesílí a budou častější. Lezu do sprchy a začíná to. Bolest je to pěkná, manžel stále se mnou, byl mi velikou oporou. Ve sprše jsem měla 4 kontrakce a už si to šinu zpět na box, protože musím dostat antibiotika. Během té doby další 2 kontrakce. Ty byly už šíleně bolavé. Asistentka kontroluje spodek a říká, že se otvírám neuvěřitelně rychle. Už jsme na 6 cm. Podává mi zvonek a říká, kdyby přišly tlačivé kontrakce, netlačte, zvoňte, jinak příjdu za 20 min. S příchodem další kontrakce beru zvonek a zvoním a zvoním ... tlačivá je už tady. Seběhly se doktorky, asistentky, dětská sestra  ... a já prosím o epidurál. PA se jen usmála a říká, teď už maminko ne, zatlačte a malou máte  sebe. Za 3 kontrakce byla malá na světe. Zaplavilo nás neskutečné štěstí ... tak tohle byla opravdu brnkačka. Ovšem ...

... Na šití rán dorazila mladinká doktorka. Pustila se do šití ... to bylo horší než samotný porod.Pak mi dali malinkou zase na břicho a přisála se a odmítala se pustit. Mě mezitím bylo hůř a hůř, chtělo se mi zvracet, všechno začínalo víc a víc bolet ... zavolali docenta a ten mě hned bral na sál. Doktorka nezašila všechno, krvácím dovnitř. Pamatuju si jenom šílenou bolest, ztrácím vědomí, budí mě, bolest se s porodem vůbec nedala srovnat, jsem nahá na sále, je mi děsná zima, všechno tak strašně bolí a doktor mi dává lejstra k podpisu. Konečně usínám. Za chvíli opět strašná bolest ... proč jste mě proboha nenechali spát!!!! Odvezli mě na porodní box. Stěžuju si PA na bolesti, které nejdou vydržet. Asistentka jen řekne, že jsem dostala analgetika před hodinou a že to hodinu určitě vydržím a dochází. Začínám křičet na celé kolo, příjde opět docent, vytáhne tlačící tamponádu, bolest trochu ustupule, dovolí mi další analgetika ... vše jim trvá tak dlouho. Na vše čekám aspoň 20 min. Ale tralgit zabírá, je mi líp, odváží me na oddělení šestinedělí. Opět příchází bolesti, zde jsou však všichni hrozně milí a ochotní a bez remcání mi do žil pouští další léky proti bolesti. Ufff, snad je nejhorší za mnou. Sešitá jsem až za ušima (a tak poctivě jsem masírovala), dole šílený otok. Modřina od předu až do půli zadku ... ale co už. Mám krásnou zdravou holčičku. Tohle všechno zapomenu.

Další stížnosti na bolest byly doktory opomíjeny, každý mi říká, ono ty otoky, modřiny a šití prostě bolí ... tak jo, tak to bolí. V sobotu v poledne jedeme domů, konečně.  V noci dostanu horečky, třesu se jak osika. Že by se rozbíhal zánět v prsu? Leduju hlavu, prsa, polykám paralen a paralen a ještě paralen. Teplota klesá z 38.8 na 38.3 žádný zázrak ... ale i to je malé zlepšení. Přes noc se rozbolelo břicho a ráno jsem nebyla schopná se hnout. Opět nabrán směr Bohunice. Bolesti opět šílené, na primáře jsem čekala 40 min, tu a tam ztrácela vědomí, a na mou žádost o lehátko mi bylo řečeno, že primář tu už  bude a že lehnu na kozu. Vtipálci. A už jsem opět na cestě na sál, podepisuju lejstra, opět mám v břiše hematom, někde valí krev (0,5l ji vypustili) a jak se to mohlo stát? Prý to mohlo krvácet už tady, ale jenom malinko, že to nepoznali, nebo jsem doma něco zvedla, nebo jsem dělala nějaké jiné nezvyklé pohyby nebo že se to prostě stává.

Manžel zůstává sám s 1,5 letým synem a 5 denní dcerkou. Díky bohu za kamarádku, kde našel na noc a den azyl, aby mu s malou pomohla. Postaral se ukázkově. Chtěla jsem mít malou u sebe. Neexistuje, jedině na nadstandard a ten není volný. Ale díky bohu se jeden uvolnil, a manžel i s dcerkou mohli večer už ke mě. Syna hlídá babička. Adélka se díky bohu po dni na láhvi pěkně přisála, je to jedlíček a dává mamce odpočinout.

Ochota personálu zde ale šílená. Nepůjčili mi ani postýlku pro malou, vše musím mít svoje. Malá nesmí přijít do styku s miminky z poporodního, protože už byla jednou venku ...

A já se už cítím líp. Po další revizi jsem střihnutá ještě více. Mám dole asi pěkně zalátáno. Ale modlím se, ať už nemusím na žádno revizi revize ... protože očividně je to vina na jejich straně. I doktorka mi přiznala, že když jsem si ztěžovala na ty stoupající bolesti hráze, že už tam mohlo něco téct a když toho nateklo dost, tak to podráždilo už všechno a proto ta šílená bolest.

Doufám, že teď už budu moct zapomenou, že se tomu všemu jednou zasměju a všem budu jen povídat o krásném porodu trvajícím jen od 16-17.40, který byl vlastně procházkou růžovou zahradou.