Bojím se mít druhé dítě :(

zobrazeno 1074×

Vložil(a): Lenica, 20. 1. 2015 9.24

S manželem jsme miminko plánovali a otěhotněla jsem hned druhý měsíc. Nevolnosti jsem neměla, bylo mi moc dobře. Jako laborantka jsem musela zůstat doma, nemohla jsem do laboratoře.Tak jsem zůstala na nemocenské. Jsem od přírody silné postavy, ale jakmile jsem zůstala doma, moje váha šla rychle nahoru a nabrala jsem 25kg.

Během těhotenství jsem měla vysoký tlak, dostala jsem různé prášky po mnohých vyšetření. Na konci těhotenství jsem měla hrozné bolesti zad a kyčlí. Když jsem se chtěla otočit v posteli, počítala jsem do sta a s velkou bolestí jsem se pomalu otáčela. Bála jsem se, že skončím na vozíku. Každý krok byl pro mě utrpení, cítila jsem se hrozně. Celkově to těhotenství bylo horor. A i když jsem se poctivě mazala celá od hlavy až k patě, moje tělo bylo a je jako velká mapa. Celá jsem popraskala. Na bříšku mám neuvěřitelné strie, až 1cm popraskané.

A tím vším to vlastně začalo... Chodila jsem na pravidelné ozvy. Sestřičky se mě musely každý den ptát, proč jsem tak popraskaná, proč jsem o sebe víc nedbala a dovolila si nabrat 25 kg.To byly samé narážky na moji postavu.

Protože jsem měla ty prášky na tlak, objednali mě na pátek už do porodnice, že mi porod vyvolají (přenášela jsem už 5dní). Pan doktor mi sám od sebe navýšil prášky (2x tolik), protože jsem byla moc tlustá. Tlak jsem měla 90/60 a to bylo prý v pořádku (?!).

Přijela jsem tedy v pátek, dostala jsem tabletku na vyvolání. V sobotu se nedělo nic a v neděli zase nic (asi se tam ani nepracovalo), v pondělí ráno jsem dostala další prášek na vyvolání a už to jelo. Začalo mi být hrozně špatně,točila se mi hlava a měla jsem pravidelné bolesti, po 3 minutách. Doplazila jsem se za sestřičkou. Říkám ji, že mi odešla zátka a je mi hrozně špatně. Miminko jsem necítila. Sestra mě prohlídla, prý to zdaleka není porod a mám se vrátit zpátky na pokoj (vrátit?). Ne, já se plazila po zdi. Nikdo se o mě nestaral.

Za hodinu šílených bolestí mě zavolali na ozvy, musela jsem jít samozřejmě po svých! Nechali mě tam další hodinu ležet. Sestřičky se mi smály, že porod to není a že to bude horší. Já už brečela, že nechci. A co ony? Slyšela jsem cinkot lžiček o hrníčky s kafíčkem! Po té hodině mi přišly kontrolovat ozvy.

Jenže graf byl jako pravítko. Miminko se nehýbalo. Zavolali primáře. A ten na mě: "Vy děláte, jako kdybyste už rodila!" S neuvěřitelně hnusným tónem. No, a najednou to byla rychlovka. Rychle na sál! Akutní císař. Pořád mám v hlavě ty jeho slova: "Rychle, rychle, ať není pozdě. Musíme je zachránit!" Já jsem se totiž taky ztrácela. Nevím, co mi píchli, ale v tu chvíli jsem jen říkala sestřičce, ať dají vědět manželovi a hlavně, ať zachrání našeho syna. Potom se mnou rychle jeli na operační sál. Tam čekala spousta lidí v zelených oblecích. Anestezioložku nikdo nemohl najít. Potom teda nakonec přišla stará nevrlá paní. Já tam seděla úplně nahá a byla mi zima. Chtěla mě uspat na půl těla. Nemohla najít to místo na pátěři, kam se to píchá. Opíchala mi celá záda (to mi říkal manžel, že mám celá záda fialová). Nemohla se trefit, jednou mi vyletěla i noha. Když tak nad tím přemýšlím, mohla mi něco udělat s míchou! Ona vše okomentovalal tím, že tak hrozně tlustou ženskou neviděla (přitom jsem nebyla nějak tlustá) a odešla. A to už bylo fakt za 5 minut dvanáct ani papír jsem nestihla podepsat. Jen jsem musela zavřit oči. Slyšela jsem okovy na nohy a ruce. Ucítila jsem něco štiplavého...

Nevím, co se stalo, už se to asi nikdy nedozvím. Od přijetí na sál do probuzení na JIP uběhly 4 hodiny. Umřela jsem jim? Oživovali mě? Bylo něco s malým? Nevím, ani to už nechci vědět. Probudili mě na JIP.

Narodil se nám Honzíček a je úplně zdravý, a to bylo to nejdůležitější.

Dovezli mi ho až třetí den, měla jsem co dělat, abych se postarala sama o sebe. Mlíčko jsem neměla ani kapku. Nešlo to, i když jsem se dost snažila. Jizva mi praskala ještě půl roku po porodu....15:března to bude 5 let a já to cítím úplně živě, jaký to bylo. Honzík je zdravý kluk, ale na mně to nechalo velikou jizvu.Jak na břichu, jizva šíleně zašitá, břicho ned ní vůbec necítím, ale na duši mi zůstala největší jizva.Většinou se hájím tím, že bysme to finančně nezvládli (což je pravda, protože bych potom práci znovu nenašla.Vrátila jsem se zpátky jako laborantka,práci svou miluji a kdybych odešla opět na mateřskou, zpátky by mě už nevzali ).....jelikož nás biologický otec mého Honzíka opustil, když mu byly 2 roky, nechal nám spoustu dluhů,....ale to už je na další příběh :)

Máte i Vy zajímavý příběh, o který se chcete podělit? Napište ho.

Sdílejte:   | 
4

Diskuze k této stránce (21 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Petra Schoberová, 8. 7. 2016, 14.32

Uf,hruza mam slzicky v ocich.. Mam vice mene podobnou zkusenost rodila jsem sice "normalne" porod byl horor.... Mal nedychal hruza,personal hruza,primar katastrofa... Je mi z toho ouzko.. Prcma mi odvezly no nejblizsi Fakultky tam byl 10dni mel zapal plic atd.. Ted uz ma 13mesicu a je to hrozny bojovnuk.. Vas strach uplne chapu mam to stejne a myslim.. Ze se k druhemu nedostaneme protoze bych to asi psychicky nezvlada... Hlavne jak jste zdravi

Jamu, 7. 6. 2016, 12.54

Teda,pri čtení tohoto příběhu jsem ani nedychala.Hlavne ze jste oba prezili,ale ta arogance doktoru a sester...opravdu smutne! Kde jste rodila?

Petra Schoberová, 14. 12. 2015, 15.29

šmankote nerodila jste tam kde já? ... uplně přesně vím, jak se cítíte, mám teda po porodu pouze sedm měsíců ale druhé..... To pro mě není ani myšlenka ...Hlavně se držte a přejeme Vám i Honzíkovi hodně síly a krásný život

Danka, 8. 12. 2015, 14.09

Vyměnit doktora, porodnici. Je to hnus. Já rodila v Anglii 36 hodin v kontraciach od únavy jsem nevnímala a až muž narobil poriadky isla som na cisarsky.No hrůza. Druhe jsem rodila u Apolinara v cechach a úplně super. takže nabrat odvahu a dát se dotoho

louskacek2, 22. 11. 2015, 13.39

Já jsem měla první porod taky příšerný...netřeba rozepisovat porodní poranění 4 stupne a jeho reseni radeji nerozebirat:-(. Dva roky jsem nechtela o dalsim diteti slyset a prvni rok to ani nebylo mozne to jsem se davala dokupy já. Pak se to nejak rozlezelo a sli jsme do toho. Jen jsem bohuzel jeste musela prodelat potrat v 19 tydnu....a zas me to nakoplo a odrazilo ode dna a dnes mam doma dvoumesicniho prdolu. A stalo to za to . Nekdy clovek holt musi projit hromadou hnoje, aby nakonci nasel to co mu chybelo a po cem touzi. Treba se stesti usmeje i Vasim smerem:-). Drzim pesti.

Zuzi, 20. 11. 2015, 22.36

Mrzi me takova zkusenost, hned bych ten personal vyhazela...to je asi jeden z mych obav - narazit na neochotu ve zdravotnictvi...mrzi me, ze vas opustil i tatinek ditete...tak snad to zvladate dobre s pomoci pratel a vasi rodiny. Preji vam stesti a hlavne zdravi.

Kristy Sim

Kristy Sim, 17. 11. 2015, 1.08

Po takovém porodu se vám vůbec nedivím... není všem dnům konec. Třeba jednou po miminku natolik zatoužíte, že pro vás porod nebude překážkou =)

kajca, 21. 9. 2015, 9.58

To mi je lúto,ze ste si museli prejst takymi strasnymi vecami a prajem Vám,aby ste v budúcnosti zazili uz len pekné chvíle

jitka46

jitka46, 7. 9. 2015, 20.10

to by mě také odradilo

louskacek2, 4. 9. 2015, 14.13

Taky jsem mela prvni porod strasny cisarem sice neskoncil za to ja to odprdla porodnim poranenim 4 stupne a naslednim lecenim vice nez rok detaily ani rozebirat nechci:-(. Nicmene jsem po 3 letech planovane znovu otehotnela a bohuzel jsem v 19 t musela jit kvuli vyvojove vade plodu na potrat....ted jsem znovu tehule nevzdam to preci:-). Dnes uz 37 tyden a zacinam se bat ale ne moc pac vim ze to zase zvladnu a tim ten pribeh o tom jak tezke nekdy je mit dve zdrave deti skonci.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight